[zapsala Johana Passerin]
V předcházející části příběhu – Evenhaemet – pokračovala skupina v cestě podzemím, až dorazila na první místo, do přístavu Evenhaemet. Zde je přivítal Magador a pozval je na hostinu. Družina nedůvěřivě pozvání přijala.
Kůň se vznášel ve tmě. Jejich vůz v dálce měkce zářil jako světluška. Stáli na okraji jakéhosi města. Kameny dlážděná ulice pod jejich nohama stoupala mírně vzhůru. Po stranách viděli neobydlené kamenné domky.
„Nuž, spějte již lehkými kročeji, čeká vás sladké pohoštění,“ pravil Magador a pokynul jim svou hůlkou směrem do kopce. Hůlka byla zřejmě ze dřeva. Byla popsaná runami a na konci byly ozdobně zatočené beraní rohy. Jarn se rozhlédl. Podle tvaru ulic a zakřivení dronu usoudil, že město (bylo-li to město) má tvar pyramidy, kterou cesta ovijí jako spirála. Také si všiml stínů za okny kamenných staveb podél cesty. Šeptem o tom řekl ostatním.
„Co je to vlastně za místo?“ zeptala se Lovkyně.
„Evenhaemet. Moc o tom nevím. Malé město, za mých časů – ehm – nebylo moc významné,“ pokrčil rameny Lišaj.
„Co je to za domy? Kdo v nich přebýval?“
Magador zaslechl jejich hovor a pravil: „Kdepak bezvýznamné! Slavné město to bývalo. Nyní je městem stínů. A přesto má svoje plody a vy jich okusíte.“
Lovkyni, která byla zvyklá na širé lesy a podzemí jí nedělalo dobře, ta odpověď nepotěšila, ale svoje myšlenky si nechala pro sebe. Pouze vrhla tázavý pohled na Daran. Ta zavrtěla hlavou. Jarn vztáhl ruku a pokusil se napojit na to podivné město. Tam, kam nedopadal svit auránové lucerny, cítil šelestivý dotek, myšlenky jako zákmit můřích křídel, záblesky, jiskření. Zkusil na tyto neznámé bytosti uplatnit svou vůli. Tam, kam nedohlédl, se cosi pohnulo, tak jak si přál. Vnímalo to jeho autoritu. Zároveň však ucítil, jak ho pálí kůže na místech, kam dopadalo světlo auránu.
Mezitím pokračovali po spirálovitě se vinoucí cestě nahoru. Všimli si, že domy jsou porostlé houbami, po nichž lezl všelijaký hmyz nejrůznějších tvarů a velikostí. Jedna můra začala dokonce kroužit kolem lucerny. Liška po ní chňapla a sežrala ji. Reflex. Magador se ohlédl a Liška se zatvářila omluvně. Za okny domů se občas objevil tvar, který by mohl být tváří. Bylo slyšet zurčení vody. Když přecházeli můstek přes potok, nahlédli dolů a viděli, že břehy jsou porostlé huňatou plísní. V potůčku cosi plavalo.
Nakonec došli na vrcholek kopce. Zde byla kruhová plošina, ke které ještě vedlo schodiště. Vystoupali nahoru. Uprostřed plošiny byl kovový poklop. Vedle něj spatřili obdélníkový stůl pokrytý šedým ubrusem. Na něm bylo prostřeno pro dvanáct osob. Černé stříbro a černý porcelán se matně třpytily. U stolu seděly čtyři postavy. Jakmile spatřily příchozí, vytáhly z pod stolu modrozeleně zářící lucerny a uklonily se.
„Vítejte na této slavné hostině! Nyní ochutnáte darů našeho kraje. Vše se urodilo ve tmě, ale obsahuje sílu. Dovolte, abych vám představil mé přátele, urozenou společnost,“ řekl Magador a pokynul družině ke stolu.
„Toto je Golkon, mocná vědma a věštkyně,“ řekl a ukázal na divou elfku. Byla vysoká, měla ebenově černou pleť a ve vlasech měla zapletené větvičky, v nichž sídlil velký pavouk a snoval svoje vlákna. Její háv byl rozedraný a také připomínal pavučiny. Měla soustředěný výraz a pichlavé oči. Prohlédla si příchozí ve svitu zeleného a zlatého světla a elfsky pronesla: „Pohled do tváří těchto hostí mě naplňuje štěstím a nadějí.“
Jarn se poklonil a odpověděl nejzdvořilejší lorinskou průpovědí: „Ať tvé morušovníky jsou plny hedvábí.“
Vedle Golkon stála postava zahalená v plášti s kápí. Vypadala, jako by neměla tvář. Hosté se od ní dočkali jen pokývnutí na pozdrav. „Toto je Olur. Bude němým svědkem našeho setkání,“ prohlásil Magador a postava se znovu uklonila.
