[zapsala Johana Passerin]
V předcházející části příběhu se v Maghonu sešli tři cizinci: Vezanec Al-Raqím, Lorinec Jarn a Klaes z Ylleru. Každý z nich nesl malý balíček, a měl za úkol doručit svou zásilku tajemnému zákazníkovi, aniž by přesně věděl, co obsahuje. V tom se příběh všech tří shodoval. Dále věděli, že se možná setkají s podobnými posly. V tom kraji se říkávalo: vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá, a tak se ti tři seznámili. Zanedlouho se o ně zajímal ještě někdo další, podivná dvojice příliš zvědavých mužů však v Klaesovi a ostatních nevzbudila vůbec důvěru a nic jim nevyzradili. Tihle dva se pak vrátili – v palladinské zbroji, s dalšími soudruhy vojáky. Došlo ke rvačce, z níž unikl jen Jarn, ale Klaesovi a AL-Raqímovi přišla na pomoc tajemná žena z věže. Byla to, jak se později ukázalo, žačka Mistra Talantia. Právě on si objednal ty zásilky, které poslové nesli.
Právě toho večera praskla v samém srdci Svobodné země obruč držící poslední zbytek Původního chaosu, a do všech stran se vyřinul Nový věk, Věk barbarství.
Talantius jim pokynul, aby šli za ním. Brzy spatřili Jarna; ležel na jedné z pohovek. Tvářil se šťastně, zasněně. Blaženě se usmíval. Před ním na stole stála prázdná sklenice.
„Bude v pořádku,“ pravil starý mág. „Museli jsme mu dát něco na uklidnění. Vyspí se z toho. Dejte mi své dary.“
Jarn a Al-Raqím mu beze slova dali své balíčky. Stařík je zbožně přijal.
„Děkuji vám.“ Poklonil se a odešel do odlehlé části své věže.
Celou noc horečně pracoval. Z ingrediencí, které mu cizinci přinesli, a z dalších substancí, které měl připravené už dlouhá léta, připravil Elixír pravého vidění. Když přišlo kalné svítání, byl s prací téměř hotov.
Jarn se probudil první. Hlava ho trochu bolela a matně se rozvzpomenul na včerejší noc. Jak běžel jako o život a zastavila ho ta krásná žena a vzala ho sem do věže. Slíbila mu, že pomůže jeho přátelům. A mluvila pravdu! U posvátného sadu! Jak se mu ulevilo, když na pohovkách vedle sebe spatřil svoje spící přátele. Pak vyhlédl z okna a protřel si oči. Sice svítalo, ale na nebi ležela nízká mračna a na jihozápadě jako by se znovu smrákalo. Prudký vítr ohýbal koruny stromů a kýval vývěsními štíty. Mnohé z lampionů se utrhly a kutálely se dolů ulicí jako květy bodláčí.
Jeho druhové se záhy probudili také a pozorovali ten výjev s ním.
„Co to u všech všudy je!“ zvolal Klaes.
„Nějaká nenadálá změna počasí?“ nadhodil Al-Raquím. „Budu muset odložit zpáteční cestu a počkat, než se to utiší.“
„Jenže ono se to neutiší,“ řekl hlas za jejich zády. Stála tam Lyra. Rozpuštěné vlasy se jí třpytily, jako by v nich měla kapky vody. Pod očima měla stíny únavy. Pracovala s Talantiem celou noc.
„Jak to?“ zeptal se Jarn.
„Protože to není obyčejná bouře, ale bouře nového věku, mračno věčné bitvy. Smrtící oblak, který pozře vše, co mu bude stát v cestě,“ odpověděla. Znělo to hrozivě, ačkoli to řekla klidným a laskavým tónem. Rozhodně neměla v plánu je vylekat hned teď. To přenechá Talantiovi.
„Můj mistr si přeje s vámi mluvit,“ řekla a pokynula jim, aby šli za ní.
