Prolog
Vítr zpíval svou mrazivou píseň o pohybu. Ve výšinách se proháněly víry vloček, díky nimž se stával vítr téměř hmatatelným. Jejich ladné bílé proudy tančily svůj půvabný tanec marnosti, který trvá podle rozmaru náhody a končí v hlubině zapomnění. Dříve či později. V té závrati byla tíživost smrti i neklid života. Tak krátkého, a přece tak silného. Života v ledovém vichru. Existoval zde jediný pohyb – let.
Kapka krve stékala po zasněženém ledu. Za sebou zanechávala
stopu. Člověk by to tak viděl. Avšak ten, kdo se díval, nebyl člověk, ale
sněžný orel. Slétl níž a zakroužil. Po ledové pláni se pohyboval muž oblečený
v rudých kožešinách. S rychlostí a obratností obyvatel severu bruslil zamrzlou
plochou, jež se táhla od obzoru k obzoru. A potom upadl.
Orel slétl ještě níž. Zakřičel.
Muž vzhlédl. Náhlý závan mu shodil kožešinovou kapuci z hlavy
a odhalil jeho tvář. Tvář s výrazem zoufalství.
Dravec složil křídla k tělu a padal jako kámen dolů oslepující vánicí.