[zapsala Johana Passerin]
Zkázou není změna sama, ale strach z ní. ~ Faden
Svobodná země je krajina klidných osad a hustých lesů ležící na západ od Siranie a na východ od Garionu. Je to zvláštní země, neboť na její ochranu již po věky dohlíží rytíři Řádu Palladova. Podle jejich vlastních slov je to proto, že na celém Qurandu má existovat alespoň jedna země, která je zcela svobodná, nemá krále a jen si žije v míru. A skutečně, Svobodná země již po staletí žije v pokoji. Skutečnost je ale poněkud složitější a důvod přítomnosti Řádu Palladova je nejspíš něco poněkud jiného, než co tvrdí veřejně.
V srdci Svobodné země je totiž Zakázaný les, do nějž nikdo kromě těch nejvyšších z Řádu Palladinů nemá přístup. V něm je kruh pevností. Co se skrývá ve středu tohoto kruhu, je velkou záhadou a kdokoliv se pokoušel z Palladinů toto tajemství vymámit, neuspěl. Na mapách bylo tohle místo prázdné nebo dokonce prostřižené, aby se jasně poukázalo na to, že je zakázané. Někteří odvážlivci, kteří se přes výslovný zákaz přiblížili dost na to, aby viděli alespoň nebe nad Zakázaným lesem, spatřili velký černý vír mraků, který se nad tím místem točí. Mezi těmi nepočetnými, kteří o tom vědí, mezi lovci, kteří zvědavě pronikli do Zakázaného lesa a proklouzli mezi hlídkami a mezi citlivci a jasnovidci, kteří kruh spatřili ve snech a viděních, se šeptem předávají dohady o tom, co srdce Svobodné země skrývá. Říká se, že tam je držena velká temná síla v zajetí, či že na tam prodlévá uzamčený jiný věk, divoký a strašný.
V předvečer podzimní rovnodennosti se v Maghonu, v hostinci U lva a vydry, jeden po druhém postupně objevili tři zvláštní poutníci. Každý z nich byl poslem své země a měl u sebe nenápadný balíček, který mu svěřili vážení a mocní představitelé jeho země: prvnímu Univerzita ve jménu vědy, druhému věštec z neznámých pohnutek, a třetímu Obchodní cech ve zájmu blahobytu a prosperity. Věděli jen tolik, že se v Maghonu mají ubytovat v hostinci U lva a vydry a možná se zde setkají s dalšími posly. Dokonce neznali ani jméno zákazníka, který si vzácné suroviny objednal. Bylo jim řečeno, že je jim setkání s oním tajemným kupcem zprostředkuje hostinský. O obsahu balíčku také mnoho netušili. Měli přísně zakázáno jej rozbalit nebo o něm mluvit s cizími lidmi.
Jako první přijel do Maghonu Jarn z Morušnice, z kraje Lorino. O Lorincích bylo známo, že jak muži, tak ženy jsou velmi jemní, štíhlí a hezcí. Bylo prý těžké rozeznat ženu od muže, a tak tomu bylo i v tomto případě. Příchozí měl korzet a nabíranou sukni s mnoha krajkami, pod ní hedvábné punčochy a podvazky, vyšívanou vypasovanou kazajku mnoha barev a ve vlasech pletací jehlice, které držely složitý účes. Na nohou měl boty na podpatcích, které pěkně klapaly, a voněl sladkým broskvovým parfémem. Toto byl však jen cestovní úbor. V batohu měl ještě sváteční šaty, pletení a vyšívání a zásobu hedvábných šátků. Když vešel do hostince, rozhlédl se a znělým vysokým hlasem pronesl:
Přeji vám všem štěstí, zdraví,
dal bych si teď trochu kávy
v pěkném porcelánovém šálku,
když překoval jsem velkou dálku.
Hostinský se k němu hned přitočil a polohlasně řekl: „Káva bude co by dup, ale nedělejte mi tady takový rámus.“
Zavedl Jarna ke stolku u okna.
„Je vaše ctěné jméno Jarn?“ zeptal se hostinský.
„Jarn, ano, Jarn z Morušnice, a zde je má pravice!“ představil se Jarn zvučným hlasem a potřásl hostinskému rukou. Několik hostů se ohlédlo.
„V tom případě tu pro vás mám rezervovaný pokoj. Tady máte klíč. Pokoj je zaplacený, stejně jako večeře.“
„Opravdu? A kdo to platil?“ vyzvídal Jarn překvapeně.
