[zapsala Johana Passerin]
Iknelia si prohlédla členy družiny jednoho po druhém. “Přeji si, abyste mi řekli všechno, co víte o městě Altzin, o Archontech a lidských vládcích toho prokletého místa. Nevzdáváme se naděje, že se jednou vláda navrátí do rukou pravých Meltiků a náš exil skončí,” vyzvala je.
Jarn pokýval hlavou. “Slyšel jsem o tom, že se tradice nošení masek zvrhla. Povíme vám, jak jsme se dostali do jejich města. Cestovali jsme naším Vozem podzemními cestami z jihu na sever, a dostali jsme se do míst, kde právě probíhal boj mezi Meltiky a Tagarisany. Víceméně náhodou jsme pomohli Meltikům při obraně jejich hranice, a oni si vymohli ještě více naší pomoci za to, že nás nechají projet dál. Slíbili nám, že nám ukážou cestu, ale zradili nás! Ukradli nám náš Vůz! A to jsme ho zbrotili krví v jejich jméně!” Jarn zasténal a zakryl si oči rukou v rukavici. Celý se roztřásl. Klaes si tedy vzal slovo a stručně vylíčil, jak byli po vítězném boji přivedeni s velkou slávou do města Altzinu. Byli pozváni na hostinu na počest vítězné bitvy, ale vojevůdkyně Akali je varovala před úklady druhé strany, a tak s její pomocí uprchli.
“Ano, je to tak, jsou rozděleni a drží se navzájem v šachu,” přikývla Iknelia a vyměnila si pohled se svým synem, který vše mlčky poslouchal. Klaes pokračoval ve vyprávění. Popsal jejich útěk a setkání s podivnými knězi u Observatoře.
“Co víte to tom domě se skleněnou kupolí, které říkáte Observatoř?”
“Víme, že je to hrozivé místo. Nepodařilo se nám tam proniknout. Domníváme se, že to je to místo, kudy sestupují ty nelidské bytosti s nebe. Ja to jako maják, jako přístav. Vaří tam ty svoje těla a formují je do lidských podob,” odpověděla Iknelia.
Sunva se otřásla a s odporem se podívala na svoje nohy. Na útěku se až po kolena zabořila do slizké tekutiny, která kanálem vytékala z té Observatoře. Ulevilo se jí, když zjistila, že chůze vlhkým lesním podrostem většinu nečistoty setřela.
“Děkujeme vám za laskavé přijetí,” řekl Jarn. “Je pro nás velkým štěstím, že jsme vás potkali. A pro vás možná také, protože vás můžeme varovat. Bohužel neseme zprávy o věcech, které jsou ještě horší než zrada Altzinu…”
Iknélia zbledla. Jarn se postavil a zapěl:
“V patách nám jde smrt a strach,
a nekráčí jen po cestách,
letí na černých perutích
zarmoutí vše, zdusí smích.
Jako temná bouře se blíží,
každému jednou cestu zkříží.
V patách nám jde nový věk,
na který nikdo nemá lék.”
“Co znamená toto neblahé proroctví?” zaúpěla Iknelia a tázavě pohlédla na Klaese.
“To je zlá zvěst, má paní. V srdci Svobodné země bylo tajné místo, a odtud se vylily voje Věčné bitvy a chvátají, aby zalily svět. Zatím proti tomu neexistuje účinná obrana,” pravil Klaes.
“Proto jste byli v Meltice? Hledáte moc, která by se té vaší zkáze mohla postavit?” zeptala se Iknelia.
“Ano. Ale nehledali jsme ji v Meltice, protože víme, že ji tam nenalezneme,” odvětil Klaes.
“A kde ji doufáte nalézt? zeptala se Iknelia.
“Na severu, ve městě černokněžníků,” odvětil Klaes.
“Aha. A co můžeme dělat my tady? Čekat na smrt? Říkáte, že se tomu nemůžeme postavit. Lze před tím utéct?”
“Ano, zdá se, že se před tím můžete schovat pod zemí.”
“Jak daleko je ta zkáza?” vyzvídala Iknelia.