Našli mága, jak stolí opřen zády o středový pilíř věže a cosi mumlá. Pak otevřel oči a pohlédl na ně. „Čas se naplnil. Řekla vám Lyra, co se sem blíží?“
Přikývli. Klaes se ozval: „Řekla, ale nevíme, co to znamená. Zní to strašlivě – Věčná bitva. Co to je?“
„Ach, chlapče, Věčná bitva je… Věčná bitva je legendární místo. Odvěká a nekonečná bitva, která nemá konce. Vřava, odhodlání bojovat, zkrápět zem krví, svojí i nepřátel, lhostejno z jakého důvodu. Moudří praví, že kdysi pokrývala celý svět, že celý svět byl neustálým bojem a destrukcí. Byl to chaos, zmar. Nakonec se Věčnou bitvu podařilo z Qurandu vytlačit a nastolit mír porušovaný jen prostými válčičkami smrtelníků. Ale ne beze zbytku. Malý kousek země stále zůstával zachvácený tímto dávným věkem. Palladinové se uvolili střežit toto místo, sevřít ho ochranným opaskem pevností a valů … kvůli tomu byla nakonec vytvořena vlastně Svobodná země.
Ale rovnováha věcí se vychýlila. I dobré úmysly se mohou stát zhoubou. Někteří mocní na Qurandu přesáhli své pravomoce. Siranijská císařovna ve spolupráci se samotnými Palladiny se pokusili vytvořit jakousi Síť, která by svět dokonale sevřela v náruči jimi ovládaného řádu. Několik let visel osud Qurandu na vlásku. Sledoval jsem to drama ve hvězdách. Málokdo na zemi toto vlastně tušil, snad jen moudří v Sairis a pár zasvěcených. Kyvadlo se ale vychýlilo příliš ve prospěch řádu a to dalo silám chaosu volnou ruku v protitahu. Detaily mi hvězdy neprozradily, ale již před několika měsíci jsem předpověděl, že ochranná obruč uprostřed Svobodné země musí prasknout a zařídil se podle toho. Proto jste nyní tady.
Vidím mnohé, ale moje moc je nakonec omezená. Obruč praskla a na jejích křídlech letí nový věk, věk války, věk barbarství. To vše přichází z místa, jež bývá na mapách vystřiženo.“
„Ale jsme tady v bezpečí?“ vykoktal Jarn.
„Tady – zatím ano. Vytvořil jsem kupoli nad městem, která ho chrání. Ale nemohu ji držet věčně. Lyro, prosím, pojď sem.“
Lyra přistoupila ke starci. Vzal její ruku a položil ji na sloup. Vystřídala ho na jeho místě a bylo vidět, že jí to stojí daleko více úsilí, než jejího učitele. Ten odvedl Jarna, Klaese a Al-Raqíma k oknu. Temnota pokročila. Na hranicích městečka spatřili strašlivý výjev: zoufale pobíhající lidi a zvířata, a ohromnou, hrozivou masu nestvůrných tváří, spárů a těl, promíšených s neprůhlednou černou mlhou. Valilo se to po zemi jako povodeň, následováno mračnou stěnou od země až k nebi, která postupovala od jihu, ale před městečkem jako by se zastavila o neviditelnou bariéru. Proud zkázy se valil dál – kolem města. Lidé zděšeně utíkali. Někteří však padli tváří k zemi a už nevstali. Zabil je strach a hrůza z toho, co viděli přicházet.
Klaes zíral v šoku na tu zkázu a nezmohl se ani na pohyb ani na slovo. Al-Raqím hleděl na stěnu černých mraků a každá buňka jeho těla mu radila vyběhnout z věže a prchat na severozápad, co nejdál a co nejrychleji.
