[zapsala Johana Passerin]
Ještě, než se doopravdy vydali na cestu na jihovýchodní hranici, konala se porada s generálem a jeho pobočníky a bylo potřeba provést řadu příprav. Na poradě se dozvěděli, že boje jsou tvrdé, Tagaris udeřil zuřivěji než kdy předtím, a Meltika ustupuje. Bojuje se od barikády k barikádě. Oba tunely, které bylo potřeba vyčistit, mají koleje, což právě přivedlo generála Medgase na myšlenku použít vůz. Pak se radili o tom, jak vůz vylepšit, aby bylo možné zopakovat první bojový úspěch a přitom zabránit poškození vozu.
„Třeba přidělat na něj nějakou radlici,“ navrhoval Klaes.
„Vůz byl určen k přepravě cestujících, je to slavnostní kočár pro konzula, a ne nástroj války. Jeho konstrukce je sice prvotřídní, ale nebyla zamýšlena na to, aby odolala útokům,“ namítl Lišaj.
„Co kdybychom na něj nasadili něco jako masku! V souladu s místními zvyky dáme vozu masku a ta posílí jeho cudnost a sílu!“ zvolal Jarn.
Lišajovi se to nelíbilo, ale pak Jarn navrhl masku ze štítů, která by se na vůz upevnila masivními řetězy. Daran svolila, že pomůže se spojováním kovových částí k sobě a zpevní je runou Oceli. Zatímco na tom pracovali, Jarn se šel projít a sehnat nějaké další kovové části – například brnění padlých Tagarisanů. Liška šla s ním. V nozdrách cítila pach krve a ten jitřil její představivost a lovecké pudy. Možná na ni působilo i to, že už velice dlouho byla pod zemí. Už si vlastně ani nevzpomínala, kdy naposled viděla denní světlo. Také Jarn se dostal do zvláštní nálady, veršoval a prozpěvoval si. Každopádně, když se vrátili z obchůzky, měli jasný plán: na konstrukci vozu upevní ještě těla padlých Tagarisanů. Měli dokonce nákresy, jaké podivné obrazce z nich vyskládají.
„To je šílenost! To nemůžete myslet vážně!“ obořil se na Jarna Klaes.
„Proč ne? Ti jsou přece již mrtví, ty už zneuctít nemůžeme, ale můžeme zastrašit jejich spolubojovníky a tím jim zachránit životy!“ opáčil Jarn. Liška s ním souhlasila – mrtví jsou mrtví a tím pádem jsou jen na hraní (nikdy neviděla tolik mrtvol pohromadě).
Jarn si nakonec prosadil svou. Klaes si ucpal uši a znechuceně odešel. Odmítal se účastnit připevňování rozřezaných těl na vůz byť i jen tím, že by se na to koukal.
Po upevnění monstrózních ornamentů z těl, hlav, vnitřností a končetin zabitých rytířů na vůz byli připraveni odjet. Generál Medgas jim přišel popřát štěstí a úspěch v boji a představil jim jejich průvodce. První byl šedý, v šedé masce s výrazem přísného válečníka, v šedém plášti, pod nímž měl šupinovou zbroj. Druhý byl voják v masivní plátové modrofialové zbroji v masce s hmyzíma složenýma očima, trochu připomínající mravenčí hlavu.
„V Meltice vládnou dva vládcové, a tudíž při všech důležitých rozhodnutích musí být dva jejich zástupci. Tohle je podplukovník Achiton, je zástupcem archonta pro vnější záležitosti. Vyzná se v mapách,“ zahřímal generál a ukázal na šedého rytíře. „A toto je Akali. Zastupuje archonta ve vnitřních záležitostech,“ pokynul Mravenčí masce a ta se mírně uklonila. „Ať vám v boji přejí vaši i naši bohové štěstí!“
„Můžeme vyrazit. Budu navigovat,“ řekl prostě Achiton a sebejistě se postavil vedle Lišaje. Vytáhl mapu se spoustou vpisků a poznámek a něco na nich Lišajovi ukazoval. Akali jej následoval jako stín a nepokrytě na něj dohlížel, jako by kontroloval jeho práci.
