Město Airavatra stojí uprostřed starobylých březových stepí Východu, ukryté za závojem Minulosti před zraky Vládců. Jeho úkryt je totéž, co jeho pravá podstata, neboť město stojí na samé hranici Východu, v místě Počátku.

Airavatra, nazývaná též Brána Úsvitu, se tyčí na vyvýšeném místě, na hoře ve tvaru obřího pařezu, jehož břidlicové kořeny vybíhají do okolních stepí a jsou obsypány břízami a doubky tak, jako je skutečný pařez obsypán mechem a houbami. Podle jedné z legend je hora Aira doopravdy zkamenělou památkou na podtětí prvotního Stromu, který prý sám vydal ze svých větví topůrko a zpod svých kořenů hlavici pro sekyru, jíž byl na radu ševelivého hlasu svých listů podkácen. Z jeho dřeva pak postavili Pronásledovaní dávnou Arku, která je zachránila z vod Potopy.

Pařez však nezůstal jen vzpomínkou, ale též oltářem věčného vítězství, protože právě zde je prý střežena Urna s Popelem, z něhož se každé ráno rodí požehnaný ohnivý pták Slunce, jenž svým zlatým okem dává světlu den a z jehož per slétá na zem zlatý déšť, který vhání lidem do tváří ruměnec života a do žil pěnivou krev. Urna, v níž se kolotá popel barvy mlh a červánek, je ukutá z kovu temně blankytného, jiskřícího hvězdami, a stojí vprostřed kulatého stolu, z jehož povrchu vystupují ohmatané vlny stále přibývajících letokruhů.

Každého večera zasednou kol stolu vládci Airavatry, dvanáct velmožů, na jejichž čelech se skví démantové čelenky zasvěcené dvanácti hvězdným směrům. V legendách se praví, že jejich čelenky jsou též klíči ke dvanácti branám, jimiž během roku prolétá na své pouti Dítě Urny. Počátkem a koncem kruhu velmožů je ctihodný král Gathaspar, moudrý Zřec a válečník z pověstí o Slunci a Měsíci.

Lid Airavatry je vznešené krve, pln klidu a přece nakloněn radosti a dobrodružstvím života. Jejich pleť je bílá jako mlhy úsvitu a jejich vlasy mahagonové jako zralé červánky. Domovem je jim samotné město, ale i okolní kraj, kde se za rán a polední scházejí ve stínu stromů a oděni do rouch v barvě březového listí popíjejí nektar z dubových výhonků. Jejich oblibou jsou košatá vyprávění, krásná slova, snad bez konce mohou naslouchat popisům starodávných klenotů, básním o ladnosti žen a dokonalé čistotě a bezchybnosti hrdinských skutků.

Nezapomínají však nikdy, že jsou jedinými strážci Urny, a tak mnozí následují příkladu svých pánů, kráčejí stezkou rytířství těla i ducha, chodí oděni v blýskavé zbroji a cvičí se ve zbrani dle starých nauk, jež z boje činí spíše tanec pravdy, než hrubé kácení životů.