Sága o Lundirovi z rodiny Solpinar Vinari

 

Díl I.

 

 

I. kapitola

 

Zde se počíná saga o Lundiru Alaronionovi, synu Zimy, hvězdopravci a bojovníku.

V městě Valarkagantu žil muž jménem Garair. Byl nejstarším synem Rivy Solpinar Vinari, což byl muž po všech stránkách ctnostný, velmi pevných zásad a značné přísnosti. Poté, co zemřel v boji jeho starší bratr Kherdir se Riva stal stařešinou rodiny Solpinar. Jeho rod měl už po tři staletí na starosti stavitelství ve městě, od té doby, co vymřel rod Aidar Vinari.

Riva byl už starý muž, když zplodil Garaira a jeho povaha již ztratila ostré hrany mládí. Byl vysoký a dosud statný, jeho vous byl již zcela šedý a oči též. Většinu zbývajícího času svého života strávil na velkých stavebních pracích ve městě jako nejvyšší architekt a Garair byl s ním a učil se jeho umění od nejútlejšího mládí.

Když bylo Garairovi dvanáct let a jeho otci Rivovi sedmdesát, vypukla válka mezi Valarkagantem a Agarinem. Riva pocítil, že jeho čas se nachýlil a odešel zemřít do pole, zatímco svému synu zakázal opustit hranice města.

„Postavil jsem domy, paláce a tvrze,“ pravil tehdy svému synu, „titerná práce s kružidlem mne ale již znavuje a tak si chci protáhnout staré údy.“

„Bojím se otče,“ odvětil nato Garair, „žes mi nezjevil svoje skutečné záměry. Padneš-li v boji, pak věz, že tě ve stavitelství nikdy nepřekonám, protože čas svého mládí strávím pronásledováním tvých zhoubců.“

„Pak strávíš mládí stejně, jak jsem jej strávil já,“ řekl Riva, „a postaráš se o to, aby mé i tvé domy mohli obývat i naši pravnuci. Opatruj se.“

 


II. kapitola

 

Planina Fanigar se svažuje mírně k jihu a krom úrodných polí je porostlá háji bělostných bříz. Šiky Valarkagantu se řadily na východě od tohoto místa ve stínu Velkého hvozdu, vojsko Agarinu s posilou z Xalgonu tábořilo na severozápadě pláně. Vojevůdce Dereth Chaktra Vinari měl pod svou zástavou na čtyři tisíce nejlepších mužů, zatímco pod třepotajícími se vlajkami Agarinského krále Dagera bylo deset tisíc Agarinců, tři tisíce xalgonců a nepočítaně lehkých pěšců a práčat z vazalských krajin. Krátce před polednem se šiky srazily a ihned se rozpoutala velká řež. Agarinské vojsko se snažilo Arkiny obklíčit a sevřít jim týl, avšak ti se probojovávali přímo skrz zástupy nepřátel a doráželi na královskou stráž složenou z xalgonských rytířů. Tehdy utvořili Arkinští bojovníci klín a udeřili přímo na zástavu. Mezi nimi byl i Riva, který se během řeže probojoval až do nejpřednější řady. Jako posedlý válečnými božstvy se obořil na vůdce rytířů a zaútočil v rychlém sledu na jeho nohy, paže i hlavu. Vší silou pak bodl do hledí nepřítele a vyvalila se krev. Jeho zbraň však uvízla vražena v ocelové přílbě jeho soka a stařec byl brzy rozsekán na kusy od okolních nepřátel. V jeho šlépějích však zaútočili další a obrana okolo krále se brzy rozpadla a xalgonská garda byla zašlapána do země nebo zahnána do polí. Uprostřed pole se pak srazil Dereth a Dager a o jejich boji se zpívají písně, neboť král se nevzdal, ani když viděl, že jeho vojsko se obrací na útěk a v uctivém kruhu nepřátel bojoval jako muž proti muži s vůdcem nepřátel. Nakonec jej však Dereth proklál a ovládl zcela pole.

Vítězně pro Valarkagas skončila bitva na Fanigarském poli a Agarin se stal poplatným koruně Arky. Dereth nechal s úctou zdvihnout ostatky Rivy, jehož hrdinství viděl na vlastní oči a dopravil je zpět do města. Nad králem Dagerem pak nechal vztyčit uprostřed pole mohylu a do ní uložil jeho tělo s mnoha obětními dary.

