[zapsala Johana Passerin]
Konečně stinné podzemí! Po tom jsem toužil, po tom jsem prahl! zanotoval v duchu Lišaj a pohlédl do tmy před nimi. Jeho oči se okamžitě přizpůsobily a spatřily dlouhou, do skály hrubě vytesanou síň. Jarn udělal pár kroků a viděl, že na opačném konci sálu stojí na stojanu důvěrně známá koule a za ní něco jako vůz. Srdce mu zaplesalo.
“Lišaji, Sunva podlehla bludu. Zdá se, že jsme si vysloužili její hněv, co? Ale proč? Cesta spravedlivých je lemována úklady. Lišaji, bylo mi ctí být tvým konzulem.”
Lišaj se překvapeně uklonil. Co tím chce říct? pomyslel si, ale pokorně opověděl: “Jak si můj pán přeje.”
“Proti veškerým protivenstvím, které lidé dokáží osnovat, i proti nepřízni bohů, vysílám nyní tebe, Lišaji. Nevpusť sem nikoho, dokud nebude dokonáno!”
Lišaj se znovu uklonil a postavil se ke vstupu do sálu.
Jarn se odhodlaně vydal ke kouli a dotkl se jí oběma rukama. Okamžitě se ocitl mimo smyslový svět. Byl zkoumán a dotýkán. Sypalo se na něj množství obrazů a vzpomínek, celý jeho život. Jako by mu byla vtištěna ještě jakási další vzpomínka: viděl Horonzona, daimona času, předvěkou bytost z doby Starého Vezanu, který objevil konec času a v oněch místech našel Noznoroha, bytost, která putovala opačným směrem. Čas není jednosměrný! uvědomil si Jarn. Spatřil Starovezanskou říši na vrcholu své dekadence. Archonti si tuze přáli návrat Stvořitele. Jenže ještě neznali Horologium! Podnikali proto nebezpečné experimenty v nitru Říše, pomocí nichž chtěli roztrhnout tkanivo skutečnosti, aby se trhlinou mohl vrátit jejich Pán. Horonzon a Noznoroh ale nesdíleli touhu Archontů, namísto toho snovali plán Velkého díla – tím bylo oživení technologického božstva, které by převzalo vládu říše namísto temných Archontů.
Jednou z klíčových osob tohoto plánu jsem byl já, konzul Saguin! Tehdy, před sedmi tisíci lety, bylo mým úkolem probudit pomocí Srdce vozu část Velkého díla, uvědomil si Jarn, jehož vědomí se již zcela zmocnil Saguin. Jenže v tutéž dobu, kdy mělo být Velké dílo dokonáno, došlo k katastrofálnímu selhání experimentu Archontů. Nastalo zemětřesení a následkem toho se celá severní část Vezanské říše propadla do moře mlh.
Hroucení země ale bylo jen vnějším projevem daleko většího neštěstí – poškození a zauzlování samotného tkaniva reality, v jehož záhybech zůstali uvězněni Horonzon-Noznoroh. Velké dílo zůstalo po tisíciletí nedokončeno. Teprve když se tkanivo Qurandu před několika lety narušilo Inverzí, mohl Horonzon využít vzniklé škvíry a probudit svého věrného služebníka Saguina, aby se pokusil Dílo dokončit. Dílo je za těmito dveřmi a já se sem vracím, abych to dokončil! Já – Saguin!
V letmém záblesku pohlédl na své ruce, svírající kouli: jedna byla černá a druhá bledá, skoro průsvitná. Pak zase před jeho vnitřním zrakem plynuly obrazy. Pochopil, že božstva mají vždy jeden silný aspekt. Každé božstvo usiluje o to své. Toto má jediný cíl: zdokonalovat se a učit se. Je to mechanoformní božstvo. Horonzon a Noznoroh pronikli jeden druhého, když se poznali. Jarn nadšeně přikývl a zřel: tito božští bratři – dvojčata ještě spí, a já je nyní probudím. Jsou naplněni obrovskou, ničivou silou. Povstane nová moc, proti níž je ten Nový věk, který unikl ze srdce Svobodné země, pouhý závan jarního větru.
Venku Sunva propustila medvěda. Ten utíkal zpátky do lesa a velmi ochotně zmizel v mlází.
“Ten medvěd měl z toho místa velmi špatný pocit. To znamená, že tam nejspíš nebudeme moci vstoupit ani my,” potřásla hlavou Sunva. Její hlas zněl rezignovaně a smutně.
“Pojďme se tam přesto podívat. Třeba Jarna zas jenom popadla ta jeho černá polovička. Už jsme jen kousek cesty od Xalgonu, přece se teď nerozdělíme!” namítl Klaes a vykročil ke vchodu do podzemí. Daran se vydala za ním, Sunva s Liškou šly opatrně vzadu.
V bráně stál bez hnutí jako socha Liktor. Klaes na něj zavolal: “Kde je Jarn?”
“Konzul Saguin zakazuje vstup,” pronesl Lišaj a jeho tvář byla zcela bez výrazu. Klaesovi se zdálo, že se dívá skrze něj a že ho snad ani nevidí.
“Komu zakazuje vstup?” zeptal se, ale nedočkal se odpovědi, ani když otázku zopakoval. “Co tam Jarn dělá? Nemůže se mu něco stát?”
