Díl III.
XIII. kapitola
Alaron promluvil trpká slova na sněmu i v Chrámu a odešel do dobrovolného vyhnanství do severních lesů a Sivarhan šla s ním. Mnozí pamatovali jeho slova a mezi nimi bylo nemálo z rodu Chaktra. Mnozí však také litovali jeho odchodu a jak ubíhaly roky jeho nepřítomnosti, tak víc a více lidí obdivovalo jím postavený chrám a reptalo proti Chaktrům a dalším nepřátelům rodu Solpinar. Nejvíce se proti Chaktrům stavěl Saverd, jenž v té době již překročil věk sto let a byl ctihodným starcem.
V severních lesích postavili Alaron a Sivarhan vlastníma rukama dům pro sebe a poblíž i dům pro bohy s věčným plamenem uvnitř. Sivarhan procitla ze smutku a začala hrát na svou harfu. A Alaron stavěl domy a nemohl přestat. Z lesů pak vyšel Skrytý lid a přiložil ruku k dílu a obydlel vísku, jež vyrostla v lese a kterou nazvali jazykem toho lidu Taulark - Lesní Arka. Říká se, že to byla jediná Arka na Grandu, jejímž lidem byli elfové.
Alaron a Sivarhan byli svým lidem prohlášeni za krále a královnu toho městečka nad swarniji i elfy a konala se velká slavnost, kam byli pozváni mnozí přátelé a pilo se a hodovalo po mnoho dní. Na slavnost přijel i Suvarna a Saverd a Iaisar a zasvětili Taulark tak, aby do něj nemohla vkročit bytost Temnoty.
XIV. kapitola
Ve Valarkagantu se velmi mluvilo o Taularku a mnoho mužů i žen ctících tradice předků o tom městečku hovořilo jako o zrůdnosti či o potratu, jenž vznikl bez vědomí mateřského města.
Achirun, král Valarkagantu vyhlásil Taulark za sídlo odpadlíků a nikoliv kolonii s požehnáním Arky, neboť nevznikla podle tradice předků a neuznal Alarona jakožto krále a zřekl se jakýchkoliv jednání s jeho obcí.
Málokdo v Taularku o to však dbal a jeho obyvatelé stavěli domy a štěpili ovocné stromy, což byla jejich největší obživa, neboť elfí krev nemá ráda pluh.
Jednoho dne oslovil Sivarhan jeden z blízkých a pravil, že stojící město je krásou krás, avšak okolo Aderánu je jen tráva a chudé dřevěné lavice.
„A dokud ty nezahraješ píseň,“ dodal, „král nebude stavět.“
Nastal večer a byla noc a planina okolo Aderánu se po večerním Zpěvu vyprázdnila. Zůstal jen Alaron a Sivarhan. Elfí žena se tehdy obrátila ke svému druhu a zahrála mu píseň. Zahrála píseň swarnijů, jaká přináleží Aderánu, avšak dala ji svým uměním neznámou hloubku a říká se, že není tvárnější a přitom neměnnější látky, než Aderánové písně.
Alaron naslouchal a poté, co píseň skončila, nepromluvil slova. Druhého dne však řekl Sivarhan:
„Měl jsem v noci zvláštní sen. Viděl jsem veliký strom, jak roste ve středu všehomíru a viděl jsem nás jako mravence na jeho kůře. Viděl jsem jak se kůra odkrývá a my vidíme mízu zářit jako jantar a prýštit jako zlatý déšť. V tu chvíli jsem procitl a viděl tu mízu dál i v bdění, neboť jsem otevřel oči a hleděl na východ slunce.“
„Viděl jsi pravdu,“ odvětila Sivarhan.
Neklid se chopil krále Alarona a on se rozloučil se Sivarhan, předal ji vládu, a odešel z Taularku a dlouho bloudil po lesích a horách. Nakonec dorazil do Sairis a vyhledal Suvarnu a ptal se ho na své sny a myšlenky. Starý Architekt mu zjevil mnohé z věcí, jež zůstávají smrtelníkům skryty a zavedl jej do odlehlých míst, odkud je svět vidět jako daleké světlo v temnotách.
Uběhly tři roky a Sivarhan mezitím vládla v Taularku sama a říká se, že se osvědčila jako vojevůdce, neboť Taulark v té době ohrožovaly divošské kmeny prchající před dechem Severu. Pak se však vrátil Alaron a s ním zruční stavitelé ze Sairis, Uldaru a Garionu a dalších míst, neboť Suvarna mu poskytl mnoho svých lidí. Alaron měl před lidem velkou řeč a započala se stavba Chrámu, o němž se dosud nikomu nesnilo, kromě Alarona.
