[zapsala Johana Passerin]
V minulé části příběhu hrdinové pokračovali z Evenhaemet na další místo. To se jmenovalo Korahul a měly to být dávné doly, o nichž věštba pravila, že zde žili lidé, zocelení vlastní krutostí. Našli je prázdné a pusté. Jediné otevřené dveře vedly do podzemní síně se zrcadlovým jezírkem. Daran do něj mimoděk hodila kámen a vynořily se z něj ruce. Objevily se zlovolné loutky. Lišaj a Jarn je nakonec ovládli zaklínadlem, ale bylo to o fous. Pak jim tyto loutky sloužily a otevřely jim další dveře. Daran, jejímž posláním bylo někde založit novou Arku, se toužila dostat na povrch země. A to se jí nakonec splnilo. Vyšli z dolů a ocitli se na neznámem místě. Daran vystoupila na kopec, nic nedbaje, že je z kostí, a vypustila zde z hole pra-oheň Arky. Spolu s ním se znovuzrodilo více než sto arkinců.
Vyčerpaná Daran ležela na zemi. Kolem ní se shlukovalo stále víc a víc lidí – muži, ženy, děti, starci. Všichni byli nazí a překvapeně hleděli na Daran. Po tvářích jim tekly slzy dojetí. Někteří ji poznávali.
„Daran, ty jsi nás zachránila!“
„Jak jsi to dokázala?“
Daran však byla vysílená a neodpovídala. Objímali ji, dotýkali se jí. Rozhlédla se. Snažila se mezi arkinci najít své rodiče. Ale neviděla je, ani nikoho ze své rodiny. Nakonec se zeptala jednoho známého muže.
„Pokud je tady nevidíš, pak… je mi to líto… nejspíš všichni zahynuli. Chránili nás do poslední chvíle. Položili svoje životy za Arku.“
Daran si vyčerpaně sedla na zem a přikryla si tvář dlaněmi. Její známý, kněz Karmath Vastira Kvanari, se ji snažil utěšit zpěvem písně za mrtvé. Ani on vlastně pořádně nic nechápal a pomalu ho opouštělo nadšení, které pocítil, když se znovuzrodil z ohně. Navíc byl nahý a byla mu zima. Přeživší z rodů Atharvan a Angiras se organizovaně shlukli kolem ohně, lidé se chytili za ruce a zpívali. Oheň je hřál, živen zpěvem. Hřál nejvíc ty, kdy byli k němu nejblíž; ostatní se začínali chvět zimou a byli zmatení. Co budeme dělat? Kam půjdeme?
Začaly se ozývat hlasy: „Daran, naše spasitelko, kam půjdeme? Řekni nám, co máme dělat!“
Daran ale neodpovídala. Klaes se postavil vedle ní a opatrně promluvil lebarsky k nahým znovuzrozencům: „Přátelé, jsem Klaes, pomáhal jsem Daran donést oheň v holi až na toto místo. Budete nejdřív ze všeho potřebovat nějaké oblečení, zbraně, jídlo. Navrhuji, aby část vašeho lidu zkusila jít se mnou. Nedaleko odsud jsou staré doly, třeba tam něco najdeme, co vám bude k užitku.“
Kněz Karmath Vastira Kvanari pokýval uznale hlavou, ale stále upíral své oči k Daran. Rady očekával jedině od ní. Vzchopila se a řekla slabým hlasem: „Ano, poslechněte ho, je to opravdu můj přítel, stejně jako ti ostatní, co jsou tady s ním.“
„Kam máme jít?“ otázal se arkinec Klaese. V jeho očích se leskl Aurán, z nějž se před chvílí zrodil.
„V předpotopních časech tady byly doly, později byly přebudované na pevnost. Vede tam úvozová cesta. Třeba tam něco najdeme.“
Po chvíli Jarn, liktor Lišaj, Klaes, Lovkyně, kněz Karmath a skupina asi patnácti mladých arkinců odcházeli dolů z kopce na průzkum. Daran zůstala sedět u ohně a snažila se dát dohromady. Svět se s ní houpal a připadala si slabá a prázdná. Zármutek nad ztrátou rodného města a rodičů na ní ležel jako těžký kámen.
Zesláblými prsty svírala Machuznatarovu hůl, která se nyní zdála lehká jak rákos a i podobně křehká.
Skupina prohledala pevnost. Našli nějaké hadry, nástroje – motyky, krumpáče a lopaty, kovové nože a lucerny. Jídlo žádné.
