Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Sed purus lacus, dictum in posuere in, efficitur et tellus. Praesent scelerisque nunc vitae massa euismod gravida. Sed magna eros, facilisis quis venenatis non, commodo at sapien. Sed quis augue facilisis, gravida velit at, facilisis justo. Maecenas auctor ex lorem, vitae mollis augue mollis sed. Etiam non odio at mauris suscipit pretium. Pellentesque ornare sem augue, et faucibus risus euismod id. Proin condimentum dictum urna quis malesuada.
Nulla luctus mauris nec tortor convallis iaculis. Nullam sed sagittis orci. Mauris diam leo, suscipit et iaculis a, tempus non lorem. Ut posuere orci eget euismod scelerisque. Pellentesque facilisis gravida libero quis condimentum. Aenean commodo lorem faucibus nunc tempor, ut viverra sem viverra. Cras nec nisl neque. Mauris id justo nec arcu pharetra iaculis. In hac habitasse platea dictumst. Vivamus vestibulum lectus a malesuada lobortis. Phasellus consequat tellus varius erat rutrum sagittis. Nullam non velit ex. Nulla venenatis non dolor sed sodales.
Horský pás na samém severu civilizovaného světa je opředen tajemstvím. O skutečném významu jeho jména se přou učenci a lidé se vyhýbají stínu jeho štítů. Kaal Charmath ukrývá výzvu a zraky zasvěcenců se k němu tu a tam obracejí, aby se přesvědčily o tom, že To dosud spí.
Říká se, že kdesi za zubatými výšinami Kaalu Charmath se skrývají ledové planiny, které nikdy neroztají, na nichž žijí ledové národy a jejich dny jsou jako naše roky. Nikdo se však doposud neopovážil překročit hradbu hor a tyto pověsti ověřit.
Existují kmeny, které tu a tam táboří ve stínu hor, kam je přivádí každoroční stěhování zvěře (a říká se, že i ukrytá ložiska zlata, která se prý nachází u kořenů Kaalu Charmath), ale těch se ostatní bojí, protože se říká, že něco ze stínu ledových štítů sestoupilo i do jejich srdce. Lidé z Uldaru nebo Valarkagantu s nimi obvykle jen rychle smění zboží a mají se k odchodu.
Meltické království se rozkládá v úrodné planině mezi kořeny nejjižnějšího výběžku Kaalu-Charmat a severně od držav historicky přináležejících Věčnému Garionu. Meltika je jedno z největších tzv. Severních království a zcestovalému člověku je známo svou podivností a nezvyklými obyčeji, které pro cizince převracejí každodenní život vzůru nohama.
Meltikové totiž nosí po celý život na tváři masky, a to přibližně tak často a v takovém smyslu, v jakém my používáme šaty, abychom zakryli svou nahotu. Masky odkládají pouze v soukromí a při intimních příležitostech, asi tak, jako my odkládáme šaty. Ukázat na veřejnosti svůj skutečný obličej je vnímáno jako velké porušení dobrých mravů a pokud někomu na ulici omylem maska spadne, všichni se cudně odvracejí, až na nezdvořáky, kteří zevlují zvědavě na nahý obličej.
Masek má samozřejmě i prostý Meltik velké množství pro každou příležitost. Jiné masky se nosí doma, jiné v zaměstnání, slavnostní a veselé masky si nasazují na oslavách a hostinách a masku smutku nosí na pohřbech. Vkusnost, bohatost a zřetelná finanční a umělecká hodnota masky jsou věcmi, které na první pohled odliší šlechtice od prosťáčka a úředníka od vojáka. Mezi typy a vzory masek existují pro cizince neviditelné nuance a složitý systém, který jasně spoluvytváří funkčnost Meltické kultury.
Meltikové přirozeně hledí na okolní kultury jako na nahaté barbary a součástí jejich světonázoru je i to, že nošení masky je znakem kulturní vyspělosti. Meltikové říkají, že vývoj začal bederní rouškou a kožešinou a přirozeně musí skončit maskou. V jistém smyslu tvoří zcela nazí Archaikové protiklad Meltiků.
Na závěr dlužno dodat, že nošení masek se během staletí rozšířilo i za hranice Meltického království a mnohé okolní země přijaly za své občasné nošení masek při slavnostních příležitostech a tanečních slavnostech. Nicméně nikde jinde než u Meltiků není maska vnímána jako povinná součást oděvu. Zvídavý čtenář, který chce vědět více o funkci masky, tak ať nalistuje kapitoly „Domorodé masky na ostrovech Maranudranu“, „Xalgonští Maskéři“ a „Maghavanská bojová maska“ v Siranijské Císařské Encyklopedii.
