Tak sedí tu Ticho v bílém šátku,
který si váže přes ramena,
a touha je náhle v bílou látku
proměněna.

Saevus vyjel první. Vypravěči ho následovali a šaman se pohnul jako poslední. Vítr se dočasně utišil a nad pláněmi zářily jasné mrazivé hvězdy.
Obchodník uvažoval, proč mu bardi pomohli. Pochopil, že pravděpodobně mají s krádeží Lampy co do činění. Možná jsou dalšími podezřelými. Možná pravými viníky. A možná taky ukradli něco jiného – když chirbet opouští bardi, mohou jej spolu s nimi opouštět i jiné věci.
U obchodníků je otázkou cti brát ohled na majetek druhých a pokud by Saevus tuto zásadu porušil, nikdo by už od něj nic nekoupil. Vypravěči si otázku toho, co kdo vlastní, vykládají poněkud volněji. Jakmile by vyšla najevo krádež Lampy, pravděpodobně by byli prohledáni všichni návštěvníci chirbetu, ale byla naděje, že obchodníka by nikdo nepodezíral. Pokud by byla pravda, co se Saevus domýšlel, dluží mu teď bardi opravdu mnoho.
Znovu se zvedl vítr, přihnala se těžká sněhová oblaka a hvězdy zmizely, pohlceny stínem. Cestovatelé museli čím dál častěji zastavovat, aby udrželi směr. Při jedné ze zastávek je Horev jednoduše předjel. Bez jediného ohlédnutí pokračoval do temnoty. Bylo mu jedno, zdali ho následují. Jeli za ním. Pevně věřili jeho znalostem a moci. Bruslili mlčky, obratně se odrážejíce svými ichramy, aby udrželi rychlost. Jen větrné proudy a svištění vzduchu jim hučelo v uších. A haugi je vedl do noci.
Pak se náhle zastavil. Napodobili ho. Horev vyndal malou kostěnou flétnu, flétnu šamanů. Podržel ji chvíli před sebou. Vítr se hravě prohnal dutinou píšťaly a nástroj vydal několik třepotavých tónů.
“Postavíme tábor,” oznámil haugi, jehož silueta se tyčila proti temné obloze. Jeho příkaz byl okamžitě uposlechnut. Brzy našli vhodnou dunu navátého sněhu. Začali připravovat sněhové cihly ke stavbě přístřešku. Horev si odvázal od pasu váček. Pomalu vyndal hrst toho, co váček obsahoval. Byla to žhavá sůl. Obřadně začal vysypávat půdorys přístřešku. Zaschuela ho fascinovaně sledovala. Žhavá sůl byla velice vzácná, její použití bylo vskutku obřadem, tajemstvím a uměním šamanů. Díky vyleptání ledu byli cestovatelé ušetřeni nejtěžší a nejnevděčnější práce při přípravě základů.
Threpsuakl se zvedl, aby si narovnal záda. Sílící vítr mu vmetl sníh do obličeje a odhodil ho mocným poryvem několik kroků dozadu. Bard uklouzl a zavrávoral. Když se snažil znovu získat rovnováhu, letmo se dotkl Horevovy ruky. Šaman se otočil. Nepatrná špetka soli dopadla mimo určené místo. V Horevově tváři byl i ve tmě noci patrný výraz hněvu a opovržení.
“Měl by sis raději jít připravovat sníh,” řekl haugi tiše a výhružně. Threpsuakl ucouvl a spěšně se odsunul stranou. Pokořeně se shrbil nad svou prací. Zaschuela sklonila obličej až k chladné závěji, k cihle, kterou ještě nedokončila, protože se celou dobu upřeně dívala na Horeva. Cítila, že se přihodilo něco nepatřičného. Ale byla v tuto chvíli příliš zmatená, než aby mohla porozumět. Doufala, že získá víc času.
Stavba byla zanedlouho hotová. Všichni se spěšně ukryli uvnitř. Na planiny přišla ledová vichřice.
Zaschuela se otočila na Horeva:
“Haugi, vy jste věděl…?” Pokývla hlavou ke vchodu, zvenku doléhalo hučení bouře. Horev pomalu přikývl, aniž se jeho výraz jakkoliv změnil.
Halili se do pokrývek pomalými pohyby vyčerpaných lidí. Byli sice odmalička zvyklí na bruslení po pláních, nikdy ale nemuseli jet tak dlouho a tak rychle. Následující den je čekala další cesta. Mohli jen doufat, že počasí zdrží případné pronásledovatele.
