[zapsala Johana Passerin]
Zem pod nohama se jim chvěla, ale byli zase v nočním lese. Sunva třímala svoje dary a měkkého bílého tvora, který ji k tomu všemu zavedl.
“Je čas sklizně. Musíme najít nějaké oběti, jejichž krev nás vyléčí z nemoci Altzinu.”
“Ve vesnici je lidí dost,” pokrčila rameny Daran, která nyní na Lovkyni pohlížela s neskrývaným obdivem.
Sunva zavrtěla hlavou: “Ti přece uctívají Ninurak. Pojďme si nyní odpočinout. Za světla pak vyrazíme hledat zralé klasy.”
Vrátili se do vesnice, do svého srubu. Zavřeli okenice a usnuli ničím nerušeným spánkem. Sunvě se zdálo, že nese v náručí strom ve tvaru muže. Jeho kořeny byly nohy a ruce. Jarn měl sen o obloze zahalené rudými mraky. Viděl dva pilíře a na každém z nich stála socha z dávných časů. Slyšel starovezanské zvolání: “Nastal čas díla!”
Daran snila o velkém kotlíku plném nehtů. Na každém z nich bylo napsáno jméno v arkinských runách. Házela je do ohně. Lišce se zdálo, že stojí v chodbě před zavřenou skálou. Chtěla projít: mění se v hada, had v žížalu. Ta proleze skálou, a když se vynoří na druhé straně, uchopí ji do zobáku velký černý pták, Havran! Spolkne ji. V jeho útrobách je perleť a kouř a zářící koule. Ta září víc a víc, ukazuje hvězdné konstelace, liška se stává jednou z nich.
Probudilo je kokrhání kohoutů. Otevřeli okna a zjistili, že ráno již pokročilo. Skrze mlhu nad korunami stromů prosvítalo slunce. Byl konec října a listí se zbarvilo rudě a zlatě. Pod modříny byly zářivé koberce jehličí. Ve vesnici panoval čilý ruch.
Sunva jim vyprávěla svůj sen. “Co to může znamenat?” ptala se.
Jarn, který před chvílí procitl se zvoláním: “Velké dílo!” hned s jistotou a jiskrami v očích tvrdil, že Sunva zřejmě nese trám na stavbu velkého díla.
“Dřevo dobře hoří,” přitakala Sunva.
Králíček přihopkal k Sunvě a uvelebil se jí na klíně. Sklonila se k němu. A když pak zase vzhlédla, řekla: “Ať je to tak, nebo jinak, nás volá cesta na sever. Je to naše poslání.”
“To nepůjdeme zničit Observatoř?” stěžoval si Jarn.
“Ne. To by byla cesta zpět. Nejdříve musíme hledat uzdravení. Jsem kněžka Ninurak a říkám vám, že se uzdravíme krví, jedině za sklizený život je možno očistit naše životy. Pojďte, povedu vás!”
Vyšli ze srubu, rozloučili se s vesničany, kteří se divili, že hosté odcházejí tak kvapně, bez snídaně a bez požehnání jejích vládců. Než stihli něco namítnout, cizinci byli pryč. Za vesnicí Sunva pustila králíčka, aby je vedl. Šli hornatou a lesnatou krajinou. Králíček běžel, někdy se zastavil na mýtině a pásl se, pak zas zavětřil a hopkal dál, někdy panáčkoval a to se k němu Sunva sklonila a on jí něco šeptal. Liška se cítila opuštěná.
Co si to tam pořád špitají? ošívala se. Jarn si toho všiml a zval ji k sobě. “Pojď, budeme si taky spolu špitat. Půjdeme a někoho vykostíme a vyvrhneme. Velké dílo…”
Tu se však Sunva zastavila. Nasadila si masku a ponořila se do kněžství bohyně Ninurak. Požádala masku o vedení. Kde je posvátné místo? Pocítila, jak srdce bohyně bije. Cítila místo, kde byli minulé noci, i jiná taková místa. Pak spatřila na zeleném vršku směrem na sever háj a pod ním osadu. Od osady k háji mířili Meltikové v maskách.