Deset let trvala jeho stavba a mnoho čar bylo vetkáno do jeho kamenů. Alaron vždy věděl, jaký krok je ve stavbě správný, neboť měl před očima sen a Sivarhaninu píseň. A protože byl nejlepším stavitelem z lidí.
Byl to největší chrám, jaký byl kdy postaven, aby střežil Aderán. Měl podobu souměrného stromu s košatou korunou a obyvatelé Taularku žili u jeho kořenů a v jeho větvích. V srdci stromu však byla dutina a tam bylo mnohé světlo a krása sloupoví a okna do výše a vprostřed toho kousku ráje hořel Aderán a jeho plameny byly mízou stromového chrámu.
Mnozí ze stavitelů zůstali bydlit v okolí Chrámu, neboť poznali, že na větším díle už se nikdy podílet nebudou a jejich touha jim radila zůstat.
Když byl chrám dokončen a Aderán zářil skrze jeho okna do noci a lesa, tu vyšli lesní lidé a vzdali hold dílu. V Chrámu se slavila veliká slavnost, neboť Alaron si bral za ženu Sivarhan. Do té doby žili a vládli jako bratr a sestra, ale nadešel čas snoubení a oni po té chvíli již dlouho toužili.
XV. kapitola
Na jaře následujícího roku se jim narodil syn, jemuž dali jméno Valhun. Následovaly dobré roky, kdy nechyběla úroda a Taulark se pokojně rozrůstal, protože z lesů přicházelo více lidu přitahováno krásou chrámu.
Alaron naslouchal zpěvu své ženy a postavil mnoho krásných staveb, do čtyř světových stran vztyčil čtyři štíhlé brány a otevření každé z nich bylo velkým svátkem oslavujícím jedno z ročních období. Sivarhan však vložila do každé z bran kouzlo, aby tudy nemohl vstoupit nepovolaný.
Uplynulo deset let. Nikomu ve Valarkagantu se Taulark příliš nezamlouval, avšak dokud Alaron stavěl, nikdo si nedovolil hovořit proti dílu otevřeně, ba i mnozí skrytě či viditelně cestovali k Alaronovým stavbám a obdivovali je, ač jindy před ctihodnými haněli místo a příčinu jejich vzniku.
Po deset let byl mír a neštěstí se skrývalo, avšak desátého roku Valhunova života přišla velmi tuhá zima, která trvala až do pozdního jara. Léto bylo chladné a krásné a na jeho konci, mezi sporou úrodou zvláštních chutí, se narodil druhý syn Alarona a Sivarhan, Lundir.
Jak bylo zvykem, položili porodníci novorozeně na zem a Alaron jej zdvihl, čímž jej přijal za vlastní. Když na ně však pohlédl, viděl, že je však velmi zvláštní podoby. Svým vzhledem bylo podobno elfímu dítěti, než jiná půlelfí novorozeňata, a jeho vlásky byly šedé jako zašlé stříbro.
Dítě vyvolalo údiv mezi lidmi a později se povídalo o mnohých podivných okolnostech a zvláštních znameních, která se vyskytovala okolo jeho početí a narození. Někteří pak šířili fámu, že dítě bylo počato v Chrámu, jiní, že bylo dítětem oné dlouhé Zimy a proto prý má ony bělavé vlasy.
XV. kapitola
Tiralas byl synem Haukara a Rún z rodiny Archinau rodu Vinari a od mládí byl přítelem Alarona , přestože celá jeho rodina ctila spíše pokrevní svazky s rodinou Chaktra. Jeho otec mu dal z neznámých důvodů elfí jméno.
Stalo se toho dne, když odcházeli Alaron a Sivarhan se svými přáteli z Valarkagantu, že se Tiralas chystal odejít z domu. Spatřil jej jeho otec, rozvážný a tvrdý muž, a promluvil k němu takto:
„Vidím tvé záměry, neboť chceš uprchnout spolu se zrádci, a pravím ti, že přijde den a ty zpoznáš, že ses mýlil. A nikdo nemůže říct, zda nalezneš milost v očích těch, které dnes opouštíš, neboť s každým dnem a každou nocí, co nebudeš uléhat v jasu rodného krbu se tvá krev zředí a po letech budeš cizincem a nebudeš v mých očích ratolestí našeho rodu.“
„Vyháníš mne snad od svého prahu,“ otázal se tehdy Tiralas, „tak, jako Augon vyhnal Askru svou dceru?“
„Nikoliv, neboť ty mou práci činíš za mne bez mé pomoci. Vyháníš sám sebe, přestože jsi tu vítán. Opouštíš bezpečné místo spravedlnosti a odebíráš se do lesů plných barbarství a bezpráví. Stokrát odcházeli bez požehnání otců z Bílých hradeb nerozvážní mladí a nikdy se nevrátili. Lesy hostí jen zvěř. Pamatuj na moje slova.“
„Budu,“ odvětil Tiralas a odešel z města.