“Na tyhle blázniviny nemáme čas,” řekla Daran. “A kromě toho, já už do žádné díry rozhodně nepolezu! Pojďme pryč,” dodala.
Klaes natahoval krk, aby viděl do sálu. Za zády Lišaje probleskovala jakási modrá a červená světla. Viděl Jarnovu siluetu. Připomnělo mu to onu podivnou propast, kde se Jarn vznášel ve vzduchu.
“Hej! Jarne! proč jsi zakázal tě následovat? Proč za tebou nesmíme? Stalo se ti něco? Haloooo!? Jsi v pořádku?” křikl Klaes. Jarn něco zaznamenal, ale nevěnoval tomu pozornost. Byl plně oddán svému Velkému dílu.
“Tady něco nehraje. Měli bychom se jít ujistit, že je v pořádku! Stojí tam u té zdi jako přikovaný a neodpovídá. Lišaji, je ve tvém zájmu, a hlavně v zájmu tvého pána, abys nás tam pustil!” řekl Klaes. Když se nedočkal žádné reakce, vykročil dovnitř.
V tom se Lišaj ohnal: “Konzul Saguin zakázal vstup,” pronesl rozhodně.
“Asi jsme ho ztratili,” vzdychla Sunva, která vše zpovzdálí pozorovala.
Klaes zavolal na Lišku: “Liško, pojď ke mně.” Poklepal si na stehno, jako by přivolával psa. “Pojď sem a pomoz mi zjistit, co se tam děje. Třeba se tam proplížíš, zatímco zabavím Lišaje,” řekl.
Ale Liška nešla. Zakňučela: “To, že je to s Jarnem špatné, poznám i na padesát mečů. Kvůli tomu nemusím jít blíž.”
“Ale přece ho v tom nenecháme!” zvolal Klaes zoufale, “Vždycky v něm bylo světlo básnictví!”
“Tak tohle jsou poslední záblesky toho světla,” řekla hořce Sunva a ukázala dovnitř. Klaes se otočil a viděl šlehající červené a modré výboje. Jarn právě otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Pod klenbou bylo zavěšeno cosi jako stříbrná loďka a hned vedle ní další. Každá z nich by stačila pro tři nebo čtyři osoby. Pod nimi zela hlubina. Jarn se naposledy ohlédl a pak se dotkl loďky. Hned to pocítil. Velké dílo! Už jdu, už jdu! Chvatně se nalodil a pocítil, jak je nesen dolů. Slyšel tiché zvuky řetězů, které sedm tisíc let čekaly na tento okamžik. Rez se jich ani nedotkla, když odpočívaly připraveny na svého plavce do hlubin.
Po chvíli se před Jarnem otevřela obrovská podzemní jeskyně. Také jemu okamžitě připomněla Propast, kde byl povznesen. Na dně jeskyně byla mléčně světélkující voda a v ní plula obrovská šestiboká pyramida, obsahující v sobě velké množství tvarů a útvarů. Přistál s loďkou na hladině a řetězy se odpojily. Jarn se rozhlédl a spatřil vesla. Chopil se jich a namířil svou loďku ke pyramidě, kde tušil schodiště.
Nahoře přestala blikat světla. Koule u dveří zářila mírným světlem. Brána zela otevřená dokořán a Klaes a Daran zřetelně viděli druhé plavidlo.
Klaes se pohnul. Ještě než stihl promluvit, Daran řekla: “Ne! Na další podzemní dobrodružství zapomeň. Musíme do Xalgonu!”
“Ale… mám strach, že Jarn tentokrát provede něco opravdu špatného. Když se všichni najednou postavíme Lišajovi, třeba ho přemůžeme.”
Daran zavrtěla hlavou: “Nebudeme přece mlátit Lišaje! Kdybychom prolili krev spolubojovníka, přineslo by nám to smůlu.”
“Ale on nemá v žilách krev!” zaúpěl Klaes a zoufale se rozhlédl. Ztrácel příčetnost a cítil se strašně osaměle. Sunva a liška stály a si padesát mečů daleko, připraveny kdykoliv utéct. Daran pochybovala.
“Daran! Jarn vůbec neví, co dělá. Spustí tam něco, čemu vůbec nerozumí. Nebo se do něčeho zamotá. Vždyť je jeho mysl na hranici šílenství. Musíme ho zastavit. Musíme se dostat přes Lišaje. To je jediná cesta,” řekl Klaes a vykročil k Lišajovi.
“Klaesi, ne! Nechoď tam, to je bláznovství!” zvolala Sunva. Bojovala se strachem. Nevěděla, zda se má vydat Klaesovi na pomoc, nebo se dát na útěk. Nohy jí ztuhly a před očima se jí dělaly mžitky. Její lovecký instinkt jí napovídal, že se k otvoru do podzemí nesmí přiblížit už ani o krok. Ale byl tam Klaes!
Mezi tím Klaes došel až k Lišajovi.
“Stát! Konzul Saguin zakazuje vstup!” řekl zase nepřítomně Lišaj.
“To není žádný konzul, kdo ti vydal rozkaz. To je Jarn, náš kamarád. A tvůj Konzul zmizel v propasti a jestli mu nepomůžeme, stane se mu něco ošklivého,” vyštěkl Klaes.