Klaes se zamyslel, drmolil nesrozumitelná slova, jak v duchu počítal, a pak řekl “Nový věk sem přijde, až se měsíc třikrát naplní.”
“Dobrá, začneme shromažďovat zásoby a chystat se na dlouhou zimu. Děkujeme za varování,” řekla Iknelia a pohlédla na svého syna. A pak zpátky na poutníky. “Vidím, že přinášíte toto temné poselství proto, že jste s ním osudově spojeni. Řekněte mi víc.” Upřela pohled na Klaese. Měl pocit, že ho provrtává očima a jemu přišlo na mysl, že snad může vidět, co má po kapsách.
“Svým způsobem jsme s tím spojeni. Já, Jarn a ještě jeden náš přítel, který již není mezi námi, jsme byli v Maghonu, když se rozlil nový věk. Putujeme do Xalgonu, protože věříme, že mudrcové v tom slovutném městě nám poradí, jak tomu čelit,” řekl rozvážně Klaes.
“Zastavit to?” zeptala se Iknelia.
“Možná. Existuje domněnka, že bojovníci z věčné bitvy jsou jen přízraky. Možná, že znalost o pravé podstatě věcí přinese moc tomu nebezpečí čelit.”
Iknelia se ledově zasmála: “Poznat pravou podstatu věcí! To je odvěká touha mágů. Ale pravá podstata věcí je proměnlivá a nelze ji poznat. Jak chcete čelit tomuto novému věku?”
“Jako každé jiné věci,” odtušil Klaes.
“Vždyť věk je čas. A říká se, že proti věku není léku,” pravila Iknelia s zvedla ruce do světla. Byly vrásčité, a prsty byly zohýbané jako staré sukovité kořeny borovice.
“Můžeme věřit, že s pomocí vědění a moci Xalgonu může vzniknout něco nového. Pak nás nový věk nezahubí. Tak zněla moudrá rada mága z Maghonu,” řekl Klaes a v duchu si pomyslel, že kdyby nezakusil účinky Elixíru na vlastní oči, také by mu pouhá víra v pomoc Xalgonu připadala pošetilá.
Iknelia smutně přikývla. “Snad se vám splní to, čemu věříte. Jste zvláštní poutníci: učený Ylleřan, naparáděný Lorinec, lovkyně z Maghonu, bledá Arkinka a – tuto barvu kůže neznám a nevím, z jakého pronároda je ten, kdo doprovází pana Jarna. A navrch mluvící liška. Co vás svedlo dohromady?
“Touha zachránit sebe – a možná známý svět – před temným přívalem. Utíkáme společně,” pravila Daran.
Iknelia chvíli přemýšlela a pak řekla: “Vraťme se nyní zpátky do Altzinu, který bude možná zničen, možná ne. Způsobili jste tam rozruch. Už den před vaším příchodem to tam vypadalo jako v mraveništi, do kterého někdo píchl.”
“Pomohli jsme jim ve válce. Možná nás jen předešla zvět o vítězství,” pokrčil rameny Klaes.
“Válka, bitva, vítězství – to jsou pro nás tak všední věci, jako třeba úterý. To pozdvižení muselo způsobit něco jiného,” řekla Iknelia.
“Jako poděkování nás pozvali na hostinu,” řekla nakonec Lovkyně, “a byla to skutečně prazvláštní hostina! Dostavila se tam také ta jejich dvě hrozivá božstva. Ale jejich úmysly nebyly čisté, ukázalo se, že vděční jsou jen na oko. Měli nás v plánu zabít.”
“Pche, zabít!” zvolal Jarn, “ale hlavně nám chtěli už od začátku ukrást náš Vůz! Taková hanebnost.”
Lovkyně jen tiše zakroutila hlavou.
“To je i naše zkušenost,” zareagovala hostitelka na Sunvu, “v jejich jednání je vždy nakonec zrada. Zdá se, že v jejich povaze je jakási dvojakost a skryté úradky. To my neděláme a proto k vám budeme upřímní. Zachránili jsme vás, a nebudeme se tajit s tím, že jsme to udělali i pro svůj prospěch. Byli jste v nitru chrámové hory a viděli jste archonty. Pomohlo by nám v našem odboji, kdybyste nám řekli vše, co jste tam viděli.”