 

 

III. kapitola

 

Jakmile se Garair dozvěděl o smrti svého otce, na dlouhou dobu se odmlčel a nepromluvil dřív, než dostihl a zabil všechny z xalgonské stráže, kteří se účastnili bitvy na Fanigarském poli. S rodnými hovořil jen posunky a na cizince sotva pohlédl. Vzal jen meč a plášť a ztratil se na tři roky do lesů. Jakmile dostihl posledního z nich, vrátil se zas zpět do města, ale nadále zůstal málomluvným mužem.

Ztratil zájem o stavitelství a těšil se jen z boje a lovu. Vrchním architektem Valarkagantu byla po smrti Rivy jeho mladší sestra Daran Solpinar Vinari, teta Garaira. Ten pobýval ve vojenských táborech a byl nejobávanějším válečníkem, avšak nikdy mu nebylo svěřeno velení, ač se prokazoval velkou zchytralostí. V jeho očích totiž doutnalo šílenství, které bylo postrachem příteli i nepříteli.

Na válečných výpravách se pouštěl vždy dál, než kolik by si jiný troufl a všem se zdálo, že pohrdá životem. V černých údolích okolo Xalgonu vydržel po jeho boku jen málokdo a nikdo jej nesledoval na výzvědách za nocí. Válka s Agarinem se totiž změnila ve válku s Xalgonem, jíž v dějepravě přináleží označení jedenáctá. Nakonec však uzavřel Valarkagas s Xalgonem příměří.

 

 

IV. kapitola

 

Žil muž jménem Augon Atharvan Vinari a byl nejvěhlasnějším knězem a mágem v celém Valarkagantu. Postavy byl štíhlé a vysoké, byl převelice vzdělaný a zchytralý a mnozí k němu chodili pro radu. Jeho otec Ghar býval nejvyšším veleknězem hned po samotném králi, s nímž byl v přátelském svazku a až do vysokého věku se těšil velké úctě.

Augon měl dva syny, Ghara a Carmatha a jednu dceru, Askru. Oba synové byli urostlí a spíše než učení a záležitostí kněží si hleděli závodění a lovu, ačkoliv jejich otec usiloval o opak. Askra však zdědila po otci bystrost i radost z učení a po matce přímost v chování i krásný vzhled. Všichni ji proto obdivovali a těšili se z její přítomnosti.

Zatímco otec nad svými syny již téměř lámal hůl, jeho dcera se svými bratry byla zadobře. Jezdila s nimi na lovy a tvořili trojici, která navzájem nacházela porozumění.

Jednou byli lovit ve Velkém hvozdu daleko na jihozápad od města a během odpoledne ztratili cestu a nevěděli, v jaké části lesa se nacházejí. Jeli mnoho hodin jiným směrem, než mysleli a dostali se tak do míst, kde nikdy předtím nebyli. K večeru již ztratili naději na návrat a hledali místo k táboření. Les zde byl řidší, protože již přecházel ve Fanigarskou pláň, přes níž během posledních dvou dnů proudily skupinky rozprášených Xalgonců, kteří unikali z místa poslední z bitev, po níž následovalo nastolení příměří.

Trojice lovců rozeznala mezi stromy pohyby a dřív, než dokázala obrátit koně, byla obklíčena dvacítkou nepřátel. Xalgonci tasili zbraně a udeřili na obklíčené. V tu chvíli však mezi útočící nepřátele vpadl temný stín a v nelidské rychlosti jim pozutínal paže a hlavy. Jen málo z útočníků uniklo živých. Ghar, Carmath a Askra pozdravili neznámého a poděkovali mu za záchranu života. Muž jen pokývl, uchopil jejich koně za uzdy a odvedl je do nedaleké chráněné jeskyně. Teprve tam je oslovil a představil se jim jako Garair Solpinar Vinari.

Jeskyně byla jedním z mnoha Garairových úkrytů. Uložil tam trojici lovců k odpočinku a sám se vydal ještě na noc dobíjet zbytky nepřátel toulajících se po lese a pláni. Druhého dne ráno odvedl trojici na lesní pěšinu, jež vedla ke známým místům. V denním světle viděli sourozenci jeho ušlechtilou tvář zpustlou životem v divočině a jeho oči žhnout podivným ohněm.

Ještě jednou mu poděkovali a odjeli. Askra však nesla v mysli jeho tvář a v srdci něco málo z ohně jeho očí.