Nevelká země plně pod vlivem blízkého Xalgonu. Ylleřané jsou proslulí alchymisté a vynálezci. Alchymie je pro ně tradice a vášeň, před níž musí vše ustoupit. Mezi lidmi se hovoří o tom, že Ylleřané byli původně jeden z rodů v samotném Xalgonu, specialisté na alchymii. Jejich divoké experimenty ale neustále vyrážely okna ve městě, znečišťovaly vzduch i vodu a tak je samotní Xalgonci vykázali ven z města. V Xalgonu zůstali jen alchymističtí prodejci a „neexplozivní“ vynálezci, zatímco většina rodu byla přesídlena na relativně neobývané pláně na jihovýchod od Xalgonu, kde založily svou novou domovinu – Yller.
Yller je zemí bachratých širokostěnných domů, levných střešních krytin (jsou často vyměňované), potrubí a hadic, páry, strojů, komínů, laboratoří a továren. Ač země leží poměrně na severu, v yllerských domech je díky centrálnímu vytápění vždycky teplo. Mnohé potraviny si Ylleřané pěstují ve vyhřívaných sklenících, ale řadu jich také dovážejí. Jakožto centrum alchymistického výzkumu se Yller chlubí vlastní univerzitou, na níž přispívá řada světových mecenášů.
Řadový Ylleřan je člověk v neustálém spěchu. Obíhá kolem svých strojů a upravuje jejich nastavení a podobně se chová i ve společnosti nebo v rodinném kruhu. Ylleřané neustále „řeší problémy“ a „zlepšují řešení“ a to ať se jedná o stroje, nebo o lidi. Jejich rychlý až zbrklý intelekt se rozhodně nebojí experimentů a chyb. „Omyly jsou brány poznání“ je yllerské životní heslo. Zkáza způsobená selhavším experimentem jakoby téměř typického Ylleřana těšila. Těžko říct, jestli je to tím, že eliminoval nesprávnou cestu, nebo proto, že něco vybouchlo. Ylleřanské večírky prakticky vždy znamenají velké množství třaskavin.
Ylleřané se rozhodně neberou příliš vážně. Mají rádi výbuchy a hodnota lidského života u nich nestojí příliš vysoko. Jestliže zemře při výbuchu nějaký slavný vynálezce, národ samozřejmě truchlí – ale spíš oplakává ztracený intelekt, než člověka. Yllerská schopnost se nebrat vážně má efekt i na jejich módu. Záměrně se sebestylizují jako vynálezci, včetně takových detailů, jako rozčepýřené a esteticky umouněné vlasy upravené pomocí tužidla (yllerský vynález!) do podoby jako těsně po výbuchu.
Země je navzdory své malé velikosti a nevhodné poloze docela bohatá. Většina lidí se domnívá, že za to může fakt, že yllerské výrobky se poměrně draho prodávají především v Xalgonu, ale také v Garionu a Havdauru. Jsou ale tací, kteří mají za to, že Ylleřané se „topí ve zlatě“ proto, že se jim podařilo odhalit tajemství Kamene Proměny, díky němuž mohou transformovat olovo ve zlato. Málokdo ovšem takovým báchorkám věří, i když je s oblibou posílá dál.
Yllerský dovoz je kapitola sama pro sebe. Zatímco většina severských zemí si na delikátním rychle zrajícím jižním ovoci jednoduše nepochutná, protože doprava koňskými povozy je příliš pomalá a ovoce by se zkazilo, Ylleřané se rozhodli ukázat, co jejich vynálezy umí, a vyrazili nesmírně dlouhý severojižní tunel pod Telpanským pohořím, který ústí až v Tagariském království poblíž hlavního města Altamoaru ležícího dostatečně jižně a na křižovatce obchodních cest. V tunelu jezdí vlak poháněný parou, pýcha yllerské dovednosti. Tagaris s vyústěním na svém území souhlasil, ač s váháním, protože představa čilého obchodu s centrem v jejich městě převážila nad zneklidňující představou nepřátelské armády, která se jednoho dne vysype z onoho pekelného stroje. Za tímto účelem je vlak před vyjetím z tunelu vždy pečlivě prohlížen a Tagarinci na konci tunelu postavili mohutnou ocelovou bránu.
