[zapsala Johana Passerin]
Nové město Arka na Pahorku kostí nepřežilo ani jednu noc, a s ním pro tento svět navždy zhaslo světlo Al-Raqíma, kupce z Garionu. Ostatní sotva unikli démonům, tančícím na pahorku. Vydali se s nadějí s Palladiny do jejich pevnosti, kde jim byla přislíbena pomoc. Když tam přišli, zjistili, že Palladinové propadli zvrácenému uctívání lidožravého božstva Mrákoty! Všichni zbylí Arkinci byli vzati do zajetí a někteří z nich neskrývaně určeni za oběť tomu hejnu havranů, se kterým se družina potkala v Iacanně. Již se chystali k předem prohranému boji, ale palladinský velitel jim kupodivu nabídl, že mohou svobodně odejít. Daran musela udělat těžkou volbu, opustit své bratry a sestry. Pak se vrátili do podzemí Korahul a vydali se na cestu na sever.
Cesta byla jednotvárná a krátili si ji četbou a učením: Lišaj se učil garionsky, Jarn se snažil zlepšit svoji vezanštinu. Jako čítanky u toho využívali učebnici magie a bestiář, seznam pomocných démonů a starovezanskou příručku o tom, jak rychle dospět k šťastnému a úspěšnému životu.
„Hele, tady je návod k uhašení Auránu!“ podotkl Jarn.
„To už nebude potřeba,“ napomenul ho Klaes a ohlédl se po Daran. Ta seděla schoulená v koutku a mlčela. Její tvář byla popelavá a smutná. Společnost se jí pokoušela občas dělat Liška, ale všechny její pokusy o navázání kontaktu zůstávaly neúspěšné. Také Lovkyně zůstávala zadumaně sedět na jedné z pohovek. Dlouhý pobyt pod zemí jí už skličoval a toužila po lese, světle a větru. Pohyb tunely pro ní byl nepochopitelný a cizí, zatuchlé prostory bez života se jí zakusovaly do životních sil a stále častěji se jí vracely těžké chmury.
Přišla o rodnou ves, i o vše co znala. A co se to stalo s družinou? Al Raqím, který ji svým praktickým zaměřením vlastně dával nejvíc smysl, jednoduše zešílel po té, co sáhl na co neměl a teď je ztracen. Daran je zlomená. Jarn celkem zřetelně propadá nějakým démonickým silám a navíc má teď věrného služebníka, který ho v jeho nové mánii podporuje. Jediný Klaes má zdá se ještě všech pět pohromadě, ale s ním si zas příliš nerozumí, protože pro něj je les jenom hromadou výrobních surovin. Copak to nikdo jiný necítí? Jak jsou ty tunely tísnivé a hrozné? Snad jenom Liška, ta mi rozumí.
Po třech dnech poměrně hladké jízdy museli zpomalit. Cesta byla stále rozbitější a koleje popraskané. Tunel byl místy posunutý. Nakonec Lišaj svého místa u řídícího panelu spatřil před sebou tmavé místo. Jako by tunel ústil do nicoty.
„Domnívám se, pane, že před námi je propast,“ pravil. Zastavil a zesílil svit reflektorů na maximum. V dálce bylo vidět skalní stěnu, od níž je dělila průrva. Zbytky kolejí visely přes okraj do prázdna. Lišaj opatrně popojel blíž k okraji propasti. Spatřili před sebou impozantní hlubinu, ve skutečnosti spíš uměle vytvořený sál než propast. Vzdálenou klenbu stropu podepíraly mocné pilíře. Zatímco Klaes a Lišaj studovali mapu, Jarnovi začala cukat levá ruka. „Nepůjdeme se tam podívat? Tma může skrývat poklady. O tom nejsou dohady,“ zahlaholil.
Klaes se na něj varovně podíval a zavrtěl hlavou.
„Už jsem v pořádku, Klaesi! Ta tma mě láká, neděsí! Půjdeme blíž až nadosah, uzříme krásy dole v tmách.“
„Nezdá se mi, že bys byl v pořádku, když tak básníš o temnotě,“ zabručel Klaes.