Zaschuele bolest svalů nedávala spát. Nohy různě krčila a zase natahovala, převalovala se, ale napětí v namožených svalech se nezmenšilo. Nakonec ucítil jemnou ruku svého bratra. Schoulila se mu do náruče.
“Bratříčku,” zašeptala, “to je tak nepříjemné, nemohu spát.” Threpsuakl se posunul trochu níž a vyhrnul jí kožešinové nohavice. Obratně jí namasíroval ztuhlá lýtka. Když opět sevřel svou sestru v náruči, ta už jen vděčně oddechovala. Pod zavřenými víčky se jí stále ještě míhala noční ledová krajina ozářená bodavými hvězdami a ubíhající do dáli až za obzor, hladkost pláně jen občas přerušená čnícím ledovým skaliskem.
Zaschuela nakonec usnula. Bard ji stále objímal a jednou rukou ji lehce hladil po vlasech. Jeho oči byly otevřené do temnoty sněžného příbytku. Nemohl usnout z jiného důvodu než jeho sestra. Přemýšlel, srdce mu hořelo. Co jsme to udělali? honilo se mu hlavou. Ukradli jsme vzácný artefakt, navezli do toho nevinného obchodníka, porušili všechny zvykové zásady a ve společnosti podivného šamana opustili zbabělým útěkem chirbet. Jsme proto špatní? Pohlédl do temnoty, tam, kde vedle něj ležela Zaschuela. Ty, sestřičko, za nic nemůžeš, tobě ať se probohy nic nestane, ale já… Pokud jsme se mýlili, pokud jsme správně nepochopili, co je Lampa zač… potom… všechny chirbety… všichni lidé… budeme vyvrženi…. umrzneme opuštěni v temnotě… S takovýmito chmurnými myšlenkami se bardův strach podvolil únavě a on usnul.
Slunce se blížilo poledni. Zaschuela vyšla ven. Jasné paprsky změnily sníh v diamantový prach. Ač byla na podobné pohledy zvyklá, musela přivřít oči. Sluneční svit se odrážel od všeho a dodával chladné pustině jakousi nezemskou krásu. Tančil na sloupech ze zmrzlých krystalů, které se tyčily v dálce, a měnil je ve věže mnoha barev. Nad plání kroužil orel, jehož silueta vyšívala čisté nebe.
Dívčin úsměv se vytratil, když uviděla Horeva. Přecházel jen tak, bez bruslí, sem a tam po kluzkém ledu. Uvědomila si, že ji nevnímá – ani si nevšiml, že není sám. Něco v jeho pohybech nebylo v pořádku.
Zašla zpět do přístřešku.
“Vstávej, bratříčku,” řekla tiše. Threpsuakl něco nevrle zabručel, ale posadil se. Saevus už taky vstal a chystal se k přípravě snídaně. Bard mu podal svůj vak, v němž byl dostatek many pro všechny. Moc dobře věděl, že obchodník by nedal ze svých zásob ani lístek.
“Všiml sis, že s haugim není něco v pořádku? Neumím to moc dobře vyjádřit, ale… Poraď mi, vím, že se něco děje,” zašeptala vypravěčka svému bratrovi. Ten pokrčil rameny:
“Prosímtě. Je to šaman, tak co čekáš? Nemůžeš ho posuzovat podle našich měřítek, on je něco jiného. Jak praví moudří: Síla šamanů je v tichosti a pevnosti ledu. Tak to nech být. Prostě na to zapomeň.” Dívka se odtáhla. Bratr k ní mluvil jako k malému dítěti, které nemá ponětí o světě. A Zaschuely se tím dotkl. Protože viděla, co on nevnímal a nechtěl svou nevšímavost přiznat.
“Co se haugimu stalo?” zeptala se tedy přímo Saeva. Jestli jsou s šamanem přátelé, mohl by obchodník vědět víc.
“Coby – potuloval se po Kaalu-Charmat s obroušenými bruslemi,” zakřenil se dotázaný.
“Pověz mi víc,” zaprosila. Saevus se mezitím čile pohyboval po přístřešku a sháněl přísady pro své kuchařské umění.
“Podej mi ten bílý váček, ano? A ten vedle taky. Hm, no, šamani mívají obvykle takové Poslání nebo jak tomu mezi sebou říkají… Podrž mi tu misku,” požádal ji. Nepřítomně a mechanicky vyhověla jeho přání.
