[zapsala Johana Passerin]
Králík hopkal nočním lesem, následován Lovkyní. Tu zase následovali Jarn, Klaes a Lišaj. Daran váhala, ale nakonec se také vydala za nimi. Liška, která se zdržela rozhovorem se strážným, sledovala jejich stopu.
Lovkyně zahlédla ve tmě světlo, právě tam, kam měl namířeno králík. Oheň. Nikde nikdo. Jen oheň a kus dál od něj skála. Králík se usadil mezi ohněm s skálou a vrhl na ni velmi tmavý stín. Lovkyně došla k okraji mýtiny. Stromy kolem jí připadaly staré a padla na ni bázeň, jakou cítila v lesních svatyních ve své domovině. Nebyla to nepříjemná bázeň, byl to pocit, který měla ráda, pocit, že místo je živé, že je plné tajemství. Zatajila dech. Některá místa v lesích umí být tak mocná, že i hlasitý dech je v nich nevhodný a vzbudí hněv. Udělala opatrně to, co se sluší a patří: přistoupila k jednomu z majestátních stromů, jemně položila ruku na jeho kmen a v duchu vyslovila prosbu dovolení vkročit. Za okamžik uslyšela dvojí zakukání. Znamení, že je vítána.
Pocítila tichou píseň toho místa, pocítila, že zde nejsou sami. Vnitřně se potřebovala ještě trochu zklidnit, aby mohla uslyšet hlas, jenž jí poradí, co dál. Ale to jí nebylo dáno.
Než stihla cokoliv udělat, přihnal se funící a dusající Jarn, a zcela nevědom čehokoliv nadšeně volal: “Ó králíku bělostný, buď nám dnes nápomocný! Polož svojí tlapu tam, kde záchranu vyhledám.”
S těmito až bolestně hlasitými slovy se vrhl na mýtinu, Sunva slyšela každé křupnutí větévky pod jeho nohama, jako kdyby to bylo praskání stehenních kostí v jeskyni před spícím drakem. V duchu i tělesně se krčila, ale překvapená Jarnovou ukvapeností se nezmohla ani na slovo.
Temný stín králíka Jarna nesmírně přitahoval. Stín byl souměrný, hluboce temný a obrovský. Jarn by si přál také vrhat takový stín, ale jeho byl na rozdíl od králíkova docela obyčejný. Vzpomněl si na prstové stínohry z dětských let a udělal ze své černé ruky králíka. Stín jeho ruky očichal králíkův stín, ale pořád to nebylo ono.
Také Klaes vyrazil ke skále, ale vzápětí zakopl o kořen, který jakoby tam před chvílí ani nebyl, a natáhl se v plné délce na tvrdou zem. Ucítil nepříjemné křupnutí v nose. Ve stejném okamžiku se ozvalo nad Jarnem hlasité zapraštění. Instinktivně odskočil. Velmi těsně jej minula obří padající větev, podélně mu roztrhla nabíraný rukáv a škrábla jej do ruky. Daran, která přiběhla na mýtinu chvíli po nich, ke svému překvapení pocítila, jak ji jakási větev rozdírá halenu a záda. Otočila se a skutečně, byla tam trnitá haluz trčící ze tmy z koruny jednoho ze stromů, který rozhodně trnitým nebyl.
“Můj rukáv!” zaúpěl Jarn. Ze spadlé klády vylezla spousta stonožek, jež se svým vlnivým a míhavým pohybem hnaly k Jarnovi. Ten je nejdříve sebral a dal si je do vlasů, ale v zápětí se polekal a začal je ze sebe zase shazovat a zděšeně pištět.
Lovkyně sledovala nevěřícně náhlé karamboly svých druhů a něco v ní bylo rádo, že jsou na chvíli zaměstnáni. Ještě chvíli s posvátnou úctou hleděla na to místo síly, která se právě s jistou poťouchlostí maličko projevila, a pak po špičkách zamířla ke králíkovi.