“Rádi to na důkaz vděčnosti uděláme,” řekl Jarn.
“Popište nám tedy, co se tam odehrálo,” vyzvala je Iknelia.
“Obřadně nás vykoupali. Právě během té koupele nás jedna služebnice varovala, že nás chtějí po hostině zabít. Ráno jsme byli předvedeni před archonty, přesněji řečeno před Archóna a Archúsu. Jsou dva, zřejmě ona a on, sídlí na vrchu jedné z pagod. Seděli na trůnech a jakoby od nich vanul silný vítr. Jedna měla kolem hlavy měla černý oblak, druhá tvář lva a zobák. Ten s tím zobanem vydával ohlušující řev. Pak jsme byli odvedeni na hostinu. V jednu chvíli se nám rozevřel nad hlavou strop. Zjevily se opět ty bytosti a možná to byli oni, kdo nám dal pojíst posvátný pokrm.”
Iknelia zpozorněla a vrhla pohled na svého syna: “Posvátný pokrm? Neměl náhodou barvu krve?”
Jarn si vzpomněl na chuť toho, co tam okusil, a zamrazilo ho po celém těle. Hrdlo se mu stáhlo a musel polknout. “Ano, paní. Vypadalo to jako pěna barvy rudé pryskyřice, obláčkově lehká a přitom medově hutná.”
“Nyní chápu, že vás nechali odejít,” pronesla zamyšleně Iknelia, jako by mluvila sama k sobě.
“Proč?” zeptal se Klaes.
“Naši zvědové, kteří pronikli tak daleko jako vy, se nevrátili. A ti, co se vrátili, ztratili tvář. Mysleli jsme, že to způsobil ten pokrm,” odpověděla Iknelia.
“Co se stalo s těmi, co se vrátili a ztratili tvář,” přerušila je Daran.
“Byli zabiti a spáleni,” řekla chladně Iknelia. Při zmínce o spalování Daran souhlasně pokývala.
Sunva se ulekla. “Vždyť jste říkala že oni přicházejí skrze Observatoř.”
“To je pravda. Sledujeme Observatoř s vidíme, že z ní vychází víc osob, než do ní vchází,” pronesl Ihuanok. Bylo to poprvé, co promluvil, a všichni se na něj podívali.
“Kdybych sám neviděl, že vlákna osudu vedou z Observatoře nahoru, a neviděl osobně podivnosti Meltiky, řekl bych, že tam jednoduše vedou nějaké chodby. Ale obávám se, že vám musím dát za pravdu. Z toho místa mě mrazí,” pokýval hlavou Klaes.
“Vlákna osudu? To je nadmíru zajímavý popis. Vrcholek budovy někdy bývá spojen s oblohou jasným světlem a objevují se tam jiné hvězdy, než které známe. Ale slyšíte, co vám říkám?! Je možné, že ve vás roste to, co si pěstují ve svých sádkách,” zvolala Iknelia.
Klaes se zavrtěl. “To bych byl nerad. Potkali jsme poblíž observatoře dva kněze, kteří říkali, že nás mají odvést do Observatoře. Ale my jsme odmítli a utekli jsme. Já na sobě nepozoruji žádné změny, ani necítím nic jiného…”
“Kromě neodolatelné touhy nasadit si masku?” nadhodil Ihuanok.
“Ne! Naopak, jsem moc rád, že jsem ji mohl odložit!”
Jarn se při těch slovech poškrábal na čele. Vlastně – už nějakou chvíli měl pocit, že je mu je chladno – na tvář. Jako by byl v jeskyních průvan. Cítil se, jako by byl nahý.
“Víte, jak k té proměně došlo? Co se přesně stalo?” zeptal se Klaes.
“Přesně to nevíme, protože jsme je ztratili. To, co odděluje důvěryhodné od nepřátelského, je požití toho pokrmu. Nevíme, zda je k tomu potřeba ještě něco dalšího. Možná, že by proměna byla dokonána až v Observatoři.”
“To je možné. Každopádně my máme své obličeje v pořádku. A tu substanci můžeme prozkoumat. Odebral jsem si vzorek!” řekl Klaes a vytáhl z kapsy ampuli.