 

 

V. kapitola

 

Byl podzim, uplynulo deset let od smrti Rivy. Vojsko se vracelo do města a začínala doba míru. Garair se vrátil také a pobýval v domě své rodiny. Jednoho večera se ubíral po Nekonečných schodech do Chrámu a uviděl proti sobě přicházet krásnou ženu v bohatém rouchu. Když pozdvihl oči, poznal Askru a pozdravil ji. Ona jeho pozdrav opětovala a zeptala se na jeho skutky na válečném poli.

Toho večera již Garair do Chrámu nedorazil a ani Askra se nevrátila do domu svých rodičů. Procházeli se mezi padajícím listím v sadech a hovořili dlouhé hodiny nejen o válce. Garair řekl více slov než za posledních deset let a ve společnosti Askry usnul zhoubný oheň v jeho očích.

Zanedlouho se zasnoubili před Aderánem a pak se stali mužem a ženou, ačkoliv to kromě Askřiných bratří nikdo z její rodiny doopravdy neschvaloval.

 

 

VI. kapitola

 

Oheň z Garairových očí nikdy úplně nezmizel a jediný, kdo jej dokázal utišit, byla Askra. Ihned po svatbě spolu odjeli na její radu do Uldaru, kde se Garair věnoval obyčeji své rodiny a učil se u věhlasných mužů stavitelství. V Uldaru strávili osm let a narodil se jim tam syn Alaron a dcera Hathar. Také zde přijali za vlastního malého chlapce, jemuž dali jméno Ivaren.

Garair byl bystrý a stavitelství měl v krvi, avšak nechával se často vést více srdcem a podivnými předtuchami, kterým věřil jako ničemu jinému, než předpisy svých učitelů. Nakonec se vrátili zpět do Valarkagantu a Garair se stal jedním ze stavitelů. Opravil a zlepšil městské hradby a na důležitých místech na západ od města postavil dvě pevnosti, které nebyly dosud nikdy dobyty.

Opět se strhla válka a voje Valarkagantu odešly do pole. Garair nedal na naléhání své ženy, aby zůstal doma, a vyrazil jako důstojník s armádou.

„Oheň tvých očí bude zhoubou tvému i mému životu,“ pravila mu tehdy, „nech mě jít s tebou, musíš-li opravdu odejít, abych ten oheň mohla utišit, až vzplane.“

„Můj oheň jsi zkrotila dost, abych jím nezapálil dům našeho poklidného života, nyní je však válka a tam ženské rady nepomohou.“

 

 

VII. kapitola

 

Valarkagas měl nyní válečný stav s královstvím Linalis. Všichni však věděli, že dynastii v Linalis ovládají Pánové Xalgonu. Na straně Linalisu stály též jemu podřízené země Aftain a Tonelad. Uldar nebyl nyní Valarkagantu nakloněn přátelsky a tak přestože zatím neválčil, mohl kdykoliv přejít do útoku. Země tak byla obklíčena prakticky ze všech stran a nemohla si dovolit koncentrovat všechny síly na jednom místě.

Proběhlo několik bitev s nerozhodným výsledkem a velkými ztrátami na obou stranách. Mnoho Arkinských rodů zde přišlo o výtečné muže. Nakonec došlo k bitvě Na Xalgonské cestě, na níž se střetlo dva tisíce předchozími boji vyčerpaných a raněných Arkinů s desetinásobnou přesilou nepřátel a bylo zahnáno do lesů. Arkinové se uchýlili do hradů a pevností a vyčkávali na tah nepřítele.

Nepřítel provedl několik klamných výpadů a pak udeřil plnou silou na Zanagarku, pevnost ve Velkém hvozdu, kterou v předchozích letech vybudoval Garair. Shodou okolností byl Garair právě přítomen v pevnosti, ovšem neměl nejvyšší velení a svými nadřízenými byl považován za dočasně vyléčeného šílence.

Po několika útocích, které oslabená obrana hradu jen stěží odrazila se nepřítel sbíral k poslední řeži a shromáždil všechny posily. Lidé v pevnosti neměli mnoho nadějí a velitelé hleděli do tváře porážce. Uprostřed závěrečných příkazů důstojníků však reptal Garair a hovořil proti jejich způsobu vedení. Velení pevnosti měl v té době Orend Chaktra Vinari a jeho dva pobočníci byli Raur Karian Kvanari a Ivain Angiras Santra. Jedním z Raurových důstojníků byl Garair.