Tentokrát neutekl. Seděl na svém místě, jako by jediným jeho úkolem bylo vrhat stín. Sklonila se k němu a pohladila ho. Očichal ji. Kam jsi mě zavedl? Co mi chceš říct? ptala se ho. Králík seděl ve své jamce. Zahýbal ušima. Pak se pomalu otočil ke skále. K Sunvinu údivu se jeho stín ale nezměnil. Jen v něm koutkem oka zahlédla jakýsi vnitřní pohyb. Sama plocha stínu ožila a vlnila se jako jehličnaté mlází pohybující se ve větru.
Klaes se rozhlédl. I na něho stín na skále působil živě. Sáhl do záňadří, vytáhl flakón a potřel si oči Elixírem. Jakoby se vše kolem něj zostřilo a získalo hloubku. S novou pozorností pohlédl ke skále: ten stín byl jako blána. Chtěl sebrat ze země kamínek a hodit ho na skálu, ale vrazil si pod nehet velkou třísku. Raději tedy zůstal nehnutě sedět a cucal si prst.
“Co je tohle místo zač?! Proč se nám tu dějí divné věci?” řekl Jarn a vyjádřil tak otázku všech nedávno poraněných.
Lovkyně se usmála: “Důvěřuji králíkovi.”
“Já důvěřuji tobě – na tebe nic nepadá,” řekl Klaes. “Zůstanu ti nablízku.”
Daran, věrna zvyku Arkinů, si začala prozpěvovat ohňovou píseň, aby se oheň víc rozhořel. Její hlas se nesl hvozdem a oheň skutečně více zaplál a vyvalil se z něj roj jisker. Letí a hoří. Sedají si na vše možné. I na králičí kožíšek. Sunva vyděšeně vykřikla a popadla králíka do náručí. Smetla z něj jiskry. Stín zmizel. Lišaj zadupával zbylé jiskry a hasil malé ohníčky, které se rozhořívaly v křovinách. Klaes zvolal: “Daran prosím, přestaň! Zapálíš les!”
Arkinka se zamračila a zmlkla a vrhla na Klaese pohled úkosem.
“Myslím,” ozvala se Sunva držící ochranářsky bílého králíka v náručí, “že tento oheň není aurán. Přeci vidíš, že ho tvůj zpěv dráždí.”
Daran stočila svůj zachmuřený pohled do plamenů a vstala. Chtěla opatrně ustoupit od ohně, ale nečekaně ztratila rovnováhu a při pádu nazad se udeřila hlavou do kmene.
“Áu, do háje prokletýho!”
Klaes, který už byl zas ve věcném nastavení, ukázal na skálu: “Vypadá to, že králík je klíč a stín je brána. Průchod nebo dveře jinam. Králík je znamení. Polož ho na zem.” Sunva neochotně poslechla. Věděla, že má Klaes pravdu, ale nelíbilo se jí, jak vůbec nebere na nic ohledy a přistupuje k tomuto místo jen jako k mechanismu, kterým je třeba manipulovat jako s nějakou klikou nebo pákou. Inu, co se dá očekávat od někoho kdo bydlí kousek od zlopověstného Xalgonu. Králík opustil Sunvinu náruč a opět skočil do svého důlku, oheň se rozhořel jasněji a stín na skále se znovu objevil.
Jarn šťouchl do Lovkyně: “Tak běž! Stopuj!”
Lovkyně zaváhala. Přesně tenhle přístup je nenáležitý! Ale zas ze sebe nestihla vydat hlásku dřív, než nedočkaví druzi jednali dál.
“Lišaji, běž první,” rozkázal Jarn svému liktorovi.
Lišaj udělal krok ke skále, ale větev, která jakoby tam předtím ani nebyla, ho švihla přes obličej. Zapotácel se, ale s téměř nelidskou úporností šel dál. Králíkovi se rozsvítily oči údivem. Lišaj vsunul ruku do stínu. Ta se ve tmě ztratila, jako kdyby ji ponořil pod hladinu. Bez váhání vstoupil do stínu celý. Byl tam chlad a tma. Zvenku slyšel Jarnovo volání. Za okamžik si jeho oči zvykly na tmu. Tu viděl, že ze zvrásněných stěn vystupuje slabé narůžovělé světlo a že tam je cesta – dál, do nitra skály. Otočil se a vyšel zase ven.
“Je tu chodba, můžete mě následovat,” pravil.