Lišaj neodpovídal. Klaes se ho snažil obejít, zakličkoval, ale Lišaj mu zastoupil cestu a popadl ho pod krkem. Klaes se marně snažil vymanit. Obličej mu zrudnul a oči mu lezly z důlků. Když to viděla Daran, bez rozmýšlení uhodila Liktora do hlavy holí. Ten na okamžik povolil sevření a Klaes se vysvobodil. K Daranině zděšení se však Klaes rozběhl na druhou stranu – dovnitř!
“Klaesi!” zvolala Daran, ale bylo pozdě. Lišaj se po úderu holí okamžitě vzpamatoval, vrhl se za Klaesem a srazil ho pěstí k zemi. Klaes se skácel jako podťatý. To Daran rozzuřilo. Namířila na liktora Machuznatarovu hůl a foukla. Šaty na Lišajovi vzplály fialovým plamenem. Jako pochodeň se odpotácel do nitra síně a šaty ze sebe strhal. Oheň mu nijak vážně neublížil.
Daran popadla bezvládného Klaese a vytáhla ho ven z tunelu. Sunva s Liškou přispěchaly a pomáhaly jí ho ošetřit.
“Na naštěstí tvrdou hlavu. Je naživu,” konstatovala Sunva.
“Můj otec nezemřel proto, abychom se tady trápili v černé díře bezbožného podzemí. Ti dva jsou ztraceni. Pojďme pryč! Cíl naší cesty není již daleko a naše poslání můžeme pořád dokončit. Elixír má Klaes,” vzlykala Daran.
“Ano, a pokud tady zůstaneme, mohli bychom ztratit i jeho. Klaes má Jarna rád, ale tohle je nad jeho síly,” řekla Sunva.
Daran vzala Klaese do náručí a vydaly se dolů z kopce. Liška cupitala za nimi s ocasem staženým mezi nohama. Tohle místo se jí vůbec nelíbilo, a to, že se členové družiny začali bít mezi sebou, jí nahánělo ještě větší hrůzu.
Jarnova loďka s tichým cvaknutím přistála u schodiště, které ústilo přímo do vod toho podivného jezera, vonícího pravým šeříkem z šera. Voda měla zde narůžovělou barvu a linul se z ní kalný přísvit. Šuměla drobnými bublinkami jako perlivé víno.
Jarn měl povznesenou náladu. Byl naplněn hrdostí a radostí, jakou už dlouho nepocítil. Velké dílo, zajásal v duchu, když položil svou nohu na první schod. Stoupal vzhůru. Složitost a ústrojnost za hranicemi lidské představivosti, která čeká na můj – Saguinův – stvořitelský čin!
Když došel na vrchol pyramidy, našel u vchodu do středu v průsečíku dvou chodeb na podstavci třpytící se kouli. Byla větší, než všechny předešlé koule, a vycházela z ní obrovská síla. Kůže na obličeji se mu svraštila a v ústech ucítil ne úplně příjemnou železitou pachuť. Přesto položil na kouli obě ruce. Opět byl pohlcen a téměř násilím mu byly vnuceny obrazy, jaké by si sama lidská představivost nedokázala vyvolat: Horonzon a Noznoroh, zakleti ve své dvojjedinosti, vedou hádku: Horonzonovo Velké dílo se má podobat tomu, co je na Qurandu nyní, přičemž hrozí, že se Horonzon časem stane jedním ze starousedlíků. Noznoroh se chce vydat radikálně jinou cestou, oslnivě inovátorskou, která možná zcela vyhubí stávající podobu života na Qurandu. Jarn – Saguin pochopil, že on má jejich svár rozhodnout. On určí, jaká bude tvář světa. A už nemůže couvnout, i kdyby chtěl. Opět ucítil vůni šeříku a naslouchal volání Noznoroha. Toužil ho následovat. Naslouchal zároveň také volání Horonzona – pohlížel na míhající se obrazy Qurandu, jak ho znal – zahlédl morušové a broskvoňové sady, proslulé tkalcovny Lorinu, zahlédl sám sebe, jak veršuje a tká. Pousmál se – to už přece nejsem já. Ale přece jen si s určitým zklamáním uvědomil, že Velké dílo nemá jasnou tvárnost. Že jeho úkolem není jen zažehnout jiskru. Stál na rozcestí. Současně bylo Velké dílo zpátečnické i pokrokové. Část jeho vědomí se toho lekala a část jásala.
Pak koule pohasla a on věděl, že je čas. Přistoupil k nejsvětější svatyni ve středu pyramidy, která vypadala jako složená z krystalů, ježících se do všech stran i do vlastního nitra. Hlavou se mu míhaly útržky možných budoucností. Vyňal srdce vozu z brašny a Saguinovou rukou jej vložil do nitra krystalického objektu. Tímto zpečetím tkanivo budoucnosti utvořené z vlákna Noznorohova, pomyslel si. Ale v tom okamžiku se vymrštila jeho pravá ruka, Jarnova ruka. Sám sebe slyšel, jak volá: “Morušnice, pro vždy více!”
