Arenův dopis Erdunovi, tak jak byl nalezen při vyšetřování Arenovy vraždy.
Milý příteli,
mohu jen doufat ve tvou upřímnost a mít v tebe důvěru. Těšil jsem se dlouhé roky tvému poklidnému přátelství a to o to více, o co méně jsme si byli navzájem prospěšní ve smyslu politickém nebo v rámci své pověsti. Možná je to právě skutečnost, že jsme nikdy nesdíleli žádné obzvláštní tajemství a že jsme neměli žádnou pevnou vazbu vzájemné potřebnosti mimo samotné náklonnosti, proč jsem si zvolil tebe jako adresáta tohoto svého dopisu v naději, nebudeš patřit k Nepříteli. V našem setkání je velmi málo účelnosti a velmi mnoho naděje.
Stojím dnes na hrozivé hranici soumraku svojí příčetnosti v naprostém opuštění, které nelze srovnat s ničím o čem jsem kdy slyšel nebo četl. Opustili mě nejen všichni, kterým jsem kdy důvěřoval, ale také všechno, čemu jsem kdy věřil a co jsem považoval za danné. Na vyprázdněném místě však nestojí zmatek váhajícího, ale hrozivé poznání, které nemá obdoby a z nějž vede jediná cesta: přes pláně odevzdání, horstva šílenství až po oceán smrti.
Vichr prozření sfoukl plamen mojí víry a spolu s ní se zhroutil chrám jistoty i v ty nejzákladnější dannosti. Nemohu ti sdělit vše, co bys možná zasluhoval vědět, protože nedůvěřuji již ani této pečeti, kterou nemá podle nauk Arkinů být mocen rozlomit nikdo jiný než adresát nebo králové Arky, aniž by shořel list věčným ohněm. Ačkoliv se ti to může zdát nemožné, bojím se teď, že kdyby Nepřítel poznal, že vím to, co vím, mohl by mě následovat i za hranici života a smrti a ulovit mě ve vodách Oceánu Snů, neboť On je lovcem, jemuž neunikne žádná kořist, kterou si vyvolil a jeho tvářnost je mnohá.
Odcházím na poslední cestu, zháším Aderán, neboť jen tak mohu uniknout očím Nepřítele, tma se stává mým světlem a zoufalství mou nadějí. Po jiskře a plameni přichází vítězný popel, pán nade vším, co je. Náš svět se obrací v popel a není nic, co by tomu zabránilo, neboť náš vlastní milovaný oheň je ten, kdo nás do říše popela vede. Viděl jsem to na vlastní oči: Posvátný strom, baštu života, stravovanou posvátným Aderánem, viděl jsem jak dobro žere dobro a jak vítězí popel. Věř mi, že mluvím jazykem básníků a tvá moudrost jistě prohlédne tyto prosté obrazy a najde je na místech, kde je třeba. Hovořím o služebnících Pallada, hovořím o Mantrincích, hovořím o Maghavanech, hovořím o Fillardovi a o tajemných figurách na pozadí, jejichž jména jsou smrtelníkům neznámá. Nad ostrovy se vytváří vír času a prostoru, do nějž všichni vstupují, ale ten, kdo jej roztáčí je Popel sám, neboť vír je mocný díky toku do budoucnosti v níž je právě on neomezeným vládcem.
Existují ukryté mapy a zprávy, které by málokdo hledal v Univerzitní knihovně a na dalších veřejných místech. Jsou ukryty dobře pod svícnem veřejného života, jakoby na Mantrinu bylo zvykem mít tajemství na náměstích, slunce v podzemí, vodu pálivou a oheň ledový. Strávil jsem nad nimi dlouhé týdny, než jsem pochopil to, co ty s pomocí mého upozornění uvidíš hned na první pohled. Prokletí bohové – kéž se ve všem mýlím! Kéž objevíš, že jsem propadl bludu! Třeba ještě bude dost času, abys mne z mého bludu vyvedl. Příliš dobře do sebe ale všechno zapadá.
