Adamanťané jsou obyvatelé země zvané Adamas, jejímž vládcem je Adamas vládnoucí na hoře Adamas. Tento poněkud sebestředný (jak lze poznat podle té nomenklatury) maghavanský odpadlík si pro sebe uchvátil kus země na severu Siranie poté, co porazil místního černomagického kněze-krále. Adamas měl poměrně snadnou práci v tom si získat místní obyvatelstvo, protože téměř jakýkoliv vládce pro ně byl laskavým spasitelem v kontrastu s černokněžníkem, který jim vládl dříve. Kněz-král si vyžadoval pravidelné lidské oběti, v podobě nestvůrného obřího vampýra doslova vyssával krev porobených obyvatel a nutil lid do vzývání pekelných stvůr, démonů a Zilathů.

Adamas černokněžníka porazil v grandiózním magickém duelu, jemuž, díky dramatickým světelným efektům a tomu, že se odehrával na obloze nad hlavním městem, přihlíželo velké množství obvyvatel. Vítězný Adamas následně lidem slíbil ochranu před podobnými temnými pány a svobodu v praktikování jejich původních tradic výměnou za to, že jej přijmou za svého vládce. V roli vládce vytvořil státní aparát, který dokáže fungovat bez jeho zásahu, a po několika desetiletích rekonstrukce zničené země a ztýraného lidu se stáhl do své adamantiové věže na vrcholku nejvyšší hory a většinou se již do záležitostí státu nemíchá. Jeho oblíbenou rolí je nicméně účast na státních svátcích, kde je všemi obletován a může dávat na odiv svůj impozantní vzhled, mocenskou pozici a elegantní vystupování.

Adamanťané patří k těm národům, které jsou sjednocené spíše místem, kde žijí, než dědičnými rysy. Počítají se sice k rase Niviů, ale jsou ve skutečnosti velmi smíšené krve. Podle toho, co tvoří hlavní příměs do nivijského základu, se rozlišují tři hlavní podskupiny Adamanťanů – Lesní lid, Bažinný lid a Polní lid.

LESNÍ LID

Krev a rysy lesního lidu jsou směsí pradávných Siranijců, lesních a vznešených Elfů. Jsou to moudří ochránci jihoadamantských lesů a zkušení horalové. Na severních svazích hor rostou překrásné lesy zaplněné mnohými posvátnými háji, svatyněmi, studánkami a místy prastarých kultů, jejichž počátek si již nikdo nepamatuje. Lesní lid se o ně stará a udržuje jejich tradici.

Lesní lid, možná pro svou starobylost, možná protože je čímsi podobnější sousedním Siranijcům, než ostatní Adamanťané, prožívá také pradávné Rozdělení. Avšak na jiné rovině. Zatímco Siranijci prožívají drama rozdělení mezi Bílými a Černými, Lesní adamanťané čelí výzvě rozdělení mezi muži a ženami. Do jisté míry toto rozdělení samozřejmě zakoušejí všechny rasy, které mají dva rozmnožovací rody, ale v případě Lesních Adamanťanů je to tematizováno jako hlavní tajemství a posvátný úkol jejich kultury. Řešení svého rozdělení nacházejí ve dvou tradicích.

Pán a Panna: Tradice jejíž následník, ať muž nebo žena, se snaží dosáhnout v sobě sjednocení obou rodů, stát se současně mužem i ženou a tak překonat rozdělení. Součástí této tradice je složitý výcvik a vzdělání, celibát a mnoho dalšího. Člověk, která se však stane Pánem nebo Pannou dosáhne vnitřní vyrovnanosti, zbaví se hladu po druhém pohlaví a žije v tiché radosti. Takových je málo a jsou velmi ctěni. Jakmile dosáhnou svého cíle, tak už nejsou vázáni slibem celibátu a teoreticky mohou mít děti, ale rozhodne se k tomu jen menší část z nich.

Muž a Žena: Tato tradice je blíže obyčejnému životu. Lidé se snaží nalézt sjednocení v harmonickém páru. Snaží se dokonale plnit svoje role a dokonale se napojit na svůj doplněk opačného pohlaví a tak dosáhnout souladu a překonat rozdělení. Jejich kultura má celou řadu pravidel a technik o tom, jak se má vzájemné propojení praktikovat a každodenní spolužití páru se tak stává jedním dlouhým tancem či rituálem, jenž je stále cizelován. U této tradice, oproti Pánům a Pannám, se plození dětí naopak očekává a je součástí tance.

BAŽINNÝ LID

Lidé z bažin žijí v chatrčích na kůlech a jako jediní se dokáží orientovat ve věčných mlhách a mokřadech, které obklopují zemi Adamas z východu a západu. Vznikli smíšením pradávných Niviů s domorodým obyvatelstvem bažin.