Pocítil zážeh a oslepil ho výboj světla. Jeho pravá ruka shořela až po loket, ale necítil žádnou bolest. Překvapeně pohlédl na černou levici, která mu zůstala, a pomalu pozpátku ustupoval od zářící krystalové struktury, která právě ožila. Celá pyramida procitla k vědomí a začala se přetvářet na labyrint světla, les krystalů. Podivný jas, vycházející nyní z ježatého shluku krystalů, zachvacoval okolí. Cítil jak se mu točí hlava, ztrácel schopnost rozumět prostoru kolem sebe. Jako kdyby podlaha byla jeho jazykem a krystaly se stáčely do víru ovíjejícího jeho panenky. S jistotou poznal, že kdyby zůstal jen o malou chvilku déle, zemřel by roztrhán silami, které rozpoutal. Pádil dolů. Měl pocit, že slyší obrovský orchestr, jak ladí své nástroje. Věděl, že to je jen začátek Velkého díla, které se dalo do pohybu. Vdechl jsem mu život, pomyslel si skromně. Dílo ještě není dokonáno, teprve se zrodilo. Já jsem ho zažehl! Kdo – já?
Já – Saguin! Velké dílo se zdařilo, ale jinak! zařval Saguin. Vyrušil mě ten – tkadlec z Morušnice! Zapotácel se a musel se zastavit.
Když dospěl až dolů, viděl, že lodička se oddálila od schodiště, uplavala. Nepřivázal ji, možná ani nepředpokládal, že se bude vracet. Napadlo ho – myslel jsem, že budu muset obětovat daleko víc, než jen jednu ruku.
Lišaj vyšel před portál a rozhlédl se. Nyní věděl, že jeho pán uspěl.
Také Sunva a Daran, které už skoro dosáhly úpatí hory, ucítily, jak jimi prochází vlna síly. Zem se jim zachvěla pod nohama. Liška se přikrčila. Pak uslyšeli z podzemí hudbu. Ladění velmi různorodého orchestru, bzučení a kakofonické tóny. Hora se otřásala a Sunva velmi dobře cítila hněv bohyně Ninurak. Odvrátila se a pokračovala v cestě se skloněnou hlavou, odříkávajíc šeptem modlitbu. Má paní, zklamala jsem tě?
Saguin viděl, jak se celé schodiště mění v jakousi položivou bytost třpytící se kovem a krystaly. Půda pod nohama se mu vlnila a tu spatřil, že nabývá formy jakéhosi okřídleného plavidla. Nechal se jím unášet. Pak se usadil do prohlubně, která jako by se pro ten účel vytvořila. Pocítil houpání a poskakování, chvíli se jeho plavidlo pohybovalo po hladině, odskakujíce jemně jako vržená žabka a nakonec se vzneslo. Ohlédl se. S úžasem pozoroval vzdalující se pyramidu, která už nebyla pyramidou. Kypěla životem. Pak ho pohltil tunel v boku jeskyně. Zjistil, že ve tmě vidí, ale nepřekvapilo ho to.
Za okamžik byl venku, ve výšce nad horou. Plachtil na tom okřídleném stvoření, které se zdráhal nazvat strojem – na to v něm bylo příliš mnoho svébytného života. Myslí mu vířila slova, jména. Lentäväolento. Nakonec se rozhodl nazvat to Větroněm. Vtiskl mu svou vůli. Řídil ho. Zkusil několik různých manévrů: nahoru, dolů, oblouk vlevo, obrat. Krása! Když se dost vynadíval na horu, v níž už kypěl a dmul se nově zažehnutý život, rozhodl se slétnout dolů. Kdesi v údolí zahlédl Sunvu a Daran, nesoucí Klaese. Za nimi se vydáme později, pomyslel si a hledal místo na přistání. U portálu do nitra hory přistát nemohl, bylo tam příliš mnoho stromů a kamenitý terén. Tak alespoň několikrát přelétl přímo nad vchodem. Větroň nedělal žádný hluk, ale způsobil poryvy větru. Lišaj vyběhl ven. Byl nahý a zdravil svého pána úklonami a staroveznaskými hymny. Mával. Také Saguin mu zamával a pak se obrátil do údolí, kde přistál v místech, kam Daran a Sunva s Klaesem musely brzy dorazit.
Nemusel čekat dlouho. Vynořily se ze zákrutu cesty a zůstaly oněměle stát. S údivem zíraly na toho velkého ptáka, a na Jarna, jemuž chyběla pravá paže. V tom Klaes přišel k sobě. Postavily ho na zem a podpíraly ho. Také on nyní cítil chvění země a podivnou kakofonickou změť tónů, která se linula z hory.
“Co to má znamenat! A co je to támhle?! Jarn! Já jsem vám to říkal, že když ho necháme, tak on tam něco provede, dá do pohybu nějaké vezanské machinace!”
“Máš pravdu, právě to se asi stalo,” řekla hořce Sunva při pohledu na Jarna, hrdě sedícího na podivném tvoru, který jí připomínal stříbřitou rybu s širokými šupinatými křídly. Mával na ně a usmíval se. “To jsem rád, že jste tady!” zvolal.
Nikdo mu neodpověděl.
“Proč jste zbaběle utekly! Proč jste ho nezastavily!” zvolal Klaes, když se vymanil Daran a Sunvě.
Daran se ho snažila uklidnit: “Protože jsme zachraňovaly tebe. A protože už bylo stejně pozdě. Když tě Lišaj omráčil, byl už Jarn stejně moc daleko,” řekla šeptem. Nedůvěřivě si prohlíželi Jarna. Je to vůbec ještě Jarn? zapochyboval Klaes.
Tu za svými zády uslyšeli dusot a když se ohlédli, spatřili přibíhat Lišaje. Minul je a zamířil si to přímo k Jarnovi. Padl na kolena a dotkl se čelem nohou svého pána, který vystoupil z Větroně, aby se nechal přivítat.
