Cílem tohoto krátkého povídání je ukázat na některých příkladech rozdíly v mentalitě a chování lidí žijících ve světě fantasy (světě řídkého osídlení, rodové společnosti, mýtů a legend) oproti dnešní postmoderní společnosti.

Když sleduji americké „historické“ filmy, nebo když se přihodí, že jsem náhodou přítomen u nějakého RPG, které je situováno do blíže nespecifikované minulosti, stává se mi občas, že moje duše obeznámená se zvyky lidí starověku úpí při pohledu na chování některých charakterů. Pevně věřím, že pro věrnou hru posazenou do minulosti není potřeba být vzdělaným historikem, ale člověk by si měl být vědom alespoň určitých (mnohdy i velmi zajímavých) zvyků a postojů minulosti, které kontrastovaly s postoji dnešními.

Často se totiž stává, že ve filmu nejsou Římani či Keltové, ale že jsou to jenom Američané navlečení do historických kostýmů. Tváří se sice archaicky a barbarsky a mají efektně ušmudlané kožešiny, ale jejich přístup k životu, jejich dialogy a celý jejich život je životem euroameričana 21. století.

Ve chvíli, kdy ve filmu hrdina (zrovna zajatý a deklasovaný na otroka) pokřikuje na svého pána, ve chvíli, kdy dokonce začne mluvit dřív, než mu to pán dovolí, se dopouští těžkého prohřešku proti mravnosti, za kterým by měl následovat trest.

Málokdo si dnes již uvědomuje, jak moc JINÉ byly časy minulosti (nebo doposud jsou na některých místech Země). Že lidé opravdu trpěli hladem, že jim v zimě byla skutečná zima a že v noci jen slabě poblikávaly louče. My, navyklí na to, že když je zima, tak otočíme ventilem a je teplo, my kteří máme dostatek jídla, kdy se nám zachce, my které nesoudí z prohřešků náš dědeček – představený vesnice, ale anonymní úřad, my, kteří nevěříme na strašlivou bohyni Odplatu, prostě žijeme jiným životem. A to jak vnitřním, tak vnějším.

Mnohá všeobecná velká lidská témata zůstávají víceméně zachována, jen převléknou kabát, ale tu a onde ční velké téma, které nám je dnes již cizí a mnoho drobných detailů denního života, na které již ani nemyslíme, se úplně změnilo. A to je právě to, co určuje charakter časového údobí do něhož posazujeme svoje postavy. Nikoliv kostýmní styl, ale to, co jej utvořilo – duch jiných časů.

Je prakticky nemožné provést nějaké grandiózní shrnutí rozdílů ve zvycích a chápání minulosti a dneška a koneckonců, do takto krátké úvahy bych to ani nevecpal, ale mohu alespoň ukázat na několika případech, které mne trkly, v jakých dimenzích například došlo ke změnám. Celý tento text je zcela samozřejmě neuvěřitelné zjednodušení, které by před odbornou komisí neobstálo ani omylem, ale nezapomínejme, že cílem RPG není obstát před komisemi, ale navodit atmosféru čehosi Jiného. Starých časů. Jiných časů. Je jasné, že žádné jedny ‘staré časy’ neexistovaly, že jich bylo tolik různých variant, kolik je různých kultur. Kromě kultur se lišila morálka a zvyky i uvnitř samotných kultur – na základě společenských skupin, kast, vrstev.

Zcela vědomě se zde dopouštím pod rouškou nápravy ‘amerických filmových nesmyslů’ klamání zas jiného druhu, konstrukce poněkud idealizovaných ‘starých časů’, které jsou záměrně polárně vymezené proti společnosti dnešní. Vytváření ‘vznešených divochů’ a ‘moudrých druidů’ apod. Ano, přiznávám, že k této stylizaci u bodů níže rozhodně dochází, ale je záměrná, protože pomáhá dobře navodit odlišnost od postmoderní každodennosti. Každý Vypravěč si pak může utlumit a namíchat podle svého.

Kde jsem ke svým poznatkům přišel?