„Nemůžu vám to teď říct, ale dozvíte se to v pravý čas. A zkuste být míň nápadný.“
Krátce nato dorazil do hostince Al-Raqím z Garionu (viz podobizna). Na první pohled vypadal jak mladíček, který se vydal na nějakou svou první cestu do světa na zkušenou. Opak byl ale pravdou. Al-Raqím měl za sebou navzdory svému mládí už několik cest, kromě své mateřštiny garionštiny uměl také lebarsky, ovládal základy vezanštiny a arkinštiny, vyznal se v aritmetice a algebře a nechyběla mu odvaha a lstivost. Z jedné mince uměl udělat dvě (přinejmenším dvě), což byla v Garionu vysoce ceněná ctnost. Byl štíhlý a mrštný. Z pod vysokého klobouku mu vyčuhovaly tmavé vlasy, pod nosem měl chmýří, které se při troše dobré vůle dalo nazývat knírkem, a jeho skoro černé oči ve snědé tváři byly neklidné a pichlavé. Uměly se udělat ospalými a zasněnými, jako oči poživačů opia, které Al-Raqím důvěrně znal, neboť v jednom takovém opiovém doupěti se narodil a vyrostl. Za pasem měl ve zdobných pouzdrech vrhací dýky a nebylo pochyb, že s nimi umí dobře zacházet.
Hned, jak vešel do dveří, prohlédl si všechny a všechno. Jako by dokázal vidět lidem do kapes. Vyhlédl si – koho jiného, než Jarna – a rozhodl se, že v průběhu večera zkusí své štěstí a okrade ho. Měl nutkavou potřebu krást, aby snad nevyšel ze cviku. Peníze nepotřeboval. Cestovní náklady mu předem uhradil jeho cech, který si u něj objednal doručení jakési zásilky do Maghonu. Al-Raqíma vybrali, protože oplýval na svůj věk nebývalou drzostí a hrdostí, zkušenostmi a protřelostí, a hlavně uměl jazyky.
Právě přišel k nálevnímu pultu a pozdravil hostinského. Ten si ho změřil od hlavy k patě, a pak se zdvořile zeptal: „Pán je z Garionu?“
„Nebudu to zapírat,“ usmál se Al-Raqím. To, odkud přicházel, prozrazovalo ostatně i jeho oblečení. Přes modrý, stříbrem vyšívaný kabátec měl přehozený plášť s mnoha kapsami a kápí. Kalhoty byly z červeného sametu. Boty ze zelené kůže měly špičku zatočenou nahoru.
„A vaše ctěné jméno končí na -qím?“
„Je to tak, chcete-li. Al-Raqím. Někdo to komolí a píše Al-Rakín, “ odpověděl mladík a uhladil si chmýří pod nosem, jako by to už byl ctihodný knír.
„Jestli jste Al-Raqím z Garionu,“ zašeptal hostinský, „pak tady pro vás mám rezervovaný pokoj na tři noci,“ řekl hostinský, „ale nedělejte mi tu žádné hlouposti. Podomní prodej je tu zakázaný a kupovat něco za pět prstů jabysmet.“
Al-Raqím jeho nezdvořilý komentář přešel. Dělal, jako by ho ani nepochopil. Naopak se hned zeptal: „Pokoj na tři noci? A kdo to bude platit? Já teda ne. Někomu sem něco nesu a až to odevzdám, zase půjdu.“
„Noclehy jsou zaplacené. Stejně jako večeře. Vy se o nic nestaráte, jen počkáte, až vás vyhledá ten, kdo si vás zavolal.“
„A to je kdo?“ „Zatím vám to nemohu říct. Ale dozvíte se to v pravý čas,“ pokrčil rameny hostinský, načepoval Al-Raqímovi pivo, a šel si zase po své práci.
Jako poslední přišel k večeru Klaes z Ylleru. Byl to vědec a učenec. Ještě před několika týdny seděl ve své pracovně na Yllerské univerzitě, když mu byl doručen dopis od nové Matriarchy jeho laboratoře. Stálo v něm zhruba toto: „Náš vážený klient si vybírá svůj starý dluh a požaduje doručení ingredience, dostupné pouze zde v Ylleru. Pro tento vznešený a důležitý úkol jste byl vybrán právě vy. Věříme, že vaše schopnosti vám budou k užitku na cestě do Maghonu a že se svého úkolu zhostíte se ctí.“
Klaes si promnul oči, ještě unavené zármutkem. Na ničem už mu nezáleželo. Od té doby, co Zeilet, jeho drahá a vážená učitelka, představená jeho laboratoře, zemřela na záhadnou otravu, život pro něj ztratil smysl. Úmrtí během experimentů (zejména v důsledku různých explozí) nebyla na univerzitě nic neobvyklého. Ale Zeilet byla zkušená, moudrá a obezřetná. Navíc Klaes věděl, že v poslední době se nepracovala na žádném projektu, souvisejícím s jedy. Za to ale ve volnému čase bádala o čemsi, co se poněkud protivilo doktríně: onda`at, hranici nepoznatelného. A to se možná někomu znelíbilo.