„Neměli bychom se ještě podívat do podzemí?“ nadhodil Jarn.
„Je tam medvěd,“ připomněl mu Klaes.
„Ale taky moji pomocníci!“
„Pomocníci umí jen ničit a bořit. Copak donesli někdy něco v celku? Budeme potřebovat spíš něco k snědku,“ opáčil Klaes.
„Je tam medvěd!?“
„Slyšel jsi, co Lovkyně říkala o tom zvířeti? A kromě toho, jedním medvědem nenakrmíš zástup lidí, kteří kdoví jestli náhodou medvěda taky neuctívají jako posvátné zvíře. Medvěd chodí po čtyřech i po dvou – arkinci ho určitě budou uctívat. To nepřichází v úvahu,“ zakončil debatu Klaes a vydali se zpátky.
Jarn cestou sebral ze země kost a snažil se na ni nacítit, ale nic nezjistil. Duch místa s ním nemluvil. Když přinesli věci na vršek, Lovkyně začala vyrábět oštěpy a praky a vydala se s jinou skupinkou na lov. Také s sebou vzala všechny nádoby na vodu.
Odpoledne pokročilo. Cáry mlhy se vznášely kolem pahorku. Arkinci se choulili jeden k druhému, střídali se ve zpěvu, ale tu a tam bylo slyšet nářek a pláč nejen malých dětí. Najednou jeden z kněží vyskočil a ukázal k úvozové cestě. „Blíží se lidé na koních!“
A skutečně – trojice bíle oděných jezdců cválala k nim. Na první pohled bylo jasné, že to jsou Palladini. Klaes jim šel naproti. Pro každý případ si připravil svou bombardu. Ještě měl v dobré paměti setkání s Palladiny v Maghonu. Skryl se za jeden ze stojících kamenů, a teprve, když se přiblížili na dostřel, jim vstoupil do cesty. Píšťalu držel lehce v ruce. Jen tak pro jistotu. Všiml si, že zbroj rytířů není bělostná a lesklá, jak bylo u Palladinů obvyklé. Připadalo mu, jako by byla pokrytá plísní, nebo prorostlá houbou, která tvořila stále opakující se vzor.
První jezdec si zvedl hledí a promluvil: „Mé jméno je Kormion, jsem ze 31. palladinské legie. Dohlížíme na tohle území a zaznamenali jsme, že odsud před několika hodinami stoupal sloup ohně. Byl vidět až z naší pevnosti. Co je to tady za žhářství? A proč jsou všichni ti lidé nazí?“
Klaes rychle přemýšlel. Co tomu člověku mám říct, abych ho uklidnil a abych o něj získal pomoc? Dřív, než něco stihl říct, objevil se po jeho levici Jarn a prohlásil: „Já jsem Jarn z Morušnice a tohle je Klaes z Ylleru. Jste svědky významné události. Bylo tady založeno nové město! Ti lidé kolem, to je to něco jako náboženské shromáždění.“
„A proč jsou nazí?“ zeptal se Kormion.
„Ehm, no. Byli přepadeni, jejich původní město shořelo. Utíkají. Nestihli si nic vzít. Proto nemají šaty. Cožpak nevíte, co se sem řítí z jihu?“
Bylo vidět, že Jarnova odpověď Palladina nepřesvědčila. A poslední kousek věty jako by ho dokonce zneklidnil.
„My se jim snažíme pomoci, setkali jsme se víceméně náhodou. Účely naší cesty jsou v zájmu vědy,“ řekl Klaes opatrně. „Neměli byste možnost, jako ctnostný řád, jim věnovat nějaké jídlo a ošacení?“
Palladin zavrtěl hlavou. „Tady nemají šanci na přežití, ať už nazí nebo oblečení.“
„Jak to?“ zeptal se ostražitě Klaes, „a kde to vlastně právě teď jsme?“
„Vypadáte skutečně velmi zmateně. Jste na území státu Tagaris. To víte, kde je?“
Klaes se zamračil. Tagaris je jeden z větších států na jih od Ylleru, soused Garionu. Každý Ylleřan zná jméno Tagaris, nebo ještě spíše Altamoar, tagariské hlavní město. Altamoar je spojený s Yllerem pomocí dlouhého podzemního tunelu, o němž Ylleřané tvrdí, že ho vyrazili, ale Klaesovi po posledních zkušenostech přišlo, že je daleko pravděpodobnější, že ho spíše jen objevili.
