[zapsala Johana Passerin]
V předcházející části příběhu – Drom – se hrdinové v doprovodu liktora Lišaje, který spal dlouhá staletí spolu s předpotopním vozem, vydali na cestu podzemním tunelem. Odpočívali. Jen Daran nespala, protože ji tížilo poslání založit někde novou Arku. Nechala si od Lišky věštit ohledně jednotlivých míst, kde by bylo možné vystoupit na povrch.
Zatímco vlak kodrcal tunelem, Daran přemítala. Žádná z možností, které jí vyjevila Liška, se jí tak docela nezamlouvala. Ale věděla, že nějakou si vybrat musí, má-li splnit své poslání. Mám necelé tři dny na to, najít cestu na povrch. Musím se dostat ven, a založit oheň a město mých otců znovu povstane. Pokud se mi to nepodaří, navždy utone v temnotách. Nakonec se rozhodla, že zkusí společníky přesvědčit, aby udělali zastávku hned na prvním možném místě, které se jmenovalo Evenhaemet. Když se takto rozhodla, ulevilo se jí a konečně na chvíli usnula.
Liktor Lišaj bedlivě sledoval koleje před vozem. Uvnitř vozu byla světla ztlumená, protože všichni spali. Cesta ubíhala. Probudilo je až skřípění brzd a prudké zastavení. Někteří spadli ze svých lehátek na zem.
„Co se stalo, Lišaji? Proč náš vůz stojí?“ zvolal Jarn.
„Před vozem je zával, vaše excelence,“ opáčil zdvořile Lišaj.
„Ó běda! Co se s tím dá dělat?“
„Jsou závaly běžné?“ ptal se Klaes.
„Zával? Nemůžeme ven?“ polekala se Daran.
„Závaly nejsou běžné. Ale v případě zemětřesení, které nás asi nedávno postihlo, se to může stát. Nemůžeme jet dál,“ vysvětlil Lišaj a přejel prstem po řídícím panelu. „I smysly stroje naznačují neprůjezdnost. Zdá se, že to je vážné. Dráha je úplně zablokovaná.“
„A co budeme dělat? Dá se to odkopat?“
„Jak se dostaneme do Evenhaemet?“ hlesla Daran.
„Můžeme se vrátit k nejbližšímu uzlu. Stroj je naštěstí schopen jízdy pozadu. Vaše excelence, předpokládané zpoždění odhaduji přinejmenším na 6 hodin. Je mi to moc líto.“
„To je v pořádku, Lišaji. Není to tvoje chyba. Udělej, co je třeba, abychom mohli pokračovat v cestě“ řekl Jarn. Všichni ostatní si šli opět lehnout.
Vraceli se k poslednímu rozcestí, které potkali asi před 2 hodinami. Pak přejeli výhybku a vnořili se do jiného tunelu. Doufali, že podobný zával nepotkají znovu. Vůz drkotal a kymácel se, občas museli jet krokem. Před svítilnou prchaly blanokřídlé bytosti. Občas se některá mihla před čelním průzorem. Lišaj nikdy nic takového neviděl. Byla to jen další z mnoha divných okolností, pro něž neměl vysvětlení. Tu a tam byly na kolejích kameny nebo jiné předměty. Většinou je vůz odhrnul jakousi radlicí, upevněnou pod přední částí. Čas od času však museli zastavit, když byly kameny na kolejích byly příliš velké na to, aby je vlak odhrnul vlastní silou. Když se to stalo poprvé, Lišaj na Jarnovu žádost vyvolal mlžného lokaje, a dal mu příkaz, aby kameny odklidil.
„Hlavně ať u toho nepoškodí koleje!“ obával se Jarn, když viděl lokaje metat žhavé střely. Několikrát se taková akce zdárně podařila a mohli jet dál. Jednou však byly kameny příliš velké.
Rozespalý Klaes se naklonil k průzoru. „Proč stojíme? Zas je tu nějaký zával?““
„Ne, ale koleje jsou ve špatném stavu a jsou tam nějaké kameny. Vypadá to, že budeme muset jít ven a odklidit to ručně,“ konstatoval Jarn. Lišaj přikývl.