“A dál?” dožadovala se.
“A tím obvykle bývá průchod přes Kaal-Charmat. Nasypej to tam… tak. A teď to trochu ohřejeme…,” lhostejně pokračoval spíš v přípravě jídla než v příběhu. Zaschuela už ale nepotřebovala slyšet víc. Pochopila. Mlčky pomohla Saevovi smísit dvě Cestovní tekutiny. Z jejich sloučení vzniklo teplo, takže mohl manu ohřát.
“Tobě nechutná?” zeptal se Threpsuakl své sestřičky, když celá čtveřice zasedla ke snídani.
“Ale jistěže ano,” řekla a dokonce se dokázala usmát, i když uvnitř ji užíral smutek. Smutek z vědomí, že Horev se vrací do Kaalu-Charmat, aby něco dokončil nebo zemřel. Protože sám pro sebe je už teď vlastně mrtev. A v případě napadení něco tak ztraceného jako svůj život příliš hájit nebude.
Znovu se dali na cestu.
Saevus zamyšleně pozoroval bardy. Oni snad skutečně znají účel Lampy … Z takové znalosti se určitě dá ledacos vytěžit. A jejich povinností potom bude se se mnou rozdělit o to, co získají, ať už to bude cokoliv. A taky mi samozřejmě musí pomoct ospravedlnit se před radou chirbetu.
Horev, který jel v čele, se občas vydal stranou. Na ledových výstupcích rostly květiny. Zaschuela věděla, že večer jejich svrchní listy a semínka roznese vítr po pláních, aby si poutníci mohli nasbírat manu, která klesne z nebe. Ale šamana nezajímaly lístky many. Neviděla přesně, co z rostlin trhal a ukládal do váčku, ale k jídlu to nebylo.
Najednou zahlédla něco před nimi ležet na zemi. Zastavila se a přimhouřila oči. Byl to sněžný bílý pták. Mrtvý. Jeho tělo ale bylo nepřirozeně, až zrůdně beztvaré a pokroucené. Bez kostí. Horev se k dívce připojil.
“Baoth,” zašeptala, ač věděla, že on vidí totéž, co ona. Šaman neřekl nic. Vydal se dál, vyhýbaje se ptačímu tělu velkým obloukem. Ostatní ho následovali snad ještě větší oklikou. Uhýbali pohledem, aby se nemuseli na ten zrůdný památník smrti ani podívat. Baoth.
Od západu se přihnala mračna. Jejich stín postupoval po zemi a pohlcoval veškeré světlo. Dlouho cestovali ve stísněném mlčení, jakoby na ně baoth uvrhl své prokletí.
Saevus a Zaschuela začínali zůstávat pozadu. S námahou dojeli šamana, který skupinu vedl.
“Hej, haugi!” zvolal Saevus. Horev trochu přibrzdil a nechal je jet vedle sebe. Zaschuela začala:
“Myslím, že bychom mohli na chvíli zastavit. Všichni jsme hodně unavení a potřebujeme alespoň vydechnout. Sem se za námi stejně žádní pronásledovatelé neodváží…”
“Jo, a potřebujeme si vyjasnit některé věci,” skočil jí do řeči Saevus, obraceje se střídavě na šamana a na vypravěčku, “jako například kam to vlastně jedeme a proč. A co se to vlastně včera stalo a kdo za to může.”
Threpsuakl se k nim mezitím připojil a stihl zaslechnout poslední obchodníkova slova. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale ovládl se a s neústupným výrazem přejel po bok své sestry. Zaschuela, posílena jeho přítomností, se podívala směle obchodníkovi do tváře.
“Nezlob se, ale museli jsme dostat Lampu ven.” Potom se její tvář rozjasnila. “Zapomeň na potíže, které jsme nechali za sebou. Hleď s námi dopředu! Ostatně na co je ti bohatství, pojeď s námi a zasluž si neumírající slávu!” zvolala nadšeně.
“Já ti povím, na co je bohatství, začněme například—”
“Dost!” přerušil ho Horev, nechtěje poslouchat, co všechno si Saevus zamýšlí koupit. Byl přesvědčen, že by to byl velice dlouhý seznam. “Zdá se, že si opravdu musíme promluvit. Pojeďte za mnou.”