Znám dvě cesty: 

Jednak čtení odborné literatury a dokumentů o zvycích minulosti. Knihy typu Život starých Římanův apod. Dále se hodí přímé dokumenty – tj. díla lidí ze starověku či středověku. Zákoníky, kroniky, ságy. Výhodou originálních (nepřevyprávěných) děl je to, že uchovávají právě i ve svých konkrétních slovních formulacích způsob myšlení a kulturní atmosféru starých národů, která se jinak v souhrnech a učebnicích docela ztrácí atd.

Druhá cesta je hledání zbytků těchto zvyků v dnešní době. Na řadě míst i dnešního světa – v odlehlých himalájských údolích, v afrických osadách, v amazonských pralesech, u horských indických kmenů a všude tam, kam euroamerická civilizace ještě pořádně nepronikla – nacházíme odlesky těchže ‘starých časů’. Ale člověk nemusí nutně obtěžovat zbylé přežívající kmeny, určitá malá míra ‘starých časů’ je k nalezení v téměř každé odlehlé komunitě, i na evropském subkontinentu. Rumunská horská vesnička nebo faerská rybářská osada má se svými mnohadenními svatebními a pohřebními rituály a bohatstvím zvyků a lidových skazek pořád ještě trochu ‘starých časů’ v sobě.

Komunita a její hranice
Ostré hranice jednotlivých komunit znamenaly, že se daleko ostřeji rozlišovalo, kdo je náš a kdo cizí. Řada postojů by dnes působila jako „rasismus“ nebo „xenofobie“, avšak nejednalo se o rasismus ve stylu 19. století, ale prostě jen zřetelně dané hranice mezi my a oni a menší ostych při užívání stereotypních obrazů ohledně sebe a druhých. Národy, klany a rody byly pevněji semknuté a tvořily téměř něco jako „organismy“. Každý cizinec z jiného klanu nebo rasy pak působil jako částečka v cizím těle a byl také tak vnímán. Lidé se k němu chovali podle dohodnutých pravidel pohostinství, ale s odstupem a většinou nemohl do jejich společnosti nějak hlouběji proniknout (pokud nebyl spojen sňatkem, adopcí nebo jiným rituálním postupem). Podle rysů ve tváři, nebo přízvuku člověk ihned poznal odkud dotyčný přichází. Lidé dobře poznávali míšence a ti měli ve společnosti někdy výrazně nižší status. Neexistovala nauka o tom, že všichni lidé jsou si rovni a nikdo si to nemyslel. Lidé se rodili nerovni, svým národem, klanem, pohlavím, společenskou vrstvou a bylo to vnímáno jako součást jejich esence, ne jen výsledek náhodných okolností.

Genealogie
Lidé věděli daleko víc o svých předcích. Jejich vědomosti nekončily u dědečků a maximálně pradědečků, ale muž ze slušné rodiny znal dlouhou rodovou linii svých předků až k nějakému legendárnímu předkovi. Souviselo to s tím, že lidé večer nesledovali televizi, ale poslouchali dědečky, kteří vyprávěli o starých časech a o svých předcích. Historky se někdy monotónně opakovaly, ale každopádně si je dotyčný pevně vepsal do paměti a pak je ke stáru nezapomněl předat i svým potomkům. Rodové nesváry a střety se uchovávaly v paměti samozřejmě také a ty pak měly náležitý efekt na dějinný vývoj. Jako příklad z dějin antického Říma lze uvést, že na vyhnání posledního krále z Říma se výrazně podílel jistý Iunius Brutus. O téměř pět staletí později jeho vzdálený potomek stejného jména (viz slavné „I ty, můj synu!“) se podílel na vraždě Iulia Caesara, muže, který inklinoval k tomu, stát se králem. Nenávist k totalitní moci králů a úcta k republice se v rodě Iuniů Brutů předávala po generace a nakonec přinesla svoje plody.

