Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Sed purus lacus, dictum in posuere in, efficitur et tellus. Praesent scelerisque nunc vitae massa euismod gravida. Sed magna eros, facilisis quis venenatis non, commodo at sapien. Sed quis augue facilisis, gravida velit at, facilisis justo. Maecenas auctor ex lorem, vitae mollis augue mollis sed. Etiam non odio at mauris suscipit pretium. Pellentesque ornare sem augue, et faucibus risus euismod id. Proin condimentum dictum urna quis malesuada.
Nulla luctus mauris nec tortor convallis iaculis. Nullam sed sagittis orci. Mauris diam leo, suscipit et iaculis a, tempus non lorem. Ut posuere orci eget euismod scelerisque. Pellentesque facilisis gravida libero quis condimentum. Aenean commodo lorem faucibus nunc tempor, ut viverra sem viverra. Cras nec nisl neque. Mauris id justo nec arcu pharetra iaculis. In hac habitasse platea dictumst. Vivamus vestibulum lectus a malesuada lobortis. Phasellus consequat tellus varius erat rutrum sagittis. Nullam non velit ex. Nulla venenatis non dolor sed sodales.
Horský pás na samém severu civilizovaného světa je opředen tajemstvím. O skutečném významu jeho jména se přou učenci a lidé se vyhýbají stínu jeho štítů. Kaal Charmath ukrývá výzvu a zraky zasvěcenců se k němu tu a tam obracejí, aby se přesvědčily o tom, že To dosud spí.
Říká se, že kdesi za zubatými výšinami Kaalu Charmath se skrývají ledové planiny, které nikdy neroztají, na nichž žijí ledové národy a jejich dny jsou jako naše roky. Nikdo se však doposud neopovážil překročit hradbu hor a tyto pověsti ověřit.
Existují kmeny, které tu a tam táboří ve stínu hor, kam je přivádí každoroční stěhování zvěře (a říká se, že i ukrytá ložiska zlata, která se prý nachází u kořenů Kaalu Charmath), ale těch se ostatní bojí, protože se říká, že něco ze stínu ledových štítů sestoupilo i do jejich srdce. Lidé z Uldaru nebo Valarkagantu s nimi obvykle jen rychle smění zboží a mají se k odchodu.
Garmar se jmenuje ta část Kaalu Charmat, která se pne nad severní hranicí Uldarského království. Pro ty, kdo hledí vzhůru z průsmyku, který leží mezi hvozdem Ugur Saganna a předhůřím Kaalu Charmat se jeví nejvyšší vrchol Garmaru jako zkamenělý plamen. O horstvu a jeho obyvatelích kolují v severních oblastech Uldaru rozličné pověsti a zkazky.
Mezi lidmi se povídá, že pod nejvyšším štítem se nachází ukryté království, jehož paláce a chrámy jsou vystavěny ze zlata a smaragdu. Jiné jazyky vypráví o spícím draku nebo obru, další pak o zuřivých pololidech, kteří sídlí u kořenů hory. Slavný uldarský bard Svadrik Agmanion zpívá ve své baladě o Srdci Garmaru jako o tajemné zahradě, která zarůstá kvetoucími bodláky až do dne, kdy se navrátí její pán s nabroušenou kosou.
Eguitar neboli Eguitové jsou nepříliš vlídný národ obývající nehostinnou tundru a pláně na sever od Maranudranu a na východ od Uldaru. Jejich pleť je bílá jako sníh a jejich tváře úzké a sveřepé. Eguitar se oblékají do kožešin a loví v severních vodách i na pevnině.
Díky své divošské povaze uchovali mnoho z dávné magie a dávných zvyků, takže jsou někdy terčem výprav zvídavých učenců z Uldaru nebo Siranie. Málokterý z takových návštěvníků si získá sympatie kmene natolik, aby ho přijali jako hosta. Většina těch, kterým se to nepodaří, brzy zahynou, protože bez pomoci domorodců jsou vydáni na pospas nelítostnému podnebí mezi Kaalem Charmat a Maranudranem, kde jakoby se nevlídnost obou sousedů sčítala. Naopak ti, kteří se dostanou pod ochranu kmene, se setkají se skrytou tváří tohoto společenství – pohostinností a ochranou hosta i za cenu vlastního života.