Bažinní lidé mají zvláštní užší vztah k vládci Adamantovi: kdysi dávno Adamas navrhoval občanům země, že dá každému k dispozici prsten z adamantia, jako průkaz občanství a také jako nástroj magické ochrany. Součástí ochrany by ale byl dohled, protože všechno adamantium světa je skrze magickou rezonanci napojené na Adamanta. Svobodomyslní Polní a Lesní Adamanťané s díky odmítli, ale Bažinní se rozhodli nabídku přijmout. V bažinách číhají mnohé nástrahy a Bažinní již byli unaveni ztrátami na životech, k nimž i přes jejich opatrnost a znalost zrádných míst docházelo. Magická ochrana jim přišla vhod. Někteří posměváčci říkají, že Adamas nakonec spíše trochu litoval, protože v případě Bažinných jej každodenní magická ochrana skrze prsteny stojí dost sil, zato však intrik a politiky, kterou by mohl odposlouchávat, se v bažinách příliš neděje.

O Bažinných se jinak říká, že ovládají kouzla mlh, vody a iluzí a že nejsou viděni, pokud nechtějí. Jsou známi svou silou a mrštností. Adamas již mnohokrát čelil vojenskému útoku. Ten, jenž byl vedený přes bažiny, nikdy neprošel. Fámy a pověsti také říkají, že ač jsou mužové tohoto národa odpudiví a nehezcí, ženy jsou naopak velice krásné. Mají černé vlasy a bledou pleť a znají byliny z bažin.

POLNÍ LID

Lid z polí je podoben bílým Siranijcům. V rysech a zvycích těchto lidí jsou však patrné vlivy Elfů, Gandhařanů a Dornů. Hodně z těchto vlivů přichází po moři, k němuž mají nejblíže právě tito lidé.
Existuje mezi nimi určitý životní rytmus – poté, co stráví několik let ve škole (Adamas zavedl veřejné školství pro Polní lid), to většinu mladých (mužů i žen) táhne na moře, kde stráví dny svého mládí v práci a dobrodružství. Jakmile ale dosáhnou dospělosti a získají si mořeplavectvím nějaké prostředky, touží námořníci po pevné zemi a klidném zákoutí, políčku či sadu. Přichází tak právě včas, aby zdědili dům po znavených rodičích, kteří se odebírají do hor meditovat a připravovat se na stáří a smrt.

Mají tedy čtyři tradiční životní věky (nepočítáme-li ranné dětství strávené u rodiny na vsi):

1. Městský, cca 8-16 let – strávený školní docházkou ve městě (kde jsou děti i kolektivně ubytovány)
2. Mořský, cca 16-25 let – strávený na lodích, prací, obchodem
3. Vesnický, cca 25-50 let – strávený rodinným životem na rodové polnosti
4. Horský, cca 50-smrt – strávený v poustevnách na horách

Samozřejmě zdaleka ne všichni žijí tento ideální vzorec. Zvlášť odchod do poustevny mnozí odkládají a nakonec žijí spíše s rodinou v péči svých dětí až do konce svých dní. Odchod do poustevny je nicméně považován za vážený čin a rodina považuje za svou čest a povinnost zajistit živobytí poustevníka. Někteří poustevníci si umí vystačit sami, ale jiní by bez zásob od rodiny nepřežili.

Zkušenost na moři je považovaná za zásadní a žádný mladík ani mladice o ni nechce přijít. Školní děti si mezi sebou neustále vyprávějí značně přikrášlené pověsti o tom, jak úžasná dobrodružství lze zažít na moři a jaká hrozivá nebezpečí tam čekají. Ti, kdo se pak na moře nevydají, jsou pak často považováni za sraby, kteří se zalekli vyprávění o příšerách. Realita mořeplavectví je samozřejmě jiná, než pověsti, práce na lodi je tvrdá a nezábavná, střídaná s dlouhými dny nudy. Stejně se však nakonec námořníci vracejí s další dávkou skvělých historek, které s gustem přilévají do studentského folklóru.

Posádky adamantských lodí jsou smíšené a Adamanťané si v tomto směru potrpí na rovnoprávnost. Nicméně pokud některá dívka otěhotní, musí si vzít toho, kdo ji oplodnil a při nejbližší zastávce v Adamantu jsou oba posláni domů a jejich lodní dobrodružství končí. Ti, kteří si mořeplavectví oblíbili, si proto dávají pozor a prakticky drží celibát. Pro ty, kteří moře mají brzy plné zuby a navíc si najdou na lodi svou lásku, je to ideální způsob, jak se z mořského trápení vykroutit bez obvinění ze zbabělosti.