[zapsala Johana Passerin]
V minulé části příběhu hrdinové přijali pozvání na hostinu v městě zvaném Evenhaemet. Jejich hostitel, Magador, jim představil další obyvatele toho ponurého místa, a během jídla přišla řeč na žabího krále, který tam sedí na prameni. Bylo jim řečeno, že podle věštby by právě oni, cizinci, mohli Evenhaemet zbavit tohoto krále. Ale Daran odmítla, protože její poslání bylo založit novou Arku, a to se musí stát jedině na povrchu země, na kopci, a nikoliv ve vlhkém podzemí. A tak zase odjeli. Pokračovali v cestě na další místo, které se nazývalo Korahul.
„Naslouchejme chvíli hlasu tohoto místa,
ať víme, co se na nás chystá,“ řekl Jarn.
„Slyším cinkání řetězů a šelest větru!“ řekla Lovkyně.
„Když je tu slyšet vítr, znamená to, že je tu možná někde cesta na povrch!“ vyhodnotil to Klaes. Vydali se tedy na průzkum. Po necelých třiceti krocích však před nimi vyvstala zeď. V ní byla čtveřice dveří. Druhé zleva byly vylomené a ležely na zemi, ostatní držely pevně ve svých rámech, přestože je ohlodal zub času a pokryla rez. V prachu bylo vidět nějaké stopy. Liška pobíhala kolem a čenichala. „Cítím kámen a křemen, ale z těch otevřených dveří mi voní čerstvá, vlhká vůně, možná voda.“
Daran bez zaváhání vstoupila dovnitř, ostatní za ní. Jak šli, Jarn si čím dál tím víc uvědomoval podivný hlad a únavu. Nebyl to jen jeho hlad, byla to touha těm malých blanitých tvorů sát teplou krev jeho přátel. Rozhodl se, že se jim s tím svěří.
„Přátelé, zdejší stíny jsou plny,
hladových mord co se krví krmí.
Snažím se držet je od vás dál,
ale již jsem se tím dost vyčerpal.“
„Jak to myslíš – držet je od nás dál?“
„Svou černou rukou je držím, zdá se mi,
ty černé děti podzemí…“
„Myslel jsem, že prchají před světlem loučí, a to ty?“
Jarn přikývl.
„A když nás tehdy pokousaly poprvé, to jsi je ještě nedržel? Pak jsme je přece zahnali světlem!“ namítla Daran, pro kterou světlo arkinských luceren bylo vším.
„To se asi skutečně bály světla. Ale pak jsem je začal ovládat, světlo samotné by nestačilo. Jsem unaven,“ odpověděl Jarn. Daran na něj posvítila. Oči se mu leskly a rty měl suché a popraskané. Dali mu napít vody.
„Zkus si tedy odpočinout. Budeme víc svítit.“
Jarn nechal klesnout svou levici a přestal vůlí odhánět dotěrné tvory. Temnota kolem nich zhoustla a třepotala se blanitými křídly.
Šli dál. Po pár desítkách mečů se chodba rozšířila a ocitli se v kruhovém sále. Po jeho obvodu bylo přibližně dvacet nízkých pilířů, na nich spočívaly urny popsané divnými znaky. Nebyla to vezanština ani runy. Schody, po kterých přišly, v soustředných kruzích klesaly dolů. Uprostřed sálu dole bylo jezírko. Právě z něj vycházela ta živoucí, čerstvá vůně. Hladina se čeřila a pohybovala, jak by v ní byla spousta ryb.
AL-Raqím si prohlížel urny. Nebylo by v nich něco vzácného? I on vlastně cítil jakýsi hlad – už dlouho necítil v ruce zlato. Kdy naposled někoho okradl? Toho mrtvého v knihovně Yadhabaoth. V jeho kapse jsem našel ubohý jeden srpeček. Už se chystal jednu urnu otevřít, ale Jarn ho okřikl: „Neblázni, všechny poklady světa nestojí za zničené zdraví!“
Al-Raqím něco zabručel a prohlížel si alespoň nápisy na urnách.
„Co je tam napsáno? Nějaká jména?“ ptala se Lovkyně.
„To není písmo žádného z jazyků, co znám,“ řekl Al-Raqím. „Myslím, že jsou to sigilla, magické pečeti.“
„Tyto symboly jsem viděl v jedné z knih, které jste mi ukázali. V té, co pojednávala o theurgii, o vyvolávání pomocných démonů,“ ozval se Lišaj.