To vládkyni probralo ze zamyšlení. “To je neuvěřitelné, úžasné!”
“Jestli chcete, tak vám polovinu mohu přenechat. Ale část bych si rád nechal pro pozdější výzkum.”
“Budeme vám vděčni. I když naše chymická výbava je nedostatečná ve srovnání s tím, co máte doma vy. Slyšeli jsme, že v Ylleru jsou nejlepší laboratoře na Qurandu.”
Klaes se na okamžik polichoceně usmál, ale pak se jeho tvář zachmuřila. “Děkujeme vám za znepokojivé zvěsti. Ta situace, kdy nám nabídli tu jejich posvátnou krmi, byla hodně osudová. Nemohli jsme odmítnout – a kromě toho, náš liktor to nejdříve ochutnal, a neshledal v tom žádný jed ani nemoc.”
“Je to tak,” přisvědčil Lišaj.
“Popište nám přesně tu hostinu,” vyzvala je Iknelia. Klaes se dal do vyprávění a Jarn doplnil podrobnosti. Nevynechal ani spor, který skončil zabitím Neralita. Popsal dopodrobna, jak se otevřel strop a do jejich misek skanuly obláčky pěny, která je všechny uvedla do stavu exaltace. Zmínil rovněž, že jeho liktor Lišaj požil té látky ze všech nejméně, jen vzorek. Liška nejedla nic.
“Děkujeme. Díky vám nyní víme, odkud se bere ta substance a v rámci jakého rituálu se podává. Můžeme přemýšlet nad tím, jak se dostat do těch míst a zjistit, co se tam nahoře děje. Jsme vám vděčni. Nyní si můžete jít odpočinout.”
“Mohli bychom za naše svědectví žádat ještě o malý projev vaší přízně, kromě vaší pohostinnosti?” ozval se Jarn. Iknelia přikývla. “Na naší cestě do Xalgonu by nám velice pomohly mapy. Nevíte, zda se poblíž nachází nějaké tunely nebo drom? Takové dvě stříbrné linky v podzemní chodbě, po nichž jezdí vozy?”
“Víme o podzemních prostorách, jeskyních jako je tato a také dalších ještě hlubších a chystáme se právě v nich nalézt úkryt, pokud se přiblíží to, před čím jste nás varovali. Tušíme, že v hlubinách mnoha stovek a tisíců mečů pod našimi jeskyněmi jsou staré vezanské chodby. My jsme tady na kopcích vysoko nad nimi a nevíme, kudy se do nich dostat. Na hranicích Ylleru jsou snad nějaké vstupy do nich. Tam někde prý jejich stavba začala. Mapy pozemních cest vám můžeme ukázat,” řekla Iknelia a vstala. Tím dala najevo, že slyšení je u konce. Ihuanok také vstal a zeptal se: “Přejete si odpočívat tady v jeskyních, nebo v hostinském domě?”
“Dáme přednost hostinskému domu,” řekla rychle Sunva, která měla dost všech podzemních prostor. Iknelia jim pokynula na rozloučenou jim popřála občerstvující sny a dobrou noc.
“Zítra vás já a můj syn očekáváme na snídani,” pravila. Skupina stráží je doprovodila ven a ukázala jim domek, v jehož patře byla hostinská místnost.
“To jsem si myslel, že jim nemůžeme věřit,” zašeptal Jarn, když za sebou zavřeli dveře. “Musíme být opatrní a zjistit, co jsme to vlastně prožili. Klaesi a Lišaji, analyzujte tu substanci ještě jednou a pořádně. Liško, zjisti, kudy vede náš osud! Daran, Sunvo! Hlídejte okna!”
Daran byla unavená. Neměla chuť poslouchat Jarnovy rozkazy a tím méně se s ním chtěla hádat. Zavrtěla hlavou a místo na hlídku se odplížila do kouta. Lehla si na postel a zavřela oči. Sunva se rezignovaně postavila k oknu a dívala se ven. Měla ovšem také pocit, že každou chvíli usne ve stoje. Liška se schoulila u Daran.