Zbývá si položit otázku, proč vynálezy, kterými Yller oplývá, se nešíří rychle dál po Qurandu. K jistému pomalému šíření nepochybně dochází, zvláště směrem do Garionu a odtamtud dál po Qurandu (a Mantrin je kapitolou samou o sobě), ale je pravdou, že proti vynálezům je v mnoha zemích Qurandu silný odpor. Vynález či stroj se v řadě jazyků Qurandu řekne stejným slovem jako „podvod“ nebo „úklad“. Pro řadu vladařů a šlechticů je prestižní mít na dvoře nějaký efektní „vynález“ nebo „robota“, ale nikdy by je nenapadlo, že jsou něco víc, než zábavné nebo nebezpečné „triky“. Jejich použití v boji by znamenalo sice jednorázové vítězství, ale dlouhodobou morální prohru, protože sousední vladaři by se na takového nečestného hráče následně sesypali koncentrovaným útokem. Jejich použití ve výrobě zatím ve většině zemí Qurandu, s jejich nízkou hustotou obyvatelstva a feudálním uspořádáním, nedává mnoho prostoru. První pokusy probíhají mimo Yller jen v Xalgonu a Garionu. V řadě dalších ohledů alchymii a technologii konkuruje magie, která je všeobecně považována za počestnější a správnější cestu.
Nisellové obývají stolovité hory jihozápadně od nejjižnějšího výběžku Kaalu Charmat a tradičně bývají počítáni mezi Severní království. Bývají nazýváni „národem dětí a starců“ neboť to je i jejich skutečná povaha. Nikdo nikdy neviděl dospělého a vzrostlého Nisella, vždy jen chlapce či dívku nebo starce či stařenu. Mnoho poutníků i cestovatelů bylo tak fascinováno tímto národem, že strávili roky obklopeni jejich světem ve snaze pochopit tajemství jejich života. Zvláštěpak básníci a vypravěči milostných románů byli jejich kulturou uchváceni. Zanechali nám mnoho zpráv ve starých cestopisech a jejich tón nám zní jak příběhy z pohádek nebo nesmyslné fantasie. Přesto království Nisell stále existuje na dalekém severozápadě a kdo se tam vydá, nalezne živoucí skutečnost toho, co zapsali cestovatelé.
Shrneme-li bolestivou a tajemnou skutečnost života Nisellů do krátkého článku, pak můžeme říci toto:
Nisell se rodí po způsobu lidí od otce a skrze matku a žije dětstvím podobným dětství ostatních lidských společenství. V době dospívání však dorůstá o mnoho pomaleji a jeho věk jakoby zamrzl okolo třináctého či čtrnáctého roku věku. Nisell zůstává štíhlým holobradým zvídavým mladíkem jehož intelekt rychle předběhne jeho citovou stránku. Mladý Nisell se rychle učí mnoha věcem, ale pro málo z nich má skutečný hluboký cit, rychle je přijímá, rychle odhazuje, experimentuje a hledá.
Uplynou roky, třeba desítka let, a nemusí se nic stát. Pak však náhle přijde podivný věk, kdy Nisell začne mít sny krásných barev a cosi se v něm začne probouzet s velkou silou. Naděje a beznaděj zmítá jeho tělem a on nic nechápe. Bouře jakoby ustane a na povrchu se zdánlivě nic nestalo. Avšak uvnitř je vše jinak. Mladý Nisell náhle má pochopení pro umění, pro hlubší city a především a nade vše, je náhle schopen citu, lásky a vášně a to se silou, jež se nedá srovnávat s citem žádného z lidských pokolení. Jak jsme řekli výše, přesto Nisell zůstává mladým a stále stejným. Jeho oči však nyní získají hloubku a jeho činy sílu. Žije jakoby každou minutou a nemyslí, že by jeho život někdy skončil. Záleží na osudu, avšak dříve nebo později takový Probuzený Nisell potká svou lásku, taktéž z generace Probuzených. Hledání může trvat roky a nebo k Nalezení dojde v prvním měsíci po probuzení.
Souznění dvou Probuzených v poutu lásky nemá obdoby. Jejich duše se dotýkají jedna druhé ve chvílích okamžitého porozumění a jejich inspirace se spojením stupňuje. Tato chvíle však trvá bolestně krátce. Dříve nebo později (a většinou dříve) totiž podstoupí taková dvojice svatbu a spojí se na manželském loži. S takového spojení téměř s jistotou zrodí se dítě.