Dalším účastníkem hostiny byla vysoká žena z rodu Falasků. Měla červené oči. „Mé jmého je Izmukti, a většina pochutin dnešní hostiny pochází z mé zahrádky.“
Poslední přítomný byl sešlý stařec. „Jmenuji se Skaraflyr a jsem Magadorův kronikář.“
Lišaj předstoupil, jak se na liktora sluší a patří, a prohlásil: „Toto je konzul Saguin a jeho družina.“ Jeden po druhém se představili svými jmény. Pak Lišaj pomohl svému pánovi usednout ke stolu, ostatní ho následovali. Jediný Lišaj zůstal stát.
Al-Raqím dostal místo naproti Izmukti. Falaska na něj udělala dojem. Její červené oči vehnaly ruměnec do jeho jinak bledých tváří. Magador mávl rukou a ze tmy se vynořily šedé, od hlavy k patě zafačované postavy, a začaly na stůl nosit mísy s prvním chodem.
„Toto jsou bílé lotosy na medu podsvětních včel,“ řekl Magador. Pokrm voněl omamně a úžasně. Všichni se pustili do jídla, jen Olur dostal namísto jídla pohár s vínem. Jarn, jehož vášní byla botanika a entomologie, nikdy o podsvětních včelách neslyšel.
„Izmukti, prozraď mi, co jsou to podsvětní včely?“
„Z hlubin vyvěrají teplé proudy a v nich rozkvétají květy, jenž nespatřily světlo slunce, ale zrají pod paprsky podsvětních světel. A ty včely je opylují a z toho spojení se rodí černý med…“ Po chvíli konverzace si Jarn udělal o podsvětních včelách určitou představu. Jsou to vlastně můry. A Izmukti mluví vlastně o světě pod hladinou vody.
„Jak je možné, že jste dokázali tak rychle připravit tak bohatou hostinu, když jsme teprve nedávno přibyli do vašeho města?“ zeptal se Klaes Magadora.
„Nuže – to Golkon, naše moudrá vědma, naslouchá podzemním potůčkům a proudům. Ta nám řekla, že se něco mění, že přichází bouře, ale zároveň i naděje. Golkon, pověz jim, co jsi nám uzřela.“
„Jazyk věštby je plný náznaků. Hovoří o vejci, o skrytém ohni, o oběti, ale i o naději. Mě samotnou to vyburcovalo ze dřímot a vzbudila jsem i své druhy. U Skaraflyra se má slova setkala s pochopením. Skaraflyre, promluv!“
„Když tvá věštba byla ještě čerstvá, připomněla mi dávné věci, co se staly před potopou. Říše na jihu pracovaly na velkém díle, na něčem, co mělo zastavit temný vývoj věcí, tok času, zlom mezi věky. Z toho, co Golkon pravila, se v mém vlastním vědomí zjasnilo, že jde o tuto velmi starou otázku. Tak jsme se zde všichni sešli, a náš pán Magador je vždy připraven zakročit, aby se sudba stala skutečností,“ zaskřehotal vetchým hlasem Skaraflyr.
„Věštění bez hvězd?“ podivil se Klaes a s údivem hleděl na Golkon. Ta mu odpověděla: „Pro můj vnitřní zrak je život ve tmě požehnáním. Slunce zastiňuje hvězdy, takže je většinu času nevidíme. Jen tma jim dovolí vystoupit. A život zde v hlubině země mi umožňuje hvězdy cítit a slyšet. Hvězdy totiž někdy křičí svá poselství, křičí tak, že mě vzbudí ze spánku. Ale pro ty, kteří potřebují hvězdy skutečně vidět, tady máme okénko.“ Vztáhla ruku vzhůru a kus stropu se odsunul stranou jako poklop. Poutníci spatřili hvězdy.
Klaes poděkoval.
Jarn si všiml jisté podobnosti poklopu na zemi s tím, který dosud zakrýval strop. Ukázal na zem a tázal se, co tam je. Magador se zasmušil.