Horev ještě víc zpomalil a pečlivě sledoval ledové stěny. Brzy našel puklinu, která se rozšiřovala v jeskyni.
Celá skupina si mohla s úlevou sundat brusle a usadit se na batohy. Saevus se začal ihned ptát:
“Jedeme už moc dlouho v tichosti, potřeboval bych jistá vysvětlení. Předpokládám, že vy můžete za to, že jsem se stal nedobrovolným vlastníkem zboží jménem Lampa. Doufám, že až mi vysvětlíte, proč jste to udělali, od vás dostanu slovo, že mě očistíte před chirbetovou radou—”
“Zpomal, Saeve. Myslím, že nejprve bychom chtěli slyšet, co vlastně vypravěči zamýšlejí, zbytek se tím objasní,” přerušil ho opět Horev a tázavě pohlédl na Zaschuelu.
Ta byla vděčna, že nemusí odpovídat rozčilenému obchodníkovi a povzbudivě se usmála na šamana, který, zdálo se, nakrátko zapomněl na svůj nelehký osud.
“Jedeme na daleký jih, do Kaalu-Charmat…”
“Zatraceně, proč!?” zeptal se obchodník, kterému se celý podnik zdál dost podezřelý. “Myslel jsem, že jedeme směrem k a ne do Kaalu-Charmat! Co tam vlastně chcete?!”
“Vnuknutí! Písně!” zvolala Zaschuela. “Všechny záhady a všechna moudrost přišla z Kaalu-Charmat. Vždyť odtamtud přišli i šamani!”
“Cože? Šamani?” zarazil ji Saevus a pohlédl překvapeně na Horeva. Haugi se neusmíval a pohled mu mlčky oplatil.
Ve stejnou chvíli se setkaly i pohledy bardů. Threpsuakl sestru již delší dobu udiveně sledoval – vyzrazovala příliš mnoho. Zle na ni pohlédl a jeho obočí vyznačilo otázku Cože? Co to děláš? Načež vstal a přešel k východu z jeskyně.
Zaschuela byla zaražena bratrovým pokáráním. Hlavou se jí honily zmatené myšlenky. Co se to s námi děje? O Threpsuakla jsem se vždy mohla opřít. Co jsem provedla špatného? Řekla jsem jim, co víme o šamanech? Vždyť nemůžeme být mlčenlivé ledové sochy – jsme vypravěči! Bratr byl, pravda, hovorný a vstřícný vždycky jen vůči mně, v širší společnosti se uzavíral do sebe. Nejšťastnější se zdál ve chvílích, kdy jsme se sami dva proháněli po pláních a objevovali neznámá místa… Jen my dva… V posledních dnech se sobě vzdalujeme. Ale přesto, mám pocit, že jsem si nezasloužila ten zlý pohled.
Myšlenky jí přetrhl Threpsuakl. Obrátil se od vchodu do jeskyně, zjevně již klidný a smířený.
“Dobrá,” řekl konečně, “máme společnou cestu. Vrátit se nemůžeme, což nás jen podpoří v tom, abychom se neochvějně vydali dál a splnili náš sen – to, o čem vypráví tradice.”
“To je co?” zeptal se netrpělivě Saevus, kterého bardův vypravěčský tón navnadil a on se rozhodl na chvíli odložit námitky.
“Nech mě domluvit,” řekl vypravěč. “Myslím, že vědomosti šamana i obchodníka proslulého svou znalostí zapovězené země nám pomohou překonat velká nebezpečenství na cestě. Jak jsem řekl, vrátit se nemůžeme, protože chirbetoví náčelníci nechápou naše tužby a odsoudili by nás. Ale jakmile se dozví o našich činech, ospravedlní nás a mezi lidmi se budou vyprávět velké věci.
V prastaré básni se říká “Kdyby velké věci nebyly řečeny, svět by nemohl trvat.” Myslím, že to platí i o činech. Svět je píseň, jež nemůže být bez mocných činů. Byla by zapomenuta. Jen ten, kdo volá, bude slyšen – tak praví moudří. Nevím přesně, kam míříme, vím jen, že máme klíče od dveří, které jsou tu teď a nemusí být zítra. Proto jeďme a spěchejme!” Bard se rozhlédl po ostatních.
“Jak to víte? Z těch vašich písní?” zeptal se zvědavě Saevus, který už začal v hlavě počítat: Velké činy, to znamená Sláva, to znamená Bohatství. Pokud přežiju.
