Země Ningor je kopcovité vnitrozemské království Severu s úrodnými poli a lesy. Země na severu hraničí s územím Valarkagantu a na jihu s militaristickým královstvím Tagaris. Z ostatních stran leží menší knížectví. V okolí je Ningor známý především svými pečlivě vyšlechtěnými háji listovníků, stromů s velkými kožnatými listy, které jsou používány jako listy při vázání knih. Ningořané jsou totiž náruživými čtenáři a především spisovateli. Pro objasnění této jejich vpravdě manické aktivity je potřeba vysvětlit blíže původ a zvláštnosti života tohoto lidu.
Ningořané jsou totiž starý národ, starší než většina jejich sousedů s výjimkou Valarkagantu. Jsou totiž také jiného původu. Nepocházejí z rasy Dornů, ale vznikli kdysi dávno smísením Vezanců s Elfy. Na místě dnešního Ningoru se totiž v časech před Potopou nacházela jedna z provincií Starého Vezanu, jejíž vládce Hurdarjuš byl právě smíšeného původu a trápil se krátkostí svého půlelfího života, stejně jako mnozí další z jeho lidu. Obrátil se prý tehdy na mistry čar a kouzel, aby mu jeho život prodloužili, ale ti nedokázali pomoci. Sestoupil proto prý do samotného Podsvětí, jež má podle názoru Ningořanů dokonce několik vstupů na území jejich říše, a tam vyhledal mocnou bytost, jejíž jméno je mezi zasvěcenými tajeno. Kronikáři Ningoru ji říkají jen „Pán nade Jmény“, ningorsky Anumdmuš. Prosil jej snažně a sliboval úctu svého lidu na věky věkův.
Nikdo přesně neví, co se tehdy v hlubinách pod Ningorem stalo, ale Hurdarjuš se vrátil proměněný a brzy i ostatní Ningořané smíšeného původu pocítili na sobě změnu. To, co jim Anumdmuš dal, byla vskutku jakási podmíněná nesmrtelnost: učinil totiž jejich jména pevně spjatá z jejich životní silou. Ten, jehož jméno bylo pamatováno, čteno, předáváno ať písmem či ústní tradicí, ten se těšil životu tak dlouho, dokud zájem o ně nepohasl. „Učinit si jméno“ přitom bylo možné mnoha způsoby, badatelé po sobě pojmenovávali každou druhou objevenou látku či rostlinu, vojevůdci sobě dobývali slávy taženími a vydatnou stavbou vítězných monumentů, pro většinu lidí však nejdostupnější pokus o nesmrtelnost spočíval v čilém spisovatelství, dokud jejich knihy byly čteny, mohli žít. Jméno totiž muselo být známo mimo rodinu, aby mohlo ukotvit životní sílu.
Zatímco Ningořané objevovali taje a zákruty moci Jména, nadešel čas pádu Starého Vezanu a Potopy světa. V legendách Ningoru se říká, že Hurdarjuš pokynul svému lidu, aby vyhledal úkryt před Potopou v Podsvětí, kam on kdysi poprvé vkročil. Říká se, že mnozí skutečně přečkali Potopu tam, a proto mohli jako jedni z prvních po ústupu vod obnovit svou zemi a po dlouhá staletí válčili na Severu spolu s Valarkagantem proti deluviálním bestiím.
V současné době je Ningor zemí monumentů všeho druhu a centrem knižní produkce. Každý Ningořan (kromě tzv. Smířených) se z pochopitelných důvodů může přetrhnout, aby uchoval své jméno, tedy i ti, kteří nemají žádný valný talent: ti hbitě kopírují básnické a příběhové látky z Lorina, Xalgonu, Uldaru či z daleké Siranie a Garionu a vydávají je se změněnými detaily pod svým jménem. Každý druhý je knihvazač a rozdává své básnické sbírky na potkání. Ten, o jehož dílo začíná uvadat zájem, též sám začíná chřadnout a trápit jej neduhy stáří.
Moudří si povšimli toho, že zvláštní podoba nesmrtelnosti daná Ningořanům je v mnohém podobná na jedné straně tomu, jak se udržují při síle nemrtví z Havdauru, ale také tomu, jak shromažďují svou životní sílu samotní bohové – ztrácejí-li ty, kdo vzývají jejich jméno, slábnou. Ztratí-li posledního uctívače, upadnou do božského kómatu. U Ningořanů je hranicí přežití vyšší číslo, teprve okolo stovky nepříbuzných musí mít osobní vztah k jejich jménu, aby na ně nečekalo stáří a smrt. Mnozí tedy nakonec umírají, protože paměť jednotlivců unese jen omezené množství jmen za hranicí své rodiny. A právě to žene mnohé Ningořany k téměř běsné činorodosti. Odměnou jim nejsou dobytek, půda nebo zlaťáky, ale čas jejich života.
Spolu s jejich podivným darem je spojeno i několik slabin. Největší slabinou je samo úzké spojení jména s životní silou. Ningořané jsou proto takřka bezmocní vůči magii, která využívá moci jména. Jejich jméno je tak bezprostředně spojené s jejich životem, že se mág nemusí vůbec namáhat toto pouto hledat a uchopovat. Každý Ningořan také dává samozřejmě všanc vždy své pravé jméno, skrze pseudonymy nesmrtelnosti dosáhnout nemůže. Velkým problémem jsou všelijaká falza a podvrhy, případně zpochybňování autorství děl, ningorská společnost má proto velmi striktní zákony proti padělkům, přisvojování si cizích zásluh k vlastnímu jménu a podobně. Tyto zákony se nicméně vztahují pouze na Ningořany, takže vykrádat zahraniční díla je společensky tolerováno.
Jedině v Ningoru je možné někoho zavraždit či popravit tím, že jsou spáleny všechny jeho knihy či obrazy a vytlučena jeho jména z monumentů. Je to nebezpečí, kterého se každý z podmíněně nesmrtelných Ningořanů bojí. Zrovna tak známí vydavatelé či vypravěči mají velikou moc, protože jen z jejich rozhodnutí může být něčí dílo vyřazeno z oběhu, jeho příběhy dále nevyprávěny.