„Jít ven? To se mi vůbec nelíbí,“ zavrtěl hlavou Klaes.
„Ani mně, ale asi není jiná možnost,“ řekl Jarn. Přikázal Lišajovi, aby rozsvítil všechna dostupná světla vpředu i vzadu. Okolí vozu bylo ozářeno, a okamžitě se ozval jekot a pištění, šramocení a skřípot podivných bytostí, které prchaly před světlem. Lovkyně si prohlížela okolí vozu. Obyvatelé tunelu se jí pranic nelíbili.
„Snad se nám nemůže nic stát, když zůstaneme ve světle,“ přemýšlela nahlas.
„Máme tady nějaké nářadí? Nebo mám použít svůj prach a ty kameny odstřelit?“ navrhoval Klaes.
„To bych ti neradil – nepotřebujeme žádné otřesy! Musíme ty kameny odvalit. Lišaji – je tu nějaké páčidlo?“
Lišaj přikývl a stiskl symbol na ovládací desce. Za jejich zády se s tichým zasyčením otevřela skříň – dokonale vybavená dílna. Daran, Lovkyně, Jarn a Klaes si vybrali si vhodné nástroje, Jarn zapálil lucernu s arkinským olejem.
„Ty jsi schopná silná žena!
Cesta k Arce je zavalena
– musíme to odklidit!
Jdi a my tě budem krýt,“ řekl Jarn a vyšli ven.
Daran šla první, jako by jí ten Jarnův popěvek dodal odvahy. Lišaj je sledoval s obavami – hlavně tedy svého pána, konzula Saguina. Neměl by se vystavovat takovému nebezpečí!
Když očima kontroloval symboly na přístrojové desce a hledal indikátor dostupné energie, nechal si vyvolat různé údaje. Jedním ze zobrazených údajů bylo i datum. Lišaj se zprudka nadechl. Stroj tvrdil, že je rok 12 441. To musí být nějaká chyba. Přitom Lišaj si velmi dobře pamatoval, že jsou čtyřicátá léta třiapadesátého století. Vždyť se všude psal rok 5347, když mě chystali k umělému spánku! Připravovaly se pomalu oslavy půlstoletí, koneckonců 5350 má dojít ke slavnostnímu otevření nového podzemního města pod vedením konzula Saguina! Velké dílo má být dokončeno! Co je to za nesmyslný údaj. Pak ale pohledem sklouznul ven k zašlému tunelu. Ty koleje nejsou zkřivené nedávným zemětřesením, musel si přiznat. Jsou zkřivené věky. Napadané kameny nespadly nedávno. Na nich i na kolejích leží vrstvy vápenatých usazenin. Některé boční tunely se proměnily v úplné krápníkové jeskyně. Spousta změn a zarůstání, které umí udělat jen kapičky podzemní vody a tisíciletí času.
Skutečnost na něj ztěžka dolehla.
Podíval se ven na tu skupinku zmatených barbarů. Co tihle směšně vystrojení domorodci dělají v tunelech Říše? Proč všichni mluví nějakými nesrozumitelnými jazyky? Copak se všichni ve škole neučili jazyk Říše? I sám konzul Saguin k němu mluví neuvěřitelně ožvýkanou a pouliční podobou Jazyka, které skoro není rozumět, ale přitom se tváří kdoví jak poetickým a archaickým jazykem hovoří. U všech Archontů, já jsem v nějaké naprosto zoufalé budoucnosti!
Pokud je to opravdu tak… nechal svou holou hlavu sklouznout do dlaní, tak kdo je pak ten, komu říkám Saguin? Saguin, jemuž jsem měl být liktorem, nebyl nesmrtelnou bytostí. Nemohl přežít milénia. Anebo mohl? Spal snad stejně jako já? Ale proč vypadá jako hastroš?
Mezi tím se venku Klaes a Daran, Jarn a Sunva lopotili s kameny. Daran pocítila nepříjemné bodance kolem kotníků.
