Druviás – Dryády

Jsou starým národem, který svůj původ odvozuje podle legendy od nebeských víl apsaras. Proto se často míní, že jsou příbuzní s Gandhařany a Archaiky, protože ti odvozují svůj původ od gandharvů, což jsou nebeské bytosti stejné úrovně jako apsarasy. Tyto vztahy jsou ale ve skutečnosti vztahy mezi jazyky nikoliv národy. Dryády náleží pokrevně daleko spíš k Yggům.

Dryády tvoří svět sám o sobě. Jejich národ se dělí na mnohé skupiny, které vydají svou odlišností za celé národy. Jsou rody dryád, které se ukazují vnějšímu světu, ale pak jsou takové, o nichž ani nevíme. Možná nám nějaký rod připadá důležitý, ale pak se náhle dozvíme, že je to jen nedůležitý odpadlý kmen.

PRALESNÍ DRYÁDY

Štíhlé, snědé, tmavooké a černovlasé, žijí ve skrytu v hlubiných pralesů na jihu. Často vyjíždějí na loďkách na řeky či na moře lovit ryby, vodní cesty jsou pro ně nejsnazším způsobem dopravy z místa na místo. Většinou chodí jen spoře oděné, rády si zdobí těla malováním.

Jejich společenství se dělí na kmeny. Kmen tvoří několik desítek spřízněných dryád, které zároveň všechny přespávají uvnitř jediného obrovského stromu. Každá má místo, kde splyne s kmenem pralesního stromu, prostoupí do něj a tak tráví noc nebo čas dešťů.

Pralesní dryády bývají zdatné v Hadí magii, dávají přednost hmotné stezce před nehmotnou. Mají mezi sebou i šamanky, které jsou znalé magie rostlin i zvířat.

Všem vládne Velekněžka, která sídlí v obrovském kamenném chrámu, jenž je středem prastarého Města. Z Města – jak ono místo dryády nazývají a je jediným zdrojem představy, jakou má většina z nich o tom, co je vlastně město – nyní zbyly jen trosky a ruiny, které pozvolna pohlcuje prales. Po zdech chrámu se plazí popínavé rostliny, ale stavba ve srovnání s ostatními téměř nezchátrala. Velekněžka může požádat les, aby chrám ušetřil. Na stěnách jsou dosud reliéfy, na stropech fresky a na podlahách mozaiky zobrazující Velkou Matku v různých jejích podobách, rostlinné ornamenty, podoby ptáků, ryb, zvířat, duchů a démonů.

Kdysi měly pralesní dryády mocnou říši, bylo jich mnoho a prales byl rozlehlý. Město žilo. Jeho kamenné domy a chrámy si dryády přivlastnily po neznámé civilizaci, jež zmizela neznámo proč a kam, a využívaly je k uložení krásných předmětů, pro shromáždění, kde si povídaly a zpívaly. Dryády se spolu s elfy věnovaly umění, neboť sehnat obživu bylo snadné, stačilo lovit ryby a sbírat plody. Pak ale začali lidé kácet stromy, ukusovat z okrajů nekonečného pralesa. Elfové odešli, zůstalo jich jen málo, nastal soumrak. Ale Velekněžka se svou mocí a vůlí dosud snaží zadržet či alespoň zpomalit úpadek, bdí nad dodržováním starých tradic a nenechává prostor pro nové myšlenky. Svět pralesních dryád ustrnul. Vznáší se v čase beze změny, jen pomalu stále více upadá, jako stojatá voda, jež se pozvolna kalí.

LESNÍ DRYÁDY 

Jméno ‘lesní dryády’ je trochu pleonastické, protože již ve slově ‘dryáda’ je strom či les obsažen. Lesní dryády jsou tedy vlastně ‘nejvlastnější dryády’, ty, které rozumíme, pokud termín nechceme nijak blíže specifikovat. Žijí v sepjetí se stromy a jsou jejich ochránkyně. Podobně jako elfové brání divokou přírodu, která nepoznala sekeru a pluh člověka. Narozdíl od elfů, kteří se mohou ale po prohrané bitvě stáhnout jsou tyto drády vázány na svůj les a po jeho zničení umírají.

Říká se, že žijí tak dlouho, jako strom, z něhož vzešly. Proto říkají někteří, že tyto dryády obcují se stromy a nechávají se oplodnit jejich pryskyřicí, takže narozená dryáda má ve své krvi i mízu stromů. Možná také proto mívají tyto dryády kůži buď hnědou jako kůra dubu, nebo stříbřitou jako kůra buku anebo bělostnou jako kůra břízy. Oči mají zelené či hnědé a vlasy rovněž. Ovládají kouzla druidů a mnohá další, neboť jejich sepjetí s lesem je ještě užší.

