Gandhara je veliká říše, která hraničí se Siranií na jejích východních hranicích. Členitý kontinent, který se rozkládá na východ od Siranijské říše se téměř stejně velký jako celý západní kontinent a celý je pod jedinou vládou a jedinou správou – celý je jedinou říší, Gandharou.

Gandharský kontinent je nejméně prozkoumanou částí Qurandu z jediného důvodu – do Gandhary je zakázán vstup všem cizincům, mimo zvláštních výjimek, které jsou však vázány přísahou a stejně bedlivě pod dohledem. Přesto o geografii kontinentu lze říci s jistotou tyto základní rysy:

Celá země je průmerně daleko hornatější, než země Západu – tolik, kolik má Západ plání a rovin, tolik má Gandhara pahorkatin a vrchovin a kolik má Západ pahorků, tolik má Gandhara hor a kolik Západ hor, tolik Gandhara velehor. Všechny horské hřebeny se pak sbíhají v jakýsi uzel přímo ve středu říše, kde se rozkládá náhorní planina zšíře mnoha a mnoha stovek mil, z níž vyrůstají samotné nejvyšší vrcholky světa horstva Nazranzikhary. Na této planině je mnoho tajemných míst a mnohá údolí, v nichž se prý kdysi dávno národ Gandhařanů zrodil.

Kdesi na této planině, v místě zvaném Srdce hor, neboli Gharahjartarok, se nalézá prastarý klášter, který je jedinou zbylou školou Maghavanů na Qurandu. Opatem tohoto kláštera je Adimaghavan Indar, představený Řádu. Nejzjevnější částí kláštera je jeho opevněné vznosné čelo, které se tyčí jako jedna z okolních hor nad údolím, v němž se rozkládá Gandharnagara, hlavní město říše.

Gandhařané žijí v kastovní společnosti s velmi pevně stanovenými pravidly. Nejvyšší instancí všeho rozhodování jsou Maghavani. Gandharská společnost nemá příliš pochopení pro lidské slabosti a všeho nepovedeného se zbavuje spartánsky vrháním ze skal, kterých je v Gandhaře vždy dost. Každá společenská kasta má předepsanou úlohu, ženy jsou zcela pod nadvládou mužů, mladí pod nadvládou starců, soudy jsou tvrdé, krátké a rozsudky rychlé a účelné. Radikálním potlačením individuality na úkor celku dosáhla Gandhara nesmírné moci a možností, podobně jako mraveniště nebo včelí úl, každý má svou jasně danou úlohu. Gandharský řád nechává individualitu se projevit až v nejvyšších stupních společenského žebříčku, tam kam se dostanou jen ti dokonale prověření systémem. Gandhařané považují svůj systém za nejlepší kontrolu kvality a nemají žádný ostych rozlišovat jedince na ‘kvalitní’ a ‘nekvalitní’. Jen taková individualita, která dostoupí až na vrchol, je totiž podle jejich soudu hodna projevení.

Po desítkách tisíc let experimentování s limity řádu Gandhařané pochopili, že dokonale represivní řád se vždy nakonec stane příčinou svého vlastního pádu: ať již proto, že obyvatelstvo začne být příliš nespokojené se systémem, který se neumí adaptovat na proměny v čase, nebo proto, že jiné země prokáží více podnikavosti či vojenské moci. Gandhara několikrát tento typ souboje s okolím již prohrála, ale nikdy zcela nezanikla, vždy se znova vzchopila a zúročila zkušenost své porážky, protože základní hodnotou Gandhary je paměť, nezapomínání na minulé lekce.

Časem tedy striktní řád získal momenty flexibility, takže existuje celá řada záměrných výjimek a “měkkých míst”, v nichž se pevná struktura společnosti umí ohýbat. Například ve výjimečných případech lidí, kteří se evidentně narodili svými talenty do “špatné” kasty, je možné přestoupení, po náročných zkouškách a testech. V rámci hierarchií je možná omezená mobilita – tím větší, čím výše se nacházíme. Zároveň ale gandharská hierarchie si je daleko více vědomá sama sebe, než v jiných zemích. Již desítky tisíc let reflektuje problematiku správného vládnutí a provádí neustálá sebehodnocení a s jemnou korekcí opravuje svá pojetí. Největší hrůza a nepřítel je pro Gandharu představa rychlé změny nebo revoluce, v níž není možné přesně reflektovat jednotlivé kroky a mít vše pod vědomou kontrolou.

Gandharská architektura není příliš estetická, je spíš funkční. Výjimku tvoří na jedné straně chrámy, které jsou promyšlenými díly těch nejnadanějších architektů-zřeců a na druhé straně chudá vesnická stavení, která lidová tvořivost vyzdobí do jednoduché ale o to jasnější krásy.

Jednou věcí Gandhara zjevně vyniká nad okolními kulturami a tato věc čas od času překračuje hranice říše, tudíž se o jejích nesporných kvalitách mohou přesvědčit všichni. Tou věcí je vojsko. Gandharská armáda je nejlépe vybavenou, nejrychlejší, nejorganizovanější (a další nej-) vojenskou silou na Qurandu. Tzv. gandharská míle mající zdéli 40 siranijských mil je denním odpočinkovým pochodem pro říšské vojsko. Pokud vojsko spěchá, je schopno ujít na rovině i 2 g. míle za den a toto tempo udržovat po několik dní.

Při vědomí své síly se Gandhara míchá do politiky Západu jen minimálně. Každé překročení hranic Gandhary jejími vojsky je okolím silně pociťováno a není nikdy zapomenuto. Gandharské vojsko se nevrací domů bez vítězství.