Jarn vykročil k Lišajovi, ale opět zakopl a upadl. “Lovkyně! Co se to děje?!” nazlobeně hleděl na nový krvavý škrábanec od zlomyslné větve.
“Co se děje je to, že vy se pořád ženete dál, aniž byste si všimli, že stojíme na posvátném místě. Tady je potřeba zastavit. Zatajit dech. Vzdát úctu. Naslouchat tichým hlasům. Vždyť tady jsou s námi další bytosti, jenom je nevidíme. Jsme v něčím obydlí. U těhle míst je třeba prosit o dovolení vstoupit,” odpověděla Sunva.
“Co máme dělat?” zeptal se Klaes, který se najednou bál hnout z místa.
“Přinést malou oběť usmíření. Třeba jen kapku krve. Ty staré stromy na okraji jsou strážcové tohoto místa – zeptejte se jich.”
Jarn se dlouho nerozmýšlel a píchl se jehlicí do ruky. Rozmazal krev po dlani a přitiskl ji na břízu, která stála nedaleko. “Dělám to dobře?” ptal se.
“Uvidíš, dostaneš znamení,” odpověděla Sunva. Jarn tedy stál u stromu a čekal. Po chvíli cítil chuť zavřít oči. Vnímal život a slyšel tichý hlas zpívat dávné písně. Zdálo se mu, že kolem ohně sedí postavy. S povzdechem a pokáráním byl přijat. Pak i Klaes s brbláním vykonal, co bylo třeba. Položil svůj zraněný prst na kmen stromu a čekal. Nic se nedělo, samozřejmě. Po očku sledoval Lovkyni, ale ta se tvářila přísně a neústupně. Čekal tedy dál, trvalo to dlouho. Nakonec na něj spadla šiška. “Ty kulturně zpozdilé národy by tohle určitě považovaly za dostatečně jasné znamení,” pravil potichu sám pro sebe a strčil si šišku do kapsy. Také Daran pomazala svou krví kmen stromu.
“Já myslím, že jsem znamení dostal.
Vydám se za Lišajem do skal” zvolal Jarn a vykročil. Klaes ho chytil za ruku.
“Ale vrátíte se? Já tady na vás počkám. A na Lišku,” řekla Daran váhavě. Nikdo jí neodpověděl.
Lišaj přistoupil ke skále a vkročil do stínu. Ucítil šimrání a dotek, jako by se skutečně prodíral nějakým hustým jehličnatým křoviskem. Všichni ho následovali – kromě Daran. Sunva prošla jako poslední. Ohlédla po králíkovi a zavolala na něj. Králík skočil do svého vlastního stínu za nimi a zmizel. A Daran zůstala na mýtině sama.
Chvíli stáli v úplné tmě. Klaes kolem sebe začal hmatat. Po nějakém čase se zdálo, jako kdyby se trochu rozsvětlilo. Velmi slabé teplé světlo se zdálo vycházet ze samotných záhybů skály kolem nich. Stěny byly z poloprůsvitného růžového kamene, jemně ohlazeného a zvlněného. Kámen byl na omak klouzavý, jako sklo pokryté neviditelným olejem, který neulpíval na prstech. K podivu všech kámen nebyl úplně studený.
“Daran?! Nejsme všichni, kde je Daran? Kde je Liška?” zvolal Klaes.
“Nechali jsme tam Lišku!” zabědoval Jarn.
“Daran?!” volala Lovkyně.
“Myslím, že nešla vůbec s námi,” poznamenal Lišaj a otočil se k východu. Jenže místo odkud přišli se nyní zatáhlo do úzké svislé štěrbiny. Klaes do ní zkoušel strčit ruku, ale daleko se nedostal.
“Nemůžeš toho králíka nějak dát zas ven?” zeptal se Sunvy.
“Nevím,” řekla a opatrně položila králíka na zem a popostrčila ho tam, kde byl předtím východ. Králík sebou mrskl a utíkal opačným směrem – dál do chodby. Sunva vykřikla a rozběhla se za ním.
“Následujte králíka!” zvolal Jarn.
Klaes se ještě naposled pokusil zašmátrat ve štěrbině, ale “dveře” byly zavřené. Vydal se tedy za přáteli do nitra té podivné skály.