„Ano,“ řekl Klaes netrpělivě, „Tagaris, hlavní město Altamoar, král Raud, co to má ale společného s tím, že tu nemáme šanci na přežití?“
„To skutečně nic společného nemá,“ pousmál se chmurně Kormion, „potíž je v tom, že do tohoto hvozdu a na tento pahorek ani moc krále ani moc řádu Palladova nesahá. Je to prokleté místo. Sami netušíme, jaké strašlivé obřady se tu kdysi konaly a proč se tu neodváží nocovat ani po zuby ozbrojený prapor našeho vojska, jenom minulé generace jednoduše udělaly tu zkušenost a my se naučili ji neopakovat. V noci sem přichází zmar, zkáza a bezejmenné síly. Proto také nedaleko odsud má náš řád pevnost. Střežíme kraj, ale tento pahorek se nám očistit nedaří, kořen zla je příliš hluboko v podsvětí.“
Jarn si schoval svou černou ruku hlouběji do kapsy a trochu se schoval za Klaese, aby nebylo vidět, jak se ošívá. Byl přece jen víc tkadlec než krejčí. „Vypadá to, že se tady ti lidé plánují usadit. Na tomhle pahorku. Víte, jako včely, když se vyrojí, tak se zavrtají do nějakého stromu a tam chtějí zůstat,“ řekl.
Klaes chtěl Jarnovi oponovat, že se včely do stromu nezavrtávají, ale pak se raději soustředil na Palladina. „Co navrhujete?“
„Transport do naší pevnůstky. Ta je vzdálená asi dvě hodiny cesty. Případně den cesty odsud na sever je Palladion,“ odpověděl Kormion.
„Dobře. Počkejte tady, my jim to navrhneme.“
„Co je to vlastně za lid? Vidím oheň, ale ten hoří z ničeho,“ zeptal se jeden z jezdců, kteří mlčky seděli na koních za Kormionem.
„Původně jsou z Arkonu ve Svobodné zemi. Jejich město bylo zničeno barbary z Věčné bitvy, která unikla z tajného místa ve středu té země. O tom byste něco mohli vědět, protože právě váš řád je měl střežit.“
„Ech, náš řád teď prochází složitou proměnou,“ odtušil Kormion, tvář mu přelétl bolestný výraz. „Jděte se jich tedy zeptat, a zkuste jim vysvětlit, že tady zůstat nemůžou.“
Klaes a Jarn se vrátili ke skupině. Daran je z dálky pozorovala a také si všimla, že zbroj Palladinů je zešedlá a jakoby pokrytá plísní či leptáním. Sevřela Machuznatarovu hůl v ruce. Klaes jí vysvětlil, co se dozvěděli od Kormiona. „Nabízí vám přesídlení do bezpečí. V noci prý tohle místo ovládnou bezejmenné síly. Musíš rozhodnout o osudu svého lidu.“
„Já? Já o nich nemohu rozhodovat. Vždyť jsem jen…“ hlesla unaveně Daran.
„Já jsem taky jen prostý tkadlec!“ skočil jí do řeči Jarn.
„Dobrá, zkusím je přesvědčit,“ řekla Daran, s námahou vstala a odešla k hloučku zpěváků, mezi nimiž byl také kněz Karmath Vastira Kvanari. Vše mu tlumočila. Rozhodli se svolat radu. Lidé z nižších klanů Gavain a Santra chtěli raději odejít. Karmath, který byl sice jen nižším knězem z klanu Kvanari, protestoval: „Toto je zakládající oheň nové Arky. Ten nelze jen tak přenést, zrodil se tady a tady je střed našeho nového světa. Když jej opustíme, možná přežijeme, ale nebudeme mít Arku.“
„Nevíme, co nás tu v noci čeká. Ti rytíři v tom mají celkem jasno. Mluvili o bezejmenných silách a zlu,“ vložil se do hovoru Klaes, kterému už jednání připadalo nesmyslně dlouhé.
„Ano, ale naše nauka říká, že jedině tento oheň může být středem obce. Nemůžeme ho přenést,“ stál si za svým stařec.
„My máme vlastní poslání, nemůžeme tady s vámi zůstat napořád. Můj otec Lavind Angiras Santra mi svěřil úkol, takže pak musím pokračovat v cestě s mými druhy. Možná byste měli zvážit přijetí pomoci od Palladinů,“ řekla tiše Daran. Oči mnohých Arkinů na ni pohlédly, některé nechápavě, jiné vyčítavě, některé dokonce pohoršeně. Čím blíže k ohni, tím větší byl zápal a odhodlání zůstat. Čím dále někdo stál, tím svolnější byl odejít do pevnosti.