Úcta ke ctihodným
Nešvar se kterým se člověk při hraní RPG setkává neustále. Nedostatek úcty k těm, kteří si ji zaslouží. Tuto vlastnost dnešní postmoderně cynická doba přestává chápat. Je ukázkou dobrého charakteru projevit úctu. Kdo tak nečiní, přivolává na sebe hněv bohů. Dnes je „vtipné“ a „dobré“ chovat se ke svému okolí co nejsprostěji, bez úcty a trpělivosti. Dříve byl žák schopen tři roky za svým mistrem jen mlčky chodit, než ten na něj poprvé promluvil. V dobách minulých nebylo knih a když jich náhodou bylo, tak si v nich většinou negramotní lidé stejně moc nepočetli – proto nebyly nositelkami vědění a informací knihy, ale lidé. Stařešinové, kněží, mudrcové. Vědění nebylo chápáno jen jako abstraktní suma informací, ale jako neoddělitelně spojené s životní moudrostí. Proto dvacetiletý výrostek těžko mohl být objektem úcty, i kdyby byl sebelepším šprtem. Naopak stařec byl uctíván vždy. Už samotná bílá barva jeho vlasů vyvolávala v lidech instinktivní projevy úcty a zdvořilosti. Vždyť kdo se v dobách, kdy byl průměrný věk 40 let dožil stříbrného stáří, ten si zasloužil dobré zacházení a pozornost.

Čest 
Naprosto klíčové slovo pro minulost. Naprosto prázdné slovo v současnosti. Lidé žijící ve společenstvích měli svou čest. Kdo se prohřešil proti své cti, tak kromě toho že měl velké psychické problémy, nebyl navíc přijímán svou společností. V dřívějších dobách byl svět tvořený lidmi vším. Proto také nejhorší trest ve starověkém Řecku bylo vypovězení z obce. Takový nebožák se už nikdy nestal úplným člověkem. Nebyl nikde doopravdy doma. Všude jen cizinec, na kterého se dívali skrz prsty. Do ničeho nemohl mluvit, což bylo pro (zvláště ukecané) Řeky strašlivé. Co bylo obsahem „cti“? Byla to především spolehlivost a odpovědnost. Slovo muže platí a ani se nemusí přísahat. Kdo jednou své dané slovo nesplní, už se stává pro ostatní nižší bytostí, která dává přednost prospěchu před vlastní ctí. Takový ve společnosti nemá místo. Součástí cti jsou také závazky k předkům, otci, matce, rodu, národu a vládci. Tyto závazky se bez diskuse plní. Vše osobní přichází až po nich. Kdo tak nečiní, není člověkem, ale plazem. Člověk bezectný je psancem, na jehož slova nikdo nedá, kterého nikdo nebere vážně a který je pro ostatní jen postradatelnou krysou. Obecně se dá říci, že čest v mnohém plnila funkci dnešních peněz. Pro mnoho lidí byla smyslem života. Kdo byl proslulý svou ctí, byl vážený a známý. Čest měla blízko je slávě a byla tak také jednou z cest k nesmrtelnosti.

Pohostinnost
Dnes téměř neuvěřitelné, dříve živá skutečnost. Výroky jako „Host do domu, pán do domu“ není třeba brát jako nadsázku, takto to skutečně fungovalo. V staroindických zákonících je psáno: „Hospodář uvítá hosta, umyje mu nohy, nabídne jídlo a pití a baví jej hovorem.“ Dříve nebyly žádné hotely a tak cestovatelé bydleli u hospodářů, kteří to považovali za svou „občanskou“ povinnost. Samozřejmě pohostinnost měla své meze a tak host nesetrvával o mnoho déle, než přes noc. To byla zas jeho povinnost. Tento systém fungoval velmi dlouho a dnes doposud funguje v končinách, kam nedorazila západní civilizace v takové míře. Vzhledem k tomu, že neexistovaly noviny, tak byli právě přespávající poutníci zdrojem informací pro hospodáře i celou vesnici.