„Poslal bych tam pro začátek našeho lokaje, pane,“ řekl Lišaj a dal povel mlžnému lokajovi, aby se zhmotnil a vydal se k samému okraji propasti. Jeho pohled promítli na ovládací panel. To, co jeho očima spatřili, je naprosto ohromilo: Propast byla hluboká a na dně se leskla vodní hladina. Na ní pluly stříbřité ostrůvky, velké jako domy. Vydávaly mdlou záři a vířily ve spirálách. Byly pokryté jemným filigránem. Tu a tam se z vody vynořilo cosi jako ledovec, připomínající růženínový krystal. Když takový ledovec narazil do stěny, objevil se vždy záblesk a výboj, odloupl se kus skály a sesypal se do vody. Nad tím vším tančilo cosi jako okřídlené postavy s mnoha panožkami. Třepotaly se asi deset mečů pod úrovní tunelu.
Lišaj nad tím vrtěl nechápavě hlavou. Nic takového nikdy neviděl.
„Myslím, že budeme muset zacouvat,“ řekl Klaes.
„Proč? Nebudeme se přeci vzdávat!“ oponoval mu Jarn.
„Vidíš snad nějakou jinou možnost?“
„Mohli bychom v místních obyvatelích získat spojence,“ prohlásil Jarn a v tom pocítil, jak mu jeho vlastní zkroucená levice na záda píše nějaké slovo. Pocítil vzrušené mrazení.
„Lišaji, pojď sem! Řekni mi, co je to,“ řekl Jarn a natočil k Lišajovi záda. Lišaj jemně položil ruku na Jarnovu podivně zkroucenou levici a sledoval hmatem její pohyby.
„To znamená slovo DÍLO!“ řekl Lišaj jako u vytržení.
„Co to tam u všech křivulí děláte?“ zeptal se Klaes.
„Toto je zpráva, pro jejíž čtení nepotřebuješ oči,“ pravil s prorockým třpytem v očích Jarn, „a ta mi říká, že můžeme posunout události správným směrem.“
„Víš, na jakém úkolu jsme se dohodli a na čem společně pracujeme? Co je to naše společné dílo?“ opáčil Klaes.
„To, co je před námi, nepřátelské není, když přiložím ruku k dílu, v pomoc se to změní.“
„Ne! To je zase nějaké pokušení!“ odpověděl rýmem Klaes.
„Kdepak! Tvořivá je to síla! Představ si mocnosti Machinace, které tajemství ti zjeví hladce, jako když do sebe soukolí zapadá – chtěl bys to všechno ovládat?“
Klaes vnímal, jakému pokušení je vystaven. „Věř, příteli, že bych chtěl zjistit víc, zjistit vše, ale… pospícháme do Xalgonu!“
Zatímco takto hovořili, jedna třepotavá bytost vykoukla nad okraj propasti. V tom zhasl vůz a mlžný lokaj zmizel. Rozsvítilo se nafialovělé nouzové osvětlení.
„Lišaji, co se to děje?“ zvolal Jarn.
Lišaj zdánlivě klidně přistoupil k ovládacímu panelu, ale když se ho dotkl, nic se nestalo. „Vypadá to jako porucha způsobená breviciliem relegačních kontruzionů. Budeme muset vyjít ven a manuálně prosurgovat z kontruzionů přebytek energie.“
„A dostaneme se vůbec ven?“ ozvala se Sunva, kterou zhasnutí vozu probralo ze zamyšlení.
„Snad,“ řekl Lišaj a dotkl se polokoule, jíž se ovládaly dveře. Vůz jako by vzdychl a dveře se malinko pootevřely. Lišaj se do nich opřel a odtlačil je natolik, že mohli vyjít ven. Vyšli ven a Lišaj vlezl pod vůz. Ostatní hlídali, a přitom se opatrně rozhlíželi kolem sebe: z hlubiny vystupovala namodralá záře, kterou vydávaly ty plující ostrůvky.