„Au! Jarne, posviť sem!“
Jarn zvedl lucernu. Spatřili, že se v zákrytech kolejí, kam nedopadalo světlo, skrývají malí šelestiví tvorové. Sotva se ocitli ve světle, s třepotem odskočili nebo se zavrtali hlouběji do stínů.
„Fuj!“ zaklela Sunva a setřásla jedno takové stvoření z nohy. Hbitě na něj dupla. Ozvalo se křupnutí, asi jako když člověk rozšlápne velkého hlemýždě nebo krevetu.
„Sviť nám pod nohy!“ poprosila Daran, které se hnusil i jen zvuk, který vydávali. Bála se pomyslet, do jaké čeledi a rodu patří – byli to prostě nečistí tvorové tmy. V duchu se pomodlila, ale moc to nepomohlo.
„Jarne, jak to že na tebe nejdou?“ všimla si Sunva.
„Asi se bojí lucerny, kterou držím,“ opáčil Jarn, ale uvědomil si, že na nej skutečně ti tvorové neútočí, přestože má nohy ve tmě. Mezi tím jeho společníci odvalili poslední kámen a spěchali dovnitř.
Když se za nimi zavřely dveře vozu, s úlevou si oddechli. Ale pohled na pokousané kotníky i palčivá bolest je polekala.
„Co to je?“ Klaes si prohlížel své nohy. Ranky byly vždy dvě vedle sebe, protáhlé a nahoře širší. „Připomíná mi to trochu kousnutí od netopýra.“
„Ale není to obyčejný netopýr. Musíme to hned ošetřit!“ řekla ustaraně Lovkyně a prohledávala svůj batoh. Nakonec našla, co potřebovala, a natřela tím rány sobě i Daran. U toho si rituálně něco prozpěvovala. Pak se chystala ošetřit zranění i Klaesovi.
„Počkej, počkej, víš jistě, že to bude fungovat lépe než moje mast?“
„Je ta tvoje mast i proti jedu Akh-kharu? O tom značně pochybuju. Myslím, že je dobrá tak na rány od lidských zbraní, a hlavně na popáleniny od těch vašich výbušnin. Ale v tomhle bys mohl důvěřovat mně, žila jsem přeci v lese a umím léčit zranění, způsobená zvířaty a tak. Tyhle rány vypadají jako kousnutí od netopýra, ale kde by se tady netopýr vzal? O netopýrech něco vím. Ve Viasse žilo spousta druhů, a ve Stříbrných dolech také. Tohle je daleko temnější a nebezpečnější. Kouslo nás to a jed se dostal přímo do krve. Pokud si včas nevezmeš lék, dosáhne časem až k srdci a staneš se taky stínem Akh-kharu.“
Klaes zavrtěl hlavou. „Co? To mi přijde jako babské povídačky. Co to je Akh-kharu?“
„Stvoření, které pije krev. Vampýr,“ odpověděla vážně Sunva. „Naše tradice proti tomu jedu používá lék ze jmelí, bylin a jedné vzácné houby. Takže máš velké štěstí, že ho tady mám. Doporučuju ti ho použít, protože jinak by následky mohly být strašné. Sněť, otrava, smrt a nakonec – stín Akh-kharu.“ Pohlédla Klaesovi do očí.
„Sněť, uh. Tak dobrá. Vezmu si to – jenom pro jistotu,“ vzdychl Klaes a dovolil Lovkyni, aby mu do ran nakapala lék. Pálilo to jako oheň a z ranek hned vytékala žlutá pěna. V hlavě mu však běželo: To jsem zvědavý, co bude Sunva říkat, až se – pokud se – někdy dostaneme do Xalgonu. Tam jsou podle všeho nemrtví na každém rohu a nikdo si z toho nic nedělá. Vsadím se, že lidové povídačky o vampýrech vznikly jenom ze strachu z neznámého. Vampýři jsou v reálu určitě jenom normální lidé, co dodržují neobvyklou dietu a mají divný vkus v oblékání.