Třeba mi cesta pomůže zapomenout na zármutek. A možná se vyhnu osudu, který potkal Zeilet, a který by mohl stihnout i mne, pokud bych šel v jejích stopách, pomyslel si tehdy Klaes a napsal stručnou kladnou odpověď. Zanedlouho mu potrubní pošta vyplivla pokyny k cestě a záhadný malý balíček, zapečetěný ve voskovaném plátně. Na přípravy na cestu měl tři dny, ale vlastně ani tolik času nepotřeboval. Sbalil si své pomůcky, zejména brýle, s jejichž pomocí mohl nahlížet do hmotné podstaty věcí a hvězd, dále různé lučebné prostředky, dostatečnou zásobu střelného prachu a bombardu neboli píšťalu, která byla jeho oblíbeným nástrojem. Nepředpokládal totiž, že by cesta severními královstvími byla bezpečná nebo pohodlná.
Pak se několik týdnů se trmácel po zaprášených cestách království Nisell, Meltika a Tagaris. Potom cesty plul po řece, prošel odpornými Kaelotskými močály plnými žab a žabích lidí, pokračoval po okraji elfího lesa až do Iacany. Teď seděl v hostinci v Maghonu a usrkával horký čaj. Pozoroval lidi a snažil se mezi nimi poznat někoho, kdo byl stejně jako on cizincem. Sám byl na první pohled nápadný svým podivným neúčesem. Jeho rozcuchané nepoddajné vlasy vypadaly, jako by je nějaký výbuch nebo výboj vytvaroval do tvaru gejzíru. Ve skutečnosti byly takto vytvarované pomocí speciálního tužidla s víceméně trvalým účinkem. Díky tomu ho majitel hostince hned poznal. Uctivě ho pozdravil.
„Cestujete zdaleka?“
Klaes přikývl.
„Snad ne ze severozápadu?“
„Je to tak, z Ylleru.“
„A jste z Univerzity?“ Yller byl proslulý svým vysokým učením.
„Klaes,“ přikývl učenec unaveně.
„Mám tady pro vás pokoj,“ řekl hostinský a posunul ke Klaesovi klíč. „Je to zaplacené, včetně jídla, ale neptejte se mě, kdo to platil. Nemůžu vám to ještě říct. Ale dozvíte se to v pravý čas, na to vemte jed.“
Klaes se otřásl. Zmínka o jedu mu bolestně rozjitřila vzpomínku jeho učitelku. Odvrátil se a zavřel na chvíli oči. Když je otevřel, jeho pohled padl na nafintěného Lorince, a to mu připomnělo, že se zde pravděpodobně potká s poslem nebo posly, kteří mají podobný úkol jako on sám.
„Děkuji,“ řekl a zamyšleně sáhl po klíči v číslem V. Vystoupal po schodech a ubytoval se v pokoji s výhledem a podivnou věž. Tyčila se vysoko, několik pater nad nejvyšší budovy obklopující hlavní náměstí. Městečko se halilo do tmy a tu náhle, jeden po druhém, se všude začaly rozsvěcovat kulaté lampiony, zavěšené na šňůrách, vedoucích z té věže. Jejich světlo bylo měkké, zářily pastelovými barvami. Klaes se podivil. To světlo bylo dílem Umění. Až dosud si tak trochu myslel, že zbytek obydleného Qurandu mimo Yller je barbarská divočina. Ostatně jeho cesta ho v tom utvrdila. Pohled na lucerny ho potěšil.
Když pak sešel zase dolů do hostince, viděl, že i tady se rozzářily lampy. Některé měly tvar papírových lampionů, jiné vypadaly jako zvířata plující volně u stropu. Převládal mezi nimi motiv lva a vydry, jak jinak. V lokále bylo útulno a už se docela zaplnil místními lidmi a dalšími postavičkami. Pak jeho zrak padl na Lorince, vyšňořeného v neuvěřitelných šatech. Tohle bude možná taky vyslanec, pomyslel si Klaes, a připomněl si, že se zde má setkat s dalšími posly jako je on sám. Budou to určitě také pocestní. Cizinci. Prohlížel si pozorně osoby kole sebe, hádal, kdo ještě není zdejší. Pozoroval Lorince, jak si z malé lahvičky do své kávy lije broskvovou pálenku, jak pije a jak si utírá rudé rty do umně vyšívaného kapesníčku. Pak se Lorinec uvelebil a rozhlédl se. Jeho oči také zkoumaly okolí, a nakonec neomylně spočinuly na Klaesovi. Změřily si jeho vysoký neúčes a pak se Lorincova rudá ústa usmála. Vstal, popošel ke Klaesovu stolu, uklonil se a polohlasem pravil.
Vypadá to, že jste také poutníkem,
který zdaleka přijel tuto zem
poctíti svojí návštěvou.
Neznámí lidé mě sem zvou.