Chodba se během následujících kroků poněkud rozšířila, takže získala skoro kruhový průřez. Brzy ale družina narazila na překážku. Uprostřed chodby byla usazená masivní kamenná socha velmi baculaté bytosti. Socha svou korpulencí zabírala prakticky celý prostor chodby. Při bližším pohledu se ukázalo, že zobrazuje jakéhosi křížence mezi velmi zaoblenou ženou, hrochem a žábou. Její masivní rty se rozepínaly ode stěny ke stěně a její oči, velké jak míče, byly zvědavě vypoulené. Bílý králík se jí usadil v náručí. Kdyby se vzápětí nepohnula, bylo by snadné ji považovat za neživý kámen. Lišaj předstoupil a obřadně představil svého pána: “Jeho excelence konzul Saguin…”
Socha vydala mlaskavý zvuk a melticky pravila: “Ó… kolik excelencí tady vidím?”
Jarn vypjal hruď: “Pouze mne. Já jsem zde jediná excelence. Zde – můžu vám potřást pravicí.”
“A jak se projevuje… chrrr chrrr… vaše excelentnost? A proč mi chcete popřát?” zeptala se socha.
Jarn neztratil duchapřítomnost a odpověděl: “Protože tak se nejlépe projeví moje excelentnost.”
“Hmm, hmm, ale chrr moje pravice i levice teď chovají králíka, nemohu vám potřást,” řekl balvan. “Ale řekněte mi, co vás přivedlo sem a jaká je povaha vaší cesty?”
“Hledáme lék na nákazu Altzinu,” řekl Lišaj.
“Ale kam míří vaše duše?” vyptávala se socha.
“Určitě ne tam, kde svítí jiné hvězdy. Cesta mé duše je cesta levé ruky a velkého díla,” odpověděl Jarn.
“To jsou…chrr… tajemná slova. Povíte mi víc?”
Jarn k němu napřáhl svou černou levici bez rukavice a pak i druhou, bílou ruku. Socha ještě víc vypoulila své žabí oči a Jarn nyní pochopil význam rčení oči na stopkách.
“Naše těla sžírá nemoc způsobená pokrmem archontů v Altzinu. Hledáme lék. Měl jsem sen, který mi ukázal cestu. V tom snu mne vedl bílý králík,” řekl Jarn a ukázal na zvířátko, které podivný tvor držel v náručí.
“A ty si myslíš, že jsi nyní ve snu?” zamručela socha.
“Co je sen a co není sen? Hledám uzdravení, to je důležité, proti altzinskému jedu, který nám koluje v žilách” mávl rukou Jarn.
“A nemyslíš, chrr chrr…že ti v žilách kolují mnohé síly?” pokýval tlustou hlavou bez krku balvan.
“Nejspíš ano. Ale chci, aby mi v žilách kolovala jen jedna síla,” přitakal Jarn s nadějí, že konečně našel s tím tvorem společnou řeč.
“Ále… odkud pochází tvoje touha po čistotě?”
Jarn zhmotnil v ruce černou kouli, srdce vozu. Promítl na stěny chodby holografickou vizi své exaltace v tunelu, kdy se vznášel nad vodami.
“Toto jsou kořeny mé touhy po čistotě!” zvolal Jarn a položil si ruku na srdce. Vyslal mentální povel k srdci vozu: zazař! Srdce vozu promítlo hvězdné konstelace. Nyní měl oči na stopkách i Lišaj.
“Hmm, chrr… takže ten příběh je celý o tobě?” zeptal se balvan.
“To si nemyslím. Příběh je mnohem větší, než já!” řekl Jarn
“A kde jsi v příběhu?”
“Tady před tebou!” odvětil Jarn.
“Jaké je to, být tady přede mnou? Rozhovoř se o tom.”
Jarn se už už chtěl pustit do vysvětlování, když tu Králík promluvil: “Mama Dojda umí jen otázky.”
“Ha! Další mluvící zvíře! Mama Dojda něco střeží? Potřebuje správnou odpověď, aby nás pustila dál?”
“Co tě vede k tomu, abys kladl tolik otázek?” zamlaskala socha a oblízla si tučné rty.