Ráno z komnaty manželů vyjdou dva dospělí Nisellové, neboť během Noci zázraků dojdou proměny. Nikdo je však neuvidí, neboť se nikdo nedívá. Odejdou pryč z města i vsi a vrátí se až po devíti měsících. Tehdy se jim narodí děti, většinou trojčata a během porodu matka i otec zestárnou strašně až k šedému stáří. Jejich těla se sehnou a jejich tvář pokryjí rysy stáří a slabosti. Nejsou však zuboženými starci – stále si zachovávají jistou krásu a ladnost a vlastně i jistou sílu ve srovnání s lidskými starci. Co však ztratí zcela jsou sny, vize, touhy a plány. Veškeré jejich naděje se vtělí v den porodu do jejich dětí a ty se jich pak během kratičkého času svého Probuzení mohou účastnit.
Jako stařec pak Nisell vychová své děti a žije dál dobrým a čestným životem, kterému však chybí skutečná touha a skutečný směr. Jeho kroky řídí klidný rozmysl a rozum, který konečně přispívá i ke stabilitě Nisellského království, které by vedeno poblázněnými Probuzenými mohlo snadno padnout v záhubu.
Starý Nisell se může dožít i úctyhodného věku a je teoreticky nesmrtelný, protože koncem jeho života není nějaký věk, nýbrž chvíle, kdy spatří tvář svého vnoučete. Starý Nisell se smrti maličko obává, avšak ještě více než to touží spatřit své vnuky. Nakonec svou touhu neovládne a děti svých dětí spatří. Říká se, že v té chvíli žije na kratičkou chvíli v opravdovém citu a opravdové radosti podobné časům svého mládí v generaci Probuzených. Téže noci však usne a zemře a víc jej jeho rod nespatří.
Mnozí naříkali nad smutným osudem Nisellů, kteří jsou odsouzeni jako jepice k dlouhému nedozrálému mládí, krátké explozi citu a vědomí a následné prázdnotě stáří. Tvrdí to mnozí, avšak nikdo z těch, kteří opravdu s Probuzenými mluvili. Probuzení totiž zažívají něco, co obyčejný smrtelník zažít nikdy nemůže. Každou vteřinu svého mladistvého života objímají svět v citu a stále hlubším pochopení, každou vteřinu zažívají ostrost vnímání a růstu, jaká nemá obdoby a milují se silou a vášní, jíž nevystihnou žádná slova ani píseň. Když si uvědomíme, že někteří šťastlivci z nich v takovém stavu žijí roky, pak si přiznáme, že tichá předehra protaženého dětství a náhlé pohasnutí do stáří jsou jen slabou protiváhou Probuzení, které tito zažívají.
Největší hrůzu nám i přesto však přináší fakt, že oni mohou v jednu chvíli žít plni snů a s širým vědomím a s tolika idejemi a vizemi a pak, během pár týdnů, mohou všechno ztratit a zapomenout na to tak, jakoby uvnitř shnili nebo zemřeli. Hrůzu vzbuzuje pomyšlení na ztrátu dosaženého vědomí, na ztrátu možnosti citu, na ztrátu idejí a snů. Kdo se však ohlédne po vlastních lidech, nebo přímo po vlastním životě, možná pochopí, že osud Nisellů není zas tak dalek od osudu jeho samého. Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházíme o své sny každou vteřinou.
Proin sit amet efficitur libero, id ultricies purus. Vestibulum fringilla nibh et ipsum interdum, ac vehicula arcu tristique. Nulla dignissim consectetur erat eu malesuada. Phasellus gravida rutrum blandit. Integer non mattis lectus, ac pulvinar velit. Ut cursus sem arcu, quis condimentum elit auctor id. Vestibulum bibendum congue libero, at blandit velit lacinia eget. Nulla ac eleifend orci, a sagittis est.
Nam dui arcu, posuere ut lorem ac, cursus pellentesque est. Morbi accumsan aliquam est, quis pellentesque augue malesuada at. Phasellus sed velit mollis, tempor ante vel, molestie arcu. Aliquam eu odio sapien. In hac habitasse platea dictumst. Sed metus augue, dignissim semper fermentum ac, aliquam quis est. Nulla at porta risus. Vestibulum vitae suscipit odio, congue auctor nisl. Morbi eleifend rutrum turpis, sit amet mollis enim luctus vitae. Orci varius natoque penatibus et magnis dis parturient montes, nascetur ridiculus mus. Proin id arcu auctor, consequat felis nec, tincidunt nibh. Sed auctor faucibus quam, at blandit odio tincidunt a.