Jméno mé je Jarn z Morušnice
a zde je má pravice.
Nabídl Klaesovi svou pravici, ale tak, jak ji nabízejí dvorní dámy, jako by zval Ylleřana, aby mu políbil špičky prstů, jejichž nehty nesly stopu po nabarvení. Klaes mu však potřásl pravicí tak, jak bylo zvykem v Ylleru, a šeptem se zeptal:
„Proč si myslíte, že my dva máme něco společného?“
Lorinec zvedl překvapeně obočí, ale rozhlédl se a polohlasně odpověděl:
Náš Král dostal výzvu z daleka
od magie znalého člověka.
Kývl zřec Munath na mé poslání,
že dar Lorina prý zabrání
zkáze a zlému osudu
Qurandu, a tak sem jdu.
Vím také, že je poslů víc,
a spěchají sem od hranic.
Na přátele mám prý naději!
A ve spolku jsem vždy raději.
Klaes tak podrobné informace neměl, nebo si zvací dopis, jak to nazvali představení jeho koleje, přečetl příliš ledabyle. Nebo možná na tím dost nepřemýšlel, protože byl zabrán do truchlení.
„Proč jste sem přišel?“ zeptal se Klaes obezřetně.
„Proč? Přece sem nesu přísadu,
z našeho posvátného sadu, odpověděl Lorinec šeptem.
Klaes přikývl. „Taky něco nesu,“ pravil tajemně a nabídl Lorinci místo u svého stolu. Přísadu z posvátného sadu! Ó Kameni Proměny, co je to za národ, ti Lorinci?
Chvíli konverzovali o tom, jakou měli cestu. Jeden jako druhý se snažili toho o sobě moc neprozradit, a zároveň opatrně co nejvíce vyzvědět o svém protějšku. Hostinec se mezi tím naplnil do posledního místa místními i cizinci. Svátek podzimní rovnodennosti totiž tradičně obsahoval i velký veletrh a Maghonskou výstavu výpěstků a zvířectva.
Tu si Klaes všiml zámožně vypadajícího muže, oblečeného do pláště s mnoha záhyby a kapsami, jak se proplétá mezi lidmi, bryndá pivo na zem a hledí si úplně něčeho jiného, než všichni ostatní v hostinci – kapes ostatních hostí. Klaesovi to mohlo být jedno, jeho kapsy to nebyly. Ale ten člověk ho zaujal tím, že byl taky cizinec. Pak ho zase ztratil z dohledu, nebo mu přestal věnovat pozornost. Povídal si s Jarnem, jak se mu představil jeho nový společník.
Všiml si ho znova teprve ve chvíli, kdy se mihl za Jarnovými zády. Jen tak prošel kolem, lehký jako vánek, ale na okamžik se sklonil a něco kovově zacinkalo.
„Promiňte, pane,“ oslovil ho Klaes. Garionec se prudce otočil a na jeho tváři vystřídalo několik výrazů, od překvapeného, přes popuzený až po blazeovaně nezúčastněný.
„Potřebujete něco?“
„Ne, jen mne napadlo, že také asi nejste zdejší, a podle klíče ve vaší ruce soudím, že jste tady ubytován.“
„Hmm, máte dobrý postřeh!“ odpověděl cizinec. Ale po pravdě řečeno, tenhle klíček vlastně ani není můj, zrovna jsem ho tady našel ležet na zemi, a chtěl jsem ho odnést hostinskému.“
Jarn se prudce otočil a vypískl: „Klíč byl v kapse mojí blůzy a teď – je v ruce místní lůzy!“
„No dovolte!?“ ohradil se Garionec. „Nejsem ani místní, ani lůza! Můj otec byl šlechtic!“
„Tak mu vraťte ten klíč, pokud je jeho,“ řekl Klaes rozvážně a ukázal na klíč. „A vlastně – posaďte se na chvíi k nám, možná máme stejnou cestu.“
Al-Raqím váhavě položil klíč před Jarna. Pak si od vedlejšího stolu vypůjčil židli (a z kapsy kabátu, která se vyskytovala poblíž, pár drobných mincí, které v mžiku oka zmizely ve vnitřní kapsičce jeho rukávu), a posadil se k nim.
„Stejnou cestu asi nemáme, protože až vyřídím jistou obchodní záležitost, zase se urychleně vrátím do Garionu.“
„A jaká je ta vaše obchodní záležitost, smím-li se vás ptáti? Podnikáte v tom, že se lidem kolem vás tu a tam něco ztratí?“ otázal se Klaes.
„Mé jméno je Al-Raqím a zaobírám se dovozem a vývozem šperků, spon a jehlic, knoflíků, gombíků, barviva a drahých látek,“ řekl snědý muž hrdě.