Ještě jednou pak museli vystoupit a odklízet z kolejí kameny, ale už byli opatrní. Jarn jim svítil pod nohy. Těšilo ho, že na něj tvorové neútočí a že může pomoci ostatním. Cítil se užitečný a silný. Pak pokračovali v cestě. Lovkyně usnula a zdálo se jí o blanitých křídlech. Daran ve snu rozdělala velký auránový oheň. Ve tmě noci všude kolem však zněl šelest a křupání. Klaesovi se zdálo, že prochází polem kopřiv. Žahaly ho do nohou. Škrábal si štípance, a rány mu začaly krvácet. Al-Raqím, který si hned na začátku cesty vzal 10 pilulek oleamidu – což byl silný garionský přípravek na uklidnění nervů – spal tvrdým spánkem beze snů. Jarn jako jediný nespal.
Lišaj už dlouho čekal na příležitost k rozhovoru se svým pánem, konzulem Saguinem. Nyní se rozhlédl a opatrně se chopil slova. „Vaše excelence, mohu vás obtěžovat několika otázkami?“
„Ale zajisté,“ odpověděl Jarn a přesedl si blíž k liktorovi.
„Ehm, podle vnitřní časomíry vozu uplynulo více než 7000 let od doby, co jsem byl uložen ke spánku. Je to pravda, nebo se stroj mýlí? Jak to, že jste zde? Konzul Saguin nepatřil mezi nesmrtelné. Všichni vás oslovují Jarn. Můj smysl pro pravdu mi říká, že jste Saguinem. Kdo tedy jste? Jsem zmaten.“
„To je v pořádku. Jsem Jarn, ale Saguin je tady se mnou,“ řekl Jarn a zvedl černou paži.
„Jak je to možné?“
„Já sám tomu nerozumím. Kráčím po stezce velikého díla a jdu v jeho stopách. Byť tělem jsem z větší části Jarnem, nesu Saguinovu temnou pochodeň.“
Lišaj se pokorně uklonil a pronesl: „Byl jsem zrozen, abych plnil vůli konzula Saguina. Budu tedy plnit vaši vůli.“
„Zatím si počínáš skvěle a věřím, že naše cesta povede k velkolepému cíli,“ řekl Jarn a zahleděl se do tunelu.
„A – vaši společníci? Důvěřujete jim? Nepředstavuje pro vás někdo nebezpečí? Stačí jen naznačit a já se postarám…“
„Ne! Všem naprosto důvěřuju!“ zvolal Jarn. „Ale něco ti musím říct. Jsme na konci věku a nevíme, co bude dál. Mnohé z toho, co bylo, už není. Ale to je vlastně jedno. Protože pro tebe je náš skomírající věk stejně nový jako pro nás ten, co přijde.“
„Děkuji,“ hlesl Lišaj.
„Máš ještě nějaké otázky?“ vyzval ho Jarn.
„Hořím otázkami. Ale nevím, na co se ptát dřív. Sedm tisíc let je mnoho! To je více než trvala Říše od svého zrodu…“ odpověděl muž.
„Nevadí. Bude čas o tom mluvit. Je dobře, že jsme se setkali. Je to osud. Mimochodem – nevíš, o čem je tato kniha?“ řekl Jarn a sáhl do batohu.
Lišaj pohlédl na titulní stranu a bez váhání přeložil název: Strašlivé démonické činy pánů Val-Arkagantu a jejich zhoubné sebeuctívání a neúcta k Vládcům.“ Prolistoval knihu a dodal: „Je to zakázaná kniha, která popisuje hanebné praktiky uctívačů Auránu. Třeba tady: Suvarna a jeho kult. Prostě samé zvrhlosti a hnus. Popisuje se tu uctívání ohně a slunce, rituální upalování, zákony čistoty a očišťování. Na konci je výklad run a dokonce nějaká zaklínání proti arkinskému ohni. Jak uhasit Aurán a tak dále.“
„No vida, to je zajímavé.“
„Kde jste to vzal, pane?“
„Hm. V Chrámu knih. Snažili jsme se zachránit nějaké knihy při tom… ehm… při tom zemětřesení.“
„Ach tak.“
Liška poslouchala jejich rozhovor. Byla uchvácena vzdělaností toho prastarého muže – něčím jí připomínal Hospodina, který byl přinejmenším také tak starý, nebo možná starší. Když Lišaj nic dalšího neříkal, zvedla se a odběhla. Vytáhla z Al-Raqímova batohu jednu z ukořistěných knih a přinesla ji Lišajovi.