“Jsme v zoufalé situaci. Musíme najít lék. Králík nás zavedl sem a máme naději, že nám tu někdo pomůže,” odpověděl Jarn. Začínal být netrpělivý.
“Takže věříš, že cesta vede přes Mama Dojdu?” otázala se socha.
“Když nás sem dovedl bílý králík tak asi ano,” vložil se do rozhovoru Klaes.
“Ale co když Mama Dojda nikdy neuhne ze svého místa?” vzdychla bytost, která opravdu vyplňovala celou šířku tunelu. Bezradně stáli před Mama Dojdou a už se neodvažovali odpovědět, protože by Mama Dojda měla na každou odpověď připravenou otázku a určitě by se zase na něco zeptala. Po chvíli Sunvu něco napadlo. Sklonila se ke králíčkovi a pohladila ho po zádech. “Králíčku, ukaž nám, proč jsi nás dovedl až sem?”
Králík se napřímil a zahýbal růžovým čumáčkem. Postavil se na zadní a začal šimrat Mama Dojdu svými vousy pod nosem. Socha chvíli poulila oči. Pak otevřela tlamu – ukázalo se perleťově zbarvené nitro úst – a mocně kýchla. Kýchnutí bylo tak nesmírné, že se sama zpětným rázem odvalila dál do tunelu. Jarn, Sunva a Klaes také odlétli, jak je odfoukla tlaková vlna. Leželi na zemi a stírali ze sebe perleťový hlen. Slyšeli vzdálené láteření Mama Dojdy, které se postupně vzdalovalo. Cesta byla volná! Z tunelu k nim zalétly vůně a pachy. Vůně zdravého lesa! zajásala Lovkyně a spěchala za králíkem, který během kýchnutí vyskočil až ke stropu, čímž se vyhnul jeho tlakové vlně, a nyní hopkal dál chodbou.
Cesta se rozšířila a brzy se před nimi otevřela široká jeskyně. Téměř celou ji vyplňovalo jezero ozářené zlatavým světlem vycházejícím ze stěn i vodní hloubky. Králík doběhl ke břehu, postavil se na zadní a vyhlížel. Zanedlouho bylo slyšet šplouchání a čeření vody. Klaes spatřil, že něco plave k nim. Vydávalo to sytě zlatou záři, která se šířila i pod vodou. Připlouvající předmět vypadal jako obrovský zlatý ježek. Králík se tetelil nadšením. Tvor dorazil ke břehu a rozbalil se: uvnitř bodlinaté koule byla krásná nahá žena – bodliny pokrývaly její hlavu, zadní část šíje, záda a hýždě. Byla velmi vysoká, měděně zlatá kůže se jí třpytila a oči měla jako dva sluncem prozářené jantary. Lišaj na ni obdivně hleděl a pak, jak bylo jeho zvykem, starovezansky představil konzula Saguina. Leč zlatá žena jej zcela ignorovala. Sklonila se ke králíčkovi a garionsky se zeptala: “Tak koho jsi mi to přivedl?”
Králíček se natáhl a vyskočil jí na ruku. Pohlédl na Lovkyni. Ta sestoupila na břeh a uklonila se. “Já jsem následovala bílého králíka. Jsem Lovkyně z Maghonu. Vy jste paní této říše?”
Zlatá žena na ni pohlédla pronikavýma třpytícíma se očima a promluvila: “Já sloužím paní této říše, jsem učednice paní Ninurak, paní, která hřmí zemí, která dává plodům sílu a zvěři mláďata. Paní Ninurak vládla a vládne Meltice, přestože smrtelníci si toho v poslední době neváží tak, jako kdysi. Pomalu jí už dochází trpělivost a proto poslala mě, abych tobě, Lovkyně, nabídla pomoc.”
“Co máme udělat, abychom si to zasloužili?” řekla Lovkyně.