„Aha. A co přivážíte do Maghonu? Nebo zde hodláte spíš něco nakoupit?“
„Sem? Vezu jenom takovou drobnost, něco, co si objednal jeden podle všeho bohatý zákazník. A pak možná něco nakoupím, abych nejel domů s prázdnou.“
„Drobnost,“ pousmál se Jarn.
„Tak to máme dost podobné. Taky neseme drobnost,“ zašeptal Jarn.
Právě ve chvíli, kdy se tito tři cestovatelé sesedli k jednomu stolu v hostinci U lva a vydry, praskla obruč v samém srdci Palladinského hájemství. Nebylo to dílo náhody, ale výsledek velmi dramatických událostí, které jsou ale součástí jiného příběhu. V Maghonu ještě nebylo nic znát a nikdo nic netušil.
Večer pokročil. Jarn a Al-Raqím už měli vypito několik žejdlíků místního skvělého ejlu. Klaes, na rozdíl od nich, tolik nepil. Měl zkušenost, že alkohol nejde dohromady s jeho truchlením, a tak se držel poněkud zpátky. Povídali si. Už znali svá jména, věděli, odkud kdo přichází a z jakého je cechu, případně fakulty nebo sadu. Zjistili o sobě, že mají schůzku se svými zákazníky v tentýž den – o podzimní rovnodennost. Ani jeden z nich však neprozradil, za kým vlastně do Maghonu přijel. Bylo to z části dáno tím, že jméno tajemného zákazníka vlastně neznali (ale nechtěli to přiznat).
Když byli v nejlepším (Al-Raqím se zrovna pustil do vypravování vtipů z prostředí Garionských nevěstinců), jejich seznamování přerušil příchod dvou mužů. Ačkoliv na sobě neměli žádnou uniformu, byli si v něčem neuvěřitelně podobní. Držením těla, výškou, pohyby, výrazem tváře., barvou a sestřihem vlasů. Přistoupili k nálevnímu pultu, objednali si pramenitou vodu, a na něco se hostinského vyptávali. Rozhlíželi se. Klaes si jich všiml dříve než oni jeho, a upozornil na ně své přátele.
„Kdo to asi může být? Takoví spořádaní, hezcí, sympatičtí…“ řekl Jarn. Ostatním neunikl poněkud jízlivý tón v jeho hlase.
„Myslím, že to brzy zjistíme,“ pokrčil rameny Klaes. „Jdou sem. Dal bych si na ně pozor.“
Dva muži nasadili milý výraz a přistoupili ke stolu tří poutníků.
„Dobrý den,“ zahlaholil jeden, „Vidím, že jste nejste zdejší. Nepotřebujete s něčím pomoci? Třeba kam za zábavou, samozřejmě bezpečnou a ve vší počestnosti…“
„Nejsme turisti,“ ohradil se Al-Raqím.
„Ach, nejste turisti? Takže za obchodem, za obchodem?“
„Hm,“ přisvědčil Al-Raquím.
„Děkujeme, myslím, že nic nepotřebujeme,“ řekl Klaes a snažil se mužům nevěnovat pozornost. Ale oni dál stáli nad jejich stolem a neměli se k odchodu.
„Víte, trochu tady dohlížíme na bezpečí naší vesničky, takže víme a umíme dobře poradit těm, co nejsou zdejší, aby se třeba nenechali napálit.“
„Napálit!“ vyprskl smíchy Al-Raqím. Klaes na něj vrhl káravý pohled.
„To byste nevěřili! Třeba falešní výběrčí daní. Měli jsme tu takový pokus. Pokud vezete nějaké zboží, měli byste zaplatit clo, a problém je, že se vyskytují takoví, co se za celníky jen vydávají.“
„Ó hrůza,“ ušklíbl se Klaes.
„Nemáte náhodou něco k proclení?“
„Ne,“ odpověděli všichni tři jako jeden muž.
„Určitě nemáte vůbec nic? Kdybyste nám to něco ukázali, my bychom vám rovnou řekli, jestli to náhodou není potřeba proclít.“
„Ne!“ zopakovali všichni důrazně.
„Ale tady ten pán říkal, že přijíždí za obchodem.“ Obrátili se na Al-Raqíma.
„Já jsem nic takového neříkal,“ ohradil se Al-Raqím a zamával na hostinského. Objednal si další ejl.
„A proč jste teda tady? Tři tak různorodí cestující u jednoho stolu?“ promluvil druhý muž. Snažil se jim vlichotit medovým hlasem, ale to nepomohlo. Klaesovi byli nepříjemní od prvního okamžiku, přestože (nebo právě proto) že byl zvyklý na akademické formality. Jsou takoví prkenní, vzorní, slušní – až by jim člověk nejradši jednu vrazil.
Jeden z mužů zkusil změnit téma. „Nesetkal se s vámi někdo v poslední době, kdo vám něco předal, abyste to sem odvezli?“ znělo to starostlivě.