Saguin se pomalým krokem vydal k okraji propasti, která ho přitahovala. Věděl, že tuto sílu již mnohokrát potkal. Je to právě ona, jíž zkoumal s Timotem ve Stříbrných vrších. Nikdy a nikde však nezažil takovou čistotu a takovou koncentraci. Chtěl si nabrat plnými hrstmi ihned, ale věděl, že Jarn s tím musí souhlasit. Stále ještě tu byl také Jarn. A Jarn souhlasil. V levé ruce cítil záškuby a narůstající příliv síly, a pak najednou pocítil, jakoby jím prolétl světelný objekt.
Všechno je plné hvězd tam nad náma.
Jsem jenom loďka, její plachtou je ruka má!
Jarn skrze Saguina věděl, že ta síla, která ho zvedla, není z řádu lživě démonických, ale že mu může mnoho dát – pokud zaplatí.
Kolik jsi ochoten zaplatit?
Cítil, že může získat moc a že je ochoten dát v sázku všechno, skoro všechno. Oddal se tomu. Ostatní viděli, jak se Jarn odrazil od země a zdálo se jim, že skočil. Ale nespadl dolů, vznesl se do vzduchu a tam zůstal viset, jako v transu: hlavu zvrácenou a oči upřené nahoru. Daran vykřikla. Klaes něco zaklel, popadl lano, a v běhu uvázal smyčku. Musím ho chytit!
Dole v hlubině to začalo hrát všemi barvami a rozezněla se harmonie sfér, radostná symfonie, oslavný chór. Bylo to krásné, přesto měl Klaes pocit, že ho opouští příčetnost. Po několika pokusech se mu podařilo hodit smyčku přesně a strhl levitujícího Jarna nazpět k ústí tunelu a dolů, k sobě, k podlaze chodby. Upadli. Jarn zmateně zamrkal a podíval se na Klaese. „Ach, tak jsem zase zpátky v tomto světě: Kdybys to tak viděl!“
„Já jsem to právě viděl, a bylo to jako tam v tom lese, u toho jezírka. Kdepak. Pojď pěkně zpátky, vzpomeň si na vůni broskví ve vašich sadech.“
„Broskve? Nyní je moje vůně šeřík.“ Jarn luskl prsty a vyvolal vůni šeříku. Nebyla to úplně pravá vůně šeříku, ale byla to velmi věrná nápodoba. Klaesovi chvíli trvalo, než si to uvědomil a tu omamnost ze sebe setřásl.
„Kdepak, příteli. To není pravá vůně šeříku, ten roste na slunci!“
„V rostlinách se tady nejlépe vyznám já,“ opáčil Jarn, „Takhle voní opravdové šeříky, které oslavují šero, proto se přece jmenují šeříky. Kdysi rostly v podzemí. To, co roste na povrchu, nejsou pravé šeříky!“
Klaese ta odpověď zarazila. „Věřil bych ti, kdybys zaveršoval…“
„Chceš-li verše o šeříku, ještě tu vůni zkoušej chvilku…“
Tu se vůz rozsvítil a zezdola se ozval Lišajův hlas: „Vůz je opraven! Kontruziony úspěšně prosurgovány!“
Lišaj, který se právě vysoukal z pod vozu, pohlédl na Jarna. Uvědomil si jeho proměnu: nyní z něj sálala vznešenost a moc. Konzul Saguin je plně tady! Tohle je on! Vítej, pane! Přistoupil k němu, hluboce se mu uklonil a pronesl starovezanský pozdrav. Jarn-Saguin rychle odpověděl. Ostatní mu sice nerozuměli, ale vnímali jeho velkou důstojnost. Pak Lišaj vytáhl dýku, rozřízl si dlaň a nabídl konzulovi svou krev, zářivě modrofialovou tekutinu, která mu kolovala v těle. Jarn-Saguin se z jeho dlaně obřadně napil. Krev mu stékala z koutů úst a rty se mu zbarvily nachově.
„Jarne, probuď se,“ vykřikl Klaes.
„Já jsem probuzen. Poprvé po dlouhé době. To ty spíš!“ odtušil Jarn-Saguin.
„Jakhai konzul Saguin, jakhai!“ vzdal mu hold Lišaj.