„Tam spí král, kterého nebudíme. Ale možná naopak…nastal čas jej vzbudit a vypořádat se s ním.“
„Proč?“ zeptal se Klaes.
„Když říkám král, tak tím myslím někoho, kdo má velkou moc, ale není spravedlivým panovníkem. My ho budit nechceme. Je povahy žabí a kdysi kráčel těmito místy a přinášel jen zhoubu. Podle věštby má zemřít. To je naše naděje.“
„Skutečně?“ řekl Klaes. Vytáhl si brejličky a jal se zkoumat souvislosti mezi hvězdami a prostorem. Zjistil, že právě tím místem, kde seděli, procházel kdysi dávno pilíř vzhůru k nebi.
„Říkáte, že pod poklopem je žabí král. Co se pak nachází nad vámi?“
„Nad námi? Tam je celý svět. Slunce, měsíc a hvězdný třpyt, oblaka, noci a dny.“
Daran při těch slovech ožila: „Je možné se tam podívat? Jak se dostanu nahoru?“
Magador povzdychl: „Máš křídla?“ Daran zavrtěla hlavou. „Pak se tam tedy nedostaneš. My tam nechodíme. Tady dole jsme chráněni před světem a jeho změnami. Víme je to, jaké tam mají počasí. Za deštivých nocí tady moji lidé srkají teplý déšť plný zpráv. Kdysi, než přišel žabí král, tak tady dole byl činorodý ruch, stroje, hluk a dým – a to všechno odcházelo tím otvorem vzhůru.“
Daran se ustaraně podívala na Jarna. Ten pokrčil rameny a řekl: „Pověz nám více o tomto městě, vzácný hostiteli. Zdá se, že je velmi zajímavé. Pravil jsi, že očekáváš změnu, a my jedeme s přílivem změn. Je zde něco, po čem toužíš ty a tvůj lid?“
Magador se napřímil a řekl: „Proroctví krouží v nejasných slovech. My jsme národ šera a stínů. Rádi pijeme temnou vodu z hlubin, ale přesto mám něco chybí. Světlo slunce to není. Mnohé věky jsme přečkali. Možná přijde konec, možná nový věk přemění naši dřímotu v nový zrod. Žabí král nám bere naši sílu. My ho nebudíme, protože se mu nemáme jak postavit. Kdybychom se dočkali pomoci, možná bychom ho přemohli. Po tom toužíme, ale zároveň se toho obáváme. Každá změna naruší křehkost našeho světa.“
Šedí sluhové přinesli na stůl druhý chod: amonití šnečí nádoby osahovaly něco vonného, hustého. „To je polévka z nejsladších darů podzemního houboví,“ představil jídlo Magador a pak se obrátil k Daran.
„Co ty si myslíš o změnách?“ zeptal se.
Daran k sobě přivinula hůl a odpověděla s vážnou tváří: „Nelze jim uniknout. Přichází nový věk. Svět už nebude takový, jaký jsme jej znali.“
„Vzácná paní, hovoříš, jako bys o tom věděla mnohé. Co je to ten nový věk, co znamená pro mé město?“
„Hrozí vám zánik,“ odtušila Daran.
„Potopa si je vzala,“ utrousil Klaes.
„Přichází nová voda? Ach! Má drahá Izmukti, snad jen ty nebudeš trpět tím, co přijde,“ zvolal Magador.
Jarn polkl sousto polévky a řekl: „Kdepak, to není potopa vody. Je to potopa věčné bitvy. Násilí, zběsilost. Ze srdce nekončící bitvy přichází hrůzy, jaké tento svět neviděl. Utíkáme před vlnou, která již přinesla zkázu mnohým městům. Ale my neseme naději, jak této vlně čelit. A Daran nese naději pro místo blízké jejímu srdci.“
„Ano, ale proto potřebuji na povrch země,“ dodala Daran.
Mág vzdychl. „Pak ti tedy nezbývá, než abys jinde hledala cestu na povrch země. U nás ji nenajdeš. Ale pokud přichází taková zkáza, o níž mluvíte, pak není povrch země nebezpečný? My jsme od potopy přečkali v klidu a nerušeně všechny změny. Jediné nebezpečí byl Žabí král. Jinak se voje vždycky přehnaly nad našimi hlavami a my jsme v dešťových kapkách pili zprávy o tom, jak zanikají království a vznikají nová, ta zanikají a povstávají zas jiná.“
„Vaše stálost je obdivuhodná,“ polichotil mu Klaes.