Jarn se odvrátil a zakryl si tvář. Otřásly jím vzlyky. „Nejde to zastavit!?“
„Zastavit to mračno myslím nedokáže nikdo,“ zvýšil hlas Talantius, aby jej bylo slyšet přes sílící zvuk bouře, „ale existuje cesta, jak oslabit jeho moc. Protože jeho moc je zčásti šalbou!“
„Jak?“
„Byli jste sem povoláni, abyste mi donesli ze svých zemí vzácné přísady. Z nich jsem dnes v noci s Lyřinou pomocí vytvořil Elixír pravého vidění. Ten umožnuje vidět přicházející sílu v její v pravé podobě. Ta děsivá podívaná a ten hluboký strach, který cítíte a který cítí ještě více prostí lidé dole ve městě, je způsobený tím, že uvnitř oblaku se doslova přelamuje jeden věk světa v jiný. To, co se blíží je zlom mezi světy. Všichni, kdo přicházejí v závěsu tohoto zlomu se jeví jako děsivé apokalyptické bytosti, protože to jim propůjčuje jako háv jejich poloha na hranici věků.
Ve skutečnosti to ale jsou prostí bojovníci, divocí, chrabří, zocelení Věčnou bitvou, ale nakonec jen smrtelné bytosti. Všichni na Qurandu je ale teď vidí tak, jak se jeví nyní i vám. Jako přízračná monstra. Lidé proto umírají především strachem. Děs zlomu věků je zabíjí, nikoliv přicházející voje.“
Pozvedl ruku a přátelé spatřili, že v ní drží lahvičku. „Jejich osudová neboli archetypální podoba je tak strašlivá, že kdo na ně popatří, zešílí strachy, nebo ho ochromí bezmoc, a tak se jim nemůže bránit. A právě to se stalo těm nebohým dole, kteří zůstali vně ochranného štítu. Žel, nemůžeme pomoci všem, ale zachrání se alespoň ti, kteří jsou teď ve městě.“
Otevřel lahvičku a potřel Jarnovi oční víčka. „Podívej se tam nyní a řekni, co vidíš!“
Jarn ho poslechl. Utřel si slzy a pohlédl dolů. Už neviděl nestvůry. Viděl muže ve zbroji, silné bojovníky, ale ne démony. Stále cítil velký strach, ale beznaděj ho přestala ovládat. Viděl mračno, ale nebylo temné, bylo spíš podobné šedé mlze zmítané větrem.
„Už tomu rozumím, pane,“ zašeptal.
Vrátili se zpátky do ústřední místnosti. Lyra tam stála, opřena o sloup. Vypadala odhodlaně, ale bylo na ní znát, že nese velkou tíhu.
„Kolik máme času?“ zeptala se.
„Dvě, tři hodiny, než bude Maghon úplně obklíčen,“ odpověděl stařec.
„Tak to abychom raději šli, nechceme tady zůstat!“ zvolal Jarn.
„Chcete utíkat? Odejít jen tak? To bych vám neradil. Velice brzy by vás to dostihlo a zemřeli byste,“ řekl tvrdě Talantius.
„Pro dobrotu na žebrotu,“ utrousil Al-Raqím.
Stařec ho zpražil pohledem a zasyčel: „Myslím, že na tom ještě vyděláš, pokud se budeš aspoň trochu snažit.“ Pak se obrátil k ostatním. „Pošlu vás na sever. Potřu vám oči Elixírem, který vám umožní vidět pravou podstatu těch bytostí nesoucích věk chaosu, takže, když se s nimi střetnete, nezešílíte strachy. Snad se vám podaří uniknout. Elixír však není jen pro vás. Je potřeba jej odnést do některého z mocných měst, například do Sairis nebo Xalgonu. Lidé mého řádu, kteří tam sídlí, budou snad umět namíchat dostatek této látky, která by umožnila Starému věku postavit se tomu Novému na odpor v rovných podmínkách.
Teprve dnes v noci jsem Elixír dokončil, protože jeho poslední přísadou byl vítr přicházející ze samotné bouře. A ověřil jsem si, že skutečně působí. To vše bylo nejisté. Nyní vám dávám vzorek, zbytek surovin, které jste přinesli a podrobný popis jeho výroby. Tím má úloha končí a vaše začíná. Selžete-li, Qurand se propadne do barbarství a nic z našeho věku nebude zachováno. Pokud uspějete, dáte alespoň jednomu velkému městu šanci se přílivu nového věku bránit a zastavit jej.“
Všichni tři poslové na Talantia nevěřícně zírali.