„Vše, co se mělo stát, se stalo. Vše je v pořádku. Naše cesta nyní vede zpátky, neboť koleje jsou zde přerušeny. Dráhy osudu vedou dál pod zemí, nikoliv nahoru. Nyní nastupmež.“
Klaes zavrtěl hlavou a promnul si oči. Pak si nasadil brejličky. V nich viděl, že je Jarn celý černý, pokrytý filigránovými ornamenty. Jediné, co nebylo zasaženo, bylo srdce a pravá ruka. Pohlédl na Lišaje: ten se Jarnovi podobal, jen barva nebyla zcela černá, ale tmavě fialová; ornamenty byly změtí neznámého, nelidského, vysoce symetrického a estetického. Klaes si sundal brejličky a pomalu couval k vozu. Lovkyně šla pozpátku za ním, šíp přiložený na tětivu. Nepotřebovala Klaesovy brejličky, aby si udělala závěr, že Jarn propadl hlouběji do spárů podzemních sil. Nastoupili, dveře se zavřely a Lišaj si stoupl k řízení. Vůz opatrně couval rozbitými tunely.
Lovkyně zvědavě zírala na Lišajovu ruku. Rána se hned zázračně rychle zacelila. Jeho dlaň jako ornament zdobila jizva, která vypadala jako několik let staré zranění.
„Jak jsi to udělal, Lišaji?“ zeptala se.
„Má krev byla stvořena tak, aby byla kompatibilní s krví Saguina. Jako uzdravující a posilující nápoj pro mého pána.“ Lovkyně pohlédla Jarna. Jeho ústa byla nepřirozeně rudá, skoro do modra, v koutku zaschla kapka té tekutiny, které se napil.
„Jarne, ty ses opravdu vzášel?“ otázala se ho.
„To místo mě oslovilo,“ řekl a usmál se. Ten úsměv ji děsil.
„Ne, ovládlo ho to. Není už tím Jarnem, kterého jsme znali,“ zašeptal Klaes potichu Lovkyni do ucha.
Jarn ho však slyšel a řekl: „Co je na tom špatně? Odhalil jsem v sobě nové možnosti, které nám pomohou na naší cestě do Xalgonu. Nebojte se, bude vám to k užitku.“ Cestou Klaes Jarna pozoroval. Překvapilo ho, že vidí klid, porozumění, pochopení, nebo dokonce soucit. Jarn si pro sebe prozpěvoval a veršoval více než kdy dřív. Tu a tam v jeho verších zaznívala témata šera, odpočinku ve stínu v parných dnech.
Zatímco se šinuli podzemím, na povrchu země se střídal noc a den. Družina dojela vozem k nejbližší odbočce na severozápad a vydali se tím směrem. Zhruba po jednom dni cesty narazili na zával. Jarn vystoupil z vozu jako první a máchnutím ruky odehnal obtížná krvežíznivá stvořeníčka. „Nebojte se, vše je v pořádku,“ pronesl blahosklonně. Přátelé nevěděli, zda mluví s nimi nebo se stíny, ale radši to moc nezjišťovali. Jarn pracoval nejvíce ze všech a ještě si u toho prozpěvoval. Pak pokračovali v cestě, najednou zas rovné a kolébavé. Usnuli a zdály se jim sny.
Lovkyně se ocitla v lese na jih od Maghonu, v krajině svého dětství, kde to měla ráda. Kopečky, potůčky, mír a světlo, staré duby, borovice. Zde našla zraněnou srnu. Měla stříbřitou srst. Sama sebe udivila tím, že namísto, aby srně zkrátila utrpení, tak k ní poklekla a začala ji ošetřovat její ránu. Pak se jí srna vytrhla a odběhla. Sunva cítila vděk toho zvířete a jakousi divnou radost. Zasmála se sama sobě: „tím, že jsem ji vyléčila, jsem ji ztratila.“
Jarn kráčel po travnatém útesu nad rozbouřeným mořem směrem k majáku který nesvítil. Vystoupal nahoru do věže. Tam spatřil stroj, který měl zářit, a zrcadlo, které mělo světlo odrážet. Zrcadlo bylo z obsidiánu a zdroj světla chyběl.