„Vidíš, říkal jsem ti to. V těch urnách budou nejspíš zavření ti pomocní démoni,“ řekl Klaes.
„Proč démoni? Vypadá to jako amfory na zlato,“ zasmál se Al-Raqím a oči se mu chtivě leskly.
„Jsou tam démoni a ti to zlato hlídaj! Nesahej na to!“ řekl důrazně Jarn.
„Já bych to neotvírala,“ dodala přísně Lovkyně a postavila se k urně jako na stráž.
„No, dobře,“ zamumlal Al-Raqím a poodešel stranou.
Daran mezi tím sešla k jezírku. Fascinovaně hleděla na to neustálé čeření. Po čase jí ten pohyb a hlavně to, že nechápala, v čem má svůj původ, začal rozčilovat. Bezmyšlenkovitě sebrala ze země kámen a hodila ho do vody. Udělala se kola a pak se hladina uklidnila. Byla dokonale hladká jako černé sklo, zrcadlo z obsidiánu. Žblunknutí se hlasitě rozlehlo celou prostorou.
„Co to je? Kdo to udělal?“ zvolal Jarn.
Oči všech se upřely na Daran.
„Ty? Proč! Tohle místo se mi nezdá vhodné pro záchranu Arky!“ zvolal Klaes. V tom okamžiku se z jezírka vynořila černá ruka a položila se na schod. Lišaj po ní instinktivně hodil další kámen, ale minul. Kámen dopadl do jezírka. To se rozvlnilo a z vody se vynořila další ruka.
„Takže – já bych raději šel!“ křikl Klaes. Obrátili se na útěk. Přitom se jejich lucerny rozkývaly. Všichni hned pocítili neblahý následek – bolestivá kousnutí na odhalených částech těla. Jediný Jarn byl ušetřen a po těle se mu rozlilo úlevné teplo. Na rtech cítil sladkou chuť. Pocity uspokojení se v něm mísily s výčitkami svědomí. Proběhli vyraženými dveřmi. Zvedli je a pokusili se je připevnit zpátky na veřeje, ale panty byly utržené. Al-Raqím se o ně opřel, zatímco Daran rychle zkoumala, jak by je mohla pomocí run připevnit na místo. Jarn nečekal, zda se jí to podaří, ale utíkal jako smyslů zbavený k vozu. „Lišaji, vraťme se! Pojďme se ukrýt do vozu. Ať už z toho jezírka vylezlo cokoliv, ve voze budeme ve větším bezpečí. Mám strach!“
Lišaj svého pána doprovodil do vozu a na jeho žádost vyvolal mlžného lokaje. Ostatní zanedlouho dorazili také. Daran se podařilo pomocí runy kovu vrátit dveře na místo. Právě, když doběhli k vozu, ozvala se rána na dveře. To je přimělo nastoupit. Z bezpečí vozu pozorovali, co se bude dít.
„Omlouvám se vám za svůj strach. Ale ty ruce mě vyděsily. Jsi si jistá, Daran, že chceš prozkoumávat právě tohle místo?“
Než Daran stihla něco říct, ozvala se další rána, dveře se vylomily a přistály zhruba na stejném místě, kde je předtím našli ležet. Z otvoru dveří vyšly dvě vysoké postavy. Měly lidský tvar, byly hubené a kymácely se. Ruce a nohy se jim kývaly na obě strany, takže vypadaly jako ohromné kovové loutky bez obličeje. Vydaly se klátivou chůzí směrem k vozu. Jarn zaječel.
Mlžný lokaj na rozkaz Lišaje postavy vyzval, aby zůstaly stát. Váhavě se zastavily, a po chvilce se zase daly do pohybu.
„Cítíš je?“ zeptal se Klaes Jarna.
„Ne! Copak mám cítit všechny příšery?“
Lišaj s obavami sledoval svého roztřeseného pána. Pak se rozhodl jednat v jeho jméně dal mlžnému lokaji rozkaz říci: „Konzul Saguin vám přikazuje, abyste se vrátili, odkud jste přišli!“
Panáci se nerozhodně zastavili. Autorita toho, kdo jim dával rozkazy, nebyla zcela jasná. Jeden z nich se otočil čelem ke zdi a začal do ní bušit hlavou. Při každém úderu do zdi vylomil jeden či dva kamenné kvádry. Po chvíli toho však zanechal, a vydal se rázně směrem k vozu.
