Magie byla během středověku undergroundovým hnutím stojícím v ideologickém protikladu k vládnoucí církvi. Do pestrého koberce středověké magie byly církví vykázány všechny spontánní projevy lidského magického myšlení, které se projevují v lidské povaze už od doby jeskynních kultů. Sama církev nicméně užívala magii také – požehnání, klatba, exorcismus, eucharistie jsou magické techniky, jejichž adekváty nalezneme jak v lidovém čarodějnictví, tak ve starších dobách – v antice a starém egyptě a mezopotámii.

Vzhledem k tomu, že církev magii potlačovala a jakmile její moc pohasla, nastoupila doba osvícenství a později technické revoluce, které zas magii považovaly za blud a lidový nesmysl, tak jsou zdroje poznání středověké magie velmi omezené. Vlastně jediný způsob, jak se můžeme dozvědět víc, je skrze negativní otisk církevních zákazů. Během středověku byly opakovaně vydávány církevní zápovědi kárající přežívající pohanské zvyky a magické techniky. Právě z toho, co bylo zakazováno, se můžeme dozvědět o tom, co se dělalo.

Jako malou ukázku rozdělení magie zde předkládáme úryvek z knihy jednoho horlivého křesťana. Pokud se prokoušeme nánosem démonizace a nenecháme se přesvědčit horlivcem o tom, o čem by nás rád přesvědčil, to jest, že magie je nesmysl nebo zrůdné obcování s ďáblem, tak možná zahlédneme obrysy starodávné nauky, která je stejně stará jako lidstvo samo.

Mat. Konečný: Kniha o povinnostech křesťanských, vyd. 1612, str. 95:

Mámení ďábelská ze všech nejškodlivější a nejchytřejší jsou, kteráž se dějí skrze rozličné pověry, kouzla a čarodějnictví, a ta Pán Bůh zejména vyčítaje lidu svému tuze je zapovědíti ráčil, řka: Nebude nalezen tobě ani věštec, ani planetník, ani čarodějník, ani kouzedlník, ani losník, ani zaklínač, ani hadač, ani černokněžník. V kteréžto zápovědi své Pán Bůh mámení ďábelského a čarodějného osm rozdílů připomíná:

I. Věštcové jsou ti, kteříž z nadšení ďáblova tajné nebo i budoucí věci předpovídajíce, tak se při tom opatrně mají, aby lidé tomu, že s ďáblem spolek a srozumění mají, nevyrozuměli, nýbrž že jsou boží poslové a proroci neb prorokyně…

II. Planetáři sou, kteříž z spatřování znamení nebeských planet o budoucích věcech, krajinách, královstvích, městech předpovídají, a tím mysl lidskou k pověrám schopnou, od zprávy Boží a jí se dověřování odvodí, k věcem pak stvořeným proti Boží zápovědi je obrací …

III. Čarodějníci, kteříž ďábla v mnohých jeho nešlechetných skutcích za služebníky se vydávají proti lidem k zármutku i škodě jejich. A ti jistých figur, charakterů, okršlků, čár (odkudž čarodějství slove), slov i z písma svatého vzatých nevážně i jiných pověrných a ďáblem vymyšlených žehnání rozličných užívají pověrně neb pro vyzvědění věcí tajných nebo pro užitek nějaký tělesný čarodějníka, neb pro uškození jiným na zdraví, na dobytku a na jiných věcech, tajných i zjevných, až i při manželství lidí některých, zvláště manželů nových. Takoví jsou mimo jiné hodni ohnivé metly.

IV. Kouzedlníci jsou, kteříž obzvláště zrak lidský mámí, tak že se zdá hledícím a přítomným, že se ty i jiné divné, k víře nepodobné a nemožné věci dějí, což jen chtějí ti nástroje ďábloví, avšak šalba, oklamání a mámení lidí zprosta bývá, slovou takoví kejklíři.

V. Losníci, od losu tak nazvaní, kteříž časem určitým a ďáblem se shledávajíce, s ním v losy a punty divné vcházejí, od něho rady a naučení berou, potom vynášejí své umění, když všetečným losů užíváním, toho tak neb jinak uvržením, položením, aneb když se udá, to neb jiné slyšeti, s tím neb oním potkati, z toho všeho tajných věcí od Boha dovídání sobě připisují, nemajíce než ďáblovo srozumění a jeho cvičení k oklamání.

VI. Zaklínači, ti satana svého služebníka v svých zorkazích užívají. On jim také k vůli z ohně, z vody, z země, i skrz jiná stvoření odpovědi dává a ku poslušenství jich stojí, jim hospodaří a v hod se činí. Jehož oni také v truhle, neb v sklenici, neb v prstenu neb vždy v něčem zavřeném a jako vězně nějakého (jak se jim zdá) mají, jeho se doptávají a, k čemu chtějí, užívají …

VII. Hadači, tito ze snů, lin na rukou, na tváři, též ze štěbetu ptačího, jejich lítání, lidem věci budoucí a tajné, buď zaslibovati, neb je děsiti a strašiti obyčej mají …

VIII. Černokněžníci, ti z hrobů, kostnic, o od mrtvých, vyvolávajíce je, doptávají se na tajné věci a lidem je oznamují. Ďábel je pak naprosto jim se v tom propůjčuje, pod zástěrou něčího jména z lidí a v podobnosti těch, jichž vyvolávati lidé pověrní velejí…