Souostroví Vaktar a Mantrin má spletitou historii, jejíž kořeny sahají do dávné minulosti. Ostrovy, ač svou podobou i osídlením velmi odlišné, přečkaly dějinné smrště vždy spolu, proto se sluší jejich osudy vyprávět společně.

Jen máloco se ví o nejstarší minulosti Vaktaru a Mantrinu, snad jen legendy o tom, že Šedá věž na Vaktaru zde stála dřív, než sem přišli první lidé, že ostrov Vaktar je špicí hory, jejíž kořeny sahají pod mořem až ke dnu světa a že Mantrin jej v dávných věcích obeplouval, neboť on naopak žádné kořeny neměl. Mantrin míval prý podobu veliké lodi a kroužil kolem svého bratrského ostrova jako země okolo slunce. Další z pověstí vypráví o tom, že oba ostrovy jsou prastaré živé bytosti, jež k sobě poutá láska a že Tinwil, malý zelený ostrůvek nacházející se mezi nimi, je jejich dítětem. Tinwil totiž – a to není pověst, ale fakt – rok od roku roste.

Čas legend však jednoho dne skončil a na ostrovy připluly lidské bytosti. Byli to dávní Azhariani v časech Ohňů. Vznešení muži a ženy tohoto rodu se usadili na březích těchto ostrovů a na svazích jejich hor. Věnovali se životu, rybolovu a sadařství, avšak jádrem jejich kultury bylo poznání a magie.

Tak jako jejich příbuzní Gandhařani nebo Archaici se však ve svém hledání vydali jinými cestami a nakonec se od ostatních velmi vzdálili. Nejvíce z tajů dávného Azharnantu uchovali Gandhařani, protože měli maghavany a jejich kultura nikdy nikomu nepodlehla. Mudrci Archaiků sice vědění uchovali, ale skrytě a mlčenlivě a jen pro kruh svého lidu. U obyvatel Vaktaru a Mantrinu se nositeli dědictví Azharnantu stali mágové a odtud se toto jméno i vědění rozšířilo po celé zemi.

Mantrinští mágové se však ponořili do tajemství hmoty a odhalili mnohé pro účely stavby domů, pevností a lodí. Vytvořili nové zbraně a ovládli své mořské sousedy. A tak byl čas, kdy ocelové loďstvo Mantrinu vládlo celému jihu Qurandu, širým mořím rozkládajícím se tisíce mil na jihovýchod i jihozápad od Siranie.

Ve své pýše a moci ukládali porobeným národům vysoké dávky a velké bohatství proudilo na tyto dva maličké ostrůvky. Vyrostla zde města z kamene, betonu a oceli, věže ze skla a silnice z umělých opálů. Pak však došla trpělivost Gandhaře a Siranii a Královstím Jihu a v deset let trvající námořní válce Mantrin nakonec porazily. Ani během války se jim však do rukou nedostala základní tajemství mantrinské techniky a tak byl Kira Samudran, neboli Velký oceán, ještě dlouhou dobu nebezpečný kvůli výskytu toulavých a rozprášených zbytků mantrinských flotil, jež se zmenily v piráty a své tajné základny proměnily v lupičská doupata. A říká se, že byly nadále ve skrytém kontaktu s Mantrinem a odváděly část „zisku“ na obnovu zničeného souostroví.

Dnes je souostroví po století Gandharského protektorátu již opět svobodné. Mágové zas bádají a studují podstatu hmoty a znovunalézají nauky ztracené ve válečných létech. Města vzkvétají v míru a lodi se plaví Oceánem. Jen dnes již není možné vidět pověstné ocelové lodi. Gandhara a Siranie si vymínila zákaz jejich stavby.

VAKTAR

Centrem severnějšího z ostrovů je kopcovitá vrchovina, zčásti porostlá vysokou travou a osamělými antaraskými břízami, zčásti ukazující šedobílé skály, jež ční k nebi jakoby náhodně a v podivně větrných tvarech.

Uprostřed vrchoviny stojí již od pradávných dob Šedá věž, kterou nepostavily ruce lidí. Oblast okolo věže je považována za posvátnou a nikdo tam trvale nepobývá. Za určitou hranicí však náhle vyrůstají malé podsadité šedé věžičky, jakoby houby z výtrusů centrální věže, které jsou již dílem starých mágů z doby příjezdu Azharianů.

Vaktar je totiž daleko klidnějším a přemýšlivějším ostrovem než Mantrin, jenž žije světským ruchem a prací mnoha manufaktur a laboratoří. Zde, na severnějším ostrově, je od samotných počátků centrum řádu mantrinských mágů a největší knihovny a studovny pro jejich potřebu. V době největšího rozmachu ostrovní magie dokonce místní universitní městečko Zangena zdařile konkurovalo ve své prestiži samotnému Sairis.

Říká se, že čas od času se některý z mágů cítí podivně přitahován k Šedé věži a tak se toulá stále blíž a blíže po vrchovině až jednoho dne stane před kamennými dveřmi v jejím úpatí a ony se otevřou. Málo z těch, kteří kdy vstoupili, se vrátilo mezi lid této části světa.

nahoru

MANTRIN

Větší z ostrovů má zároveň i větší hustotu osídlení. Jeho mnohá přístavní města žijí čilým ruchem a neustálým rozvojem. Centrální hřbet hor na ostrově není příliš vysoký, ale jejich stráně jsou velmi strmé. Většina ostrova je však jen nevysoko nad hladinou teplého jižního moře. Větrná vysočina na Vaktaru bývá ještě poměrně chladná, ale na Mantrinu je podnebí již velmi teplé a vlhké.