Chceš-li vidět to, co jsem uviděl já, je třeba abys odhodil klapky, které každý z nás nosí celý život na očích a spatřil znamení, která leží na očích nás všech. Ať už je to bedlivý pohled třeba i na tu nejobyčejnější mapu souostroví, nebo procházka po Starém náměstí Zangeny při západu slunce, kdy světlo dává odpovědi, ať je to výtvarný počin Despena Gisseho, anebo výroční zprávy gandharských okupantů o „podvratných živlech“, nebo ať je to návštěva samotného Tinwilu, která přináší osvícení, to vše vede neodvratně k jedinému závěru, který nemohu napsat do tohoto dopisu. Je třeba hledat, mít oči otevřené a hledat stopy. Nikoli magii, protože magie, jíž jsme obětí, nepoužívá kouzla, ledaže by kouzlem bylo moře, obloha, skála, město, rodina, brána, stůl. Nevěřím tomu, že bych se mohl mýlit, ale přesto… Popel je na konci cesty. Chci uniknout, ale všichni, kterým bych se mohl svěřit a žádat je o azyl, jsou součástí toho všeho. Stojím sám jako nikdy. A Nikdy je tak blízko přítomnosti.
Jsou cesty, které chci vykonat před tím, než se pokusím uniknout Lovci, jen abych se ujistil o tom, k čemu nyní ukazuje všechno, co vidím. Cítím však, že se smyčka stahuje a nevím, jestli to dokážu. Musím vidět ještě jednou krásnou zeminu strašlivého Tinwilu, jenž věčně roste, musím spatřit střed Univerzity, v němž leží odpoveď pro mne jakožto syna Arky (ač jím již více nejsem), musím proniknout k tomu místu, jenž se skví na vrcholku koruny ležícího Stromu… musím se ujistit.
Prosím nedopusť, aby ses oddělil od světa tak, jako já, máš-li, o koho se opřít, požádej ho. Neznám tvé přátele, ale ty bys je měl znát. To břemeno je neúnosné pro jediného člověka. Hledej důvěru v těch, jejichž cesty nejsou narovnané! Nevěř tomu, v jehož očích plane oheň, protože oheň se stane popelem!
Předávám tento dopis služebníku Řádu s důvěrou v to, že slepota Řádu ochrání mou zprávu a že bude doručena. Pokud by však byl obsah tohoto dopisu sluhům Řádu vyjeven, budeš ve velkém ohrožení! Prosím tě za odpuštění, že tě vystavuji takovému risku, ale jsi nenápadná figurka ve hrách mocných a nemáš jiný než přátelský důvod se mými potížemi zabývat, proto doufám, že budeš moci o vlastní vůli i ustoupit, pokud tě můj tón nechá chladným. V takovém případě dopis znič, ale ne spal, protože popel je v jejich moci! Chtěl bych tě zas někdy spatřit a hovořit s tebou a mám takovou chvíli v srdci jako naději budoucích dní, ale tunel se zužuje a nemá odbočky…
tvůj
Aren
Černá krajina
Nebe hoří plamenem
Kam se poděl den?
Světlo zhasíná
Kráčíme za stínem
Je to jenom sen?
Měsíc zkomírá
Ptáci mizí v hlubinách
Zmírá zvěřina
Srdce zavírá
Mlčící na marách
Každý usíná
Duše znavená
Tělo trpí a hoří
Zda smí přežít dál
Naše rodina
Příroda se bouří
Kdo se smrti vzdal
Těla padají padají
Duch kráčí za vidinou
Marné naděje
Davy čekají
Zda ještě nad krajinou
Větřík zavěje
Sen Nočního motýla o tom, co se stane, když nepřijde včas…
Návrat
Když tíha smrti tiskla tě, stravovala,
pak horská dryáda nad tělem zaplakala,
větrný čaroděj dech nazpět včaroval,
kouzelník ohnivý jiskru svou daroval,
půlelfka pronesla léčivé záříkání,
proč není to radostné…
zmrtvýchvstání?
Omerin
Slyšíš ten vískot?
To hladový tě láká
Ke svým ústům
Slyšíš ten křikot?
To chceš vypustit draka
Vstříc hladovým psům?
Slyšíš ten šepot?
To krade se pán domu
Za tvými zády
Slyšíš ten skřípot?
Jak směřuje ke zlomu
Z lásky do zrady?
Noční motýl
(K vedlejší mezihře)
Stíny se plouží
Již přichází černá noc
Dům se probouzí
Poslední zkouší
Zda ovládne svou temnou moc
Jen ji použít
K černému menhiru
Co skrývá se pod zemí
On přikráčí zas
Věříš-li ve víru
Ve své rodné území
Pozvedni svůj hlas…
Noční motýl
(K vedlejší mezihře)