„A vy myslíte, že tomu můžete čelit?“ zeptal se pragmaticky Klaes.
„Nevíme, čemu máme čelit, ale věříme, že Aurán je mocný. Potřebuje však naši odvahu a zpěv. Musíme to zkusit!“
„A co kdyby s ohněm tady zůstal ten, kdo chce, a ostatní že by se přemístili?“ vmísil se do hovoru Al-Raqím.
„Ne, to nejde!“ zvolal kněz. „Nedovolím, aby se naše společenství rozpadlo a rozštěpilo!“ Podle šepotu a mumlání v zadních řadách však bylo zřejmé, že část lidí chce odejít do pevnosti Palladinů.
Klaes a Jarn nakonec ztratili trpělivost a odebrali se zpátky k rytířům.
„Budeme vám vděčni za vaši pomoc. Ti lidé potřebují šaty a jídlo. Minimálně část z nich je ochotná se přesunout pod vaši ochranu. Mnozí nejsou ještě rozhodnutí, ale slunce je stále ještě na obloze, takže se domníváme, že až se setmí, tak se jejich názor může změnit,“ řekl Klaes.
„Dobrá. Za tři hodiny jsme zpátky s vozy, jídlem a oblečením. Nečekejte však v žádném případě tady na kopci! Sejděte dolů k cestě, a počkejte tam!“ řekl Kormion. Otočili koně a sjeli na vozovou cestu. Brzy zmizeli z dohledu.
Klaes a Jarn se vrátili k ohni. Tam mezitím už probíhaly přípravy na noc. Mladíci se chopili krumpáčů a motyk. Vykopávali brázdu kolem pahorku, vyrývali ochranné runy. Daran vyzvala ostatní, aby odházeli kosti vně kruhu. Zdálo se, že jim to trochu pomohlo – přinejmenším se u toho zahřáli. Zanedlouho se vrátila Lovkyně se svou družinou. Nesli košíky spletené z listí, naplněné plody lesa. Přinesli také vodu.
Když Jarn vstoupil do kruhu, pocítil nepříjemné pálení a svědění. Čím blíže ohni, tím hůř mu bylo. Obrátil se na liktora. „Lišaji, vydržíme to tady přes noc?“
„Já se sotva hýbu, pane,“ pokrčil rameny Lišaj. „Ale kdo ví, co nás tuto noc čeká.“
Pak Klaes s Jarnem a Lišajem hledali v knize o démonech nějaká vázací zaklínání proti démonům. Ale jelikož nevěděli, s čím přesně se mají setkat, vybírali jen velmi přibližně. Nakonec přece jen Lišaj něco našel: apagé zaklínání. Daran s Machuznatarovou holí, planoucí jemným plamenem, naposled obešla kruh. Slunce zapadlo.
Zpoza jednoho menhiru vystoupila mužská postava. Vlastně to vypadalo, že vystoupila přímo z kamene. Měla tmavé oči, vlasy a plášť a v ruce hůl s hadími ornamenty. Muž zahlaholil – dobrý večer – a pak bez klidně překročil hranici. Daran na něj zůstala zírat.
To mě těší, že budeme mít dnes v noci takovou hojnou účast, poznamenal muž.
„Účast – k čemu?“ opáčil Klaes a zvedl bombardu.
K čemu? Přece k tanci! Zvolal muž a máchl svou holí. Zpoza kamenů začaly vystupovat další postavy – tmavooké ženy, děti, muži, a všichni se pomalu blížili ke kruhu.
Klaes se otřásl: „Jeden takový taneček jsem už zažil a nemám zájem.“
„My tančit nebudeme. Držte se zpátky, cizinci,“ prohlásil Jarn
Temnooký na nej pohlédl a řekl: Ani si nepotřeseme rukou? Jako by dobře věděl, co Jarn skrývá v rukavici.
„Já si ale třesu levicí,“ řekl Jarn jako v transu.
Já také, odvětil cizinec.
Klaes s hrůzou sledoval, jak Jarn pozvedá ruku, svléká si rukavici a potřásá si levicí s tím podivným tvorem. „Já jsem Saguin a zde je má levice.“
Já jsem Urmal a rád tě poznávám, Saguine. Pojď, za nocí jako je tahle, tančí všichni.