„Daran! Ty máš tu knihu o pomocných démonech! Ty jsi je vyvolala, tak se podívej, jestli tam není něco, co by je zastavilo!“
Daran vytáhla knihu a začala v ní zběsile listovat. „Rejstřík! Podívej se do rejstříku!“ volal na ní Al-Raqím. Loutka se zatím ráznými kroky blížila k vozu. Zem pod jejíma nohama duněla.
„Pryč! Pryč!“ křičel Jarn. Lišaj poslechl. Zpětným chodem vozu zacouval zpátky do tunelu. Asi 20 mečů od ústí zastavil a čekal. Díval se průhledem ven, ale nic se nedělo.
„Daran, jsi si jistá, že opravdu chceš Arku přivést na svět právě na tomto místě?“ zeptal se Jarn.
„Nezdálo se ti to první místo lepší?“ dodal Al-Raqím. Daran pokrčila rameny.
„Ve světle posledních událostí rozhodně! Alespoň nás pohostili!“ řekl Klaes.
„Pokud chceš o tohle místo bojovat, mohu se o to pokusit. Ale bojím se o svůj život! Jsem jen prostý tkadlec – žádný bojovník!“
„Od té doby, co jsi vytáhl ten klíč z mísy ve Stříbrných dolech, jsi přece jen trochu Saguinem,“ připomněl mu Klaes.
„Ale co když ze mě vylámou kosti, jako předtím kusy kamene ze zdi?“
Daran sklonila hlavu a přemýšlela. Kolik času mi zbývá? Mělo by smysl se vrátit do Evenhaemet? Nebo zkusit jet na třetí místo? Podle Liščiny věštby bylo každé další místo horší než to předchozí. „Nechci obětovat vaše životy, ale… myslím že bychom to měli zkusit.“
Podala knihu Lišajovi. „Prosím, mohl byste se podívat, zda tam není nějaké zaklínání proti těm… loutkám?“
Lišaj se pustil do hledání. I se znalostí starovezanštiny mu to trvalo docela dlouho, ale nakonec našel sigilla i s fonetickým přepisem do vezanštiny a s gesty, která by měla podrobit jejich vůli. Ukázal to Jarnovi.
„To je něco, co bych snad mohl zvládnout,“ řekl rozechvěle Jarn.
„Pane! Nepodceňujte se!“
„Zkusím je tedy oslovit. Když je svážu, co budeme dělat dál?“
„Pokud je skutečně svážeš, budou tě poslouchat a mohli by ti posloužit. Mohli bychom prozkoumat některou z dalších chodeb,“ nadhodil Klaes.
„Dobrá. Lišaji, nauč mě ta sigilla!“
Poté, co Jarn s Lišajem chvíli cvičili patřičná gesta, vyšli ven z vozu a vydali se zpátky do sálu. Bylo slyšet hluk a rachot. Když vykoukli z tunelu, viděli loutky, jak buší do stěn a rozbíjejí vše kolem sebe. Údery padajících kamenů rozechvívaly zemi pod jejich nohama. Jarn si sundal rukavici a vystoupil na otevřené prostranství. Pozvedl Saguinovu černou ruku a chvějícím se hlasem zvolal: „Jsem konzul Saguin a svým jménem vás vážu do své poslušnosti!“
Provedl náležitá gesta, ale cítil se při tom současně směšně a bezmocně. V hrůze se obrátil k jediné síle, která ho doposud vždy podržela. K Saguinovi. Nechal promluvit jej. Cítil, jak se jej zmocňuje jistota, promluvil znovu:
„Jsem konzul Saguin a svým jménem vás vážu do své poslušnosti!“ Loutky ztuhly.
„Vraťte se ke dveřím, odkud jste přišli!“ zvolal Saguin pevným hlasem.
Obří loutky poslechly a odkráčely k vylomeným dveřím. Lišaj dal ostatním znamení, že se zaklínání podařilo. Daran vyběhla z tunelu jako první.
„Já to věděla, že to dokážeš!“ Byla v pokušení Jarna obejmout.
„Nebýt Lišajovy přípravy, nedokázal bych to!“ řekl Jarn. Lišaj se dmul pýchou a v jeho jinak bledé tváři se objevil náznak dojetí. „Ano, Lišaji! Za každým úspěšným konzulem stojí jeho věrný liktor!“ ocenil ho Jarn.