„Mhm, mhm. Naše stálost je křehká. Ale já vím, co mi řekla věštkyně Golkon: vy nesete sílu, která by mohla čelit spícímu Žabímu králi a mohla by nám zajistit svobodu. Ano, skutečný klid a stálost.“
Liška šťouchla Daran čenichem a zašeptala: „Slyšíš, co říká? Oni chtějí, abychom jim pomohli zbavit se nějakého jejich Žabího krále. A pak si tu můžem dělat, co chceme!“
Daran se zamyslela a pak řekla nahlas: „Ano, snad neseme sílu, která by si mohla poradit s vaším králem, kterého chcete svrhnout.“
Magador se zatetelil: „Ano! Nyní tvá slova znějí jako část toho proroctví, které přednesla Golkon!“
Daran se sklonila k Lišce a zašeptala: „Jaký z toho máš pocit?“
„Já? Skvělý! Cítím vzrušení a dobrodružství. Mág je přece požehnání! Je otevřený spolupráci. Možná on uvítá to, co máme, a on má to, co potřebuješ ty.“
V Daran se mísily protichůdné pocity. Měla jasnou představu, že novou Arku musí založit na kopci, nikoli v nějaké podzemní jeskyni. Ale zároveň i jí se Magador jevil jako spojenec.
„Umožnili byste nám dostat se na povrch země?“ „Jak už jsem říkal, odsud tam přímá cesta nevede. Ale až s námi dohodujete na této hostině, nebudeme vám bránit v další cestě. Nikdo vás tady nedrží,“ odtušil Magador zklamaně a jeho tvář se zachmuřila.
Daran chvíli trvalo, než jí došlo, co řekl. Odmítnutí. Houby pomalu začaly působit. Všechno, co bylo řečeno, mělo větší ozvěnu a silněji se dotýkalo cítětí. Každý zvuk se zhmotňoval v prostor. Hodovníci najednou nevěděli, zda nějakou myšlenku vyřkli nahlas, nebo jen v duchu.
„Musíme si pomáhat,“ zvolala Liška.
Magador se na ni usmál. „Tak, tak.“
„Da-da-daran, tady to město tone v temnotách, zde se spřádají nitky osudu,“ řekl Jarn.
„Neseme s sebou naději nového života, ale nevíme…“ dodal Klaes.
„Nový život město vždy uvítá, tak jako lotos, co v podsvětí rozkvétá!“ pravil Magador.
Jarn chvíli obdivoval barvy a tvary kolem sebe. Pak pohledem ulpěl na Golkon, paní s pavoukem ve vlasech. Její účes byl velmi umně vystavěn a protkán větvičkami. „Paní, máte moc krásné krajky. Také přemýšlím, že si ve vlasech vypěstuji nějakou můru.“
Golkon se zdála polichocena. „Jsem ráda inspirativní. Chcete se seznámit s Ulian?“ Nastavila ruku a velký pavouk přelezl na hřbet její ruky.
„Velmi rád,“ řekl Jarn rozechvěle a naklonil se ke Golkon. Ta mu pavouka posadila na hlavu. Jarn se napřímil, zavřel oči a vychutnával si cupitání a snování ve svých vlasech. Všichni se nakrátko zasnili.
Pak byl přinesen třetí chod, čirá sytící tekutina, která zklidnila jejich rozjařenost a vrátila je nohama na zem. Jarn s díky vrátil Golkon pavouka a očichal misku, kterou před něj sloužící postavili.
„Že by káva?“
„Mmm, mmm,“ zavrtěl hlavou Al-Raqím a s požitkem srkal hřejivý nápoj. „Káva to není, ale je to výtečné.“
„Děkujeme vám za vaši milou společnost. Chcete jít zpět, přenocovat, nebo probudíte tu sílu, kterou jste přinesli?“
„Potřebuju se dostat na povrch země,“ vykoktala Daran.
„Jak myslíte. Odsud žádná cesta na svět nevede, nebo o tom alespoň nevíme. Musíte tu cestu hledat někde jinde,“ řekl Magador posmutněle.
