Prastará kamenná věž stojí na ošlehaném skalisku nad bouřícími vodami Oceánu snů a barví jeho beztvarou temnotu svým teplým světlem. Věž sama ale jen ukrývá cosi osamělého a nepohnutelného, jakousi vůli, která zde stojí od věčnosti a bude zde stát i v ten den, až budou hvězdy padat z oblohy a rozkvétat ve svém tonutí jako bělostné lotosy na hladině prvotních vod.
Legenda říká, že kdysi zde nebylo moře ani věž, ale jen poklidné zelené pahorky křižované pěšinkami toulavých duší a stepní zvěře v jejichž středu sedával Tichý poutník, zvaný Kirin, ani starý ani mladý. Ten za soumraku vždy rozdělával oheň a zvěř ho v uctivém kruhu obklopila, aby v teplém mlčení vyslechla moudrost Ticha. Pak se však změnil svět a započal Příliv. Nekonečné smyčky démantového Hada plnily zemi. Pláně se měnily v moře a údolí ve fjordy. Lidé prchali do hor, opouštěli svá města a těch se zmocňovaly tváře mrtvých a hluboko pod hladinou ulicemi protékaly sny.
Tehdy, jak se praví, pěnivé hřbety hadích smyček dorážely i na Kirinovo skalisko. Duchové stepi prchli do kopců a sledovali z povzdálí osamělou postavu svého mistra, kolem níž se pod silou hadího dechu třepotal plášť jako křídla zápasících racků. Tu však Tichý poutník upřel zrak na modročirého obra a pravil jediné slovo. A ejhle – to slovo se stalo kamenem, základním kamenem majáku, který ještě toho dne Kirin vlastníma rukama dostavěl. Celou noc pak probděl na vrcholku věže, kde, jako každé noci, rozdělal svůj oheň. Oceán marně dorážel na její úpatí a od toho dne nepostoupil již ani o krok, neboť jej zastavilo slovo vyrvané z mlčení. Tím slovem je maják a jeho oheň.
A říká se, že ten maják nestojí na naší zemi, ale na březích tisíckrát starších a pevnějších. Stojí prý na březích z adamantia, nepohnutelném skalisku nepokořitelné paměti bohů v samém prostředku hvězd. Každý námořník ctí a hledá světlo tohoto majáku, protože jeho mihotavý jas je vidět odevšad z naší země – jeho ohni totiž vpravdě říkáme Polárka a ctíme ji jako pevný úběžník našich bloudění.