“Tudy!” zavelela Sunva a vyrazila ostrým krokem. Tak šli dvě hodiny, než přišli na planinu. Na vyvýšeném místě tam rostly pokroucené staré stromy, tak hustě propletené, že tvořily střechu.
Sunva vztáhla ruku a zvolala: “Posvátný háj Ninurak!”
Všichni jasně viděli zlaté staré stromy a stejně tak viděli i hlouček mužů, který se k lesíku blížil. Nesli nástroje – pily a sekery.
“Sunvo, kam nás vedeš?” zeptal se Jarn.
“K tomu háji! To je posvátné místo a tamti lidé ho chtějí znesvětit. Pojďte, nastal čas žně!”
Rozběhli se, ale meltičtí dřevorubci měli náskok a byli u lesa dřív, než družina. Sunva byla zděšena. Cítila, jak do ní chodidly ze Země stoupá silný hněv. Vyslala k lesu svou myšlenku, ba co víc, kouzlo, kterým ji obdařila Ninurak. Les jako by se probudil, nespokojenost hvozdu se vzedmula. Zavál náhlý poryv větru.
“Pojďte, nemeškejte. Tam jsou naše oběti, jejichž krví se vyléčíme!” vykřikla Sunva.
“Je jich stejně jako nás! To není náhoda!”zvolal Jarn s nadšením.
“Ale pamatujte, že abychom se vyléčili, sklízet musí srp Ninurak, a krev nesmí skanout na posvátnou zemi,” dodala Sunva.
“Jak zabráníme úrodě, aby neunikla?” zeptal se Jarn.
“Musíte být důrazní, ale nesmíte je usmrtit. Sklizeň přenechte mému srpu.”
Po těch slovech se Sunva rozběhla, Klaes za ní a ostatní v závěsu. Dřevorubce mezitím z lesa vyhnal hněv hvozdu – padající větve, a tak si všimli, že se k nim řítí pět nestoudně obnažených osob bez masek. Jarn vytáhl větev s masožravými stonožkami a trochu je podráždil, aby jim dodal krvelačnosti. Hodlal je použít jako zbraň.
“Opusťte posvátný háj!” křikla Sunva mocným hlasem kněžky Ninurak. Dřevorubci odhodili nástroje a dali se na úprk.
“Nesmějí uniknout!” křikla Sunva a pak znovu varovala družinu: “Ale kroťte se, hlavně ty, Liško! Žnout musí srp, jinak nebudeme vyléčeni. Vpřed!”
Daran vystřelila a zasáhla jednoho dřevorubce do moudí. Ostatní vesničané ho popadli a nesli ho. Běželi dál. Jarn vyslal Lišaje, aby chytil a zastavil dva nejvzdálenější. Sunva dohnala nejpomalejšího muže a usekla mu hlavu svým srpem. S ledovým zasvištěním přeťala tepny a hrtan. Muž padl vskutku jako podťatý klas a jeho krev skropila listy na masce Sunvy. Srp byl naplněn jednou duší.
Mezitím liška kousla dalšího vesničana a Daran podrazila nohy jinému. Sunva přiskočila k muži, pokousanému Liškou, a podřízla mu hrdlo. Srp se rudě leskl. Daranina oběť se pokoušela dál utíkat, ale Liška ho strhla k zemi. Byl to mladík. Zoufale volal matku a žadonil o slitování. Ale i jemu Sunva usekla hlavu.
Cítila, jak se její bohyně raduje a její hněv i radost se jí šíří tělem. Liška vedle ní chlemtala krev, ačkoli zrovna ona žádné uzdravení nepotřebovala. Jen se jí zmocnilo opojení z bitvy, jaké nikdy předtím nepoznala.
Pak Daran chytila dalšího dřevorubce, a když byl on také sklizen, zvolala Sunva: “Srp je tímto naplněn. První z nás se může vyléčit.”
“Zkus to na sobě,” navrhla Daran. “Jen ty nás můžeš vyléčit, proto musíš sebe vyléčit jako první.”
Sunva pozvedla zkrvavený srp k mrakům. Uslyšeli zapraštění hromu. Pak si srp přiložila na prsa. Vnímala úplné uzdravení, a teprve nyní pochopila, jak moc byla nemocná.