Klaes už během audience přemýšlel o Elixíru. Nyní vytáhl lahvičku, kterou měli pro svoje vlastní užití, a potřel si tekutinou oči. Elixír účinkoval okamžitě. Rozhlédl se a viděl, že tváře jeho druhů se hýbou. Lišajovi pod kůží prosvítaly geometrické ornamenty. Ulekl se. Podíval se na rudou tekutinu ve zkumavce – vzorek z hostiny: spatřil množství pohybujících se bytostí podobných pulcům s ocásky. Nasadil si brýle. Podíval se na své druhy – pod kůží jejich tváří bylo živo, ale neviděl žádná vlákna osudu, která by někam vedla.
Složil brýle a řekl přátelům, co právě viděl.
Jarn si ohmatal obličej. “Naše maso ožívá svým vlastním životem!? Víte, co udělali těm, co se jim tohle stalo!?”
Lišaj se ho snažil uklidnit. “Můj pane, pokusím se vyrobit protijed!” Vyprosil si od Klaese miniaturní množství té pěny. Polkl ji a pohroužil se sám do sebe. A tu vnímal, že sám sice neprochází žádnými změnami, ale i ta trocha substance, kterou požil při hostině, v něm způsobila poruchu. Nesvedl s tím nic.
“Selhal jsem, můj pane! Jsem proti tomu bezbranný!” zvolal zoufale. Padl před Jarnem na kolena.
Jarn ocenil jeho oddanost a snahu, a pak vytáhl Srdce vozu z obalu. Položil na ně obě ruce. Zavřel oči. Soustředil se a vyslal záměr: volám s naléhavou zprávou! Mé tělo bylo zasaženo při návštěvě Ogdoada a Turan po požití jejich posvátného pokrmu. Snaží se mě to proměnit. Jak tomu mohu zabránit? Můžeš mi nějak pomoci? Cítil, že srdce vozu od něho přijalo zprávu a zve ho dál. Byl obklopen šedou tmou a část té tmy se stala šedou mžitkou. Vypravil se tím směrem. Šedo-fialový úsvit odhalil planinu a stavby z kamene. Nikde nikdo. Pak zachytil pohyb. Ze skaliska opodál se plazil rychle rostoucí šlahoun rostliny. Větvil se a rostl směrem k budovám a dál a dál, neustále se dělil. Jarn přistoupil k onomu šlahounu. Upřel k němu své vědomí a chtěl ho uříznout. Nešlo to. Obrátil se k domům a běžel zavřít všechna okna a dveře, ale šlahouny začaly prorůstat všemi štěrbinami dovnitř domů. Nejdřív to vypadalo pěkně, ozdobně, ale čím dál tím více šlahounů pohlcovalo stavby, až byly nakonec rostlinou celé pokryty. Rostliny se cpaly do oken a prorážely okenice. Opodál se tyčila věžovitá skaliska, na druhé straně všechno halila mlha. Za mlhou byl černý les, ze kterého předtím Jarn vyšel. Tu z lesa vyhopkal bílý králík. Beze spěchu se přicupital k jedné rostině a začal ji okusovat. Rostlina se stáhla a smrštila. Pak králík popošel k další rostlině a začal ji žrát. Opakovalo se to, co prve, rostlina se stáhla zpět. Vize začala pomalu rozplývat, až docela zmizela.
Jarn otevřel oči. “Klaesi! Podívej se na mě!”
Klaes se k němu naklonil. Viděl v jeho tváři stejné pulsování, jako předtím ve tvářích všech ostatních. “Co mi chceš říct, Jarne?”
“Podařilo se mi konzultovat s mým srdcem temnoty,” řekl Jarn s úsměvem.
“Cože?” zeptal se překvapeně Klaes.