„Proč my? Proč nejdete sám! Vždyť my vůbec nevíme, co máme dělat! Xalgon i Sairis jsou hrozně daleko!“ vykřikl Klaes.
„Jak jsem řekl, svou úlohu jsem naplnil. Jsem stařec, co sotva chodí, jako posel bych nebyl mnoho platný. Musím se spolu s Lyrou postarat o náš lid, nenecháme tu nebohé Maghonce zahynout. Čekají nás tu těžké výzvy,“ odpověděl Talantius klidně a vrhnul na trojici velmi vážný pohled.
„Jsme jenom prostí lidé, nejsme bojovníci. Měli jsme sem jen donést suroviny. Chceme se vrátit do své domoviny,“ řekl Jarn pln zoufalství, rýmující téměř nevědomky.
„Pohlédněte ven! Domů se teď stejně vrátit nemůžete! Kamkoliv přijdete, dřív nebo později vás dostihne nový věk a jeho monstra. S Elixírem máte šanci odsud vůbec uniknout a pak také zachránit svoje domovy,“ zvolala Lyra, stále podpírající sloup.
„Za takovou službu by se slušelo dostat odměnu,“ utrousil Al-Raqím.
Všichni na něj nevěřícně obrátili pohledy.
„Al-Raqíme,“ řekl Klaes, „slyšel jsi vůbec, co tu zaznělo? Podíval ses z okna? Jak můžeš řešit …!“
„Mysli na domov, který možná svou službou pomůžeš zachránit. Oni ti pak zaplatí mnohonásobně. Dobrá pověst je nejlepší kapitál,“ řekl Talantius celkem klidně. Působil dojmem, že Al-Raqím není první Garionec, kterého potkává.
„Mám domov rád, ale ještě raději mám, když to v měšci cinká!“ zavrčel Al-Raqím vzdorovitě. Téměř dětsky vzdorovitě. Vyrovnával se s šokem po svém – útěkem ke známému.
Talantius něco utrousil pod vousy a obrátil se ke Klaesovi. „Váš kolega se vlastně pokouší modlit, ale v Garionu se to většinou dělá tak, že se začne mluvit o penězích. Snad ty máš jasnou mysl a chápeš, jak vážný a vznešený úkol je před vámi. Svěřím Elixír tobě.“
„Kam se máme vydat, a jak unikneme z Maghonu?“ odpověděl věcně Klaes, na kterého začala dopadat tíže úkolu.
Talantius sáhl do stojanu na svitky a vytáhl středně velkou mapu. Rozložil ji na stůl a pokynul ostatním. Viděli Maghon a okolí, sever Svobodné země. „V lesích na severovýchod od Maghonu jsou dávno opuštěné stříbrné doly. Hora je protkána sítí podzemních chodeb, které začínají nedaleko za městečkem a jeho poli. Těmi podzemními štolami se dostanete do Iacany, a dál do některého z velkých měst. Tam musíte vyhledat některého z Arcimágů starého Samágantu[1].“
„Podzemními cestami? Vždyť se tady, u Kamene proměny, vůbec nevyznáme!“
„Je třeba jít zpočátku podzemím, protože tam nový věk pronikne až s velkým zpožděním a budete během prvního úseku cesty bezpeční. Kdybyste šli po povrchu, byli by vám bojovníci neustále v patách, nehledě na to, že nyní už bouře obklíčila město. Několi stovek mečů ke vchodu do štol snad překonáte, ale delší pobyt uprostřed bouře by pro vás byl smrtelný. Navíc vám dám na cestu průvodkyni, která vás dovede přinejmenším do Iacany. Je to zkušená lovkyně, která zná okolní divočinu velmi dobře.