„Myslím, že ano, musíme dál,“ řekla Daran. Magador vstal a pokynul jim. „Bylo nám potěšením, i když naše naděje se nenaplnila. Pokud skutečně půjdete dál, pak naše věštby nejsou vaše věštby. Není časté, že by sem přijely duše tak pestré jako vaše. Přeji vám šťastnou cestu.“ Podal každému ruku. Pak se vydali na zpáteční cestu k vozu.
Golkon, Izmukti, Skaraflyr a Olur je vyprovázeli smutnými pohledy. Jarn se naposled odhlédl a viděl, jak Golkoniny vlasy planou zářivě modrozeleným světlem. Stáli na pahorku a nad nimi, daleko a vysoko, byla otvorem ve stropě vidět hvězdná obloha Qurandu. Jarn jim zamával.
Když došli na konec ulice, omývané hustou tmou, Magador přivolal koně a postupně se všichni přeplavili k vozu. Pak přispěchali Magadorovi služebníci a mlčky opravili koleje před vozem. Jejich hostitel nasedl na koně a dal jim znamení, že mohou vyrazit. Rozpačitě mu zamávali. Přinejmenším některým najednou připadalo smutné, že byli tak neteční k jeho prosbám.
Lišaj studoval mapu na řídícím panelu. „Přáli jste si jet na sever. Nejbližší zastávka z je vzdálena 8 hodin cesty, ale neleží ve směru severním. Druhá zastávka je po cestě na sever, ale je vzdálena 20 hodin. Kam si přejet jet, konzule Saguine?“ Jarn vše přetlumočil ostatním. Daran si v duchu opakovala své dojmy z Liščí věštby. Druhá i třetí možnost se jí předtím jevily jako nepříznivé – a teď má volit jednu z nich!
„Kam mám jet?“ zeptal se znovu Lišaj.
Hrdinové se radili. Neudělali jsme chybu? Neměli jsme jim přeci jen pomoci a rozdělat aurán na vrcholku podzemní hory, přímo nad hlavou toho Žabího krále? Třeba by mohla být Arka i v podzemí!
„Ne! Jak bychom mohli vítat a vyvolávat slunce, kdybychom je neviděli vycházet?“ rozohnila se Daran a přitiskla k sobě drahocennou hůl. Připadala jí najednou těžká, těžší, než obyčejně.
„Rozhodnutí je na tobě, Daran. My jako nearkinci tomuhle nerozumíme,“ řekl Klaes a položil jí ruku na rameno. „Ale pokud ti to pomůže v rozhodování, tak myslím, že nás nový věk nedohání. Můžeme si dovolit udělat malou odbočku.“
„U posvátného Ohně! Pojeďme tedy na to bližší místo!“
Jarn to přetlumočil Lišajovi.
„Staniž se, jak pán pravil.“ Stroj se pomalu dal do pohybu.
První tři hodiny cesty utekly klidně, vůz se plavně vznášel po kolejích, které byly v podstatně lepším stavu, než na předchozích úsecích. Ale právě, když se cestovatelé chystali uložit k odpočinku, stroj se zaskřípěním zastavil.
„Zával,“ hlásil Lišaj.
Klaes vyhlížel průzorem a zkoumal tunel před nimi. „Nelíbí se mi to. To není samovolný zával, po stranách vidím nějaké šachty proražené kolmo do chodby. Doufám, že to není dílo těch potvor, co nás kousaly do nohou.“
Jarn se také podíval, a zavrtěl hlavou: „Na ty je to moc velké.“
„To mě vůbec neuklidnilo,“ zavrčel Klaes a hotovil se vystoupit ven. Bylo jasné, že zával musí odklidit ručně. Pustili se do práce. Daran svítila a ostatní pracovali. Jarn pocítil zvláštní hlad. Stálo ho spoustu sil zadržovat ty malé blanokřídlé bytosti, aby neokusovaly kotníky jeho přátel.
„Pssst! Něco slyším,“ zvolala najednou Daran. Ustali v práci, a skutečně – z jedné z těch malých kolmých tunelů bylo slyšet šoupavý zvuk, jako když se kámen sune po kameni. Všichni byli ve střehu.
„Ve stínech je něco, co lační po naší krvi,“ zašeptal Jarn. Daran pozvedla lucernu a právě v ten okamžik se z tunelu prudce vysunul netvor, jakého nikdy nikdo neviděl. Měl tvar červa, ale povrch měl jako z křemene. Matně se třpytil. Na hlavě měl dvojí kusadla a jimi okamžitě zaútočil na vůz.