Praesent luctus dui vitae metus sagittis, vitae fermentum felis volutpat. Nullam quis metus vel felis sollicitudin sagittis. Nulla non maximus nunc, at lobortis augue. Vivamus accumsan interdum porttitor. Nam dignissim rutrum sem at varius. In vel erat ornare, pulvinar ligula vitae, ornare metus. Suspendisse potenti. Fusce finibus, sem vitae eleifend ornare, odio ligula faucibus urna, vel pretium dolor mauris sed orci. Cras ac tincidunt diam. Nulla ac varius dui. Etiam erat ligula, vulputate nec ipsum vel, cursus euismod ipsum. In vel blandit ipsum. Morbi commodo faucibus pretium.
.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Sed purus lacus, dictum in posuere in, efficitur et tellus. Praesent scelerisque nunc vitae massa euismod gravida. Sed magna eros, facilisis quis venenatis non, commodo at sapien. Sed quis augue facilisis, gravida velit at, facilisis justo. Maecenas auctor ex lorem, vitae mollis augue mollis sed. Etiam non odio at mauris suscipit pretium. Pellentesque ornare sem augue, et faucibus risus euismod id. Proin condimentum dictum urna quis malesuada.
Nulla luctus mauris nec tortor convallis iaculis. Nullam sed sagittis orci. Mauris diam leo, suscipit et iaculis a, tempus non lorem. Ut posuere orci eget euismod scelerisque. Pellentesque facilisis gravida libero quis condimentum. Aenean commodo lorem faucibus nunc tempor, ut viverra sem viverra. Cras nec nisl neque. Mauris id justo nec arcu pharetra iaculis. In hac habitasse platea dictumst. Vivamus vestibulum lectus a malesuada lobortis. Phasellus consequat tellus varius erat rutrum sagittis. Nullam non velit ex. Nulla venenatis non dolor sed sodales.
Město Xalgon stálo již v dobách, kdy slavný Valarkagas byl jen osadou na skále ukryté v lesích a kdy hradby Uldaru byly dosud jen dřevěnou palisádou. Nejenže stálo, ale vedlo mocné války, které zachvacovaly Západ Qurandu před úsvitem současného věku.
Bylo to v dobách, kdy na jihozápad od Garionu stálo starobylé město Vezan, proslulé svými zahradami, paláci, chrámy a nesmírnou mocí. Starý Vezan, jak se dnes oné říši říká, vládl většině známého světa, avšak poznenáhlu se propadl temnotě a na jeho trůn usedl služebník Zilathů. Stovky let drželi Zilathové skrze moc Vezanu prst na tepu Qurandu. Jejich setba byla vydatná a stejně tak i sklizeň: svět propadl démonickým sklonům a jen na dalekém Východě stála věčně uzavřená pevnost Gandhary, která však v té době odmítla natáhnout pomocnou ruku, jež by sahala za jejich hranice.
Jen jediné město odolávalo svůdné moci bohatého Vezanu a tím byla stará pevnost na dalekém Severu jménem Qasalgon. Stala se sídlem rebelů, kteří se vzbouřili proti tyranii Zilathů, přísahali si věrnost až za hrob a neúnavně bojovali proti nekonečným vojům Vezanu v nerovných střetech, o nichž mezi lidem kolovaly legendy, jež se vláda marně snažila zakázat. Dodnes starci v odlehlých údolích znají ony pradávné zpěvy a podnes lze slyšet jména hrdinů Qasalgonu. Zpívá se o statečném Ocelotu, moudré Carisvand, mlčenlivém Uthaenu, mocném Valmontu a mnoha dalších, ale především o jejich náčelníku, věrném Qasamikilu. Qasamikil byl zároveň králem Qasalgonu a vůdcem odboje proti tyranidě.