„Hle, to je ale moudré zvíře,“ podivil se Lišaj, když si vzal knihu z její tlamy. „Tohle je totiž vysoká alchymie. Nejen ta fyzická, ale i astrální. Vyvolávání duchů do lektvarů. Plynné, kapalné a pevné substance. Jsou tu popsány podrobné postupy. Ovšem píše se tady, že ty praktiky jsou nebezpečné. Je tu riziko posednutí.“
„Je tam něco proti vampýrům?“
„Moment. Ano – je tady něco proti zmrtvýchvstalému. To by mělo fungovat i proti těm vampýrům.“
Mezi tím Liška donesla další knihy. Když kradla knihu Lovkyni, tak ji tím probudila. „Co to děláš?“
„Eh, jenom si čteme,“ zašeptala Liška. Lovkyně vstala a šla s Liškou, jelikož ji to taky zajímalo. Lišaj se podíval na její knihu. Byl to jakýsi cestovní průvodce, pojednávající o jednom podzemním městě na jihu, které bylo zřejmě častým cílem vezanských návštěv. Pak si půjčili ješte Daraninu knihu. Ta byla soupisem podsvětních bytostí, které lze povolávat jako asistenty k theurgii, cosi jako adresář pomocných démonů.
„Lišaji, můžeš se podívat, zda se tam nepíše něco o přenosu ducha ze substance do lidského těla?“ zeptal se Jarn… Tak si přibližně tři hodiny četli. Lišaj zvládal dávat pozor na cestu a zároveň nakukovat do knih a překládat obsahy, úryvky, a hledat v rejstřících, které měly vezanské knihy velmi podrobné. Řada textů se odkazovala na knihu Formy nesmrtelnosti, tu však nikdo z nich neměl. V jedné poznámce pod čarou pak přece jen našli zmínku o přenosech ducha ze substance do substance: „Při některých [nedokonale zvládnutých] pokusech se může státi, že se poruší látka hmotné reality. Pak se v okolí vyskytnou částečky díla. Proto jest záhodno konati dílo na odlehlém místě, které se pak opustí a zapečetí. Jelikož částečky díla přetrvají celé věky, stává se takové místo velmi nebezpečným…“
„Děkuji, Lišaji. To je zajímavé, budu o tom přemýšlet.“
Zanedlouho musel Lišaj přerušit čtení, jelikož z řídícího panelu bylo patrné, že se blíží k nějakému uzlu. Vůz zpomalil. Před nimi se do výšky a do dálky otevřela veliká prostora. Koleje se stočily doleva. Tu si všimli, že asi 50 mečů před nimi na kolejích stojí postava. Lišaj zabrzdil. Stroj ještě kousek plavně klouzal, než úplně zastavil. Postava byla zhruba lidských rozměrů a kolem ní vlál černý plášť. Z hlavy jí sklouzla kápě – bylo vidět bledou tvář bez vlasů a vousů. Ten člověk na ně hleděl přivřenýma očima.
„Co to má být! Lišaji, nechť stroj vydá hlasitý zvuk, neboť ta osoba je v nebezpečí, že ji přejedeme!“ zvolal Jarn. Osoba sice v nebezpečí nebyla, neboť už stáli, ale Lišaj přesto vydal příkaz skrze oko stroje a vůz vydal zvuk podobný troubení rohu. Postava ustoupila ke stěně a položila na ni ruku. Tu ucítili, jak se vše chvěje. Z temnoty shora dopadlo na koleje několik kamenných bloků. To chvění spolu s hlukem probudilo všechny zbylé spáče, včetně Al-Raqíma.