Lesní dryády mají sympatetické napojení na energetické proudy v divoké přírodě a náleží tak v nejžádanější znalce pro ‘léčení lesů’. Les je pro ně jeden propojený organismus, jehož rytmy a vazby dokážou postřehnout. Poznají také temná nebo slabá místa, jež mohou být zdrojem nemoci a nerovnováhy. Lesy v péči těchto dryád lze poznat podle řady rysů: jsou pestřejší, harmoničtější než normální lesy, a doslova vzkvétají. Paloučky jsou barevné květy po většinu roku a les je plný hmyzu, ptactva a zvěře. Temná místa jsou pečlivě obšancována menhiry a hradbou ochranných cesmín a z dobrých míst je naopak síla rozváděná po celém lese.

Největší výzvou pro lesní dryády nicméně nejsou temná místa, ale spíš vnější nebezpečí rozpínajících se nelesních národů, pro něž jsou lesy jen zdroj dřeva a nevyužitá půda. Lesní dryády platí za nejméně kompromisní ze všech dryád a za relativně ‘horké hlavy’ pokud jde o konflikt z vnějším nepřítelem. Život každého stromu je jim tak drahý jako život vlastního dítěte, naopak život lidí pro ně má jen minimální hodnotu, která je ještě umenšena tím, že znají lidi skoro jen jako necitlivé cizáky a stromovrahy. Výsledek je, že lesní dryády často vedou velmi agresivní protiúdery proti lidským škodám v lese a v minulosti to vedlo k válkám, vypáleným vesnicím a vypáleným lesům. Ostatní rody dryád a elfové se snaží držet lesní dryády na uzdě a podobně moudří vladaři drží své dřevorubce na uzdě, protože tento typ konfliktu stále hrozí.

HORSKÉ DRYÁDY

Zvané též oready. Jsou to pohledné dívky s pevnou stavbou těla a jsou proslulé silou svých nohou a vytrvalostí v běhu. Překonávají vzdálenosti v horách rychlostí, která se pomalu blíží letu ptáků. Nejsou tak štíhlounké tak jako dryády z nížin – jednak pro svou tělesnou sílu a jednak proto, že hubené by v horském mrazu dlouho nepřežily. I tak ale mnohé na zimu získávají jemnou srst podobnou králičí, která je chrání proti chladu. Neznalý cestovatel si je snadno může splést se zvířetem, zvlášť pokud vidí jen opatrný pohyb čehosi osrstěného v nejasném terénu. Od těchto občasných kontaktů vznikají mnohé pestré pověsti – o divokých ženách zvaných yetie, případně o vlkodlacích.

Jedna častá pověst vypráví o muži, kterého zachrání před smrtí medvědice v lese. Z lásky k muži se pak promění v ženu a žijí spolu až do okamžiku, kdy muž poruší nějaké tabu a žena se zas navěky promění v medvěda. Tento romantický příběh je nejspíše založený na zmatené vzpomínce na každoroční rytmus toho, kdy se na zimu dryáda ochlupuje a na léto líná. Lidová představivost to následně spojila se srdceryvným příběhem.

I přes léto se ale oready mohou chlubit hustými tmavými či rusými vlasy, které za nimi při běhu vlají, ať už volné, nebo zapletené do copů, a při klidném stání padají až ke kotníkům. Většina horských dryád má také dlouhý huňatý ocas podobný liščímu, který sahá až na zem. Na rozdíl od liščího je ale jejich ocas velmi obratný a chápavý, takže je jim velkou pomocí při pohybu po stromech, v horách i při boji.

Jejich povaha je družná a méně tajemná, než u lesních dryád. Magii se učí většinou od vlastních čarodějek, nebo od spřátelených elfů. Do civilizace nechodí rády, protože by se musely oblékat.

DRYÁDÍ BOJOVNICE

Zvané též někdy nepřesně Amazonky. Postavy jsou urostlé (stejně vysoké jako průměrný muž) a mrštné. Rády zpívají a práce jim jde také docela od ruky. Traduje se o nich dávný příběh, že před mnohými věky bývaly skupinou mužských lovců a bojovníků, kteří tak uctívali Velkou bohyni lesa, že se chtěli zbavit svého mužství, aby se jí přiblížili. Bohyně se nad nimi smilovala a při koupeli v jednom čarovném prameni je proměnila v ženy.

Po mužích podědily jakýsi účelný praktický rozum, halasnou družnost, bojovnost a radost ze siláckých výzev, otužování a zápolení. Avšak nemohou porodit dítě, protože podle legendy ani vznešená bohyně, která jim změnila těla i duše, jim nemohla dát ženský dar.