„To je ta věc, která vyvrtala ty tunely!“ zaječel Klaes. Liktor, který zůstal uvnitř vozu, vyvolal mlžného lokaje. Ale na plášti vozu byly stopy po kusadlech a po jeho povrchu pobíhaly výboje. Lovkyně pohotově vystřelila z luku, ale šíp sklouzl po pancíři netvora jako po skále. Jarn po něm vrhl svůj magický svazovací šátek, který si vyšíval cestou. Protiútok se mu zdařil a svázal netvorova kusadla. Klaes zároveň zamířil svou píšťalu a tři kule se zabořily mezi pláty netvorova těla. Z ran nevystříkla krev, ale mléčně zbarvená hustá lepkavá tekutina.
„Zásah,“ zaradoval se Ylleřan. Jeho útok však obrátil pozornost netvora k nim samotným, k těm nepatrným bytostem, které se hemžily kolem vozu. Nechal vůz vozem a hbitě se otočil k tomu, kdo mu způsobil bolest. Zařval – znělo to, jako když se utrhne skála a sype kamení. Ale dřív, než stihl zaútočit a rozmačkat své oběti, zasáhla jej Al-Raqímova otrávená dýka. Zanořila se do netvorova složeného oka a ten se s bolestným skučením začal zasouvat zpět do své díry. Jarn se k němu vrhl a strhl z něj svůj šátek.
„To bylo o fous!“ řekla Lovkyně.
„Přece mu to nenechám! Dělal jsem to dva týdny!“ odtušil Jarn.
„Pojdťe honem! Musíme odstranit ten zával, než se to vrátí, nebo si to přivede kamarády!“ Všichni se s nadlidským úsilím vrhli na odklízení kamenů. Házeli je do tunelů, z nichž se ozývaly šoupavé zvuky. Vlasy na hlavách se jim ježily hrůzou. Jarn cítil že už skoro nemá sílu vzdorovat touze blanokřídlých bytostí, toužících sát krev jeho přátel. Konečně měli hotovo a mohli se vrátit do vozu. Tam padli na zem vyčerpáním. Vůz se znovu rozjel. Jízda už nebyla plynulá a vůz občas najednou celý zhasl a po chvíli se zase se rozsvítil. Lišajovi se ve tváři zračily obavy, ale nic neříkal.
„Korahul,“ ohlásil Lišaj, když vůz vyjel z tunelu do otevřeného prostoru a zastavil. „Takhle se podle mapy jmenuje tohle místo. Nenazýval bych to městem. Je to spíš důlní komplex, později přestavěný na pevnost.“
Vyhlédli ven. To, co spatřili, Lišajova slova potvrzovalo. Z vozu byla vidět asi 30 mečů široká a 4 meče vysoká prostora strohých tvarů. Daran sevřela v ruce Machuznatarovu hůl. Vyšli ven. Ovanul je chladný, ale suchý vzduch.
„Než vyrazíme, neměli bychom opravit vůz? Jsou jeho poškození vážná?“ řekla Daran a ukázala na šrámy, způsobené kusadly červího netvora.
„Nevím. Stroj má občas výpadky, to jste určitě zaznamenali, ale je schopen jízdy. Raději bych ho úplně nenechal vychladnout, aby byl v pohotovosti pro případ, že bychom potřebovali rychle odjet. Vnější plášť vozu je poškozený, leč je to dílo mocné technomagie. Za normálních okolností by se vůz dopravil do doků a tam by byl svěřen odborníkům. Oprava přesahuje naše možnosti. Moje určitě.“
„Možná bych to mohla zkusit,“ řekla zamyšleně Daran. „Ovládám runu oceli.“
Lišaj pohlédl na svého pána, a jelikož viděl v jeho tváři svolení (nebo si tak Jarnův výraz vykládal), nic nenamítl. Daran položila ruce na vůz, mocně se soustředila a skutečně – po chvíli bylo vidět, jak se trhliny zacelují. „To je úžasné, Daran!“ zvolal Klaes. Jarn ji pochvalně poplácal po rameni. Lišaj si zhluboka oddychl. Byl s vozem bytostně spojen, a velice jasně vnímal tenkou hranici mezi úspěchem a katastrofou, která je mohla potkat. Kdyby byla rovnováha porušena, mohl zkrat zabít nejen Daran, ale i další v její blízkosti.
Pak si vzali zbraně a lucerny, a vydali se prozkoumat Korahul.