Velký severní les je jedním z pokladů této části světa. Syrová divokost a kosmatost vtělená do hrubé kory jeho dubů a štětin jeho kančích stád se snoubí s laskavostí vřesových údolíček a mechových potůčků. Osamělá skaliska podivných tvarů v sobě ukrývají hluboké jeskyně, jelení stáda skáčou přes bludné kořeny, chýše poustevníků a babic a lampičky skřítčího pokolení prosvěcují noc svými světélky. Po většinu času jako kdyby les spal, ale svou sílu ukazuje především za jarních nocí a podzimních dnů.
Když se prodlužuje den a stromy shodí mohutnou severskou kožešinu sněhu, promlouvají do nocí tichým hlasem. Zpočátku jen vzdychá hasnoucí sníh a krvácí ve vodu, která radostně tleská o kameny a hnědé listy, ale pak jednoho dne se probudí ze spánku mladý Pán lesa a spolu s ním jeho družina a za nocí se začnou dít divy.
Na sklonku léta jako kdyby hvozd rozkvetl novými květy a zahořel podivnou vášní. Listy se barví do zářivých a živých odstínů, na stromech a v podrostu se blyští bobule a rozličné lesní plody, zatímco podlaha lesa se kromě prvních padlých listů krášlí hlavičkami hub zázračné velikosti. Podzimní les jako kdyby v sobě ještě chvíli podržel teplo léta mocí svých rudých listů a právě tehdy se na několik málo dní stal tím, k čemu celý rok směřoval.
V době prvního podzimního úplňku pak vyjdou všichni obyvatelé lesa ze svých doupat a chatrčí a slaví onu chvíli podle dávné tradice. Jelenům a srnám planou oči touhou a létají přes potoky a strže bez újmy, jen s jemným dupotem. Jezevci pokuřují dýmku a vzpomínají na minulý rok spolu s poustevníky okolo malého ohýnku. Mladíci a mladice tančí okolo praskajících hranic, až se nakonec nazí vrhnou do potůčků a jejich žhavá těla povolají do noci armády mlh, které je zahalí namísto šatů, jež spálili v plamenech.
Meltické království se rozkládá v úrodné planině mezi kořeny nejjižnějšího výběžku Kaalu-Charmat a severně od držav historicky přináležejících Věčnému Garionu. Meltika je jedno z největších tzv. Severních království a zcestovalému člověku je známo svou podivností a nezvyklými obyčeji, které pro cizince převracejí každodenní život vzůru nohama.
Meltikové totiž nosí po celý život na tváři masky, a to přibližně tak často a v takovém smyslu, v jakém my používáme šaty, abychom zakryli svou nahotu. Masky odkládají pouze v soukromí a při intimních příležitostech, asi tak, jako my odkládáme šaty. Ukázat na veřejnosti svůj skutečný obličej je vnímáno jako velké porušení dobrých mravů a pokud někomu na ulici omylem maska spadne, všichni se cudně odvracejí, až na nezdvořáky, kteří zevlují zvědavě na nahý obličej.
Masek má samozřejmě i prostý Meltik velké množství pro každou příležitost. Jiné masky se nosí doma, jiné v zaměstnání, slavnostní a veselé masky si nasazují na oslavách a hostinách a masku smutku nosí na pohřbech. Vkusnost, bohatost a zřetelná finanční a umělecká hodnota masky jsou věcmi, které na první pohled odliší šlechtice od prosťáčka a úředníka od vojáka. Mezi typy a vzory masek existují pro cizince neviditelné nuance a složitý systém, který jasně spoluvytváří funkčnost Meltické kultury.
Meltikové přirozeně hledí na okolní kultury jako na nahaté barbary a součástí jejich světonázoru je i to, že nošení masky je znakem kulturní vyspělosti. Meltikové říkají, že vývoj začal bederní rouškou a kožešinou a přirozeně musí skončit maskou. V jistém smyslu tvoří zcela nazí Archaikové protiklad Meltiků.
Na závěr dlužno dodat, že nošení masek se během staletí rozšířilo i za hranice Meltického království a mnohé okolní země přijaly za své občasné nošení masek při slavnostních příležitostech a tanečních slavnostech. Nicméně nikde jinde než u Meltiků není maska vnímána jako povinná součást oděvu. Zvídavý čtenář, který chce vědět více o funkci masky, tak ať nalistuje kapitoly „Domorodé masky na ostrovech Maranudranu“, „Xalgonští Maskéři“ a „Maghavanská bojová maska“ v Siranijské Císařské Encyklopedii.
Království bohatých hradů a rytířů zakutých v železe. Království Tagaris patří vedle Valarkagantu, Uldaru a Xalgonu mezi nejmocnější státy na mapě Severu. Po stránce čistě početní ostatní zmíněné země i předčí. Úrodná tagariská pole, výnosné doly a strategické umístění na křižovatce obchodních cest činí z Tagarisu nejlidnatější severské království s nejpočetnějším vojskem.
