Město chrámů. Město s tou nejrozmanitější architekturou. V dávných dobách se totiž siranijský Císař rozhodl, že shromáždí svatostánky všech světových náboženství. Každé nalezené, či nově vzniklé náboženství je siranijskými emisary vyzváno a požádáno, aby postavilo právě zde svůj vzorový chrám. Styl a architektura ve městě je tímpádem velmi nesourodá, neboť každý národ a každá víra zde staví podle přání Císaře vždy ve svém, originálním, slohu.

Mnoho náboženství mezi sebou nevraží a tak i přes to, že odkládají krvelačnou podobu svých sporů mimo území svatého města, nechodí někteří do některých čtvrtí a chrámů. Zorganizovat výroční náboženský dialog bývá mnohdy velmi těžká práce.

I když to na první pohled nevypadá, je ve městě velmi silné podsvětí, intriky a mnišská policie má těžkou práci.

Na druhou stranu zásobovatelé a obchodníci jsou šťastní. Nikde jinde se nenakupuje tolik zlatých číší, santálového dřeva, černých kozlů, bílých býků, drahých rouch, hvězdic, dýk a jedů.

Svaté město žije především z cestovního ruchu. Pro velké množství náboženství je totiž Sir poutním centrem, kam se v různých obdobích shromažďují davy nábožných cestovatelů. Téměř každý den má nějaké náboženství svátek a mnohdy v témže dni má dokonce I více kultů svou slavnost.