Po nějaké době narazili na posádkovou základnu. Po stranách tunelu leželi zranění na nosítkách i jen tak; čekali na transport do týlu nebo na smrt. Hned vedle se hromadili mrtví. Nedaleko byl zátaras, který s obtížemi zadržoval davy nepřátel, kteří se na něj tlačili jako černý ocelový příliv. Byla slyšet vřava bitvy.
„Jakmile budete připraveni, dám signál našim, aby se rozestoupili,“ pronesl Achiton.
Jarn změnil svou masku tak, aby měla osm očí, a řekl: „Lišaji, až přijde čas, tak chci, abys zatroubil. Chci vyzvat nepřítele ke kapitulaci a zabránit krveprolití. Nebo se o to aspoň pokusit.“
Lišaj přikývl. „Ano, pane.“
Achiton vyšel ven a vydal rozkazy. Meltici se rozestoupili a stáhli se za vlak. Tagarisané se samozřejmě s rykem vrhli kupředu.
Lišaj pronesl dunivým hlasem tak, aby to bylo zesíleně slyšet mimo vůz: “Tato oblast je nyní pod ochranou vznešeného konzula Saguina. Odložte zbraně! Mír – chceme mír!“
Jeho slova, pronesená ve staré vezanštině, však neměla žádný účinek. Klaes se ušklíbl a utrousil něco ve smyslu „Chcete hlásat mír, a přitom se zdobíte hnusnými obrazci z rozřezaných lidských těl!“
Jarn zasténal: „Slova míru neuspěla. Lišaji, plnou silou vpřed!“
Bylo slyšet, jak drcené kosti skřípají pod koly vozu, nářek a sténání naplnily tunel, krev zbrotila zem a plášť vozu už nebyl stříbrný, ale rudý.
„Dělá se mi nevolno!“ vykřikl Klaes.
„Něčeho se chytni. To je tou rychlostí,“ odpověděl Jarn.
„Je mi špatně z tebe!“ zasyčel Klaes.
Před vozem se vršila hradba rozdrcených těl, až nakonec pod jejich tíhou radlice z vozu odpadla.
„Díkybohům,“ utrousil Klaes.
„Zpětný chod!“ rozkázal Jarn. „A pak dopředu a dozadu!“
„Jak si přejete, vaše excelence,“ odtušil Lišaj a jeho ruce hbitě běhaly po desce ozářené neznámými znaky. Jarn si povšiml, že Akali bedlivě sleduje, co dělá Lišaj s řízením vozu. Prohlížel si vůz a hleděl Lišajovi pod ruce. Dokonce se, zdánlivě jen tak mimochodem, dotkl ovládací koule. Achiton byl voják a navigátor, ale Akali špehoval. Tím si byl Jarn jistý. Šel za Klaesem, aby se mu s tím postřehem svěřil.
„Klaesi, musím ti něco říct,“ řekl Jarn.
Klaes se znechuceně odvrátil. „Nevím, jestli to chci vědět.“
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Jarn a přitočil se k Lišajovi. Vezansky mu pošeptal: „Dávej si pozor na toho v hmyzí masce! Jsem si jistý, že špehuje.“ Pak nahlas pokračoval v hovoru, řka, že by bylo dobré polapit tagariského velitele, aby se ukončil ten masakr.
„Podle našich zkušeností se Tagariští velitelé neúčastní bojů v první linii,“ řekl Achiton, když to slyšel.
Po hodině přejíždění sem a tam a drcení kostí vřava postupně ustávala. Zdálo se, že se Tagarisané stáhli. Otevřeli dveře a ovanul je puch výkalů a krve. Koleje nebyly vidět, na zemi byla kašovitá změť údů, rozdrcených úlomků železa a kostí a v tom se svíjeli zranění. Meltikové je systematicky dobíjeli.