V čase před pádem Starého Vezanu se odehrálo mnohé, co je dnes již smrtelníkům skryto, vzdělanci se však shodují na těchto věcech: Zilathové překročili svou pravomoc a dali Azharům možnost volného tahu ve Hře. Strhla se velká bouře a bitva se vedla na zemi i na nebi, do oceánů pozemských i nebeských vstoupili maghavani a zasáhli proti flotilám Vezanu, z nebe tehdy padaly hořící vraky vezanských křižníků a dým zahalil slunce. V rozhodující hodině byl však Qasamikil sveden Zilathy a stal se ve strašlivém rituálu jedním z nich, Kosomakhem. Město Qasalgon zahalila věčná tma a obydlily je stvůry z prostorů za temnotou novu. Napořád se stalo Xalgonem, městem temnoty. V odpověď vzniklo město Sairis a řád Palladinů z popudu Qasamikilových zrazených přátel Ocelota a Valmonta, aby byla zlovůle černého města napořád střežena.
Tolik praví historie, třebaže v archivech Xalgonu a Sairis bychom našli mnohé rozlišnosti v líčení těchto událostí a málokterým učencům je umožněno nahlédnout do slov obou tradic. Současnost města je však méně dramatická; tak se alespoň zdá lidem v Siranii, pro které je Xalgon jen vzdáleným severským městem, proti němuž nikdy nestáli v otevřeném střetu. Ba dokonce někteří obchodníci a studenti čar jej navštívili a vrátili se v pořádku domů, kde vyprávěli o jeho mnohých divech.
Závěrem dlužno zmínit jedno rčení, v Xalgonu oblíbené: „Všechna slavná města Grandu mají velkou minulost – jen Xalgon má však i budoucnost!“ Astrologové v Sairis však mlčí, mají-li toto tvrzení vyvrátit. Je pravdou, že málokteré město je tolik otevřené budoucnosti, jako Xalgon, snad jen Sairis. Mnozí ale cítí, že zatímco nasměrovanost Xalgonu do budoucnosti je součástí jeho přirozenosti, u Sairis je tomu jen z donucení – ze snahy být vždy připraven, až nadejde den, k němuž obě města spějí.
Město Temnoty ční nad vrcholky hor jako připomínka toho, že moc Archontů je nadřazena přírodním zákonům. Je vystavěno z černé žuly, čirého skla a obsidiánu, jeho barvami je mimo černé také fialová barva bezkrevných rtů a běloba nemoci, rozkladu a plísně. Budovy města jako kdyby spatřily samotnou smrtící neživost holé geometrie v její tvarové kostlivosti a pokusily se ji věrně napodobit – k nebi ční jak dávné umění paláců a chrámů umně sestavené na základě motivu ledové vločky, tak současné pilíře tržišť a správních bazilik, vysoké komíny laboratoří a továren a skladišť.
Xalgon žije převážně v noci – tehdy se šedé výpary z komínů prozáří barevnými světly pouličního a chrámového osvětlení, takže se nad městem dme opalizující oblak, v němž jako by se chtělo chabé světlo prolnout s bledou temnotou do prokleté jednoty mámivé duhy. Město má prastarou tradici, protože jeho nejstarší šlechtické rody jsou přímými potomky dávného Vezanu, říše, která byla už zapomenuta všemi kromě maghavanů. Vládu drží rody, avšak nejvyšší svrchovanost mají Archonti, pro něž je Xalgon neoficiální rezidence na tváři Qurandu.
Ve městě se nachází mnoho skvělých děl lidských i démonických rukou a mysli. Chrámy temných a prokletých bohů, svatyně krvavých běsů, pomníky vojevůdcům, kteří úspěšně zbrotili Qurand v krvi a zapříčinili války a nenávist mezi rody a národy a hrobky zasloužilých zrádců, kteří se nebáli prozradit velké tajemství, byl-li ve hře vyšší zájem mocností Temnoty. Ve městě má též sídlo Řád Xalgonských rytířů, který je na celém světě proslulý svou oddaností čistému Zlu a pak především slavná Xalgonská univerzita černé magie, z níž pocházejí všichni slavní nekromanti a černokněžníci, které Qurand poznal.
Xalgon se může pochlubit velkou technickou pokročilostí, která umožňuje zapojování magicky řízených strojů na nejrůznější úkoly, obvykle výrobu dalších strojů. Kromě stavby strojů a pěstování černých nauk se Xalgon také velmi intenzivně věnuje válce. Téměř neustále vede války se všemi svými sousedy, kteří odmítají přijmout jeho nadvládu. Málokterá válka skončí rozhodným vítězstvím jedné nebo druhé strany, ale v těch případech, kdy zvítězí Xalgon, může poražená země očekávat naprosté vyhlazení, protože Město Temnoty potřebuje od poražených nepřátel především jejich krev. Podobné vyhlazení už v minulosti zažily země jako Yller a Aftain. Země byly později zalidněny z velké části Xalgonci a v současnosti přísahají svému severnímu sousedu věrnost.