Liška začenichala. Nedokázala přesně určit, co je ten Urmal zač, ale připomínal jí smečku vlků. Čenichala pach, který se nachází na místech, kde smečka vlků zakousla větší množství oveček. Než stihla něco o svém dojmu sdělit Lovkyni, rozběhlo se najednou přibližně 12 Urmalových druhů dovnitř kruhu. Arkinové vykřikli hrůzou a semkli se k ohni. Přesto jich temnoocí několik dostihli, dotkli se jich, a pak se stáhli zpět.
Ti, kterých se dotkli, byli zmatení a nemohli se hnout z místa. Na místě doteku jim černala kůže. Arkinové, jakmile to viděli, je nemilosrdně vystrčili z kruhu.
Postižení lidé se po chvíli nejistého pohybu najednou zastavili a po tváři se jim rozlil podobně prázdný a nelidský výraz, jaký měli ostatní černoocí. Začali tančit a volali „Taková krása! Tolik hvězd!“ Kůže jim rychle černala a oči se upíraly k temnému nebi. Když to Daran viděla, ovládl ji instinktivní arkinský odpor ke zplozencům temnot, se zatnutými zuby pozdvihla Machuznatarovu hůl a bez milosti sežehla nejbližšího ze zčernalých Arkinů.
„Oheň! Je potřeba vypálit zranění na těle obce, aby dobro trvalo!“ zvolala a její pokřik byl oceněn pochvalným ohóóóóóóóó klanu Kvanari. Plameny zasažený mladík, ještě před chvíli Arkin, nyní už někdo cizí, se svíjel, řval a kvílel. Odpotácel se do houští, které vzplanulo s ním. Tam se skácel a po chvíli jeho nářek ustal. Zpěv arkinců zesílil.
Černooký Urmal se přestal usmívat. Znovu pokynul svou holí a dalších 15 černookých cizinců se objevilo za kameny a vydali se ke kruhu.
Klaes dal pokyn k protiútoku. Vystřelil z píšťaly na Urmala. Kule ho zasáhla do ramene, ale jen se zapotácel, udiveně si sáhl do rány, vytáhl kus šatů a kůže a odhodil je stranou. Nekrvácel. Pod šaty měl celočerné tělo, jako z ebenového dřeva nebo leštěného kovu. Pak se dal znovu na pochod, a snažil se na Klaese sáhnout. Klaes v poslední chvíli uhnul. V dalším okamžiku Lišaj vykopl Urmalovi hůl z ruky. Šípy Lovkyně svištěly vzduchem a každý alespoň na chvíli zastavil některého z černých bojovníků. Al-Raqím vrhal nože. Daran bojovala ohněm. Plamenem zasažený protivník se vzňal velmi ochotně, ale když na něm shořely jeho šaty a tenká vrstva kůže, objevilo se černé štíhlé tělo, stejně lesklé jako jejich oči.
Aurán mu neublížil, uvědomila si zděšeně Daran. Ohlédla se a viděla, že další Arkinové, jejichž kůže rychle černala, byli bez slitování vyhozeni za hranice kruhu. Děti vyrvány matkám, odhozeny daleko na kameny. Arkinové se tiskli kolem ohně jako ovce, do jejichž ohrady vnikli vlci. Nářek se mísil se zpěvem.
Tenhle boj nemůžeme vyhrát, uvědomila si Daran. Jsou silnější než náš posvátný oheň. Není větší ctí než zemřít v boji se silami Tmy. Hlasitě vykřikla a s ještě větším odhodláním se vrhla vstříc nepříteli. Její tělo bylo vyčerpané, ale její duch planul jasným světlem.
Jarn zvedl ze země hadí hůl. Strašně moc ji chtěl, vábila ho a lákala. Tak pěkně by se vyjímala v mé černé ruce. A teď ji měl. Cítil pokušení, touhu, hůl ho chtěla ovládnout. Bylo to něco prastarého, pozvání k tanci. Zapojil všechnu svou vůli a ustál to. A pak hodil hůl na zem před Daran. „Spal to!“ zachroptěl.
Daran na ni foukla plamenem, ale hadí hůl neshořela. Prošla auránem nezměněna a byla ještě lesklejší a černější, než předtím, A ještě lákavější. Nyní také Daran pocítila touhu si tu hůl vzít. Ale Al-Raqím byl rychlejší. Zvedl ji.
Klaes slyšel sám sebe, jak křičí: „Co to děláš! Pust to, to je moje! Dej mi to!“
Al-Raqím se k němu otočil a na tváři měl vítězný škleb. Rozmáchl se a vší silou udeřil přítele do tváře. Pak začal ustupovat ven z kruhu.