Když to Jarn viděl, zhrozil se. „Proč? Proč! Já jsem tu válku nechtěl! Ach, přátelé, čím jste si museli projít. Co vše ještě budeme muset položit na oltář míru!?“ Složil hlavu do dlaní a z osmi očí v jeho masce se řinuly černé perly. Otřásaly jím vzlyky, ale podle zvuku nebylo možné určit, zda je to smích nebo pláč, lítost, dojetí nebo tlumený chechot. Pak se podíval na Akali a řekl: „Věc je dokonána. Jak se cítíš?“
„Vykonali jste, oč jsme vás požádali,“ řekl k překvapení všech jemný ženský hlas. „Válka je taková. Pokud bychom to neudělali, zabili by oni nás. Vypálili by naše domovy, povraždili ženy a děti. To, co jste vykonali, je však jen první kamínek hradby, která nás ochrání.“
Jarn byl rád, že má masku a není mu na tváři vidět výraz zmatku a překvapení. Naklonil se k Lišajovi a tichounce zašeptal. „Špehuje nás. Nesmíme dopustit únik informací. Konverze na naši stranu je žádoucí. Uměl bys vytvořit nápoj, ehm.“ Lišaj neznatelně přikývl. Pak Jarn vytvořil svou levou rukou pach rozčilených mravenců a vyslal tuto vůni k Lišce jako zprávu. Liška ji hned zachytila a pochopila to jako varování. Rozhlédla se – žádné mravence nikde neviděla, ale pak si všimla mravenčí masky Akali. Aha!
Jarn zvolal: „Slavíme velké vítězství! Lišaji nalej všem!“
Klaes se znechuceně odvrátil: „Děkuji, ale na to si připíjet nebudu.“
Ani Akali nápoj nepřijala: „Není mým zvykem, konzule, připíjet si před dokončením úkolu. Připijeme si v hlavním městě, až završíte celou svou práci. Na hodování bude čas později. Pak vás čeká velmi opojné víno, věřte mi.“
Všichni ostatní kromě Akali, Klaese a Lišky si vzali od Lišaje sklenice a připili si. Zatímco usrkávali hustý nápoj, Jarn rozvlnil svou masku a významně se podíval na Lišaje. Ten již velmi dobře rozuměl svému pánovi a i z nejmenších náznaků pochopil, co potřebuje. Jeho štíhlé prsty přeběhly po ovládacím panelu a kód se změnil. Jarn také znovu vyslal pachovou zprávu lišce. Mraveniště pod útokem.
Tady něco smrdí, pomyslela si Liška. Pocítila neklid.
Achiton právě přišel z obhlídky a hlásil, že koleje jsou uklizeny a je čas vydat se do druhého tunelu a zopakovat akci, kterou zdárně dokončili zde. „Situace je tam kritická, potřebují nás co nejdříve. Musíme se hned vydat na cestu!“
Ve voze zavládlo pochmurné ticho. Byli unaveni a otupělí; v nose cítili ten pach smrti a v uších jim znělo sténání raněných a umírajících. Když dojeli do týlu východní bojové linie, provedli obhlídku vozu. Utržil nějaké šrámy, ale nic vážného to nebylo. Nicméně Jarnovi dělalo starost, že někde ztratili ochrannou masku.
„Potřebujeme nejdřív opravit tu radlici, bez ní příliš riskujeme poškození našeho vozu,“ řekl Jarn.
„Rozumím tomu. Pomůžeme vám to opravit,“ odvětil Achiton a přivolal nějakého důstojníka a cosi mu řekl. Voják odběhl a po chvíli se vracel s jakousi drezínou naloženou materiálem. Mohli se dát do práce. Daran opět pomáhala spojovat kovové části ochranné konstrukce k sobě. Klaesovi se ulevilo, že tam Jarn nemá potřebu připevnit další nohy a ruce tagarisanů. Jarn z jeho mlčení vytušil, na co asi jeho společník myslí, a oslovil ho: „Nefungovalo to, omlouvám se, bylo to zbytečné.“