Žil pak v blízkosti Alarona, svého přítele z mládí, a radoval by se nezkalenou radostí, kdyby nebylo jediné věci - poslední rozmluvy s otcem. Jeho srdce za nocí dychtilo po domově a po prastarých schodech a mostech Valarkagantu. Během slavností se opájel motýlí krásou Alaronových staveb v Taularku, jeho chodidla však postrádala nepohnutelnou kamennost rodného města.
Alaron, jeho dávný přítel, jej v ten čas přerostl v moci i skutcích. Tiralas již nedohlédl jeho záměrů a pochyboval o jeho příčetnosti. Přesto setrvával v jeho blízkosti a byl jedním z vládců Taularku. Nejvíce jeho ducha mučil spor mezi Taularkem a Valarkagantem. Od příbuzných z Valarkagantu slýchal pověsti o tom, že Taulark je skryté dílo nepřátel Bílého města a že Alaron je jen jejich nevědomým nástrojem.
Tiralas se občas setkával se svými příbuznými a z jejich úst slýchal mnohá slova a mnohé důvody pro špatnost Taularku. Tiralas žil v rozpolcenosti a přestože sedával po boku svého přítele Alarona, jeho mysl mu byla vzdálena a srdce plnila bolest.
XVI. kapitola
Alaronův syn Lundir rostl ve zvláštního nemluvného chlapce s pozornýma očima a Sivarhan mu předávala mnoho ze svého vědění. Čas jejich štěstí se však již krátil, lesy shodily své ohnivé listy, sehnuly se pod bílým příkrovem k zemi a vzduch se změnil. Z Valarkagantu přišly zlé zprávy. Rada starších v čele s králem rozhodla skoncovat s Taularkem.
Do lesní Arky byla donesena velká listina s mnoha pečetěmi a na ní stálo, že se všichni smějí vrátit do Valarkagantu, kdo tak však neučiní a zůstane v Taularku, ten uhoří v plamenech, do nichž lesní město oděje vojsko Arkinů.
A právě tento čas si zvolil Xalgon k válce.
Jedné temné noci na sklonku jara, když Lundir Alaronion oslavil své sedmé narozeniny, k branám Taularku dorazil zakuklený posel a přál si hovořit s králem. Byl předveden před Alarona a říká se, že tehdy s ním byli i ostatní vládci Taularku - Sivarhan, Aldamir, Narwen a Tiralas.
Poslem byla vznešená žena z Xalgonu ztepilé tváře a tvrdých očí. Sňala kápi a pravila ke králi těmito slovy:
„Mé jméno jest Nazqawn. Xalgon si váží odvahy a síly lesního lidu. Váš osud pohnul Vládce k velkorysé nabídce. V tuto chvíli pochodují vojska Xalgonu po Severní cestě a nesou zkázu Valarkagantu a jeho vazalům. Pokud nikterak nezasáhnete do boje a zůstanete v hradbách své tvrze, ani Xalgon proti vám nevytáhne a navíc si vysloužíte jeho vděk.“
Mezi ctihodnými zástupci Taularku zaznělo zhrozené mumlání, tu však odpověděl na zvěst Alaron král a děl:
„Xalgon již nám není více nepřítelem. Staniž se, jak navrhují tví pánové.“
Ostatní vládci Taularku nebyli mocni slova. Jen Sivarhan se slabě usmívala v ústrety Nazqawn. Posel se obrátil a odešel do noci.
Teprve tehdy se obrátili spoluvládci na krále Alarona a jejich hlasy vzrušeně předstihovaly jeden druhého. Padlo tu mnoho zbrklých slov, neboť král všechny překvapil svou vlídností k odvěkým nepřátelům elfího i arkinského lidu.
Alaronovo čelo se zachmuřilo a on pravil v odpověď na tvrdá slova:
„Měl jsem v noci věštný sen v němž jsem viděl obrazy budoucích věcí. Naši rodní nás zradí, zatímco Xalgonský démon bude střežit za nás jiskru posvátného ohně, aby nezahynula. Ať byla minulost jakákoliv, vítr se obrací a mnozí strnou v údivu. My však znejme vůli našich lesních a chrámových bohů a buďme ji poslušni.“
Královi spoluvládci ustoupili před autoritou zření svého druha, avšak mnozí se ve skrytu zalekli nového spojenectví a považovali jej za předzvěst skutečné zkázy.