Pak plul po moři. Stín velryby se proměnil ve vrak lodi. Vplul do vraku lodi, věda, že tam je poklad, truhla, něco důležitého. Pak se probudil.
Daran si zalezla do svého kouta. Nezdály se jí sny, místo toho se jí zjevovaly duše těch, které opustila v Palladinské pevnosti. Viděla, jak hoří v Auránu.
Také Klaes spal neklidně. Vzbudil se s výkřikem „Néééé!“ a zíral ven do ubíhající tmy tunelu. Jako by něco ztratil? „Taky se vám zdály divné sny?“
„Řekni nám o tom, uleví se ti,“ vybídl ho Jarn.
„Byl jsem znova v té jeskyni. To místo… bál jsem se ho. Uviděl jsem tebe, jak se tam vznášíš, snažil jsem se tě přitáhnout, ale pak jsem zjistil, že jsem to já, kdo se vznáší. Věděl jsem, že jsem našel něco, co jsem celý život hledal a co mi schází. Pak světla zmizela a byla tma. Měl jsem pocit, že to je na dosah, ale nemohl jsem to získat,“ vyprávěl Klaes.
„Bylo to místo síly, je pochopitelné, že jsi rozrušený,“ řekl Jarn.
„To nebyla síla, to byla pravda,“ řekl zamyšleně Klaes.
„Neztrácej naději. Věř, že nás tam cesty zavedou opět, skrze jiné dveře.“
Pak vyprávěla sen ještě Liška: zdálo se jí, jak letí v hejnu hus, které se změnily v matrace či žíněnky. Ty pak ležely jedna na druhé na veliké hromadě, jako věž. Na vrcholu těch žíněněk ležel zrzavý trpaslík se sličnou společnicí – černovlasou ženou nebo elfkou. Trpaslíkovy vlasy a vousy byly jako oheň, sršely a hořely. Trpaslík pak vypil obsah lahvičky, kterou měl u sebe. Liška věřila, že ji sen zavedl zpátky do Hospody u tří lišek, kde mívali hosty z nejrůznějších končin Qurandu. Lišaj si nechal pro sebe, co se mu zdálo: Vyjeli z tunelu na povrch země. Slunce bylo Aurán a pálilo ho. Konzul Saguin také trpěl tím žárem, začalo se z něj kouřit a kůže mu popraskala. Zvolal: „Liktore, dej mi svou sílu!“ A tak se Lišaj řízl do zápěstí a dal mu napít své krve. Ale on přesto začal hořet.
Po dalších osmi hodinách jízdy si všimli, že začalo přibývat zastávek a stěny tunelu byly provrtány kolmými chodbami. V jedné z nich zahlédl Lišaj načervenalý svit. Přibrzdili a zkoumali mapu. Byli kdesi na jih od Xalgonu. Rozhodli se vrátit a prozkoumat, co rudé světlo znamená.
Lišaj vyslal mlžného lokaje na výzvědy. V boční chodbě – asi třicet mečů daleko byla skupina šesti postav. Měli zbroj a na tvářích masky. Skupinu osvětlovaly dvě lucerny.
„To jsou určitě Meltikové! Takže Xalgon není daleko!“ zvolal Klaes. Mezi tím se bojovníci blížili k mlžnému lokajovi a oslovili ho: „Kdo jste, odpovězte, vyzývám vás jménem Meltiky!“
Jarn promluvil ústy mlžného lokaje: „Toto je vůz konzula Saguina. Jen projíždíme těmito místy.“
„Konzule Saguine, mé jméno je kapitán Matskos a musím vás informovat, že se blížíte k hranicím. Jakého státu konzulem jste?“
„Jsem konzulem dalekého státu na jihu, Derech Hachodeš, a jedu za svým posláním na sever. Více vám bohužel nemohu říci,“ odpověděl Jarn. Pak se otočil je Klaesovi a zeptal se: „Co jsou Meltikové zač? Máme je varovat?“ Než Klaes stačil něco říct, ozval se hlas velitele Meltiků.