Noční život
Xalgon je město z čediče a obsidiánu, jeho barvami je fialová a černá a jeho dnem je noc. Město skutečně žije v noci a spí ve dne, což je umožněno pomocí umělého osvětlení, speciální technologie, kterou město vyvinulo již před staletími ve spolupráci s Mantrinem. Noční Xalgon je nezapomenutelným zážitkem – jeho sevřené ulice pulzují životem, v pouličních lampách září zelenobílé krystaly a na všech chrámech i krámech svítí a blikají různobarevné symboly a nápisy. Pokud vystoupáme na některou z vyhlídkových věží, spatříme pod sebou barevné blikající moře barev, vzdáleně připomínající jakousi pozemskou duhu. Nad městem se do noci tyčí vysoké věže a báně chrámů démonických pánů, zábavních center, výzkumných ústavů černé magie a bankovních institucí.
Architektura
Xalgon si po věky vypěstoval řadu tradičních prvků. Kromě výše zmíněného nočního života patří mezi speciality nezaměnitelná architektura, která se vydala svou vlastní vývojovou drahou. Zatímco nejstarší kamenné budovy patří do období Starého Vezanu a jejich typickým rysem je nabubřelá zdobnost, která v době úpadku říše připomínala spíš rakovinné bujení ornamentů inspirovaných makabrózní estetikou hnijících pochoutek ze záhrobní hostiny a erotickými dimenzemi vyhřezlých orgánů milenců obětovaných uprostřed milostného aktu na oltáři bohů zmaru, tak později došlo k výraznému posunu a vybudování vlastní estetické tradice. Specifikem klasické xalgonské „gotiky“ jsou závratné vertikály připomínající ztuhlé vodopády černého čediče, v nichž se rozevírají štíhlá okna zdobená jemnou duchovitou vitráží křišťálových fialek a leknínů. Budovy tohoto klasického období jsou bez ohledu na jejich temné zázemí považovány za jeden z vrcholů světové architektury a podnes patří ke slohu, v němž se staví všechna sídla Řádu xalgonských rytířů. Tato architektura rovněž proslula bezohledností své estetiky, která jednoznačně vítězí nad účelností – stavba budov v tomto slohu je nesmírně nákladná záležitost a většina vnitřního prostoru není věnována obyvatelným či užitným prostorám, ale spíše dlouhým melancholickým chodbám, nekonečným běhům schodů s mnoha odpočivadly a obřím sálům topícím se v chmurném šeru. Vnitřní obložení z vyleštěného fialového mramoru a žuly vyzařuje ledové vlny odcizení, které se zarývají hluboko pod kůži. Většina místností je navržena záměrně tak, aby působily bezútěšným až hrozivým dojmem. Důležitou součástí vnitřní výbavy jsou rovněž gigantické sochy zobrazující scény bolesti, ztráty, kosmické hrůzy a nekonečně marného hrdinství. V reakci na tento sloh, který sice dokonale odpovídá psychologii démonických pánů a xalgonských rytířů, málo ale prostému obchodníkovi nebo třeba i rarachovi z prvních podsvětních dimenzí, vzniká sloh, kterým se doposud ve městě staví, třebaže odborníci v něm rozlišují celé desítky epoch. Jeho materiálem je ocel, sklo a obsidián a jedná se o odvážné stavby skulpturálního charakteru, které do značné míry využívají pokrok v magii a technologii. Některé ze staveb tohoto druhu mají přímo dynamickou povahu, tj. jsou pohyblivé a periodicky se přestavují. Vrcholným dílem tohoto druhu je pak děsivé Horologium.
Hostince
Ve městě je velké množství zájezdních hostinců vysoké úrovně, které poskytují ubytování bohatým cestovatelům z dalekých krajin. Je téměř zatěžko hovořit o „hostincích“ a o „cestovatelích“, protože skutečnost je poněkud jiná: cestovatelé často v Xalgonu pobývají celá léta a hostinec (xalgonsky dib’al) zpravidla poskytuje určité apartmá svému zákazníkovi po dobu několika měsíců. Je zvykem po čase vždy své bydliště změnit a dib’alan, „hostince“, tomuto zvyku vycházejí vstříc rozmanitostí svých poloh a pestrostí specializace a výbavy, které svým hostům poskytují. Pobyt v dib’alan nakonec upřednostňují i mnozí starousedlíci a známo je mnoho případů staré šlechty, kde mladý dědic po smrti svých rodičů prodává rodové sídlo zbohatlému obchodníkovi a sám zahajuje pohodlný a nenáročný život věčného hosta.