„A proč je to tak důležité?
A vy se na to ptáti smíte?“ zeptal se Jarn.
„Ano, je to důležité. Úkladní nepřátelé klidu v naší Svobodné zemi někdy podstrčí nic netušícím cestujícím balíček, a ten by třeba mohl obsahovat něco nebezpečného! Jde nám o obecné blaho a bezpečí všech obyvatel. A pak musí jít svoboda jednotlivců někdy stranou.“
„Vážně?“ řekl Al-Raqím, kterému hostinský právě donesl další pivo. „Tady ti pánové říkají, že naše osobní svoboda má jít na chvilku stranou. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Mohl byste mi to přeložit? Myslel jsem, že jsem ve svobodné zemi…“
Hostinský se na dva muže podíval a utrousil: „Děje se něco?“ Oni zavrtěli hlavami.
„Tak si buď sedněte k nějakému stolu a něco si dejte, nebo jděte pryč,“ řekl hostinský, popadl prázdné sklenice a odkvapil. Dva dotěrní muži se ještě chvíli pokoušeli – lichocením i moralizováním, vymámit z cestovatelů nějaké informace, co nesou, za kým jdou, a kdo je poslal, ale neúspěšně. Nakonec odešli.
Trojice čekala na slíbenou večeři, kterou jim zaplatil jejich tajemný zákazník. Pochutnávali si na předkrmu – na místních sýrech, klobáskách a dalších lahůdkách. Klaes a Al-Raquím uždibovali a čekali na Jarna, který se šel do svého pokoje převléci. Jednak to bylo v jeho kraji zvykem, žádný slušný Lorinec by neusedl k večeři v cestovních šatech. Ale taky se chtěl trochu navonět, protože měl pocit, že se poněkud zpotil.
Když přišel dolů, jeho tvář byla bledá a vyděšená.
„Dveře mého pokoje byly otevřené! Někdo odemkl – nejspíš paklíčem!“ řekl, když si sedl ke stolu. Trochu podezíravě se podíval na Al-Raqíma. Krajky a hedvábí zašustilo a všechny ovanul závan broskvové vůně.
„Já jsem tady celou dobu seděl s vámi, to nemůžete popřít,“ ohradil se Al-Raqím.
„A nezapomněl jsi jenom zavřít?“ zeptal se klidně Klaes, který věřit tomu, že všechno na Qurandu má nějaké logické a hlavně jednoduché vysvětlení.
„Ne! Někdo se vloupal do pokoje a všechno tam přeházel! Něco tam hledal!“
„A ztratilo se ti něco?“
Jarn zavrtěl hlavou. „Naštěstí ne. Ale hrabali se mi ve věcech!“ Onu vzácnou ingredienci měl samozřejmě raději u sebe, přímo na těle, v kapsičce pod šněrovačkou.
Klaes se nervózně rozhlédl. Kdo to mohl být? Ti dva chlapíci, co se tady před chvílí pokoušeli vytáhnout z nás nějaké informace? Nebo se nás oni snažili zaměstnat nesmyslnými otázkami, a udělal to někdo jiný?
Hostinský jim přinesl první chod večeře.
„Nechte si chutnat!“ popřál jim.
Pustili se do jídla. Jarn nepřestával pozorovat dveře, lidi v hostinci a schody vedoucí k pokojům. Nemohl se zbavit pocitu, že se jeho nevinně vypadající výlet mění v nebezpečné dobrodružství.
Právě, když dojídali třetí chod, zvěřinové závitky v aspiku, otevřely se prudce dveře a dovnitř vešlo několik bíle a stříbrně oděných mužů. Palladinové! Vojáci v Palladinské zbroji! Klaes vyskočil ze židle, chvatně polkl sousto a sáhl za sebe, kde odpočívala jeho skvělá bombarda. Al-Raqím nevzrušeně dopil žejdlík, ale jeho ruka pod stolem si už pohrávala s vrhací dýkou. Jarn ztuhl. Přestože měli příchozí muži přílby s chrániči skrání, poznal mezi rytíři dva známé, kteří je před večeří obtěžovali.
„Tady je máme. Palladinové, ctnostní strážci pořádku a míru,“ zašeptal Klaes.
„Pěkně se nám vybarvili,“ utrousil Al-Raqím, utřel si ústa a ubrousek hodil pod stůl.
Palladinové si to namířili rovnou k nim. Vypadali odhodlaně. Byli čtyři, ale budili dojem, že jich je nejmíň dvacet.
„Ve jménu Velmistra řádu Palladova, vydejte nám to, co přinášíte!“ zahulákal jejich velitel.
„Co bychom měli jako přinášet?“ otázal se Klaes pomalu a přešlápl z nohy na nohu. Přemýšlel o tom, že se mu jeho podvědomé přání, dát dotyčnému Palladinovi jednu do nosu, zřejmě splní daleko dřív, než čekal.