“Ech, jsem básník, náchylný k poetickým hyperbolám. Myslel jsem tím to srdce vozu,” upřesnil Jarn a ukázal na temnou lesknoucí se kouli na svém klíně. “Viděl jsem nákazu, jak se ve mně šíří jako popínavá rostlina. Pak přihopkal bílý králík, který mi pomohl. Tu rostlinu okousal a ona se stáhla. Možná, Lišaji, popij mé krve. Třeba mám teď v krvi recept proti té nákaze.” Jarn nastavil svou levici a řízl se do dlaně. Lišaj poklekl a pokorně se napil z pánovy dlaně. Chvíli převaloval jeho krev na jazyku a pak smutně pronesl: “Děkuji, pane, za tuto poctu. Ale obávám se, že to, co nás trápí, nepominulo. Jen se to zpomalilo.”
“Škoda,” povzdechl Jarn. “Tak třeba to bylo jen znamení něčeho, co přijde.”
Chystali se ulehnout a odpočívat, když tu najednou Sunva, která hleděla z okna, tlumeně vykřikla. V měsíčním světle pohyb mezi dvěma stromy se na kraji mýtiny objevil – bílý králík. Díval se přímo na ni. Zavolala na Lišku. “Podívej!”
Liška viděla králíka, ale cítila pachy mnoha dalších zvířat. Syslové, jezevci, lišky, sovy, veverky.
“To se mi nezdá! To není přirozený, voní příliš složitě. Ten králík není tím, čím se zdá být!” zašeptala. Ale Lovkyně neposlouchala. Fascinovaně hleděla na bílé hebké zvíře. Měla pocit, že jí králík chce něco říct, že ji volá! Otočila se a zamířila ke dveřím.
“Kam jdeš?” zvolal Klaes.
“Jdu si odskočit,” řekla Lovkyně.
“Viděla jsi něco oknem?” zeptal se podezíravě Klaes, který na Sunvě poznal, že ji ven nežene tělesná potřeba. Měla zvláštní lesk v očích.
“Ach, ehm, je tam bílý králík. Chci se na něj podívat blíž,” utrousila vyhýbavě Lovkyně.
“Jaký králík? Tys viděla králíka?” podivil se Klaes, který si před malým okamžikem vyslechl Jarnovu vizi.
“Králík? Vy vidíte králíka?” vykřikl Jarn, bleskurychle schoval srdce vozu do obalu a přiskočil k oknu. Skutečně králíka zahlédl. “To je znamení!” radoval se. Lovkyně zlehka vyběhla ven.
Ten je tak roztomilý! pomyslela si a udělala zvuk na přivolávání králíků. Ale zvířátko naopak hopkalo pryč. Následovala ho. Klaes šel za ní. Také on viděl králíka, skutečného králíka, čímž si byl naprosto jistý, protože Elixír na jeho očích stále ještě účinkoval. Za sebou uslyšel žuchnutí. Jarn a Lišaj ve spěchu vyskočili z okna, nechtěli ztratit bílé zvíře z očí ani na vteřinu. Daran a Liška zůstaly překvapeně stát a hleděly za nimi. “Pojďte!” zavolal na ně Klaes. Daran šla.
Liška váhala. Sešla pomalu po schodech a naslouchala. Slyšela hlasy strážných, jak volají na její přátele: “Haló, kam jdete?”
“Lovkyně si šla odskočit a nechceme ji nechat v lese samotnou!” odpověděl Klaes a zmizel v mlází. Liška běžela k nejbližšímu strážnému a promluvila na něj: “Pěkná noc, že ano,” řekla opatrně. Strážný trochu nadskočil a vytřeštil na ni oči.
“Moji přátelé… odešli s bílým králíkem. Je to divné. Najednou vyběhli ven a všichni ho následovali. Mám o ně obavu,” řekla.
“Také se mi to stalo,” řekl muž, když se trochu vzpamatoval. “Taky mě sledoval.”
“A kam tě zavedl?”
“Nikam. Vystřelil jsem po něm. To jsem neměl dělat. Přineslo mi to smůlu. Pak se se mnou rozešla žena a poranil jsem si koleno při sekání dříví. Dávejte si na ty zvířata pozor, to vám radím,” zamumlal strážný. Zachumlal se do kožešiny a dál dělal, že hlídá.
Králíček mířil na sever. Jeho více než bělostný kožich svítil ve tmě. Všichni kromě Lišky chvátali za ním. Po chvíli ztratili výhled na vesnici. Liška šla opatrně za nimi po jejich stopě.