Teď už je ale třeba, abychom já s Lyrou obrátili svou pozornost na záchranu maghonských a vy vyrazili na cestu.“
Talantius vystřídal Lyru v držení ochranné kupole. Jeho učednice vyšla ven a během chvíle se venku před vstupem do věže začal shromažďovat dav lidí. Nesli si s sebou něco málo ze svého majetku, ale většina z nich měla v očích děs a šílenství a nepomýšleli na nic jiného než na záchranu svého života, možná tak ještě na životy svých dětí nebo rodičů. Lyra jim otevřela dveře a pouštěla je dovnitř, do jakýchsi prostor uvnitř věže. Vstupovali dovnitř, někteří s pláčem a nářkem, jiní tiše a odevzdaně.
Když se Lyra vrátila, vedla s sebou nenápadnou dívku v kožených šatech lovců. Vlasy měla spletené do copu, na zádech batoh a toulec s šípy a v ruce dlouhý luk. Za pasem dlouhý tesák.
„Lyra mi řekla, že vás mám vést do Stříbrných vrchů a dále do Iacany. Povedu vás tedy.“
„Jak se jmenuješ?“ vyzvídal Al-Raqím.
„Říkejte mi jen Lovkyně,“ řekla dívka. „My lovci věříme, že by člověk neměl být oslovován svým pravým jménem, dokud je v divočině. Tam teď půjdeme, a proto vám své jméno zjevím, až zdrávi vyjdeme z lesů.“
Talantius všem čtyřem potřel oči kapkou Elixíru, který je měl ochránit před šílenstvím, způsobeným pohledem na bojovníky Věčné bitvy. Pak lahvičku dobře zapečetil a obalil vlnou a plátnem. V menší lahvičce dostali trochu elixíru pro svou potřebu. Klaes si obě lahvičky schoval k sobě. Dostali také svitek s popisem výroby a zbytky ingrediencí.
„Žehnám vám na cestu!“ řekl mág. „A ještě něco bych vám rád dal s sebou.“ Chvíli se přehraboval ve skříni a pak jim podal malý předmět, který připomínal talířek nebo podtácek.
„Co to je? Vypadá to jako talířek pod pivní sklenici,“ přemýšlel nahlas Jarn.
„Je to vzácnost. Opatrujte to dobře. Pro toho, kdo tuhle prastarou relikvii nese, jsou otevřeny dveře útulného domáckého domu, z nichž jeden se nachází právě v Iacaně.“
„Hostinec U tří lišek?“ hádal Al-Raqím podle obrázku.
„Ano, Hostinec U tří lišek. Věřím, že tam naleznete pomoc. A nyní už musíte jít. My připravíme nepřátelům překvapení, které je odláká na druhou stranu a vy potom snadno projdete lesem a doly, a šťastně najdete Iacanu.“
Pak se rozloučili. Talantius jim podal svou pravici a čtyři poslové nesoucí Elixír se vyplížili zadním vchodem z věže. Stále ještě byli otřesení a překvapení. Plížili k posledním opuštěným domům, aby si vyhlédli místo, kudy uniknou do lesa. Lovkyně šla první a posunky jim ukazovala cestu. V tom se ozvaly silné rány, hukot a burácení. Ochranná kupole zmizela s ohlušujícím zvukem podobným zapraštění hromu.
„Teď! Utíkejme!“ vykřikla Lovkyně.
Rozběhli se přes pastviny k lesu.
Klaes, který běžel poslední, sotva popadal dech. Když se na prahu lesa ohlédl, spatřil za sebou velikého bojovníka. Naštěstí ho díky působení Elixíru viděl jen v jeho lidské podobě, ale i tak mu připadal strašný. Urostlý, zjizvený, s válečným malováním a divokým vzezřením. Vykřikl. Lovkyně zastavila, otočila se vystřelila. Zasáhla, ale hromotluk si toho snad ani nevšiml a hned na ně vrhl jedno ze svých kopí. Naštěstí minul. Hnali se dál. Klaes se zastavil, opřel se o kámen a vystřelil z bombardy. Ani plný zásah kule zabijáka nezabrzdil. Naopak, hned Klaesovi oplatil ránu ranou a vrhnul po něm další kopí. Klaes ucítil bolest v boku. Kopí jej naštěstí jen řízlo a zabodlo se do země za ním.