„Jste v alianci s královstvím Tagaris nebo s Ningorem?“
„S žádným z nich nemáme žádné vztahy,“ odvětil Jarn a snažil se rychle vybavit, co o oněch královstvích ví.
„Takže chcete říct, že jste neutrální v této válce?“
„Smrt Tagarisu!“ zvolal Jarn ústy mlžného lokaje.
„Budiž. Mimochodem – máte necudně odhalenou tvář!“ odpověděl Meltický velitel a podával postavě masku. „Zahalte se!“ Lišaj natáhl ruku a několika prštnými pohyby na ovládacím panelu zařídil, že se lokajova tvář rozmlžila. To Meltika uklidnilo.
Jarn se otočil ke svým přátelům. „Jaké jsou vaše úradky? Co dál? Máme je varovat?“
„Nemáme čas. Tamten člověk je kapitán, tak snad bude stačit, když to řekneme jemu a on to snad bude umět tlumočit dál,“ řekl Klaes.
„Zmiňovali, že jsou ve válce,“ poznamenala Lovkyně. „Možná mají úplně jiné starosti – ubránit si holé životy.“
„Co ty, Daran?“ zeptal se Jarn.
„Rozhodně zůstat neutrální!“
„Jestli jim řekneme o Věčné bitvě a Novém věku, pak bychom jim měli říct i o zkáze Palladinů a Mrákotovi. A o zajetí arkinců,“ poznamenal Jarn.
Lišky se na názor neptali a shodli se na tom, že je potřeba Meltiky varovat. Jarn opět promluvil prostřednictvím mlžného lokaje a v krátkosti veliteli Meltiků vše řekl.
„Á, tak to jsme tušili. Palladini jsou teď jedna ruka s Tagarisem. Vážený pane konzule, děkujeme vám za vaše slova. Předáme zprávy dál. Koleje, po kterých jedete, vedou k bráně do království Meltiků. Ale je tam horko, válka.“
„Co se tam děje?“
„Hanební zrádci z Tagarisu nám upírají práva na tunely. My jsme dědici Vezanu a nenecháme se odsud vyhánět! Proto je válka.“
„Ach tak. Konzul Saguin vám děkuje. Nechť vás tma objímá ve svém sametovém náručí. Pojedeme tedy dál.“
Meltický velitel jim popřál šťastnou cestu a oni jemu vítezství v boji, a vyrazili dál. Asi za půl hodiny projeli kolem luceren, v jejich svitu ležela nehybná těla jak Meltiků se zakrytými tvářemi, tak hřmotných rytířů v plátovém brnění. Posléze míjeli tu a onde skupiny bojující mezi sebou, chvílemi se tunel plnil kouřem. Nakonec před sebou zahlédli bránu. Tunel byl přehrazen a ve zdi byla velká kovová vrata. Před nimi se bojovalo. V kovu zakutí rytíři doráželi na bránu a Meltikové ji hájili. Když si rytíři všimli vozu, část z nich se na ne vrhla s halapartnami a sekerami.
„Složte své zbraně! Toto je vůz konzula Saguina,“ hlásal Jarn, ale tagarisané na to nedbali a ze všech sil bušili do vozu. Jarn vyvolal mlžného lokaje, který po nich metal blesky a několik jich usmažil. To rytíře na chvíli zahnalo, ale zapřeli se svými kopími a halapartnami a vypadalo to, že se chystají k dalšímu protiútoku.
„Konzul Saguin vám říká: ustupte! Toto je vaše poslední šance!“ zvolal Jarn.
Odpovědí byl sveřepý smích a chřestění zbraněmi. Jarn dal rozkaz Lišajovi, aby do tagariských rytířů najel: „Plnou parou vpřed!“ Vůz se překvapivě rychle rozjel. Vzápětí bylo slyšet zvuk drceného kovu a kostí, křik a nářek, ale i údery zbraní do pláště vozu. Tagarisané, kteří nebyli přejeti nebo rozmačkáni, se dali na útěk. Vůz pak zastavil před branou.
„Jménem konzula Saguina, nechte nás projet!“