Garair navrhoval, aby nepřátele vlákali do pasti a pak na ně svrhli jednu z vysokých věží pevnosti, až budou plnit nádvoří. Některým se to zdálo jako jediné východisko, nikdo však nic podobného před tím nedělal a vše spočívalo na Garairově tvrzení, že ví, jak se bude jím postavená věž chovat. Mezi Raurem a Garairem se strhla hádka a Raur jej nechal ztrestat důtkou. V té době nepřátelé zaútočili.

Garair neuposlechl příkazů a svým mužům velel připravit věž k pádu. Sám s hrstkou věrných uprostřed největší řeže otevřel bránu pevnosti a vpustil nepřátele dovnitř. Před tím však musel omráčit a zranit strážce brány. Nepřátelé plnili nádvoří a Garair jim téměř samojediný vzdoroval u vnitřní brány. Jakmile nádvoří přetékalo davy, nechal svrhnout věž, která jich stovky rozdrtila, ostatní chopila panika a dali se na útěk.

Garair je se svými muži pronásledoval z brány a hnal je hluboko do lesa. V jeho očích tehdy plál oheň jasněji, než kdy předtím. Jakmile pobil všechny, obrátil se k hradu a viděl na hradbách jásot vítězství. Do brány vstoupil jako hrdina. Zanedlouho byl však vzat do okovů a obviněn z neuposlechnutí příkazů, útoku na vlastní lidi a ničení pevnosti. Garair odpověděl na toto zacházení těžkými urážkami do tváře Orendu Vinari. Slovy nešetřil takovým způsobem, že jej museli umlčet roubíkem.

Týden měl strávit ve věznici pod pevností, než bude převezen k soudu do města. Znal velmi dobře tyto kobky, neboť je sám postavil a po třech dnech z nich uprchl. Nevrátil se ani do města, ani do pevnosti. Rok o něm nikdo nevěděl. Mezi lidem se však šířily příběhy o jeho udatných skutcích a stával se v jejich očích hrdinou a zachráncem města, zatímco o Orendu z rodu Chaktra se vyprávělo mnoho špatného, třebaže to nebyla pravda.

Askra byla velmi nešťastná a usilovala mezi soudci a velmoži o setřesení viny pro jejího muže. Nikdo z vznešených však její žádost nepodpořil, kromě jediného muže, jménem Saverd Angiras Vinari, jenž byl v té době jedním ze tří nejvyšších kněží, Askřiným blízkým přítelem a strážcem velkého tajemství. Saverd byl v té době již velmi starý muž a vlasy i vousy měl dlouhé a bílé jako sníh.

Askra jezdila Garaira hledat do lesů a velmi tím znepokojovala svou rodinu, s níž se často přela a vzdálila se otci i bratrům. Jednoho dne se vypravila dál, než kdy předtím, projela Velkým hvozdem a překročila Fanigarské pole a tam svého muže nalezla, jak žije životem divého lovce a loví xalgonské zvědy. Vrátila se domů a pravila otci:

„Můj muž před Aderánem je Garair a ač je psancem, loví dál nepřátele v lesích. Půjdu s ním do jiného města a budu tam žít.“

„Jdi, kam tě tvůj nešťastný osud vleče, dcero,“ pravil jí Augon, „avšak pokud opustíš můj dům, pak se do něj už nevracej. Lituju dne, kdy jsem tě zplodil, neboť toho dne jsem uvalil na náš rod velké neštěstí.“

Askra pak řekla svému otci mnoho zlých slov a nazvala jej slabochem. Pravila, že nedokázal ani vychovat své syny a že se nepostavil za svou dceru, když to potřebovala. Předpověděla mu smrt v zapomnění a opuštění a v jejím hlase bylo mnoho zloby, která se dlouhý čas skrývala za nadějí na zlepšení věcí.

Augon na ni poté vztáhl ruku a s pomocí služebníků ji vyhodil ze dveří a stoje nad prahem domu ji vydědil ze svého rodu. Askra uprchla k Saverdovi a s jeho pomocí usilovala o získání svých dětí. V ten čas však již nebyla počítána mezi občany a ztratila svá práva. Saverd otevřel velký soudní proces v samotném chrámu a hovořil obratně. Jeho slova však doléhala k zavřeným uším a děti byly přířčeny svému dědu Augonovi. Jakmile se Askra dozvěděla výsledek řízení, prchla beze slova ze Saverdova domu a zmizela v lesích. V jejích očích nyní plálo stejné šílenství, jako v očích jejího muže.

 

Dále