Klaes došel k nehybným loutkám a z bezpečné vzdálenosti si je prohlédl. Něco v něm se stále bálo, že se kdykoliv mohou vymknout kontrole. Jejich těla byla černá, hladká, neprůhledná. Jejich ruce a nohy měly téměř lidský tvar, ale působily nehotově, jen jako náčrtky. Neměly tvář, jen jakýsi obličeji podobný výčnělek bez rysů. Vrtěl nad tím hlavou. Podivuhodná machinace. Pak se pokusil otevřít další dveře. U těch posledních se mu to podařilo, ale jen o malý kousek. Nahlédl dovnitř. Cítil vůni čerstvého vzduchu. Ale škvíra nestačila k tomu, aby se tudy protáhl.
„Co kdyby nám pomohli otevřít ty dveře, Jarne. Abychom se pohnuli dál,“ zavolal na Jarna.
„Ustup stranou!“ zahlaholil Jarn a dal loutkám pokyn, aby otevřely dveře. Ty jeho rozkaz uskutečnily tak, že všechny zbývající dveře vytrhly z veřejí a rozbily je na kousky. Klaes jen tak tak uhnul odletujícím úlomkům.
Pro ostatní byla přítomnost loutek dost znepokojující. Jarn si je však chtěl vzít s sebou.
„Já bych si je nechal! Mohou přiložit své černé ruce k dílu! Možná – k velkému dílu!“
„Před chvílí ses jich bál, a teď je chceš vzít s sebou?“ namítl Klaes. „Nech je tady, přikaž jim, ať tady hlídají. Vždycky se pro je můžeš vrátit.“
„Ne, chci je vzít s sebou! Co když narazíme na další dveře, které bude třeba otevřít? Nebo na nepřátele!“
„Černé postavy by se měly vrátit do jezírka!“ naléhala Lovkyně, které obří loutky naháněly hrůzu.
„Co proti mně všichni máte! Já jsem vás zachránil!“
„To není poprvé, co nemluvíš sám za sebe!“ zvolal Klaes. „Co kdyby sis navlékl rukavici!“
„Já tady jsem za Saguina! A nestydím se za to!“ Jarn pozvedl černou ruku.
„Nehádejte se! Víte, kolik výprav skončilo tím, že se jejich členové povraždili mezi sebou?“ odstrčil je od sebe Al-Raqím. „Prosím, Jarne, vyslyš nás. Je nás víc, kdo si přeje pokračovat v cestě bez nich!“
Jarn se rozhlédl. Ve tvářích všech svých společníků, samozřejmě kromě Lišaje, viděl nesouhlas. „Nechám tedy jednoho hlídat dveře k jezírku. Ale druhého si vezmu s sebou. To je kompromis!“ řekl Jarn.
„Tak dobře, ale ať jde první!“
Vešli do třetích dveří, z nichž vanul čerstvý vzduch. Loutka kráčela před nimi. Jarn a Lišaj s potěšením hleděli na její trhavé pohyby, tenké kymácející se končetiny, beztvárnou hlavu. Dokonce se kymáceli do rytmu s ní. Klaes z toho byl nesvůj a Al-Raqím se tvářil znechuceně. Obě ženy a Liška šly poslední. Cesta stoupala vzhůru. Procházeli různými sály, důlními prostorami, plnými kolejnic a ramp. Asi po půl hodině přišli do míst, kde byla spousta skladišť se zbraněmi a zásobami. Nakonec se ocitli u zavřených dveří. Liška začichala a bylo jí jasné, že venkovní svět je blízko. Ale zároveň cítila ještě něco. Živočišný pach. Začenichala ještě jednou, aby si byla jistá. Medvěd. Konečně něco ze světa, který ji byl důvěrně známý. Šeptem to sdělila Lovkyni.
„Liška říká, že jsme skoro venku. Ale za dveřmi je prý medvěd!“ zvolala Lovkyně. Medvědi a další lesní zvěř se s oblibou usazovala v lidmi dávno opuštěných tunelech. Byly to pro ně prostě jeskyně. Lovkyně to dobře znala z opuštěných důlních komplexů ve Stříbrných vrších u Maghonu, kde v každém druhém vchodu bydlel nějaký chlupatý obyvatel.
„Medvěd? V tom případě by ty dveře měl otevřít někdo, kdo má ruce. Aby šly případně zase zavřít,“ řekl Klaes.
„Liktore?“ vyzval Jarn Lišaje. Ten se protáhl kolem svého pána a kolem neforemného obrovského panáka, a vzal za madlo dveří. Zatlačil. Dveře se s hlasitým zaskřípěním začaly otevírat a pak se s velikým hlomozem rozpadly. Před nimi se objevila místnost, zřejmě strážnice. Ze vzdálenějšího kouta se ozvalo varovné mručení a funění.