“Jsem očištěna! Altzinská nemoc je pryč!” zvolala.
“Sláva, budeme vyléčeni krví!” radoval se Jarn. Klaes si však zakrýval tvář a bědoval. Sunva na nic nečekala a běžela sklidit posledního dřevorubce. Pak se rozhlédla. Kolem sebe viděla dílo Bohyně. Znovu pozvedla srp k oblakům, a když zahřmělo, zavolala své přátele. “Pojďte si pro uzdravení, srp je naplněn sklizní.”Jeden po druhém předstoupili před Sunvu. Ta jim přiložila srp na hruď a byli vyléčeni a udzraveni. Klaes šel jako poslední s hlavou skloněnou. Cítil hrozné zahanbení nad tím, že se účastní těchto předpotopních zvrácených rituálů. Ale i on po doteku srpu pocítil, jak z něj odchází Altzinský jed. Nemoc, která kolovala v jeho žilách od té doby, co pojedl v Altzinu Pokrm bohů, byla přemožena.
Jarn cítil z posvátného háje velké vábení, jemnou krásu šelestu motýlích křídel. Nemohl tomu odolat. Vydal se tím směrem. Háj měl asi třicet mečů v průměru. V jeho středu se nacházela mýtina. Po jejích stranách stály dva pilíře – ano ty pilíře z jeho snu! Na nich však neseděly sochy, ale tisíce motýlů pestrých barev. Jarn natáhl ruku. Motýli se na ní usadili a on jim něco šeptal.
Sunva si všimla, že Jarn chybí, až když byla hotova s léčením. Zbystřila. Otázala se Bohyně, kde Jarn je, a odpovědí jí byla nespokojenost a rozmrzelost. Ve stejné chvíli jakoby se břečťan, kterým byla porostlá mýtina, napnul a vší silou se snažil zatlačit pilíře do země. Sunva vešla do hájku a spatřila tam Jarna, jak stojí a jeho černá ruka je obsypána motýly. Jarn jim šeptal starovezanská slova. Hluboko pod sebou slyšel volání: “Noznoroh a Horonzon!” Ta slova rezonovala hrozivou silou, opěvovala dávno zapomenuté dílo. Začal si pobrukovat hudbu, kterou slyšel, cítil praskliny a zlomy pod nohama, ale nedokázal přesně určit, co to je a odkud se to bere.
“Konečně jsme dorazili na místo, kde velké dílo prýští na povrch. Musíme to tady prozkoumat.”
Sunva ho jemně vzala za předloktí a vyvedla ho z lesa. “Jediné, co musíme, je jít na sever.”
“Ano, měli bychom zmizet, než ty muže někdo půjde hledat,” přisvědčila Daran při pohledu na mrtvé s podřezanými hrdly.
Sunva si nasadila čelenku a čerpala chvíli sílu místa.
Jarn stále pod nohama slyšel volání “Noznoroh a Horonzon!” a ta slova rezonovala obrovskou silou. Slyšel útržky písně, opěvující dávno zapomenuté dílo. Pobrukoval si tu hudbu. Cítil praskliny a zlomy pod nohama, ale nedokázal přesně určit směr.
“Lišaji, Lišaji,” volal svého služebníka se zoufalou náruživostí. “Vzpomeň si na ty mapy! Co víš o tomto místě? Bylo zde něco? Sever Meltiky?”
“V časech, ze kterých pocházím, žily v této oblasti divoké kmeny, ale také si zde leckterý bohatší velmož plnil přání a věnoval se svým – třeba tajným – pokusům.”
Jarn zase odbloumal, následován svým služebníkem. Obešli hájek. Prohlíželi si krajinu. Jarnovi to tam připadalo povědomé. Přinejmenším mu to připomínalo krajinu z jeho snu. Klíč leží pod hřebenem. Vztáhl ruku a přivábil motýly. Jeden z nich mu usedl na dlaň.
“Veď mě! Chci zjistit více o svém osudu.” řekl Jarn. Motýl se rozletěl na západ a Jarn ho následoval.