Bojovnice nosívají typické kožené kalhoty, nevelká ňadra stažená koženým pásem a na opasku kromě meče i provázek s ústřižky z oděvů či zbroje zabitých nepřátel. Ty, které byly dost úspěšné mívají sadu proužků okolo krku jako válečnický náhrdelník. Před bojem si pak nasazují nátepníky a koženou kazajku a přilbu a jejich výstroj tedy pak odpovídá typickému lehkooděnci. Bojovnice patří mezi dryádami k těm, které mají relativně nejblíže k mentalitě vnějších lidí a tak často slouží jako hlavní vyjednavací síla. Tlumočí mezi hlasem lesního arkána (reprezentovaného hlavně čarodějkami a lesními dryádami) a mezi hlasem města a pole. Úloha tlumočnictví je u nich odražena na praktické rovině, protože bojovnice se vskutku kromě umění boje a diplomacie s lidmi učí také lidské a elfské jazyky (které často ostatní dryády vůbec neznají), aby prakticky tlumočení mohlo probíhat.

Bojovnice také často cestují mimo les do lidských sídlišť, s čímž se pojí dvojí problém. Zaprvé jsou ve vnějším světě často považovány za zvědy lesa (což někdy i je pravda, jindy však ne) a bývají proto pronásledovány. Zadruhé se občas stává, že zkrátka na les zapomenou a zapojí se do rychlého a zábavného života v lidské společnosti, který jim v mnohém sedne: Nemusí poslouchat moudré hlasy zástupkyň lesa a podřizovat se jim, odvaha a ostré lokty jim často přinášejí úspěch a peníze a dobrý život.

DRYÁDY ČARODĚJKY

Vypadají jako třináctileté dívky na prahu dospívání. Nikdy však nedospějí. Jsou zrozeny z čisté magie, ale jejich zárodek se musí vyvíjet v lůně ženy, proto potřebují ke svému zrozování dryádí matky.

Mají velmi silné nadání pro magii, které dokážou výborně rozvinout. Vzhledem k jejich neměnnému vzhledu se dá těžko odhadnout moc takové čarodějky a mnoho dřevorubců už přišlo o život pokusem zaútočit na zdánlivě bezbrannou dívku, která jim přišla klidným hlasem říci, že těchto stromů se nemají dotýkat.

Čarodějek není nikdy mnoho, protože jejich zrození je vzácnou záležitostí. ‘Hvězdy musí být správně’, aby se narodila čarodějka a její příchod na svět je obvykle provázen znameními od úkazů na nebi přes třesení země či podivné chování zvířat. Čarodějky umí mluvit obvykle brzy po narození a z toho mála co je známo se zdá, jako kdyby v každé z nich existoval kolektiv starých duší, které se radí a pak promlouvají čarodějčinými ústy. Jiní zas říkají, že její duše se rodí čistá a že se napojuje na staré síly v okolí, které pak může nechat promlouvat svými ústy.

Jisté nicméně je, že moc čarodějek je veliká a s časem roste. Většina z nich je stará mnohá staletí a není známo, že by kdy dryádí čarodějka sešla věkem. Prastaré čarodějky se poznají podle stříbřitě třpytivých vlasů a podle očí, z nichž čiší eóny paměti. Velmi starých čarodějek se bojí samy dryády, protože se často chovají a mluví podobně krutě a nelítostně jako divoká příroda nebo kosmické zákony. Jejich vůle nezná diskuzi a nezná odvolání. Přesto však nakonec jejich krutá rozhodnutí jsou v dlouhém horizontu ve prospěch lesa.

Byly věky, kdy nebyly dryády vyvražděny do poslední jen kvůli ochranné moci těchto čarodějek. Dryády si to pamatují a proto se pečlivě starají aby tento vzácný druh nikdy nevymizel.

DRYÁDY MATKY

Velmi důležitý rod, který po vzoru některých zvířecích či hmyzích společenstev zajišťuje pokračování neplodných rodů, například dryád bojovnic, nebo čarodějek. Dryádí matky vypadají jako plodné ženy s výrazně širokými boky. Díky bokům širším, než lidské, pro ně porod není zdaleka tak nebezpečný a bolestivý, naopak, je to pro ně okamžik nejvyšší extáze, ale i posvátného vytržení, v němž se napojují na pramen života skrytý v nich a v mocných lesních místech, kde k porodům dochází. Dryádí matky se pak věnují nejranější výchově mladých dryád, než dorostou dost na to, aby mohly začít být zasvěcované do specifických tradic své skupiny, ať už jsou to bojovnice, čarodějky, horské dryády nebo lesní. Dryádí matky jsou strážkyně mnohých příběhů a nauk, které předávají malým dryádám a pomáhají tak utvářet jejich pověstně pevnou soudržnost a identitu.