Zlatá žena se usmála. “Nejen vaše těla jsou zasažena nákazou z jiného světa, ale celá tato krajina. Naše neštěstí se mohou potkat a vyléčit se. Paní z hlubin pomůže vám, když vy pomůžete jí. Byly mi zjeveny tři možné cesty: První cesta je cestou oběti, věčného zasvěcení jednoho z vás bohyni. Vyvolený jeden vezme na sebe nemoc všech a odejde do žhavých puklin a bude žít s ní, v jejím náručí. Země bude na čas uzdravena a vy s ní. Kdysi dávno to tak bylo zvykem. Druhá cesta je cesta kněžství: Ninurak je smrtelníky zapomenutá, její sláva zavátá prachem. Bohyně si přeje za kněžku tebe, Lovkyně. Dokud budeš žít, budeš plnit její vůli na zemi. A budeš mít sílu vyléčit své druhy. Třetí cesta je cesta boje: ve vnějším světě je zdrojem vší nákazy dům s barevnými okny na vrcholku hory. Ninurak vám předá nástroje ukuté v nitru země a vy v jejím jméně svrhnete tento dům a všechny v něm. Všechny tři cesty vedou k osvobození, ale rozhodnutí je na tobě, Lovkyně, neb ty jsi následovala znamení.”
Po těch slovech se zlatá žena i s králíkem v náručí sbalila do ježaté koule a čekala na odpověď. Lovkyně pohlédla na své přátele. “Náš osud závisí na mém rozhodnutí. Co mám dělat?! Ví někdo, kdo nebo co je Ninurak?”
“Ninurak byla známa již za časů Starého Vezanu jako bohyně lesů, zvěře, plodnosti i smrti. Obývá ohnivé srdce země a když se raduje nebo hněvá, zem se třese a někdy i krvácí lávou. Tak tomu věřili dávní obyvatelé tohoto kraje,” vysvětlil Lišaj.
Sunvě se srdce rozbušilo vzrušením nad nečekanou poctou. Být kněžkou paní lesů a zvěře!? Horká krev země? To je moje cesta!
“Co si o tom myslíš, Klaesi?” zeptala se.
“Každá z těch možností má své úskalí. V prvním případě se vyžaduje, aby se někdo z nás vrhl do sopky a de facto zemřel pro náš svět. Pomyslete ovšem na poslání, které máme! Pokud se staneš kněžkou, pak nevíme, jaká budou přání tvé nové paní. Boj s těmi obyvateli Observatoře se mi nezamlouvá, nemáme čas tady svádět válku.”
“Já myslím, že nejlepší je být kněžkou!” zvolal Jarn. “To bys měla takovou moc, že bychom mohli strhnout observatoř a obrátit ji v prach!”
Sunva na okamžik zavřela oči. “Cítím v srdci, že stát se kněžkou je má cesta. O svůj domov jsem přišla, a tady ho znovu nacházím,” zašeptala vzrušeně.
“A zároveň bychom mohli zničit Observatoř!” nedal si pokoj Jarn.
“I to se možná stane,” pronesla Sunva a obrátila se ke břehu. Zlatá žena se rozbalila a vztyčila se nad ní. “Dospěla si k rozhodnutí?” zahřímal její hlas.
“Jsem připravena zasvětit se kněžské službě bohyni Ninurak,” odpověděla obřadně Sunva.
Mezi tím Liška opatrně došla ke skále. Na rozdíl od lidí velmi dobře viděla obyvatele tohoto místa: u ohně seděl člověko-vlk obrostlý břečťanem, člověko-sova, děcko s tmavýma očima a světluškami ve vlasech a medvěd. Liška zdvořile pozdravila. Bytosti odpověděly sotva přikývnutím, vzaly ji na vědomí. Kdyby se s nimi chtěla dát do řeči, vyžadovalo by to úsilí a hodně času. U skály spatřila Daran.
“Vešli dovnitř?” zeptala se. Daran přikývla.
Liška obešla a očichala skálu.
“Nejspíš jsou tam zavření a nemůžou ven,” vzdychla Daran. Liška přemýšlela. Klíč. Musím vyhrabat klíč – tím pak mohu odemknout jakékoliv dveře. Lišky Hospodinovy byly tři: jedna měla klíč, druhá brk a kalamář, a třetí džbánek. Liška Faden byla Klíčnice, Lykilla. Pustila se do hrabání. Už už zahlédla klíč a chtěla ho vzít do tlamy, ale klíč jakoby jí stále unikal. To místo bylo divné i pro Lišku, i přesto že slušně podzravila a požádala strážce o svolení vstoupit. V jednu chvíli se ve svém zběsilém hrabání dostala mezi oheň a skálu a vrhla stín. Její liščí stín měl králičí uši.