„Věci, které mohou otrávit vzduch v naší zemi, narušit stabilitu, mír, jednotu a bezpečí! Chcete zavléct nemoc do naší čisté a pokojné společnosti. Někdo vás sem zavolal, abyste mu něco donesli. A to nám teď dáte. Po dobrém či po zlém,“ řekl rytíř a položil ruku na jílec svého krátkého meče. Stejný pohyb udělali i jeho druhové.
„A když ne?“ řekl Al-Raqím drze.
„Tak si to vymůžeme silou!“
„Tomuhle tady říkají pomáhat a chránit!“ utrousil Klaes. Pak popadl svoji hůl a uskočil přesně na druhou stranu, než Palladin předpokládal. Klaes nebyl žádný rváč. Jeho oborem byla fyzika. Mechanika, optika, astronomie, matematika. Ve chvíli, kdy tasený meč proťal vzduch v místech, kde Klaes ještě před zlomkem okamžiku stál, přistála Palladinovi na obličeji Klaesova píšťala. Krev vystříkla a potřísnila Palladinovo bílé roucho.
Strhla se rvačka, jakou Hospoda U lva a vydry nezažila už několik desítek let. Jarn překvapil sám sebe, když jím vržená mísa se zbytky zvěřiny zasáhla do hlavy vojáka, který se na něj sápal. Pak se dal na rychlý ústup do poschodí. Al-Raqím zmizel pod stolem, a v dalším okamžiku se vynořil někde jinde, bodl protivníka nožem do hýždí. Lidé ječeli, hostinský křičel „Pomoc! Vražda! Hoří!“ Stoly se kácely, nádobí tříštilo, židle létaly vzduchem. Jarna, který se snažil utéct do pokoje, dostihl voják na schodech. Popadl ho za límec, hedvábí se roztrhlo. To Jarna rozlítilo a dodalo mu sil. Potupa! Skandál! Urážka! Potýkali se a váleli po sobě, nakonec dal Jarn soupeři hlavičku a shodil ho ze schodů. Voják ale okamžitě vyskočil na nohy a s taseným mečem se rozběhl na Jarna. Jarn se rozhlédl a uviděl okno. Vedlo přímo na hlavní ulici. Je to přinejmenším čtyři meče vysoko! pomyslel si Klaes. Srdce mu tlouklo až v krku. Ale Palladin s napřaženým mečem byl už skoro u něj. Jarn se vyšvihl na okno a skočil. Zachránila ho jeho večerní róba – sukně nabrala vzduch a zpomalila skok, takže Jarn dopadl na všechny čtyři jako kočka, překulil se jako medvěd a nic se mu nestalo.
Rozhlédl se. Dole v ulici spatřil rychle pochodující oddíl rytířů řádu Palladova. Posily! To není dobré. Posíval se na druhou stranu – k věži. Tam byla cesta zatím volná. Rozběhl se, až za ním jeho sukně vlála.
Mezitím v hostinci vřava utichla. Klaes a Al-Raqím byli obklíčeni.
„Kdyby si nepřivedli posily…“ utrousil Klaes šeptem k Al-Raqímovi a pohlédl na tři rytíře řádu Palladova, kteří leželi porůznu na podlaze. Dalších devět však na ně mířilo svými meči.
„Kdyby, kdyby,“ ušklíbl se Al-Raqím.
„Ticho! Ve jménu Velmistra řádu Palladova, vydejte nám to, co přinášíte!“ pronesl vážně Žarion.
Klaes se ani nehnul. Al-Raqím přemýšlel, jak by na té situaci mohl vydělat peníze a už už se chystal vyslovit nějakou nabídku, když tu Palladin zvolal: „Spoutejte je. Vyslechneme a prohledáme je v naší pevnosti.“
Vojáci se na ně vrhli a splnili jeho rozkaz.
Klaes a Al-Raqím byli spoutáni a leželi tváří k zemi, takže neviděli nikoho vejít. Ale cítili, že něco v místnosti se změnilo. Hlasy zašuměly. Chladný vzduch podzimní noci vnikl dovnitř. Ucítili nehybnost a ticho. Slyšeli kroky a pak drsný, a přesto velmi krásný ženský hlas. Něco mumlal. Svaly jim ztuhly v nepříjemné křeči. Kroky se zastavily právě u nich.
„Sssssssolvo!“
Cítili, jak jim pouta sama slézají z rukou, jako by to byly hadi a že se opět mohou hýbat.