„Zbytečné!? Bylo to nechutné, neuctivé znesvěcení padlých, ukrutná zvrácenost! Zklamal jsi mě!“ vybuchl Klaes a zahrnul Jarna výčitkami. Rozvinula se plamenná diskuse o povaze války, o utrpení a pomíjivosti, a o smrti a sjednocení se s ní. Ale ani během ní si Jarn nepřestával všímat Akali a Achitona. Akali se neustále zdržovala v přítomnosti Achitona a bedlivě pozorovala opravy a úpravy vozu. Akali sbírá vědomosti o našem voze. Nevím, jaké jsou její záměry, ale nemá čisté úmysly. Musíme se před ní mít na pozoru. Kdyby nám vzali vůz, bylo by to strašné – nemohli bychom se dostat do Xalgonu. Nenápadně se přitočil k Lovkyni, a když stáli v zákrytu za Lišajem, pošeptal jí, co si myslí. „Řekni to potají ostatním!“
Liška čenichala kolem Akali. Nevídáno, neslýcháno! Všechny pachy smíchány jeden přes druhý. Jako by Meltikové žili na místech, kde jsem nikdy nebyla. Poznávám sotva santal a pryskyřice stromů z dalekých krajin. A pak je tu pach vojáctví: kov, kůže, olej, pot, chlupy, krev a – ženská! Ne – více žen a mužů v jednom brnění. Dva různí muži a dvě různé ženy. Jedna vězí teď v tom honosném obleku, ale cítím pach ještě jiné ženy. Ta, která se skrývá pod maskou, není tou, která masku běžně používá. Tato žena voní jemně, vznešeně. Voní bylinami, alchymií, drahými parfémy, palácem, chrámem. Liška byla zaplavená dojmy, ale nakonec si je utřídila: je to vysoce postavená, prvotřídní osoba, která si vypůjčila identitu někoho jiného, jestli tedy u Meltiků tohle není vlastně normální. Cítím její vzrušení, které ona dobře zná; nenechá se jím pohltit, ale ani ho nepotlačuje. Takže je zkušená v tom, co dělá. Nemá strach.
Liška se odloudala k Jarnovi, a začala se mu otírat o nohy, jako rozmazlené zvířátko, které by chtělo podrbat za ušima. Sklonil se k ní a ona mu všechno šeptem řekla, zatímco on pronášel šišlavým hlasem, jako by mluvil se psem nebo kočkou.: „Hodná lištička, chceš podrbat, jo? Hodná holka. Ták a teď jdi zase k někomu dalšímu, mám plné ruce práce (zvláště tu levou).“ Naposled ji poplácal a ukázal jí, že má běžet k Daran. Poslechla ho.
Radlice byla opravena a mohli vyrazit. Zacouvali a vjeli do dalšího tunelu. Tím se dostali přímo na bojiště. Situace byl podobná, ne-li horší. Jarn s Lišajem zopakovali své výzvy k míru a bratrství, ale se stejným neúspěchem. Slova „Přinášíme vám mír a lásku!“ tentokrát přeložená do garionštiny, vyvolala v tagarisanech salvu smíchu. Vrhli se do útoku. Vůz se rozjel a rozséval smrt v prvních řadách. Opět se rozpoutala krvavá jatka. Chvílemi nebylo vidět průzorem ven. Vůz nadskakoval, jak jeho kola drtily kosti. Jarn na to hleděl a žaludek se mu najednou zhoupl, ani sám nevěděl, jak. Možná za to mohlo to červené víno, kterým si připíjeli. Každopádně sám sebe přistihl, že volá. „Liktore, liktore, zastav! Couvej pryč! Co jsme to udělali!?“
Liktor Lišaj poslušně zabrzdil, a vůz se zastavil.
Achiton se vrhl k Jarnovi, chytil ho za ramena a zatřásl jím: „Konzule Saguine, já vím, že to je hrozné ale musíme bojovat dál.” Jarn si sundal masku a začal plakat. „Pryč odsud, Liktore, musíme pryč!“ vzlykal. Achiton a Akali si vyměnili pohledy.
„Vzpamatujte se! Musíme dál bojovat!“ vykřikl Achiton. „Udělejte něco! Copak vy nemáte vládu nad svým konzulem, když on ztrácí vládu nad sebou?“
Klaes zavrtěl hlavou. „A vy snad máte vládu nad svým králem?“
„Nerozumím. Ale tohle budeme muset vysvětlit našemu velení,“ řekl Achiton výhružně.
„Myslím, že jsme vám pomohli už dost,“ odsekl Klaes. Lišaj pozoroval, jak se z tunelů s řinou další a další tagarisané. Jejich ryk byl slyšet i uvnitř vozu, na který houfně útočili. Zvenku se ozývaly zvonivé zvuky dopadajících halaparten a válečných kladiv.
„Pane, zahalte se. To je nedůstojné,“ vyzval Achiton Jarna, aniž by se na něj podíval. Jarn nevnímal. Klaes ho vzal kolem ramen a odvedl ho do zadní části vozu.