„Ne! Vrať se!“ volal Jarn. Al-Raqím zavrtěl hlavou a překročil hranici. Odmotal si turban, shodil kabát. Bylo vidět, že má vlasy na hlavě zježené, v očích měl výraz smrtí a šílenství.
„Al-Raqíme, prosím, zahoď to!“ vykřikla Lovkyně.
Ale Al-Raqím už neslyšel. Možná tam už ani nebyl. Uhodil holí o zem a zpoza kamenů vyběhlo dalších 20 černookých postav. Jarn a Lišajem vyslovili zaklínadlo apage. Odrazili útok, a pak s hrůzou sledovali Al-Raqíma, který se začal svíjet v podivném tanci a kvílivě zpíval slova neznámé písně. Zašel za jeden z menhirů a byl pryč.
„Musíme za ním!“ zasténal Klaes. Z nosu a u úst se mu řinula krev.
Jarn ho zastavil: „Ne, je ztracen!“
Urmal vně kruhu se usmíval a tančil. Jeho píseň stála proti písni arkinů. Byla to příšerná změť zvuků a hlasů. Odolávali – s pomocí zaklínání apage, ohně a Lovkyniných šípů. Útoky na chvíli polevily, už nebyly tak sveřepé jako předtím, spíše to byl tanec a hra. Jako by černoocí dostali, co chtěli. Jenže to bylo jen zdání. Po chvíli zahlédli Al-Raqíma. Stál v mlze asi 20 mečů od nich a bušil holí do země. Hrdelním hlasem zpíval zaklínání. Z kamenů vystupovala těla za těly, každý úder hadí hole vyvolal další houf.
„Musíme je zastavit!“ zařval Klaes.
„Ale jak?“ zaúpěla Daran.
„Nakonec je to přemůže, vidíš! Támhle ten, cos ho předtím spálila, už leží a roztéká se. Neumřou hned, ale nakonec ano. Oheň! Oheň! Nepřestávej!“ Daran si připravila hůl. Semkli se kolem ní. Bylo jim jasné, že nezachrání všechny. Jarn vylil do brázdy arkinský olej. Daran ho zapálila.
Pak se z hloučku dosud žijících Arkinů ozvaly výkřiky: „Přichází světlo!“ Na východě však byla obloha černá jako dřív. Jarn se podíval dolů a viděl v úvozové cestě pod kopcem řadu pochodní.
„Palladinové jsou na úpatí! Tam je naše záchrana! Tady nakonec všichni zahyneme,“ zvolal Jarn. Z hloučku kolem ohně se ozval nářek a nesouhlasné mručení.
„On vám jen říká, že můžeme utéct. Každý ať se rozhodne sám,“ řekla Daran. „Já musím putovat dál, dokončit úkol, který mi dal můj otec. Ať posvátný oheň hoří navždy v našich srdcích a Velký zpěv nakonec zvítězí,“ dodala se slzami v očích. Zatímco Jarn s Lišajem drželi apage, rozdala jim Lovkyně své louče. Zažehli je od posvátného ohně. Daran do něj naposled pohlédla a pak vyrazili. Daran běžela v čele. Kvílení černookých bytostí ji bodalo v uších, zpěv už ji tolik nechránil, ale věděla, že musí dolů. Klaes se oháněl píšťalou a odrážel z mlhy vybíhající postavy.
Nakonec byli dole: Lovkyně, Lišaj, Liška, Jarn, Daran, Klaes a početný houf Arkinů. Pochodně jasně plápolaly. Palladinové otevřeli připravané vozy a arkinci do nich ochotně nastupovali.
„Daran, podvej, ty vozy mají mříže,“ zašeptal Jarn.
„Musíme se dostat pryč. To budeme řešit potom,“ odpověděla. Konvoj se dal do pohybu. Daran se ohlédla přes rameno: oheň na kopci stále hořel. Pak vyšplhala na kozlík jednoho z vozů. Voják nic neřekl, jen se malinko posunul, aby si měla kam sednout. Měl stinnou zachmuřenou tvář, plesnivou zašedlou zbroj. Drkotali tmou. Po chvíli dolehl na Daran tísnivý pocit. Znovu se ohlédla a viděla, že oheň na pahorku z kostí už nehoří.
Špatně jsem vybrala nový domov pro moje město. Selhala jsem. Skryla tvář v dlaních a plakala.