“Raduj se, Lišaji! Naše věc byla dokonána, oheň Velkého díla byl zažehnut. Ale náš úkol ještě nekončí!” pronesl starovezansky. Tento jazyk mu nyní připadal nejpřirozenější. Znělo to slavnostně.
“Sláva! Budu kráčet před vámi a budu rozrážet davy,” provolal obřadně Lišaj.
“Dobrá. Nyní vystup na tohoto nebeského oře!” rozkázal Saguin. Lišaj poslechl. Pak se obrátil k přihlížející skupince: “A co vy?” oslovil je garionsky se silným starovezanským přízvukem.
Klaes potácivě vystoupil kupředu a vykřikl: “Tak… tak se ti povedlo, o co jsi celou dobu usiloval!”
“Ano! Mnohokrát jsem tě také zval, abys mi při tom stál po boku!” odpověděl s úsměvem Saguin.
Klaes si ho hloubavě měřil a rozhodl se nazvat věci pravým jménem. “A podařilo se ti, Saguine, u toho zabít našeho přítele Jarna?” řekl jízlivě.
Saguin se nepřestal usmívat. “Nikoliv. Já jsem ho nezabil. Naopak, jemu se možná podařilo mně navzdory naplnit své vlastní poslání,” odpověděl a pozvedl obě paže. Levá byla černá jako obsidián, pravá ruka po loket chyběla. Pahýl, který vyčníval ze zbytku oděvu, jako by byl již dlouho zahojen.
Klaes chvíli přemýšlel, a pak řekl: “Jsi tedy Saguinem. Ale to, co říkáš, mi dává přece jen malou naději. Jarn byl básník, dozajista se nevzdá své touhy tkát…”
“Události se daly do pohybu. A já, Saguin, nyní sloužím zažehnuté hvězdě. Nevzdám se možnosti věci ovlivňovat a usměrňovat, neb jsou ještě v křehkém rozpuku. Pravdou však je, že váš přítel, básník, má na nich svůj podíl.”
Znovu se usmál a prohlížel si své ruce. Tu černou, i tu chybějící, která svým dotekem nyní tká novou podobu budoucnosti. Slastný pocit mu projel od temene po páteři až ke konečkům prstů na nohou, jimiž cítil chvění a tóny podzemní hudby. Pak vzhlédl a řekl: “Nabízím vám prostředek k dosažení našeho poslání.”
“Našeho?” podivil se Klaes.
“Chcete přece donést Elixír do Xalgonu? Proto jste se vydali na tuhle cestu, aby toto město mohlo zůstat déle na šachovnici, nebo snad už jste zapomněli? Pojďte, Lentäväolento – Větroň nás ponese,” řekl Saguin a ukázal na Větroně, ze kterého mezitím odpadlo několik částí, které se proměnily v křemeny. Zároveň s tím se jeho tvárnost proměnila a v jeho nitru se vytvořila větší dutina, která mohla pojmout všech pět cestujících.
“To spíš vypadá, že ty jsi zapomněl, ale… ano. Musíme do Xalgonu,” odtušil Klaes, nedůvěřivě si prohlížeje Větroň.
“Jak daleko je do Xalgonu pěšky?” zeptala se vzdorovitě Daran, která v tu chvíli odmítala připustit, že by se toho Větroně byť jen dotkla. Ale nikdo jí neodpověděl.
“Teď, když jsi dokonal svoje úradky, tak tě snad nic nebude svádět z cesty a ta bude skutečně přímá,” ujišťoval se Klaes.
“Ano, velmi přímá,” odpověděl Saguin. “Jako všechny mé cesty. Doneseme lidem dar pravého vidění, a hned potom zvěst o hvězdě, která k nim padá z nejhlubšího nebe. Bude to tak krásné! Žádný smrtelník to nemůže pochopit,” vzdychl.
“Pak ani my ne,” utrousil Klaes a obrátil se na Lovkyni. “Sunvo, co na to říká tvoje bohyně?”
Sunva svraštila čelo a přes tvář jí přelétl stín. “Páteří bohyně Ninurak je horský hřeben, jejím tělem tyto kopce, její duší vítr pod nebem. Něco cizího teď roste v jejím životě, co bylo počato proti její vůli. Působí jí to bolest a já tu bolest cítím také,” zasténala. Daran na ni soucitně pohlédla a chtěla ji sestersky obejmout, ale Sunva zavrtěla hlavou.
Klaes pokrčil rameny a otočil se zpátky k Saguinovi. Saguin! pomyslel si v duchu, kdo by to byl řekl, co vše způsobí jeden klíč vytažený z horké vody ve stříbrných dolech za Maghonem. Už není více Jarna, už je jen Saguin. Snad Jarnova oběť nebyla marná. “Zdá se, že by nám vaše nabídka, konzule, přišla vhod. Teď stejně nemůžeme nic ovlivnit,” pronesl.
“Přesně tak. Nemůžete nic ovlivnit,” odvětil Saguin, zjevně potěšen uctivým oslovením. Pokynul družině ke svému Větroni. Všichni se nalodili, jen Liška se zoufale bránila. Sunva ji vzala do náručí a chlácholila ji, nakonec ji musela schovat pod plášť. “Bojí se létat, a to je snad přirozené,” vysvětlila, když na ni Liktor nechápavě hleděl.