Nakonec nepřítele udolali společnými silami. Podepřeli krvácejícího Klaese, jehož rána nakonec nebyla tak mělká, a běželi dál. Po chvíli však měli v patách dalšího berserka. Podařilo se jim uniknout na vyvýšené místo, takže ho měli pod sebou. Vrhali na něj kameny, Al-Raqím nože a lovkyně jej dobila šípy. Již myslili, že je mrtvý, ale i ve smrtelných křečích sekal svou šavlí kolem sebe a zasáhl Jarna.
„Musíme hned dál!“ povzbuzovala je Lovkyně. „K bráně do dolů už to není daleko!“ A skutečně, zanedlouho se před nimi objevila vstupní brána do štoly.
Právě, když se chystali vstoupil do podzemí, ozvalo se ohlušující burácení. Zvuk tisíců ohnivých hranic. Závan žhavého vzduchu rozkymácel vrcholky stromů a zvířil prach, listí a jehličí kolem nich. Ohlédli se. V oblacích dýmu viděli, jak Talantiova věž pomalu stoupá k nebesům. Zbytky vesnice Maghon navždy zmizely v pletenci plamenů a kouře. Věž stále stoupala, ale nakonec se přihnal hustý oblak a zakryl výhled na věž, nebe i les. Štípal do očí a nutil ke kašli.
„Tak, a jsou v nebi,“ poznamenal kdosi. „A my musíme pod zem,“ řekla Lovkyně.
Vešli do temných chodeb a snažili se vybavit, co jim Talantius a Lyra řekli o historii toho místa. Bylo toho hodně. „Lyra říkala něco o jakémsi Timotovi a Saguinovi, dvou adeptech čarodějných učení, kteří sem odešli, aby se nerušeně mohli věnovat studiu. Přitom prý narazili na starší podzemní chodby, možná i jakýsi chrám. Saguin pak nečekaně zemřel a Timot s Lyrou ho pohřbili. Timot se však ze smutku pomátl a uchýlil se k temným vědám. Tak temným, že prý musel zemřít Lyřinou rukou,“ řekl Jarn, kterému se Lyřino vyprávění líbilo. Připadalo mu jako nějaká dobrodružná pohádka.
„Lyra je tak stará?“ divil se Al-Raqím. „Nevypadala na to.“
„A Talantius je ještě starší,“ utrousila Lovkyně. „Pojďme. Musíme najít místo Saguinova posledního odpočinku. Pamatuji si, že za ním se máme dát na sever.“
A tak šli tmou, úzkými chodbami, čas jim měřil jen olej, jak ubýval v lampách. Vzduch voněl dávnými věky. Kolem nich se větvily odbočky, popsané podivným písmem, které nikdo z nich neuměl číst, ani Al-Raqím, který se vyznal v jazycích Qurandu.
Pak přišli na rozcestí. Před nimi byly kovové dveře, šedé jak olovo, tvrdé jako ocel. Na nich nápis bylo napsáno: Nevstupuj!
Mohli tedy jít vlevo nebo vpravo. Dali se nejprve vlevo, což bylo blíže severnímu směru. Tam za další odbočkou nalezli podivný pokoj. V něm nebylo nic, nežli židle, mísa s vařící vodou, v ní klíč, a na jedné stěně kabinet: krásně vyzdobená dřevěná stěna s kulatými vitrážovými okénky.
„Co to je?“ podivil se Al-Raquím.
„Mám z toho divný pocit!“ zavrčel Klaes. „Nechoď tam!“
Al-Raqíma přesto překrásně zdobená a bohatě vymalovaná okénka Kabinetu vábila. Neposlechl. Čím byl blíž, tím jasněji slyšel podivné mumlání a šepot. Cítil se tím neodolatelně přitahován. Klaes ho chtěl odtáhnout silou, přitom se ohlédl a na židli v koutě spatřil příšerné zjevení. Bezvará masa končetin a očí.