„Ach, odpusť mi! Co jsem to udělal?! Moje jediná útěcha je poučení, prozření,“ sténal Jarn. Achiton se obrátil na Lišaje: „Musíme znovu zaútočit. Jinak jejich množství nakonec roztrtí i tento váš vůz a nás všechny v něm. Neodolá věčně.“
Lišaj s ledovým klidem pravil: „Bez rozkazu mého pána nemohu sloužit.“
Achiton se rozhlédl. Ještě tam byly ženy, které celé dění sledovaly z odstupu. Kdyby neměly masky, mohl by vidět jejich znechucený výraz. „Nemůžete nějak přesvědčit vašeho vozataje, aby dokonal, co jste slíbili jako daň za průjezd naším územím?!“
Daran pokrčila rameny. „Taky jsem toho mínění, že jsme vám pomohli už dost. Tunely se naplnily krví.“
„Ale ještě ne dost! Podívej se ven! Je tam plno nepřátel!“ zvolal Achiton. Vůbec nechápal tohle nenadálé selhání.
„Děláme, co můžeme. Splnili jsme, co jsme v rámci možností mohli,“ řekla Lovkyně.
„Váš úkol bude splněn, až se Tagaris obrátí na útěk a tunely budou volné. Slíbili jste pomoc ohrožené zemi proti agresorovi! Domluva zněla jasně.”
Klaes uložil Jarna na lehátko a vracel se k ostatním. Zaslechl poslední Achitonovu větu a měl chuť zařvat: musíme do Xalgonu! Na nás závisí záchrana světa a vy nás tady zdržujete!
„Co se mu stalo?“ tázal se ho Achiton.
„Není mu dobře,“ odpověděl Klaes.
„Jinými slovy, váš velitel se zhroutil. Kdo přebírá velení po něm? Co budete dělat?“ tázal se Achiton.
„Jen náš velitel ovládá tento vůz,“ odvětil vážně Klaes.
„Váš velitel neovládá sám sebe. Nemůžeme však dopustit, abyste nesplnili slib. Když velitel ztratí hlavu, nebo padne, přebírá po něm velení jeho důstojník. Nechť ten, kdo tady teď velí, dokoná co je potřeba…“ zvolal naléhavě Achiton.
„Ztratil hlavu? Možná ji spíš našel,“ skočil mu do řeči Klaes. „Prohlédl, jaký masakr způsobil. Nezlobte se, ale musíme pokračovat v naší cestě. Máme důležité poslání.“
„Kdyby se váš velitel nezhroutil, měli byste už práci dávno hotovou! Dáme vám hodinu na to, abyste se rozmysleli, a pokud pak nedokončíte práci, budeme to brát jako porušení smlouvy a převezmeme velení sami!“
Klaes se odebral za Jarnem. Ten se mu s pláčem omlouval, sténal a naříkal. Daran a Lovkyně nad ním stály. Lovkyně v duchu procházela obsah své přírodní lékárny a přemítala, zda nemá s sebou nějaké byliny na uklidnění. Liška přicupitala, očichala Jarna a zase odběhla. Šla za Liktorem a otřela se mu o nohu.
„Co je?“ Sklonil se k ní a hladil ji po hřbetě. Uslyšel liščí šepot: „Pospěš za tvým pánem, potřebuje tě!“ Lišaj udělal, co mu radila.
Když přišel do místnosti a uviděl Jarna ležet v klubíčku na pohovce, uvědomil si, že se stalo něco velice zlého. Tohle není Saguin! Musím mu pomoci! Vrhl se k němu, odstrčil kolem stojící a klekl si na zem.
„Pane!“ uchopil jeho levici a přiložil si ji na modré čelo. Jarn začal křičet a sténat a snažil se vyprostit z Lišajova sevření, ale marně. Lišaj ho držel pevně. Klaes se mu pokusil vyrvat Jarnovu ruku, nebo ho nějak odstrčit. Lišaj mu uštědřil políček. Klaes odletěl, jako by ho kopl kůň.
„Nevstupujte mezi liktora a jeho pána,“ řekl chladně Lišaj a pokračoval v práci. Vléval své síly do Jarna a ten se pomalu vracel k sobě – tedy k Saguinovi.