Větroň vzlétl a vystoupal do výšky padesáti mečů. Sunva měla zavřené oči a tiskla k sobě Lišku. Dívat se na svou Bohyni shůry jí připadalo jako rouhání, navíc cítila v útrobách sžíravou bolest, která byla více než jen nevolností z létání. Ostatní se zájmem sledovali zemi pod sebou: zelené lesy, kopce, šedomodré a stříbrné linky říček a potoků, stolové hory a vesnice Figlynů. Docela blízko na sebou měli kypré podušky mraků a tu a tam zahlédli chladivou modř skoro již listopadového nebe. Pak mohli sledovat, jak nebe i země na západě znachověly a od východu se začala šířit tmavě modrá tma. Větroň tu a tam zakolísal, jako by mu došel dech, a prudce klesl. pak opět nabral výšku. Občas také zaslechli rachot kamení – to z větrného tvora odpadávaly kousky pláště a na zem padaly jako kusy křemene. Stvoření ztrácelo sílu i formu, jak se vzdalovalo od svého zdroje. Bylo nakonec jen nouzovým prostředkem.
Po soumraku pak spatřili pod sebou planiny Ylleru, města zahalená různobarevným dýmem a komíny a věže sršící barevné jiskry. Ohnivé sloupy z alchymických pecí jim osvětlovaly cestu jako majáky. Klaes jako by pookřál a pojmenovával jim ta místa a vyprávěl své zážitky.
“Tady jsem studoval! A tady! věže mojí university!” hlásil nadšeně a ukázal na světelný sloup sršících jisker a dýmu sirnatě žluté barvy, pod nimiž se svíjeli jinobarevní hadi utkaní z těžkých zplodin, tvořících duhovou mlhu kolem střech a menších věží.
“Hmm,” pokusila se vyjádřit své uznání Daran. Sunva měla stále zavřené oči, a kdyby mohla, zacpala by si i nos.
Na Saguina doléhala únava, ale byl odhodlán dostát svému slovu a dopravit družinu do Xalgonu. Pilotoval silou vůle, a Lišaj mu vydatně pomáhal. Větroň se v letu zadrhával a poskakoval. Saguin se ho snažil přimět k co nejplynulejšímu plachtění. Kdyby se teď rozpadl, všichni se při pádu zabijeme, uvědomil si, ale nic neřekl. Mlčeli a pluli dál temnotou.
“Xalgon na dohled!” zvolal Klaes, když zahlédl kupolovitou zář proslulého města severu.
“Výborně! Větroň je již zcela vyčerpaný, stejně již musíme přistát,” řekl Saguin a s napětím pozoroval blížící se hradby. Navedl Větroň na širokou bílou silnici, vedoucí k branám města. Dal si dobrý pozor, aby v místech přistání nikdo nebyl. Dosedli na její povrch a se skřípáním klouzali ještě třicet nebo čtyřicet mečů. Pak se Větroň zastavil. Slyšeli zvuk drolení a praskání a sotva se pohnuli, aby vystoupili, Větroň se celý rozpadl a zbyla z něho hromada křemene.
Sunva postavila Lišku na zem a zaklela. Daran si oprášila šaty a rozhlédla se. Před sebou mohli jen tušit město Xalgon: sídlo magie, z níž se lidem rozechvívá srdce děsem. Město, jehož proslulé věže jsou vystavěny z obsidiánu a čediče, skla a oceli. Nyní z něho viděli jen siluetu, korunovanou září.
“Tak jsme tady,” řekl Saguin.
“Ne tak úplně,” odtušil Klaes. “Je to ještě několik hodin cesty. Ale je dobře, že jsme přistáli dál od hradeb města. Kdo ví, jaký rozruch by vzbudilo to tvé vozítko, kdybys’ s ním přistál přímo před branami!”
“Vozítko?! Lentäväolento!”
“Klidně Lento tento,” pokrčil rameny Klaes a vzpomněl si na svého přítele – Jarna básníka. Teď veršuju místo něj já, pomyslel si a smutek ho bodl u srdce.
“Měli bychom si trochu odpočinout,” navrhla Lovkyně.
“Ano, ať přijdeme do města za rozbřesku,” přitakala Daran. Měli za sebou dlouhý den – neuvěřitelně dlouhý: ráno odešli z pravé Meltiky jako nemocní lidé, kteří se pak vyléčili krví těch, kteří chtěli znesvětit posvátný háj. To ještě dokázala myslí pochopit. Ale to, co se dělo pak, už ne. Jako by uplynulo několik dní, ne jeden den. Vzhlédla, aby se podívala na hvězdy, ale nebe bylo zakryté dýmem a mračny. Neviděla nic, a nemohla si tedy ověřit, kolik uplynulo času od té doby, co opustila své vlastní bílé město, svůj ztracený domov.
Ze zamyšlení ji vytrhl Saguinův smích: “Ale má drahá, den je nocí Xalgonu a noc jeho dnem. Nyní panuje v Xalgonu nejčilejší ruch. Klidně si však odpočiňme, chcete-li.”
Klaes proti odpočinku nic nenamítal. Sešli tedy z cesty a uložili se v dolíku za kamenem. Postavili hlídky a ti, kdo mohli spát, usnuli okamžitě tvrdým spánkem.
Ještě před úsvitem je probudil chlad. Na šatech měli jinovatku. Tu si všimli, že Lišaj je stále nahý, a oblékli ho. “Měl by mít ceremoniální tógu!” prohlásil Saguin. “Ale je lepší, že je oblečen alespoň nějak.”