Jisté spory se vedou o to, kým jsou vlastně dryádí matky oplodňovány. Doměnek je mnoho. Někteří tvrdí, že, stejně jako lesní dryády, se spojují se stromy a otěhotní nektarem ze stromových pupenců. Jiní mají za to, že zdrojem semene jsou pro ně dryádí bojovnice, které mají sice ženskou formu, ale stále ještě mužskou podstatu. Podle ještě jiných dryády zvou nebo unášejí vhodné muže, kteří jim pak slouží za plemenné býky. Podle ještě jiných jsou klíčem dryádí čarodějky, které dávají dryádím matkám pomocí čar dar parthenogeneze.

SYMBIONTKY

Podobně jako druidé i dryády se rády spojují a sjednocují se stromy a to nejen na duchovní rovině. Na cestách v lesích není výjimkou potkat dryádu, která je od hlavy po chodidla porostlá popínavým břečťanem. Taková vypadá velmi impozantně – jako v šupinové zbroji ze zeleného kovu. Obvykle ale dryády nezarůstají celé: nechávají si prorůst vlasy, předloktí, záda, stehna a lýtka. Na noc zakořeňují a skrze kořínky svého břečťanu pijí vodu i živiny a napojují se na vědomí lesa. Zakořeněná dryáda je nerozpoznatelná od břeťanem porostlého balvanu. Některé také využívají příchytných úponků své rostliny jako zbraně, nebo horolezecké pomůcky. Některé mají na koncích svých úponků jedové váčky, jiné jimi uspávají.

HADÍ MAGIE

Zrození hada probíhá tak, že dryáda otěhotní, avšak po určité době neporodí dítě, nýbrž hada. Délka “těhotenství” a tedy i zrání hada má vliv na rozsah jeho vlastností. Je otázka jak dojde k jeho početí i vývoji. Jedni tvrdí, že uvnitř dryády vznikne s ní soupodstatný klon (jakýmsi oddělením části páteře), jiní tvrdí, že specializovaná čarodějka, dryádí matka či dokonce dryáda sama ovlivní nějak normálně počatý plod a z dítěte je zmutuje na hada.

Po zrození je s hadem dryáda pevně spjata nepřerušitelným telepatickým poutem, had má pouze zárodky individuality. (Jiní tvrdí zas jiné věci: že had je ve skutečnosti dryádou zkrocený démon, kterého čarodějka ujařmila, tím, že ho porodila. Takoví pak tvrdí, že had se snaží ze spojení uniknout a svou paní zahubit. Říkají také, že ho čarodějka udržuje při životě vlastní krví, kterou démon pravidelně popíjí uvnitř dryády. Jiní to rozvádějí zase tak, že had tuto krev pije pravidelně každý měsíc, což ale zavání spíše lidovým výkladem ženského cyklu. Zpět k jistějším informacím.) Had se volně pohybuje po čarodějčině těle s nímž je výborně sehraný, jako by byl jakousi pátou končetinou. V době klidu nebo na příkaz se vrací zpět do dryády, jako klokaní mládě do kapsy. Střízlivější výklady tvrdí, že uvnitř dryády je cosi jako placenta, z níž se had živí a regeneruje. 

První z hadích proměnlivých vlastností je prostupnost neboli hustota a s ní související změny tvarů. Je to vlastnost nejsilnější a také nejnáročnější na zvládnutí. Nově zrozený had zůstává prakticky stále v tomtéž tvaru – je hadem plazícím se po těle čarodějky. V průběhu let a v závislosti na délce hadího těhotenství získává stále větší měnlivost – zpočátku jen změny tvaru při zachování objemu (tyčovitosti, kruhovitost přichází až na konec), později schopnost houstnout až do tvrdosti kovu, či naopak se rozptýlit v okolí čarodějky jako ochranný opar. Nakonec se z původně neoddiskutovatelně hmotného hada stává spíše téměř magická aura okolo čarodějky, její účinná magická síla s jejíž pomocí se vyrovná i klasickým mágům její zkušenostní úrovně.

Druhou hadí vlastností užívanou spíše zpočátku je jeho chameleónské měnění barev, zpočátku jen přizpůsobení se pozadí, hlavně barvě těla své dryády, později přirozená schopnost učinit se neviditelným – průhledným a průsvitným.

Hadí hlava je to nejdůležitější na tomto stvoření – vždy je nějak vyjádřena v jakékoli proměně, je to ta část jež dokáže útočit, skrze níž může dryáda sesílat kouzla, ale hlavně, která se dokáže živit v čarodějce z placenty a tak dorůst jakkoli velký ztracený zbytek. Naopak části odseknuté záhy opouští aura, společná dryádě i hadovi a ony se rozkládají a hynou.