Bratr a sestra si vyměnili pohledy. Zaschuela přikývla. Bard strnul zamyšlen a nakonec také pomalu přikývl. Usedl znovu na svůj batoh a začal vyprávět:
“Bylo to skoro přesně před rokem, kdy chladné období bylo vystřídáno obdobím manových květů. Ledová smršť nás hnala po pláních a my před ní prchali a skrývali se v temných soutěskách a jeskyních. Bouře nás zahnala na sever, kde jsme nakonec, vysíleni k smrti, nalezli jakýsi zapomenutý chirbet ze starých časů. Zdál se opuštěný, a tak jsme vstoupili. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v jednom ze spodních sálů nalezli tři staré šamany. Měli dlouhé bílé vlasy i vousy a byli křehcí jako květ jinovatky. Jejich jména jsme znali z našich písní – byli slavnými hrdiny dávných dob. Ti muži museli být staří několik staletí! Prý nás očekávali, abychom pro ně připravili důstojný pohřeb, neboť zakrátko zemřou. Až odejde poslední z nich, pravili, probudí se na jihu Had v zrcadlové síni. Jedině Lampa, šamanská zbraň, jež s nimi přišla z dalekého jihu, může odemknout dveře zrcadlového sálu v útrobách strašného Vorakchora, pod útesy Kaalu-Charmat, kudy vede cesta do neznáma.
Na dny strávené ve skrytém chirbetu nikdy nezapomeneme. Od té doby se v nás vzmáhá touha jít. Víme, že básně a vyprávění jsou zrádná, že mnohdy mluví v podobenstvích a na povrchu znějí jinak než uvnitř, ale my cítíme jistotu silnější než slova jakékoli písně, že když neprosvítíme Lampou temnotu v zrcadlové síni, na pláních se stane cosi, proti čemu bojovali naši předkové v dobách, na něž si nyní už nevzpomínáme.”
Vypravěč skončil. Dokonce i Saevus se zdál pohnut příběhem. V Horevovi se mísily pocity. Bude to vskutku nebezpečná cesta, jak jim může pomoci šamanský nedouk? Na druhou stranu, kdybych nezabloudil v Kaalu-Charmat a nebyl zachráněn Saevem, dnes bych tu neseděl a bardi by s sebou neměli šamana, ať už jakkoliv nespolehlivého.
Pohlédl na obchodníka. Ten zjevně neměl na vybranou: sám se do chirbetu vrátit nemohl, byl by lapen a ztrestán, bez pomoci bardů vina ležela na něm…
“Dobrá, pomůžu vám projet Kaalem-Charmat,” zvedl hlavu Saevus, “ale na oplátku chci, abyste mě ospravedlnili před radou chirbetu, a chci i polovinu získaného bohatství, a chci, abyste moji statečnost a bezúhonnost řádně opěvali v písních a chci…”
Horev už Saeva dál neposlouchal. Ten hlupák si objednává slávu a bohatství jako manový nákupčí. Šamanský cit mu říkal, že možná vše dopadne jinak, než jak si dnes nadšeně plánovali.
Threpsuakl si během Saevova monologu vyměňoval účastné pohledy se Zaschuelou. Na všechny požadavky bardi s úsměvem přikyvovali. Jedeme a nevíme kam, pomyslela si vypravěčka. S bratrem sdíleli stejnou myšlenku. Až se vrátíme… Budeme se chtít vracet…?
Všichni se zdáli spokojeni, až na šamana. Ten nakonec ukončil hovor a přiměl družinu k další jízdě.
Se soumrakem vybudovali tábor. Threpsuakl a Saevus v tichosti rychle sesbírali manu, která se snesla na led.
O chvíli později zmizely poslední zbytky slunečního svitu za hradbou hor a všichni se sesedli v přístřešku. Ticho prolomil Saevus:
“To jsem zvědav, jak teď něco uvařím. V téhle tmě se akorát spálím.”
V odpověď na obchodníkovy nářky se v rohu rozsvítilo. Bledé přízračné světlo vycházelo z mechového polštářku, který držel v ruce šaman. Beze slova položil rostlinu tak, aby Saevus viděl na přípravu jídla.