Sunva klečela u Klaese podpírala ho. „Nenech se vtáhnout zpět do temnoty, Jarne! Mysli na broskvoně ve svém sadu!“ volal Klaes. Jarnovi se skutečně na chvíli vybavily broskvoně a pokusil se odstrčit Lišajovu ruku, ale marně. Lišajova ruka ho pálila. Připadalo mu, jako by mu liktor na čelo vypaloval stejné ornamenty, jaké měl on sám. Jarn a Saguin v něm zápasili. Zmocnily se ho křeče, chrčel a kvílel. Jeho údy se svíjely. Měl jsem si tu ruku uříznout – hned na začátku, hned jak se to stalo! blesklo mu hlavou. Strčil si prsty do úst a stiskl zuby. Cítil teplou krev a něco mu sklouzlo do krku. Ukousl si článek ukazováčku a polkl ho! Přesto jeho levice zvítězila. Saguin se opět ujal vlády nad Jarnem. Křeče ustaly. Posadil se a upřel svůj pohled na Lišaje.
„Děkuji ti, Lišaji!“ zašeptal a rty měl modrorudé. Pak vstal a rozhlédl se. Nasadil si masku a pospíchal k řídícímu panelu. Cestou popadl Akali, která stála u oka vozu a zcela nepokrytě se snažila proniknout k ovládání. Odstrčil přitom i Klaese, který se také pokoušel Akali od oka odtáhnout. Přišel o chvíli dříve, protože si uvědomil, že u řízení vozu nezůstal nikdo z družiny. Musím ji konvertovat. Už se toho dozvěděla příliš, pomyslel si Jarn. Pevně ji stiskl svou levicí její předloktí. Jeho krev prosakovala jejími šaty. Akali udiveně hleděla na tekutinu, která ji potřísnila. Takový nápor síly ještě nezažila, ale přesto dokázala zůstat sama sebou. Zároveň ji však zaplavila zvědavost. Chtěla prozkoumat toho druhého, seznámit se s ním a povídat si. Konverzovat. Chvíli tak stáli a hleděli na sebe, a nikdo kromě Lišaje netušil, co se mezi nimi odehrává.
Pak Jarn poručil Lišajovi: „Vpřed!“ Stroj se dal do pohybu. Vůz ze sebe setřásl hrozen tagariských rytířů, kteří se (zatím neúspěšně) snažili svými meči a píkami dostat dovnitř vozu, a začal systematicky drtit vše živé kolem sebe. Za dvě hodiny bylo dokonáno.
Akali a Achiton uznale pokývali hlavou a gratulovali Jarnovi k vítězství.
„Ano! Pojďme si připít! Byla to namáhavá práce a nebylo jiné cesty. Pamatujme na vyšší dobro a směřujme k němu. Mohu předpokládat, že naše část slibu je nyní splněna.“
„Archon a Archúsa nás očekávají v Altzinu. Chystají hostinu na oslavu vítězství. Tam si připijeme vínem, jaké jste ještě neochutnali,“ odpověděl Achiton.
„Již se těším, že je poznám masku proti masce. Řekni mi, jací jsou?“ ptal se Jarn.
„Má paní je mocná a kráčí se mnou, kamkoliv jdu. Její hlas mě provází,“ řekla Akali.
„Co říká?“
„Pěje píseň vítězství a žalu nad zbytečnou řežbou,“ odtušila Akali.
Pak se vydali na sever, a cestou Jarn a Akali pokračovali v diplomatickém rozhovoru. Bavili se o voze, o tom, co Akali na něm zaujalo. Jarn zjistil, že Akali má o technice značné vědomosti a že Meltika má nějaké exempláře vozů, ale žádný není funkční. Pak se omluvil a šel za Lišajem. Chvíli vedle sebe stáli u řídícího panelu a dívali se průzorem do vířící tmy tunelu. Koleje byly na tomto úseku v překvapivě dobrém stavu.
„Ještě jednou ti děkuji, Lišaji,“ pronesl Jarn a pak šeptem dodal: „Akali se dotýkala oka vozu. Chci, abys zjistil, co ví, a případně udělal opatření proti zneužití vozu.“ Lišaj mlčky přisvědčil a chvíli se věnoval znakům na panelu. Zjistil, že Akali byla skutečně v kontaktu s ovládáním!