„Vstávejte! Vezměte si svoje věci, i věci vašeho přítele, který chodí oděn v hedvábí, a pojďte se mnou. Rychle, nemáme času na zbyt!“
Klaes vstal. Pohlédl do tváře velmi krásné ženě – nebo dívce – věk bylo totiž něco, o čem ve spojitosti s ní vůbec nedokázal uvažovat. Černočerné husté vlasy jí sahaly po pás. Byla oblečená do prosté róby a pláště s kápí. Kromě zlatých náramků na zápěstích a na kotnících bosých nohou na sobě neměla žádné šperky. Al-Raquím vyskočil na nohy a obdivně na ni hleděl.
„Komu vděčíme za svou záchranu? Jaké je tvé jméno, paní, abych ho mohl oslavovat kamkoliv půjdu?“
„To se dozvíte později. Teď musíme jít. Vezměte si, co potřebujete, a pojďte se mnou.“
Tu si teprve uvědomili, že pořád ještě kolem nich stojí Palladinští vojáci. Ale byli nehybní, jako by zkameněli. Ostatní hosté i hostinský se z hostince zřejmě potichu vytratili už během rvačky. Klaes a Al-Raqím odkvapili pro svoje a Jarnovy věci. Žena si prohlížela palladiny, jako by to byly opravdové sochy. Občas některého cvrnkla do nosu nebo zatahala za ucho.
Noc se snesla na městečko Maghon, a lidé poněkud nervózně postávali pod rozsvícenými lampiony. Utíkající hosté z hostince a pochodující Palladinové narušili klid ve městečku. Cosi bylo ve vzduchu. A to ani netušili o tom, co se blíží k jejich malebné osadě ze samého srdce Svobodné země. Černovláska rychle kráčela po hlavní ulici. Neohlížela se. Klaes a Al-Raqím měli co dělat, aby s ní udrželi krok.
„Kde je Jarn?“ zvolal Al-Raqím udýchaně.
„Stalo se mu něco?“
„A kam vlastně jdeme.“ Žena na jejich otázky neodpovídala.
„Proč nás přepadli ti Palladinové?“
V tom se žena zastavila a otočila se k nim a zasyčela sotva slyšitelným hlasem: „O tom tady venku už ani slovo! Proč? Chtěli to, co nesete. A vy jste zřejmě nebyli dost opatrní. Jdeme!“
Konečně se před nimi objevila věž. Vydlážděné prostranství kolem ní bylo tvořeno nádhernými mozaikami. Bylo prázdné a měkce osvětlené. Od města je oddělovala nenápadná zídka se několika brankami. Žena jednu z nich otevřela, počkala, až projdou, a zase za nimi zavřela. Došli k úpatí věže. Teď viděli, že je opravdu obrovská. Při zemi se měděně leskla a z četných průduchů po jejím obvodu vystupovala pára. Žena vztáhla ruku a bohatě zdobené tepané dveře se bezhlesně otevřely.
Vešli dovnitř. Pohltila je tma plná duhových záblesků – jako by uprostřed noci někdo pouštěl prasátka. Al-Raquím úžasem zalapal po dechu. Klaes si lámal hlavu, čím jen je onen jev způsoben, když tu žena vedle něj řekla:
„To, co vidíte, a hlavně to, co nevidíte a co podpírá to viděné, je dílem mocného mága Talantia. Jmenuji se Lyra a jsem jeho žačkou. To on vás povolal a žádal vaše obce o tři dary, věci zdánlivě bezvýznamné, a přesto zcela zásadní ingredience.“
„Tři dary?“ vykoktal Al-Raquím.
„Jarn je tady?“ zajímal se Klaes.
„Ano, je už nahoře. Brzy se shledáte.“
Lyra je vedla chodbou ke schodišti, po němž vystoupali až úplně nahoru. Klaes se podivil, že ho chůze po schodech vůbec neunavila. Naopak, měl pocit, že ho celou cestu něco nadnáší. Ale to, co spatřil potom, jeho údiv ještě znásobilo. Byli uvedeni do sálu, osvětleného měkkým zeleným světlem, které přicházelo odkudsi shora, zpoza sloupů, podpírající klenbu vrcholu věže. Něco tam poletovalo a pískalo. Dole, na podlaze hladké a lesklé jako rozlité mléko, stál stařík.
„To je dobře, že jste přišli,“ pravil třesoucím se hlasem. „Tušil jsem, že se to stane! Misky vah jsou převržené a to, co se z nich vylilo, sem zanedlouho přijde. Džbán je prázdný, pastýřská hůl zlomena, beránci a býčci musí být obětováni, ale ne bohům, nýbrž červům; lev je chycen v kleci, střelcova tětiva prasklá… Dožili jsme se neslavného konce jednoho věku: věčná bitva se vylila ze svých břehů a já ji nemohu zastavit, na to jsem malý pán. Snad se mi podaří zastavit alespoň strach!
„Strach?“ podivil se Klaes.
„Ano, kdo přemůže strach, může se postavit tomu, co přichází.“