„Hrome! Zase zemětřesení! A ta osoba nám přerušila koleje! Co budeme dělat?“ zvolal Jarn.
„Asi budeme muset zase ven, ty kameny odklidit,“ ušklíbl se Klaes.
„Lišaji, spusť před vůz toho lokaje, nechť se tam zjeví a pronese řeč,“ poručil Jarn. Lišaj splnil rozkaz. Před vozem se z mlhy zformoval služebník, udělal několik kroků vstříc postavě v černém plášti a hlasitě zvolal starou obřadní vezanštinou: „Zdráv budiž ty, synu noci…“
Muž jej zarazil. „Zmlkni, duchu. Já nechci mluvit s mrtvým. Chci mluvit se živými!“ Všichni ve voze slyšeli ta slova.
„Ať mu řekne: Tohle je vůz konzula Saguina, který jede za svým posláním. Pověz nám své jméno! Kdo jsi, že si opovažuješ nás zastavit!?“ řekl Jarn. Mlhový lokaj téměř vzápětí opakoval jeho slova starovezansky.
„Mé jméno je Magador, a jsem vládcem tohoto místa. Je dobré mít tady hosty po tak dlouhé době. Zvu vás na hostinu!“
Lovkyně dloubla Jarna do žeber a zasyčela: „Zve nás na hostinu? Máme zablokovanou cestu. Co nám asi uchystá za pohostění, když nám na koleje naházel kameny?“
„Máme docela naspěch. Rozhovor by nestačil?“ řekl Jarn, a lokaj to přetlumočil.
„Vaše návštěva by mě potěšila více,“ pronesl muž. Znělo to trochu smutně, ale zároveň nesmlouvavě.
„Obávám se, že jeho pohostinnosti neunikneme,“ řekl Klaes. „Přinejmenším budeme muset vystoupit a odklidit ty kvádry.“
„Kde to jsme? Už jsme v cíli?“ ozval se jim za zády rozespalý Al-Raqímův hlas.
„Tato stanice se jmenuje Evenhaemet,“ řekl Lišaj.
V Daran hrklo. Tady přece chtěla vystoupit a vyjít ven. Ale ten člověk (byl-li to člověk) se jí vůbec nelíbil a to místo samotné také ne. Chvíli mlčeli. Pak promluvil Jarn: „Existuje pravidlo pohostinnosti. Ty, Daran, máš důležitý úkol, chceš přivést na svět své blízké a světlo posvátného ohně. Já jsem konzul tohoto vozu. Já ti v tom mohu pomoci a mohu se za tebe zaručit. Řekni mi, co chceš.“
Daran se zachvěla. „Ano, potřebuju na povrch země. Určitě bude moudré neprozradit nic víc, než je třeba,“ zašeptala.
„Čeho chceš dosáhnout a za jakou cenu?“ odpověděl jí šeptem Jarn.
„Můj cíl je vyjít ven a zachránit mé město. Jsem připravena zaplatit nejvyšší cenu.“
Jarn přikývl. Pak řekl nahlas: „Lišaji, ať se ho náš sluha zeptá, jaký je rozsah jeho panství.“
Cizinec si vyslechl otázku, pak si založil ruce na prsou a pravil: „Řekl jsem, že budu mluvit pouze se živými. Táhni mi z očí, duchu!“
Jarn se obrátil ke svým společníkům. „Tak co uděláme? Chceme vyjít ven a pak se zas vrátit do podzemí? Bude nám to umožněno? Vlakem to jde rychleji. Tak by se hodilo jet vlakem!“
Chvíli se radili a nakonec se shodli, že přijmou mužovo pozvání, ale pak se zase vrátí do vlaku a budou pokud možno pokračovat v cestě podzemím.
„Taky bychom si měli domluvit znamení. Buďme připraveni, že nám ta osoba nebude nakloněna. To slovo, které bude znamenat útok, bude třeba…hmmm…“
„Broskev,“ navrhla Daran. Ostatní souhlasili.
„Přijmete tedy pozvání na hostinu?“ zeptal se Lišaj, který se do diskuse nezapojoval a asi jí ani nerozuměl.