Horologium
Chrám Boha Požírače tvoří gigantické centrum Xalgonu a je jeho nejvyšším bodem a nejvýznamnějším svatostánkem. Původní Horologium bylo postaveno před více než sto lety Lundirem Alaronionem, ale několik let nato bylo při velké bitvě uprostřed města těžce poničeno. Dlouhé roky leželo v troskách, ale pak bylo obnoveno ve své slávě. Jeho původní děsivý účel, který závisel na zvláštní konstelaci hvězd a životní síle stavitelově, už nebylo možné obnovit, stále však slouží jako mohutný zdroj magické síly a náboženské centrum města.
Obyvatelstvo Xalgonu je neméně pestré než je tomu v případě Sairis. Každý den do Města Temnoty přichází z Qurandu i odjinud celé zástupy návštěvníků a mnozí se brzy stávají i stálými rezidenty. Přesto můžeme hovořit o několika skupinách tradičních obyvatel.
Xalgonci
Většina Xalgonců má svůj původ v bezbřehém míšení ras, které probíhá v hranicích města, přesto existuje cosi jako typický Xalgonec: černé vlasy, tmavší pleť, ostré rysy a zapadlé oči. Některé rody si doposud podržují svoje tradice a žijí v ghettech ve společnosti etnicky blízkých. Existují rody, které doposud uchovávají pokrevní linii potomků Vezanu, existují rody, které uchovávají svůj původ z Kaalu Charmat a jsou rody, které uchovávají svůj původ z Temných Elfů.
Šlechta
Šlechta na rozdíl od lidu výrazně pečuje o své pokrevní dědictví a jen málokdy se uchyluje ke sňatkům mimo vymezené rodové pořádky. Důvod je prozaický – hlavní staré rody, které doposud přežívají, jsou nositeli tzv. Rysů, což jsou zvláštní schopnosti uchovávané v krvi čistokrevných. Čím je rodová krev řidší, tím slabší je Rys a tím níž je potomek v rodové hierarchii. Jsou tři starobylé rody, které se mohou pyšnit Rysem ve své krvi – baronský dům vezanský, vévodský dům xalgonský a hraběcí dům falaský. Mimoto existují ještě další šlechtické rody, které však, ačkoliv jsou starobylé, bohaté a vážené, přesto postrádají ve své krvi Rys. Ve snaze dosáhnout stejné pověsti, jako tři zmíněné domy, věnují tyto rody mnoho úsilí na vzdělání a výcvik svých dědiců. Málokdy však mohou soupeřit s mocí Rysu.
Démoni
Město Xalgon obývají již po tisíciletí rovněž bytosti z rodu démonů. Rody démonické šlechty obývají starobylé paláce ve městě a z pohledu mnohých jsou to právě oni, kdo tvoří nejaktivnější složku obyvatel, pokud jde o inklinaci k vládě, ale i k vývoji magie a městské kultuře. Bohatí démoničtí páni, kteří mají své širé statky ve vzdálených pekelných sférách, slouží často jako mecenáši a podněcovatelé kulturního vývoje města. Mnozí démoni se také věnují umění a literatuře a přinášejí lidem neustále něco nového.
Nemrtví
V roce 588 siranijské éry došlo k přelomové události: oficiálně byla uznána plná práva nemrtvým obyvatelům města. Diskriminované menšiny upírů a nemrtvých mágů přijali tento edikt s pochopitelným nadšením a dodnes je onen jarní den, nazývaný „den vstávání z mrtvých“, státním svátkem. Nemrtví se brzy zapojili do městského života a stali se platnými a produktivními členy společnosti.
Řád Xalgonských Rytířů
Xalgonští rytíři slouží jako ochránci města a strážci pořádku v jeho zdech. Málokdo si podržuje takovou autoritu jako právě oni. Obyvatelé si velice dobře uvědomují, že jen díky nim město dosud stojí, neboť právě rytíři tohoto řádu již mnohokrát stáli jako poslední linie obrany města a platili svými životy za to, aby město mohlo stát. Jsou známí svou chmurnou rozhodností, svou statečností a znalostmi čar a kouzel. Jejich hlavní kapitula stojí nedaleko městského centra.