„Aáááááááá,“ zařval, zakryl si tvář a utíkal. Prchali všichni.
„Cos tam viděl?“ ptala se ho Lovkyně.
„Nevím! Nevím! Údů to má vícero a tvary to mění,“ zaúpěl Klaes.
„Ale já jsem slyšel z okének krásné hlasy,“ řekl Al-Raqím. „A žádnou hrůzu jsem nezahlédl. Třeba tam tudy vede cesta!“
„Kuš!“ okřikl ho Klaes.
Zkusili cestu vpravo. Chodba se brzy lomila a schody vedly dolů. Po schodech přišli ke studni. Posvítili dolů a viděli, že tam je chodba, v níž roste břečťan, černý jak noc. Naštěstí Jarnovy botanické znalosti varovaly ostatní před pokušením, byť se jen dotknout té byliny.
„Znám ji! Způsobuje šílenství a zlé vidiny. Nedotýkejte se toho! Tudy nemůžeme jít!“
Takže museli zpátky a stáli zase přede dveřmi s nápisem Nevstupovat!
„Co budeme dělat?“
„Dveře jsou zamčené. Potřebujeme klíč!“ řekl Jarn.
„Nějaký klíč leží vedle v míse s horkou vodou,“ poznamenal Al-Raqím. „Třeba je to klíč právě od těchto dveří.“
„To by bylo docela logické,“ řekl Klaes.
Jarn neřekl nic, Odhodlaně se otočil a šel do pokoje s Kabinetem.
„Nedívej se do toho rohu! Hlavně se nedívej na tu židli!“ varoval ho Klaes.
Jarn si připravil nit a háček na háčkování. Klíč ale nešel vylovit žádným z jeho krejčovských nástrojů. Přitom nedopatřením koutkem oka spatřil ten přízrak v koutě na židli. Vykřikl a utekl ven.
Al-Raqím ho vystřídal, a zkoušel chvíli své štěstí, ale ani jeho kapsářské umění mu při lovení klíče z mísy s horkou vodou nepomohlo. Neuspěl.
„Musíme získat klíč. Není jiná cesta než kupředu!“ řekl Jarn, který už se trochu vzpamatoval z otřesného zážitku. „Venku nás čekají voje těch berserků. Jediná cesta skutečně asi vede kupředu. Samozřejmě pokud ten klíč je od těch dveří,“ konstatoval Klaes.
„Někdo ho musí vyndat,“ řekl Al-Raquím.
Chíli bylo ticho. Pak se ozval Lorinec: „Já nikterak nehodím se k boji, a ruku popálenou zas sobě zhojím.“
Vykročil k míse. Zavřel oči, a rychle sáhl do vody. Voda byla vařící. Uchopil klíč a spěchal se ním ven, rychle pryč z toho hrozného místa.
Všichni mu nedočkavě hleděli přes rameno. Zajásali, když se Jarnovi podařilo klíč zasunout do zámku a otočit jím. Dveře se otevřely a před nimi ležela chodba, mírně se svažující dolů. Kvapně pokračovali v cestě. Nakonec objevili Saguinův sarkofág. V samostatné místnosti nebylo nic, než mohutná kamenná rakev.
„Vypadá to tady přesně tak, jak to popsala Lyra. Kousek odsud musí být odbočka doleva,“ řekl Jarn. Prohlížel si rakev. Všiml si, že jsou na ní otisky černé dlaně. Snad nějaká výzdoba. Al-Raquím se naklonil nad náhrobek, ale s úlekem zase ucouvl.
„Co je?“
„Náhrobek je prasklý. A ten kdo by tam měl spát svůj věčný spánek, tam není.“
[1] Dá se předpokládat, že Talantius byl příslušníkem školy Celestiální magie.