„Ano, ano. Ale musíme být připraveni i na zlé věci. Ne každý je tak čistého srdce jako ty, Lišaji,“ vysvětlil mu Jarn.
Dveře vozu se pomalu otevřely. Lišaj vystoupil jako první a pronesl obřadně: „Jeho excelence konzul Saguin.“ Poté se Jarn objevil ve dveřích vozu a jemně pokývl bradou; za ním jeden po druhém vyšli ostatní, včetně omámeného Al-Raqíma, kterého museli podpírat. Vůz zavřeli, ale nechali jej rozsvícený.
Magador opětoval pozdravy a pravil: „Vítejte v mém skromném městě. Přijměte pozvání na hostinu, kterou jsem pro vás připravil.“
„Rádi tvé pozvání přijímáme, já konzul Saguin, i moje družina.“
„Vaše přijetí je mi potěchou! Dovolte mi nabídnout vám mého oře na cestu na místo hostiny,“ řekl Magador. Mávl rukou a ze tmy se vynořila socha koně, asi tak dvojnásobné velikosti, než živý kůň. Připlula plavně k okraji nástupiště a zastavila se. Teprve teď si všimli, že nástupiště obklopuje jemnou náručí tma, tak hluboká, jako vysoká, a její konec byl v nedohlednu.
„Naše žebra se chvějí v radostném očekávání,“ řekl Jarn zdvořile a prohlížel si koně. Viděl, že na jeho hřbet se vejdou nanejvýš tři až čtyři osoby.
„Magadore, myslel jsem, že zveš mne i moji družinu, ale teď vidím, že tvůj oř nás všechny neunese.“
Magador smutně přikývl: „Je tomu tak. Zvu vás všechny, ale nyní se musíte na chvíli rozdělit. Doufám, že to nebude problém. Můj kůň tě odveze a hned se vrátí pro ostatní.“ Jarn si sochu nedůvěřivě prohlížel a snažil se přitom zjistit, zda má muž upřímné úmysly. Žádný přímočarý klam se mu nezjevil. Zato Daran měla pocit, že Magador je podlá bytost temnoty. Přistihla se, že si představuje jeho smrt: ó jak krásně by hořel v plamenech Auránu.
„Dobrá tedy,“ řekl Jarn. „Lišaji, dohlédni na Al-Raqíma a … a připluj pak za námi.“
„Pane, raději bych vás neopouštěl. Jsem tu proto, abych vám sloužil,“ namítl Lišaj.
„Tak dobrá tedy. Já, ty, liška a Daran pojedeme první. Sunva, Klaes a Al-Raqím pojedou za námi jako druzí.“ Sunva sevřela v ruce svůj luk a přikývla.
Nastoupili na sošného oře. Ten se s nimi zhoupl jako loďka na vodě. Vypluli do černé tmy. Po chvíli Daran ucítila na rukou a nohou bodavou bolest. Zase ti malí hnusní okřídlení tvorové! Vykřikla. Jarn tiskl v náručí Lišku a cítil, že i ona kňučí a snaží se packami zakrýt si čenich. Schoval ji do pláště. Přitom si uvědomil, že s každým bolestným výkřikem Daran a zakňučením Lišky se mu po těle rozlévá pocit tepla a slastného přílivu sil. Jako by byl napojen na ty divné bytosti ve tmě. Přesto zvedl svou černou ruku a sevřel do ní otěže Tmy. Tito lidé jsou moje družina. Nechte je být! Znehybnil ty poletující krvežíznivé tvory. Útoky na Daran rázem ustaly. Jarn se cítil provinile a zmateně. Cítil hlad těch blanitých hrdel, jejich zklamání. Ale to už připluli k druhému břehu a byl čas vystoupit. Kůň plavně odjel pro druhou skupinku. Jarn rozsvítil auránovou lucernu, protože si všiml stínů ve tmě. Nakonec se kůň vrátil pro Magadora. Když mág sestoupil z koně, všimli si, že drží v ruce hůlku.