Před rozvojem civilizace byl ostrov zarostlý hustými lesy s bohatou flórou, ale dnes je většina jeho použitelného povrchu pokryta městy, vískami, poli a políčky. Pole jsou díky vynálezům mágů využívána velmi intenzivně a jejich výnosy uživí více lidí, než je možné v jiných zemích.

Kultura mantrinu je skutečně zvláštní a to především díky svým vynálezům, které nejvíce změnily tvář země. Vysoké činžovní domy ve městech, účelná architektura, manufaktury a dýmající laboratoře, to jsou první dojmy cizího návštěvníka. Další údiv přijde, jakmile si prohlédne rovné, bezpečné a především překrásné silnice z umělého opálu a skleněné budovy boháčů, které v zapadajícím slunci hrají všemi barvami.

Stejně jako je učení mágů orientováno navenek, na zkoumání vnějšího světa, je i kultura mantrinů orientována navenek – desítky velkých přístavů jsou startovní nebo konečnou zastávkou pro tisíce lodí, které se plaví křížem krážem světovými oceány a obchodují, bojují, objevují, nebo slouží jako pohyblivé obydlí. Do měst proto připlouvá stále mnoho novinek, a to jak povahy věcné, tak informační.

Před sto lety ostrov utržil strašlivou porážku, avšak nyní se z ní konečně vzpamatoval a převzal nad sebou opět úplnou kontrolu. Skleněné věže opět stojí a opálové silnice zas obepínají celou zemi a komíny dílen dýmají. Kdo ví, kam kráčí tato země a zda osud Qurandu neleží svým způsobem v jejích rukou…

nahoru

MÁGOVÉ

Původní mantrinské slovo „mág“ označovalo „člověka, jenž se skrze svoje vědění stal mocným“. Před časem velkého rozmachu ostrovní kultury a před tím, než jejich ocelové lodě ovládly Jižní oceán bylo toto slovo téměř neznámé. Jen vzdělanější lidé věděli, že označuje čaroděje z tohoto souostroví. Mágové se pak ale stali hlavními strůjci technologické převahy Vaktaru a Mantrinu nad okolními národy a byli hlavními nositeli jejich kultury. Jejich hvězda jasně plála – hbitě přijímali vědění všech okolních národů a obohacovali svou mágovskou sebekoncepci do takové míry, že začala být přitažlivou pro mnohé čarodějníky a dokonce i pro mnohé nadané bytosti, které na tehdejší „školskou“ magii příliš nedaly, protože jim připadala příliš mystická a málo exaktní. Zangenská škola na Vaktaru se plnila studenty a náhle byli všude mágové a dokázali zastávat mnohé úlohy svých čarodějných předchůdců a navíc mnoho nového, co s sebou přinášela souostrovní kultura.

Reakce na sebe však nenechala dlouho čekat. Po dlouhá desetiletí mágové vychovaní v Zangeně vedli nad ostatními čarodějnými obory a jejich popularita rostla, takže se Vaktaru začalo říkat „Ostrov čarodějů“ a výraz „mág“ se stal synonymem znalce skrytých věcí a zákonů světa. Nakonec ale přišel protiúder. Velcí mistři v Sairis a maghavani v Gandharnagaře absorbovali to nové, co s sebou mágové přinášeli, a začlenili to do vlastních nauk, nato jejich země zaútočily na souostrovní říši a porazily ji. Mágové, kteří už v té době nebyli zdaleka jen mantrinského původu, vyhlásili veřejně svou neutralitu a tak uchránili své školy a vlastně většinu ostrova Vaktar válečného kataklyzmatu, nicméně vedoucí postavení ve světě čar již nikdy neobnovili. Jediné svědectví o jejich slavných časech je právě slovo „mág“, jež se od dob jejich moci uchovalo jako obecné označení čarodějníka.

Čím jsou tedy ostrovní mágové výjimeční? Jsou obráceni spíš navenek, na zkoumání přírody a jejích zákonů – třeba i těch „zázračných“. Výjmečně se zaměřují na psychickou nebo duchovní část bytostí, spíš na fungování věcí, na elementy, z nichž je složena realita, avšak přistupují k nim jinak, než mistři v Sairis. Nebojí se používat složité přístroje a zkoumat vlastnosti hmoty v extrémních podmínkách.

Co se týče jejich vzhledu, tak ten svou konzervativností poněkud kontrastuje s pokrokovostí jejich badatelské práce. Mantrinští mágové totiž lpí na dodržování starého obyčeje v odívání, takže uchovávají do značné míry stav, v jakém před staletími na ostrov dorazili. Tehdy to byli totiž potomci maghavanů. Ostrovní mágové mají tudíž jako povinnou součást odění zbroj a meč, obličejovou masku a helmu, plášť a hůl, což jsou všechno relikty maghavanské výstroje. Během věků se ale přesto změnil styl. Mnozí nosí zbroj silně odlehčenou, až k nepotřebě a meč rovněž. I ti, kteří mají na sobě výbavu ještě plně funkční ale již dávno nemají šupinový pancíř svých předků, ale technologicky vyspělou zbroj v nejnovějším stylu. Je obvyklou zábavou technicky zaměřených mantrinských mágů svou výstroj neustále vylepšovat ve svém stylu, takže jejich meč je brzy nabitý elektřinou, jejich hůl vydává hromové údery (s nutnou dávkou sirného zápachu) a podobně. Je rovněž téměř pravidlem, že čím má dotyčný mág „zázračnější“ svůj meč, tím hůře jej dovede ovládat. Naopak nejnebezpečnější jsou samozřejmě nenápadní shrbení staříci v zašlé zbroji.