Cesty informací
Dnes to funguje úplně jinak, než jak to bývalo dříve. Současný člověk ví, že někoho zastřelili v Uruguaji, ale neví, že sousedovi o patro výš umřel syn. Dříve to bývalo přesně opačně. Informace se šířily plynule do všech stran a kdo byl blíže věděl víc. Málokdy bylo nějaké přímé spojení – většinou se lidé dozvídali věci z desáté ruky a už značně zkreslené. Takhle vznikalo mnoho pověstí a mýtů. Lidská duše, která potřebuje slyšet Mýtus, si přibarvila s každým dalším přesunem informace příběh směrem k nějakému archetypálnímu vzorci. Informace zdaleka tedy bývaly daleko více nepřesné. Vzdálené krajiny tak často působily velmi bájně a magicky. Čím blíže, tím byly normálnější a obyčejnější. Zprávy z okolí byly daleko přesnější (i když i ty mohly mnohým opakováním rozkvést v rozkošné historky). Domy, vesnice ale i menší města fungovala jako organismy, ve kterých se zpráva šířila rychlostí blesku. Všichni se znali, oslovovali se na ulici a rozmlouvali spolu. Až na znepřátelené rody a jiné výjimky neexistovala dnešní ignorance a velkmoměstská uzavřenost. Je iluzí myslet si, že se v takové společnosti něco utajilo. Nebylo tolik anonymní kriminality (ať již pouliční, nebo papírové), zato lesní cesty a odlehlé kouty byly daleko nebezpečnějšími místy, než dnes. Nejen kvůli loupežníkům, ale také kvůli divé zvěři a nezkrocené přírodě.

Paměť versus písmo
Před vynálezem písma se lidé museli spolehnout pouze na svou paměť. Představme si tu situaci – cokoliv, co není někomu ústně předáno a neujistíme se, že si to zapamatoval, tak je ztraceno navěky. Informace nelze uložit do vnějších objektů, ale jen do lidské paměti. A lidská paměť má nesmírný potenciál. Při náležitém tréninku si člověk dokáže zapamatovat eposy, hymny, traktáty a sútry, které by pokryly stovky stran. Staré kultury uměly s lidskou pamětí daleko lépe zacházet. Většina děl byla ve verších nikoliv primárně z estetických důvodů, ale z důvodů mnemotechniky. Lidé si pamatovali doslova zprávy, které mají předat. Když jste někoho chtěli potěšit písní nebo básní, museli jste ji napsat do své paměti. Jít do studií ke druidům nebo bráhmanům znamenalo především do sebe nasoukat celé knihovny textů včetně učitelových komentářů. I v pozdějších věcích, když již písmo vynalezeno bylo, tak po dlouhá tisíciletí (až do relativně nedávné doby zavedení povinné školní docházky) byla stejně většina obyvatelstva analfabetická. Ti si dál museli věci jen pamatovat. Pouze vyvolená vrstva písařů, kněží, runových rytců a úředníků měla přístup k tajemné magii písma a dokázala ze skvrnek na pergamenu (čar na papyru, zářezů v kameni apod.) vyčíst slova.

Řada z výše uvedených bodů působí hodně idealizujícím dojmem. Je a není tomu tak. Většinově hovořím o prostoru, v němž se staré doby jevily možná lepší. Samozřejmě, pokud bych měl hovořit o technické vyspělosti, úrovni obecného vzdělání a mnoha dalších výdobytcích současné společnosti, tak bych musel konstatovat stav velké zaostalosti. Války nebyly tak příšerně světové, ale mnohdy byly častější. Lidé umírali při lovu, při potyčkách, ženy a děti při porodu.

Celkově to vypadá tak, že jsme pouze vyměnili něco za něco: Technický pokrok má za efekt přemnožení, izolaci, odlidštění. Obecné vzdělání formátuje lidi ve tvárnice. Tělesné bezpečí vyrábí slabochy a churavce. Vnějšková mnohoučenost překřičí pomalejší a svéráznější moudrost. Prodávané jednoduché iluze vytlačují opravdovost a přírodu vyžadující péči a ohledy za dveře.

Možná právě proto někteří z nás utíkají do světů minulosti a hledají tam to, co dnes postrádají. Doufám, že těm, pro které není tento návrat jen pouhá hra na mávání mečem, přispěje toto krátké povídání k tomu, aby se pro ně svět minulosti stal skutečnějším. Některé z rysů, které jsem pojednal mne tak zasáhly, že jsem začal uvažovat o tom, že to nejsou jen nějaké historické reálie, ale že je mám ukryté někde hluboko v sobě a že jen spí. Jsou součástí lidské povahy.

© 2004 Jan Kozák Jr.