Jarn dal loutce pokyn jít dál. Mručení přešlo ve vrčení a v šeru se zablýskly obnažené medvědí tesáky.
„Zadrž!“ zvolala Lovkyně. Pro ni byl každý medvěd mudrcem lesa a každá medvědice pramatkou. Medvěd byl zkrátka posvátným zvířetem. S medvědy se mluví, medvědi se neloví! Zabití medvěda je jedním z nejhorších prohřešků proti životu samotnému.
„Zadrž to, Jarne! Je tam medvědice. Říká, že se nás bojí! Bojí se té – zrůdnosti!“
„My se jí taky bojíme, potřebujeme, aby se nám klidila z cesty,“ odtušil Jarn.
„Ať uhne! Tuším zkázu!“
„Ať uhne ta medvědice!“
„Pokusím se jí uklidnit, ale dokud tady stojí ta černá loutka, tak s ní nemohu začít mluvit. Prosím, zavolej to zpátky!“ žádala Lovkyně. Jarn jí vyhověl. Lovkyně prošla kolem a předstoupila před medvědici. Poklonila se jí. Medvědice však zařvala, postavila se na zadní a kymácela se ze strany na stranu. Lovkyně promluvila medvědím hlasem, který se naučila od předků, a vyslovila poselství přátelství, klidu a úcty. V očích medvědice ale viděla paniku, strach a překvapení. Byl to její brloh a najednou jí do něj vtrhli vetřelci přes dveře, které se zdály zapečetěné věky. Byla odhodlaná zaútočit.
„Ustupte zpátky, ustupte!“ zvolala Lovkyně a sama začala také couvat. Naštěstí ji poslechli. Nyní měla Lovkyně pocit, že jí samotné možná medvědice projít dovolí. Ale co zbytek skupiny? Marně se pokoušela medvědici uchlácholit. Najednou ucítila něco chlupatého pod nohama. Liška!
„Co tady děláš! Je to nebezpečné!“ sykla Lovkyně.
„Neboj se! Jsem přece taky trochu zvířetem, takže vím, co se sluší a patří. Zkusím s ní taky promluvit,“ odpověděla Liška. Prosmýkla se kolem ní a s pokorným výrazem se plížila k medvědici. Po chvilce byla zpátky u lidí a hlásila: „Nejvíc ze všeho jí vadí ten tvor nelidského a nezvířecího řádu, ten jí nesmí na oči, jinak bude zle. A pomohla by nějaká obětina. Jídlo. Má hlad!“ Al-Raqím jí hned ochotně podal díl svých zásob. Ostatní ho následovali. Liška postupně jídlo odnosila medvědici. Chvíli se ozývalo jen mlaskání a mručení. Pak Lovkyně opakovala své prosby a omluvy. Nakonec přece jen medvědice zalezla do kouta. Lovkyně se postavila mezi ni a ostatní, aby jeden po druhém mohli projít. Jedině Jarn se zdráhal – nechtěl tam nechat svou loutku, a liktor nechtěl opustit svého pána. Daran s Lovkyní trvalo notnou chvíli, než ho přesvědčily, že taková věc mu nebude na denním světle k užitku, a možná ani nebude moci světla do vstoupit. Když všichni prošli, Lovkyně se naposled poklonila medvědici a poděkovala jí. K východu zbývalo už jen pár kroků. Byli venku.
Byli oslněni sluncem. Chvíli jim trvalo, než si jejich oči znovu zvykly na denní světlo. Měli pocit, jako by se vlekli tmou celé týdny a měsíce. Liktor, který ještě nikdy nespatřil nebe a slunce, byl tím žárem a barvami velice zmožen. Sedl si na kámen a zavřel oči. Také Jarn cítil sluneční svit na kůži jako nepříjemné pálení. Zahalil se do šátku. Když si všiml, jak světlo působí na liktora, půjčil mu taky jeden.
„Čerstvý vzduch! Slunce!“ jásala Lovkyně a téměř se roztančila radostí.