“To je ten stín, kterým vstoupili!” zvolala Daran a ukázala na skálu. Liška zanechala hrabání. Seděla právě v jamce, kde předtím seděl bílý králík. Dívala se na Daran, která vsunula ruku do stínu.
“Je otevřeno,” zašeptala. “Neměli bychom je tam nechávat o samotě.” Vstoupila. Liška se odrazila s skočila za ní, do vlastního stínu, který byl dveřmi. Okamžitě zachytila stopu a hnala se po ní. Daran za ní spěchala chodbou vstříc zlatému přísvitu.
Obě dorazily k břehu vody, právě když zazněl slavnostně znějící Sunvin hlas: “Jsem připravena zasvětit se kněžské službě bohyni Ninurak.”
Viděli, jak Lovkyně pokleká před zlatou ženou, která držela v náručí bílého králíka. Přes vody jezírka připlouvala loďka. Když dorazila ke břehu, viděli, že v ní leží čtyři věci. Zlatá žena se sklonila a vzala první předmět. “Jsi připravena sloužit Ninurak, paní země-třasu, plodnosti, zvířat?” pravila. Zaslechli Sunvino ano.
Zlatá žena jí podala škrabošku zdobenou zelenými listy. “Toto je odznak tvého kněžství. Nos ji vždy, když budeš v lesích a když budeš plnit vůli Bohyně. Paní promluví hlasem v tvém srdci a ty budeš vědět, kdy ji sejmout a kdy nasadit.” Pak vyndala z loďky cosi jako zlatý srp na dlouhé násadě. Položila ostří Sunvě na rameno a pronesla obřadně: “Toto je žezlo Ninurak, kterým se kosí zralé klasy.” Nakonec jí podala obroučku. Vypadalo to jako koruna, ale po jejím vnějším okraji bylo nabroušené ostří. A nakonec jí podala jehlu. “Touto jehlou lze otevřít nebo zavřít rány. Budeš s ní léčit a přinášet úlitby podle pokynů Paní. Ninurak je vládkyní teplých tekutin v útrobách země i v útrobách lidí. Když se Ninurak probudí, má velkou žízeň a chce pít.”
Při těchto slovech se Jarnovi zaleskly oči a mimoděk se dotkl levicí jehlice ve vlasech. Před svým vnitřním zrakem spatřil karmínové sukno.
Zlatá žena se napřímila. Sunva na ni hleděla s nábožnou úctou, ale přesto stále toužebně. Otevřela ústa, aby vyslovila přání, ale zlatá žena je uhodla dřív, než bylo vyřčeno: “Tady, vezmi si i bílého králíka, který tě dovedl na cestu naplnění tvého osudu.” Sunva se poklonila a přitiskla si králíka k hrudi.
“Jakmile se tvůj srp zatřpytí, ať už světlem, které je, nebo které není, pak vyhledej Ninurak, bude s tebou chtít mluvit. Ty poznáš její svatá místa a víš, kde ji najdeš,” dodala zlatá žena.
“Děkuji,” poklonila se Sunva své zasvětitelce.
“A ještě něco. Víš, jak očistíš své přátele od nemoci?”
“Srpem?” zeptala se Sunva.
“Ano, přesně tak. Jedině za sklizený život je možno očistit jiný život.”
“Ano, paní.”
“Dobrá. Nyní jdi! Nos škrabošku! Služ Ninurak, a získej si její přízeň. Ninurak ti dá velkou moc!” Když její hlas dozněl, sbalila se do podoby ostnaté koule, ponořila se pod hladinu a spolu s loďkou odplula. Stěny jeskyně se začaly chvět. Hladina se rozvlnila. Králík v Sunvině náručí byl neklidný. Sunva ho pustila. Rozběhl se nahoru.
“Pojďme! Máme lék. Je čas odejít,” zvolala Lovkyně. Spěchali za ní. Když králík dospěl až na konec chodby, protáhl se skulinou, usadil se ve své jamce a jeho stín na skále se stal opět dveřmi, kterými jeden po druhém vyšli ven. Zem pod nohama se jim chvěla.