“Díky, Sunvo, že jsi nás sem zavedla, je to opravdu silné místo. Pojďme nyní za motýlem. Třepot jeho křídel je hymnou, která nás vede,” pravil Jarn.
Sunva zavrtěla hlavou. “Ne, jdeme na sever, tam je náš cíl, ke kterému jsme slíbili dojít. Pamatuješ se ještě na Maghon? Na počátek naší pouti a proč a kam jdeme?”
“Není to daleko! Jen se tam podíváme, a pak na sever půjdeme. Jen to prozkoumáme. Klaesi! Pod tímto masivem se skrývají cenné vynálezy, které by ti pomohly získat věhlas. Kdybys něco takového donesl do Ylleru, stal by ses dozajista profesorem,” promlouval Jarn sladkým hlasem.
“Artefakty, říkáš? Jakmile to začne být ta obvyklá magořina, tak se vracíme.”
Sunva zvýšila hlas. “Musíme jít na sever!” V tom hlase bylo něco velitelského, moc a síla, jakou jim ještě neodhalila. Umlčela Jarna i Klaese a vydali se na sever.
Před polednem se po jejich levé ruce, na západě, otevřelo údolí. V něm se tyčila dvě skaliska a na nich pilíře a sochy.
“To je krajina z mého snu!” zvolal nadšeně Jarn a vyslal motýla ze své ruky. Zároveň cítil, jak srdce vozu, které nosil u sebe, jako by ztěžklo.
“Já… musím tímto směrem. K těm útesům. Tam leží velké dílo, Lišaji!” Zavrávoral, ale Lišaj ho podepřel. “Ano, pane, velké dílo.”
“Naše velké dílo je přece cesta do Xalgonu!” rozhněvala se Sunva.
“To je malé dílo. To je jen zrnko písku v příboji Velkého díla!” zasmál se Jarn. Opět se obrátil ke Klaesovi a začal mu barvitě líčit vynálezy a stroje, které se ukrývají v chodbách pod horami. Ale Klaes tomu odolal.
“Ne. A nemůžeme rozbít družinu. Byla by to jen další nesmyslná cesta pod zem!”
“Nesmylná?! Cesty pod zemí, kterými jsem vás vedl, byly zkratky! Běžte tedy napřed po povrchu, my vás doženeme. My s Lišajem musíme dokončit poslání. Bude to jen malá odbočka.”
“Ano, mé místo je po vašem boku, pane,” řekl pokorně Lišaj.
Sunva se ponořila do kněžství bohyně Ninurak a vnímala, že Bohyni je v útrobách nedobře. Králíček jí vylezl na rameno a něco šeptal.
“Zůstaneš s námi!” zvolala. Ale Jarn se jen zasmál. Tentokrát jejímu velitelskému hlasu odolal.
“Kdepak, Sunvo, každý máme jiný osud. Sem vedly celou dobu moje kroky. Pojď, Lišaji, naše velké dílo čeká!” řekl, otočil se a spolu s Lišajem odcházel pryč, do údolí, k oněm dvěma skalám. Kráčeli dávnou cestou, kterou si podrobila vegetace, ale přesto to byla stále patrná cesta, vlastně obrovské schody do hor. Blížili se ke dvojici pilířů.
Zbytek družiny na ně chvíli hleděl.
“Nemůžeme je přece nechat odejít! Družina musí zůstat pohromadě,” řekla Daran. Sunva přikývla. Pak jako by přemýšlela. Ve skutečnosti se opět snažila spojit se svou paní. Vykřikla jazykem Ninurak. Bylo to volání o pomoc z hvozdu. Volala medvěda. Ten se skutečně objevil, vyšel z lesa za nimi.
Liška na něj zůstala zděšeně koukat, medvěd na ni. Byl to opravdu obrovský tmavě hnědý horský medvěd.
“Zastav je,” přikázala medvědovi Sunva. Velký hnědý tvor se rozběhl. Lišaj a Jarn, když ho za sebou uslyšeli, se také dali do běhu. Dřív, nežli je medvěd stačil dohnat, dorazili k bráně mezi skalisky a vběhli dovnitř. Medvěd se před těmi dveřmi ale zastavil a neodvážil se dál.