Když se vrátili zpátky na cestu, spatřili majestátnost a děsivou velikost Xalgonu. Černé hradby se úchvatně tyčily pod ocelově šedými oblaky, které nejspíš přinášely sníh. Po jejich pravé ruce tu a tam probleskovalo slunce a pak mohli vidět své dlouhé stíny na rovné udusané silnici. Po jejich dopravním prostředku nezbylo ani památky – snad jen trocha světlejšího křemenného prachu uprostřed cesty.
Pochodovali k Jižní bráně. Čím blíže byli k městu, tím čilejší ruch kolem nich panoval: povozy, zásoby, vojáci, pěšáci. Před branou museli chvíli čekat, než na ně přišla řada. Strážní chtěli vědět jejich jména a poslání.
Klaes se ujal slova: “Jsem učenec Klaes Ravit z Yllerské university. Přicházím na Xalgonskou universitu s neodkladným posláním, která přinese Xalgonu prospěch a bezpečí,” řekl a ukázal svou universitní pečeť. Ta měla pro Xalgonské zřejmě velkou váhu, protože uznale pokývali hlavami.
“A oni?” ukázal hlavní strážný na ostatní členy družiny.
“Můj doprovod, přátelé,” odvětil Klaes. Byli vpuštěni do jakési haly, kde museli chvíli čekat. Pak přišli dva tvorové. První – bledý bělovlasý a hubený – je očichal. Druhá postava s rudýma očima bez bělma každému z nich pohlédla do očí.
Tenhle červenooký je démon z podsvětních dimenzí. A tohle je zkouška, co jsme zač, pomyslel si Klaes a s obavami sledoval, zda Saguin a Lišaj projdou.
Bledý tvor chtěl vědět jejich jména a pak je očichával a dělal si dělal poznámky. Po skončení prohlídky se poradil s červenookým. Nakonec si k sobě zavolal Klaese a ukázal mu tabulku. U Saguinova jména stálo: živý – mrtvý – démon – božstvo – jiné. Znak pro jiné byl podtržen. Bylo tam i mnoho dalších zaškrtaných políček, ale tvor ukázal bledým, skoro průsvitným prstem na znak pro jiné a řekl: “Věděl jste to? Stejně tak ten druhý, ten s fialovou kůží. Nechcete se jich zbavit? Budeme je muset sledovat, protože v Xalgonu budou stát mimo zákony a úmluvy týkající se jednotlivých řádů bytostí.”
“Vím o tom,” řekl s předstíranou jistotou Klaes. “Výzkumný materiál, velmi cenný. Je to v pořádku.”
Bledá tvář bez výrazu přikývla.
“Počkejte tady chvíli, vystavím vám pro ně propustku.”
Z vedlejší místnosti bylo slyšet škrabání a skřípání, načež bledý tvor přinesl lístek z černého celuloidu, potištěného drobnými znaky. Pak byli vpuštěni do města Xalgon. Bylo by tam toho mnoho k vidění, ale Klaes zamířil rovnou na univerzitu. U vstupu do honosné budovy z obsidiánu, oceli a skla stály stráže a sotva je spatřily, jeden z nich běžel dovnitř podat zprávy. Dveře se před nimi samy otevřely a oni se ocitli ve vstupní hale. Tu viděli, jak jim spěchá vstříc postava v univerzitní livreji.
“Klaes a jeho družina? Jste očekáváni v druhé aule, tudy prosím,” pokynul jim.
Měkké koberce tlumily jejich kroky, když vešli do sálu. Saguina to znepokojovalo, ty tlumené zvuky a šeptající hlasy. Očekával trochu jiné přivítání. Estetika města se mu celkem zamlouvala, ale tady v interiéru shledával výzdobu příliš změkčilou, a vnitřní výbava, která pohlcovala zvuky, ho vysloveně zneklidňovala. Chtěl něco poznamenat, ale pak si uvědomil, že mu Klaes cestou důrazně připomněl, ba téměř přikázal, aby byl zticha. “Nechte to všechno na mě!”
V aule na ně už čekali dva muži a jedna žena. První měl červenočervené oči, které jako by byly připravené proniknout jakýmikoliv tajemstvím. Byl z rodu démonů. Druhý muž byl Vezanec. Měl snědou pleť, vyhublý obličej a pod ostře narýsovaným obočím neklidné černé oči. Havraní vlasy s několika prameny šedi měl sepnuté zdobenou sponou. Žena byla temná Elfka, vlasy ryšavé jako oheň jí volně padaly na ramena a tmavé oči v bledé tváři připomínaly leštěné turmalíny. Pokynuli jim ke stolu, kde bylo již připravené jídlo a pití. Všichni se posadili, s výjimkou Lišaje, která podle svého obyčeje zůstal stát za Saguinem. Liška si lehla pod Sunvinu židli.
Vezanec, oblečený v temně fialové tunice, se ujal slova: “Mé jméno je Mirlach a jsem zde profesorem. Můj obor je alchymie, stejně jako váš, pane magistře.”
Klaes přikývl. Cítil se jako u zkoušky před komisí.
“Řekněme, že váš příchod, ehm, vzbudil pozornost. Mezitím jsem dostal také zprávy o přistání zvláštního, ehm, objektu, a mám důvod se domnívat, ehm, že tento jev souvisí s vaším příchodem, že?”