Daran, s rukama vztaženýma k obloze, rituálně prozpěvovala: „Ó blažený zrak toho, kdo smí popatřit na zlatý kotouč! Buď pochválen, posvátný ohni!“
Klaes se rozhlížel po okolí. To, z čeho vyšli, bylo valem jakési pevnosti, kolem níž vedly úvozy. Jeden z nich se zařezával do úpatí kopcovitého vršku, zarostlého jen trávou a křovisky. Všude kolem, na ostatních kopcích, byly husté smíšené lesy. Na pahorku před nimi stály tu a tam vztyčené kameny a válela se tam i za pravého poledne mlha. Kde jsme to jen viděli, takovouhle mlhu na pahorku? Nebylo to náhodou cestou z Iacany do… Další vzpomínky raději rychle zaplašil. Byly příliš strašidelné. Raději se znovu rozhlédl kolem sebe: kameny, tráva, stromy; támhle Liška čenichá kolem toho místa, odkud jsme vyšli, tuhle zase Jarn a Lišaj sedí vedle sebe, jako by byli unavení. Al-Raqím se vyhřívá na slunci, Lovkyně pozoruje stromy a ptáky, a Daran? Kde je Daran?
Daran mlčky a odhodlaně mířila k vrcholku kopce. Začala zpívat. Cestou si všimla, že stojící kameny nejsou opracovány lidskou rukou, a přesto něco vyjevují – náznaky tvarů, lidí, zvířat. Pod nohama jí křupaly kamínky. Podívala se – a viděla, že to jsou kosti. Úlomky kostí. Přesto se nezastavila a šla dál. Tam nahoře na vrcholku je širší prostranství, tam se dají dělat věci… Tak dojdu a založím novou Arku. Je to můj osud, k tomu jsem byla vyvolena…
Také Jarn, který se vydal za ní, si všiml, po čem šlape. Toto místo je hrob! Ó stůj, noho, stůj! pomyslel si, ale přesto pokračoval v cestě. Kameny ovíjela mlha.
„Daraaaaan!“ zavolal Klaes, ale mlha jeho hlas pohltila. Držela se jen na pahorku, ovíjela kameny, převalovala se sem a tam, v dlouhých cárech, připomínajících vlasy vodních víl. Ach ne! Klaes silou vůle zaplašil dotěrnou vzpomínku. Mlha ho rozčilovala a dusila. Rozhlédl se a viděl, že jsou tam i jiné kopce, skály a cesty. Proč musí Daran jít zrovna na tenhle pahorek?! pomyslel si.
Daran stála na vrcholu. Připravila si hůl a začala zpívat. Ze srdce jí vytryskly tóny písně písní – velké auránové hymny. Machuznatarova hůl v její ruce se začala chvět a zmítat. Daran oddaně držela hůl a soustředila se na tóny, ale jak chvění sílilo, v jednu chvíli si pomyslela: Co bude pak? Možná u toho zemřu. Nedokážu to. Pak se jí hlas zlomil do výkřiku a z hole vyšlehl k zemi zlatobílý plamen. I když si myslela, že to už není možné, příboj síly dále narůstal. Plameny šlehaly jako mocný gejzír. V tu chvíli z hole začala vycházet síla života. Daran se ocitla v extázi mezi světy, byl den a zároveň noc. Z chuchvalců kouře se počaly vynořovat dýmové koule a v nich ženy, muži a děti. Byli nazí. Strhávali ze sebe zbytky dýmu, obklopili oheň a přidali se k Daraninu zpěvu. Postupně víc než sto arkinců se vynořilo z plamenů a dýmu a jejich zpěv burácel a sílil.
Ostatní, kteří teprve stoupali po úbočí vzhůru, viděli Daran vznášet se na pilíři ohně, vysokém několik desítek mečů. Ten postupně slábl, a když se hůl vyprázdnila, Daran se snesla na zem. Vystoupila z ohně, který byl již živen zpěvem těch, kdo se z něho znovuzrodili. Pak klesla ve mdlobách na zem.
Tak ji tam našli. Lovkyně a Klaes se k ní rozběhli a zvedli ji. „Vysálo to z ní život?“ strachovala se Lovkyně.
„Snad ne. Dýchá,“ řekl Klaes. Lovkyně vylovila z batohu lahvičku a potřela Daran spánky a chřípí. Její přítelkyně se pohnula a něco zamumlala.
Al-Raqím na ni hleděl s dojetím a soucitem, jenž překvapil jeho samotného. Ucítil slzy v očích. Kde se to vzalo? Co to je? Ubohá, statečná Daran!
Jarn a Lišaj stáli stranou. Liktorovi nebyl pohled na znovuzrozené arkince a na jasný zlatý oheň vůbec příjemný. Ale Jarnovi – Saguinovi bylo vysloveně zle. Píseň ho bodala v uších. A nikdo (kromě Liktora) si toho nevšímal.