Tiralas se odebral do svého domova a tam jej zachvátila hrůza z králova šílenství. Viděl temného posla, viděl souznící pohled Sivarhan a usoudil, že tajné spojenectví musí trvat již delší dobu. Král se v jeho očích změnil na stvůru, Taulark na sídlo zlého ducha a poslední bariéry přátelství se zhroutily. Tiralas propadl běsu, popálil si tvář v ohni domácího krbu ve snaze smýt vinu a dlouhé hodiny se svíjel na podlaze svého domu v křečích vnitřního sváru.
Nad ránem se jeho rysy zatvrdily a se zakrytou tváří vyšel z domu, osedlal koně a tryskem odjel k jihu.
S pomocí čar dorazil druhého dne do Valarkagantu a předstoupil před shromáždění. Hluboce se poklonil králi a radě starších a pak jejich uším sdělil všechno, co se seběhlo v Taularku v minulých dnech. Přidal též všechny své dohady i vědomosti. Prozradil tajné přístupy k městu, městské a chrámové plány, složení vojska, bojové strategie taularkinů a všechno, co mohlo přispět ke konečné porážce města a vyhlazení jeho obyvatel.
Krále Alarona a jeho přátele vylíčil v nejčernějších barvách a trval na tom, aby se okamžitě vytáhlo z města a spěchalo ke zničení Lesní Arky.
V tu chvíli však vběhl do sídla rady spěšný posel a s děsem v očích sdělil králi Achirunovi a jeho rádcům, že vojsko Xalgonu stojí na hranicích země a jeho velikost je nesmírná a v jeho zádech stojí černá mračna přetékající zlovolnými čarami Vládců Prokletého Města.
XVII. kapitola
Tak začala Tříletá válka, která byla zkázou a zoufalstvím pro všechny strany a až do dnes se z ní Severní svět nevzpamatoval. Lesy a vsi hořely rudým plamenem z nějž černý dým rozhojňoval zatmělou oblohu a celé lidské kmeny padaly za oběť bohům války a smrti.
Zpočátku byla přesila Xalgonu nesmírná, ale během prvního a náhlého útoku se Vládcům přesto nepodařilo dobýt bělostný Valarkagas, třebaže jeho hradby a vnitřní ulice hojně zkropili krví jeho obyvatel.
Mnohá severní království pak povstala proti zjevné agresi, jež se později mohla obrátit proti nim a pod vedením Paladinského řádu přispěchala hrdinně se bránícímu Valarkagantu na pomoc. Na pláních před Starým městem se pak odehrála největší bitva Severu a padly zde desítky tisíc bojovníků ve strašné řeži. Xalgon se dočasně stáhl a boj pokračoval po lesích a údolích okolí po dva roky, než dorazily posily Vládců z neznámých zemí.
Došlo pak k druhé velké bitvě před branami Valarkagantu, v níž umírali králové a vojevůdci a Paladinský řád se střetl s Řádem Xalgonských rytířů a byl nucen ustoupit před jejich silou. Nakonec se však otevřely brány Vysokého města a vyšly voje Arkinů pod vedením svých knížat. Bojovalo se po pět dní a za noci po pátém dni se Xalgonské voje stáhly do temnoty a od té doby se na východ od říčky Lanais neukázaly.
Na poli se pak setkali přeživší králové Severu a přísahali si spojenectví a věrnost.
Tehdy promluvil Tiralas, který bojoval hrdinně v prvních řadách a nepřátelé se brzy naučili obávat jeho popálené tváře:
„Xalgon ustoupil před silou našich bohů, avšak stále ještě ponechává na našem území jeden svůj voj. Lesní lupiči, kteří přislíbili věrnost mocnostem Temnoty zradili bratrství a během války se nám smáli do týla ze své zvrácené citadely v Taularku, zůstávají stále ve službách Zla budou napořád okem Nepřítele v našich lesích a trnem v patě naší obrany.“
Takto a jinak hovořil s velkou vášní a umně využíval zloby a smutku, který zachvátil všechny bojovníky, kteří viděli tolik ztrát. Snadno pak svou nenávist a svůj smutek upnuli ke zrádnému sousedu v Taularku. Dlouho potlačovaný odpor se změnil v hnutí. Stařešinové hlasovali svou většinou pro trestnou výpravu a král Achirun, raněný dosud z bitvy, přiložil svou autoritu k souhlasu.
A tak vyrazili majíce na sobě dosud zbroj z poslední bitvy zbrocenou Xalgonskou krví a vkročili do severních lesů.