„Je to tak! Myslím, že se nám pokusí stroj vzít. Musíme udělat vše proto, aby se jim to nepodařilo. Sleduj každý její krok!“
Klaes se stáhl do zadního pokoje. Tam jej našla Lovkyně. Jejich rozhovor byl plný obav a starostí o Jarna a o jejich poslání. Klaes přisvědčil: „Ano, dostáváme se na scestí a uhýbáme pořád dál od našeho úkolu a cesty do Xalgonu.“
„Jarn propadá stále víc a víc své černé ruce, Saguinovi. Pořád je sice na naší straně, ale už to není on, Jarn. Je mi z toho smutno,“ dodala Lovkyně.
„Větší nebezpečí nám teď hrozí od vládců Meltiky. Nesmíme se tam zdržet,“ řekl Klaes.
Jarn se vrátil k rozhovoru s Akali. Chvíli konverzovali, a pak se jí zeptal: “Pokusila jste se ovládat tento stroj?“
Odpověděla s malým zaváháním, jako by se rozmýšlela. „Ach, tak to bylo ono?“
„Tam, odkud přicházím, se na takový čin hledí s extrémními předsudky. Pro ty, kdo se dotknou konzulova stroje, bývá smrt vykoupením,“ řekl vážně. Ale ona se místo odpovědi zasmála zvonivým smíchem, který vyjadřoval sebejistotu. „Vidím, že tam, odkud přicházíte, neztratila kultura své pevné základy. Co se mnou uděláte?“
„Co mi nabízíte?“ řekl Jarn.
„Romantickou procházku v Altzinu, kompenzace přestálých útrap uvolňující masáží…“ navrhla Akali.
„Kdybych byl pouhý smrtelník, tak bych neodolal a jistě by mě to uspokojilo. Ale konzula zajímá pravda. Protože ještě hůř než ti, kdo se dotknou konzulova stroje, dopadnou ti, kdo by mu ho chtěli ukrást,“ pravil Jarn.
„Jste velmi přímý v otázkách i odpovědích.“
„Ano, jsem. Tam, odkud přicházím, bylo zvykem dívat se pravdě do očí. Zajímá mě pravda. Chce někdo ukrást stroj? Chystá někdo proti nám zradu? Chce nás někdo otrávit? Řekni mi to!“ Položil jí svou levici na předloktí, potřísněné jeho zaschlou krví. Fascinovaně hleděla na chybějící článek jeho ukazováčku. Pak mu šeptem sdělila, že v Meltice jsou dvě skupiny, z nichž jedna skutečně touží ukrást stroj. Akali patří k druhé skupině. Jarn jí dal najevo, že je ochoten spolupracovat s její skupinou. Ona přikývla.
Cesta na sever ubíhala. Později byly stříbřité koleje nahrazeny ocelovými nebo i kamennými, takže museli zpomalit. Místy tunel vypadal, že se opravuje.
„Vypadá to, jako byste se to snažili opravit. Vy ty koleje používáte?“ zeptal se Klaes, který se mezi tím dal trochu dohromady.
„Ano, snažíme se kráčet ve stopách starého Vezanu, ale zatím ne moc úspěšně. Tohle je nově zbudované. Už jsme blízko Altzinu,“ odpověděla Akali. Po chvíli skutečně dojeli na místo, kde koleje končily masivní zdí. Vedle nástupiště bylo vidět schody.
„Nyní vystoupíme a půjdeme nahoru, tam je naše město,“ oznámil jim Achiton.
Sbalili si své věci a připravili se k odchodu. Lišaj nastavil ovládání tak, aby vůz mohl ovládat pouze on nebo Jarn. Kromě toho postavili mlžného lokaje na stráž. Pak následovali Akali a Achitona po schodech. První dvě patra byly schody kamenné, ale pak začaly být honosně vyzdobené: zrcadla, koberce, fresky. Nakonec stanuli pod širým nebem, na nebi zářily hvězdy a měsíc právě v úplňku. Připadal jim obrovský a hvězdy jasné a pichlavé. Čerstvý vzduch chutnal sladce a opojně. Když se rozhlédli, viděli, že město je rozloženo na okraji velikého kráteru. Přes planinu vedl most a v jeho středu se na vrcholku kopce vypínal palác.