Klaes opět jen přitakal. Mirlach se však s přikývnutím nespokojil.
“Ano, pane profesore. Je tomu tak. Cestovali jsme ve zvláštním létajícím objektu, který zřejmě nebyl strojem – v tom smyslu, jak si stroje definujeme my. Doufám, že můj přítel vám to případně pomůže objasnit,” řekl a ukázal na vedle sebe sedícího Saguina.
“Ten Jednoruký,” poznamenala Elfka a podle toho, jak se podívala na svého kolegu s rudýma očima, bylo Klaesovi jasné, že ví, že Saguin není ani živý, ani mrtvý, ani démon ani bůh. Je jiný.
“Jaké je vaše poslání, pane Ravite? Kdo ve skutečnosti jste a co nám přinášíte?” zeptal se Mirlach a jeho hlas zněl až nečekaně ostře. Tak ostře, že bylo nevyhnutelné odpovědět pravdu.
Klaes chtěl něco říct, ale najednou mu vyschlo v hrdle. Musel se napít. Pak řekl: “Obávám se, že moje vyprávění bude delší a složitější, a tak se chci ujistit, pane profesore, že zde přítomní jsou naprosto – nechtěl bych se nikoho dotknout – důvěryhodní. Protože náš příběh obsahuje některé politicky citlivé skutečnosti.”
Mirlach se srdečně zasmál. Ukázal na temnou Elfku a řekl: “Zohra Illan je rektorkou university, a Halit Altun je děkanem fakulty magie. Tak je to. Můžete bez obav hovořit.”
Klaes se nadechl, a s pohledem upřeným na okno s kouřovými skly, za kterým mohl jen tušit pomalu usínající město Xalgon, se dal do vyprávění: jak byli povoláni do Maghonu, o jejich příchodu do věže a o Novém věku. O poslání, které jim svěřil starý mág Talantius, totiž donést Elixír pravého vidění do některého z velkých měst, kde je naděje, že by jej mohli umět vyrobit. Do Xalgonu nebo do Sairis. O putování Stříbrnými doly (zde vynechal detaily týkající se nehody s klíčem), o Hospodě u Tří lišek, z nichž jednu má tady s sebou; o cestě do Arkonu (zde také zcela úmyslně přeskočil vzpomínku na jistou bytost u jezírka, zvanou Sestra bez tváře), o Arkonském podzemí, o nálezu Machuznatarovy hole; o mágovi ve městě Rethra a odbočce do rozvalin starovezanské university Yadhabaoth, která je zavedla do podzemních chodeb; o cestě vozem po rozličných podzemních říších; o tom, jak na Pahorku kostí ztratili přítele Al-Raqíma, o svém zajetí v Altzinu a útěku do Pravé Meltiky, a o dalších cestách, které je zavedly až sem.”
Učenci ho tu a tam přerušovali otázkami nebo komentáři. “Nový věk? Ano, o tom víme a zaměstnává nás to…” poznamenal démon Halit Altun. “Do Sairis!” na tvářích všech tří se objevil pobavený výraz. “Palladovi vojáci… to se dalo předpokládat. Smutné. Ne – vlastně směšné. Velké ideály a pak – úpadek,” ušklíbla se temná Elfka. “Yadhabaoth, hm, hm zajímavé!” poznamenal profesor.
Když Klaes po více jak dvou hodinách skončil, cítil úlevu a prázdnotu. Dopřáli mu chvilku ticha a pak profesor Mirlach pravil: “Vaše vyprávění odpovídá zprávě, kterou nám poslal Mistr Talantius. Ke spáse vedou klikaté cesty. My jsme sice nepochopili jeho záměry, zejména to, proč zvolil tak nesmyslně složitou a neefektivní formu dopravy. Ale přesto snad – aspoň doufám – je jeho záměr korunován úspěchem. Je tomu tak?”
Klaes seděl bez hnutí a srdce se mu rozbušilo. Cosi v něm se zdráhalo jen tak dát drahocennou lahvičku Elixíru, kvůli které toho tolik protrpěli, těmto cizím lidem. Ale přesto to udělal. Rozepnul si knoflíky na špinavé blůze a sáhl do záňadří. Vyňal lahvičku a postavil ji na stůl před Mirlacha. Ten se k ní naklonil, stejně jako Elfka i démon. Chvíli na ni zblízka zírali.
“Děkujeme vám. Ihned se dáme do práce. Jakmile zjistíme, že jsme schopni replikovat tento vzorek, budeme vás informovat. Zatím si můžete odpočinout v našich nejlepších pokojích. Bude o vás postaráno a brzy se pravděpodobně stanete hrdiny Xalgonu,” řekl Halit Altun.
Mirlach se dotkl lahvičky prstem. “Vskutku…,” zašeptal. Pak se napřímil a vzhlédl. Jeho pohled směřoval vzhůru, kde za zády Klaese a jeho druhů stál na ochozu, který připomínal píšťaly varhan, stařec v bílém. Přikývl a se smutným úsměvem zmizel za dveřmi.
Epilog
Po několika hodinách bylo slavnostně vyhlášeno, že laboratoř dokáže účinný Elixír replikovat. Klaes a jeho druhové byli prohlášeni hrdiny Xalgonu. Konaly se velké veřejné oslavy a Klaes byl jmenován profesorem honoris causa. Ostatním byla také nabídnuta místa na Universitě…