“Co je to, haugi? Nikdy jsem nic podobného neviděla. Jediné světlo, které znám, je z lamp s olejem z many. Jak je možné, že květina sama může svítit?” zeptala se Zaschuela tiše, s bázlivou úctou před šamanovými znalostmi. Horev se na ni ani nepodíval. Nepřítomně pozoroval stíny vrhané fosforeskujícím světlem. Už si myslela, že jí neodpoví. Pak ale promluvil – více k sobě než k ní:
“Šamani se dlouho věnovali poznání způsobu přežívání ledových květin a mechů. Moudrý Abuolst říká, že je tato odrůda jen spřízněna s mechem, z něhož získáváme jednu složku Cestovní tekutiny. Zářící odrůda ale jinak zachází se silovou naplněností, převádí totiž tepelné prstence hořlavého mechu na vyšší četnost, to znamená mění velikost prstenců a teplo proměňuje ve světlo, protože teplo je stejně jako světlo tvořeno prstenci. Tepelné kruhy nevidíme, přesto víme, že jsou, můžeme je totiž cítit jako sálání. Říká se, že některá zvířata je vidí. Pokud jde o přeměnu, ta je jednoduchá: větší četnost, což znamená větší silovou naplněnost, získává rostlina z krystalických pletiv v koříncích, tam jsou takové ledové… hm,… ve starém jazyce šamanů…” zamyslel se na chvíli, v duchu prolétal jiná místa v jiném – šťastnějším – čase.
Vzpomínal na tajemné náznakové řeči svých učitelů o jazyku šamanů, který si prý kdysi přinesli spolu s mnohými vědomostmi z neznámého jihu… Jak je ten jazyk složitý… Hledal myslí dál, už jen pro uspokojení vlastní touhy najít to slovo.
“…myslím, že se to řekne tuo, skloňování zní tuo, tal, témul… ale to už je něco jiného…”
Náhle si uvědomil, kdo mu naslouchá.
“Ale tomu ty stejně nemůžeš rozumět,” zakončil neobratně. Aby se vyhnul dalšímu rozhovoru, přesunul se k Saevovi, který právě dokončoval přípravu many.
Zaschuela vzala z hromady pokrývek Horevovu misku a lžíci. Sama pro něj nabrala manu z nádoby na vaření a jídlo mu podala. Teprve potom si vzala sama a posadila se vedle něj. Šaman snědl několik soust a pak misku odložil.
“Tobě nechutná?” zeptala se mírně.
“Jakoby to bylo nahořklé,” odpověděl.
“Saevus určitě má něco na oslazení,” řekla dívka, vzala misku a přešla k obchodníkovi.
“Přidej mi do toho něco sladkého – jídlo je příšerně hořké,” požádala ho přímo.
“Co se ti nezdá? Je to v pořádku,” řekl Saevus poté, co nenuceně ochutnal. Pak si teprve všiml vzoru vyřezaného do kostěné lžíce. A uvědomil si, že tohle tedy skutečně není Zaschuelina miska. Lžíce mu vypadla z ruky zpátky do manové kaše. Horev se mlčky zvedl, sebral svoje jídlo z obchodníkových strnulých rukou, posadil se stranou a v klidu všechno snědl.
“Tak to se ti teda vážně povedlo. To nechutnalo tobě nebo jemu?” zavrčel Saevus na Zaschuelu. Dívka se k němu otočila s neskrývaným opovržením.
“Dneska ses s tím vařením skutečně nevyznamenal,” odsekla s úšklebkem.
Threpsuakl celou dobu jen tiše seděl. Pozoroval svou sestru a Horeva. A zmocňovala se ho neblahá předtucha. Po chvíli bard nepřítomně odložil svoji porci many, které se téměř nedotkl.
Ráno bylo bledé a kalné. Slunce bylo stěží vidět. Přes bílý závoj oblaků jen slabě prosvítalo jako nevidoucí oko. Jakoby předvídalo, co zlého přinese další den.
Sotva se vydali na cestu, k Horevovi se připojil jeho černý pes. Přiběhl ze závojů sněhové tříště a radostně se ke svému pánovi přidal. Klouzavě pobíhal kolem, rád, že se mu podařilo šamana dostihnout a spojit svou cestu s jeho. Zaschuela bruslila vedle Horeva a šťastně se usmála, když na jeho tváři uviděla alespoň stopy zájmu, snad vyvolané vzpomínkou na společné cesty se psem.
Zvíře si zanedlouho zvyklo i na vypravěčku. Ale od Saeva a Threpsuakla se drželo dál.