Oproti triádě starých slavných měst dalekého Severu, jejichž historie jde přinejmenším milénium nazpět, je ale Tagaris poměrně mladá země, která překotně roste. Tagaris jakožto stát vznikl v důsledku kolonizační snahy Garionu, nejlidnatějšího města na Qurandu, jenž přibližně před třemi sty lety založil Altamoar coby svou obchodní stanici, překladiště zboží z Jihu pro severní království. Přítomnost bohatnoucí městské kolonie ale provokovala lokální znesvářenou šlechtu, která do té doby trávila většinu času neproduktivními vnitřními spory. Šlechtici našli společného nepřítele v rostoucím vlivu Garionu, sjednotili se do pozoruhodně fungující aliance, jíž od té doby předsedá volený král, zabrali Altamoar a bohatství Garionu od té doby protékalo jejich rukama. Spojené Tagariské voje poté překvapivě porazily (ač za cenu velkých ztrát) Garionské legie, jež se vydaly zábor ztrestat, což výrazně zlepšilo jejich vyjednávací pozici. Garion se rozhodl místo dalších ztrát raději přistoupit na obchodní smlouvy, které byly nakonec výhodné i pro něj.
Bohatnoucí šlechta byla spokojena s nastolením vnitřního míru, přesto však pokračovala ve zbrojení a budování hradů, jednak jako prevence proti silám Garionu a jednak proto, že mocní Tagarisu se shlédli ve své budoucnosti jakožto hegemonů celé oblasti. Kombinace náhlých zisků a prostředků a stavebně-zbrojní mánie vedly ke stavbě enormního množství hradů, pevností a výzbroje. Šlechta také neponechala nic náhodě a namísto toho, aby svěřila obchod měšťanům a nechala je zbohatnout a zesílit, tak se ujala role obchodníků sama. V Tagarisu tedy nedošlo k tomu, co se stalo v mnohých jiných bohatších zemích, tedy postupný vzmach měst a jejich obyvatel jakožto samostatné společenské vrstvy.
Samotné hlavní město Altamoar je pečlivě rozdělené do čtvrtí patřících jednotlivým aristokratům, kteří jsou garanti jednotlivých cechů a obchodních aktivit. V Tagarisu je vše o autoritě, mocenské hierarchii a kontrole. Vnějškově se kontrolní charakter kultury projevuje pevnými zdmi hradů, pevnou zbrojí vojáků a striktními procedurami na hranicích jednotlivých území. Země je bohatá na železnou rudu a tagariští vojáci jsou pověstní masivností své zbroje, která je rozhodně silnější a těžší, než například zbroj palladinská. Na druhou stranu se v ní nepohybuje příliš dobře. O tagariských vojích se ví, že pochodují pomalu, zato nezastavitelně.
Tagaris je království expanzivní. Není to dávno, co se zmocnili malého knížectví s hlavním městem Ilarak a systematicky též pokračují v nátlaku na Meltiku, která přišla o pláně před svým městem Yolka. Meltika tak byla donucena zbrojit a bránit své území, které je na hranici s Tagarisem bohužel chabě přirozeně chráněné. Na opačné straně Tagaris také expandoval a zastavil jej až hustý les, který však navzdory hněvu drúvidů a elfů Tagarisané začali kácet. Když to sledovali mírumilovní Figlynové žijící prakticky za lesem, obrátili se o pomoc na Řád rytířů Palladových. Palladinové se zavázali expanzi zastavit a za tím účelem zbudovali jednu z největších řádových pevností vůbec. Palladion I. Pro ně to byla vhodná záminka získat vliv a kontrolu nad částí severních království.
Jak již bylo řečeno, vládce Tagarisu je vždy volen z řad aristokracie, dědičné kralování systém nepřipouští. Králem je v současnosti přísný stratég jménem Raud a jeho rádcem je jeden ze Zřeců, slepý Agath. Někteří říkají, že právě díky radám Agatha se Tagarisové vzmohli tak, že se dokázali postavit Garionu.
Země Ningor je kopcovité vnitrozemské království Severu s úrodnými poli a lesy. Země na severu hraničí s územím Valarkagantu a na jihu s militaristickým královstvím Tagaris. Z ostatních stran leží menší knížectví. V okolí je Ningor známý především svými pečlivě vyšlechtěnými háji listovníků, stromů s velkými kožnatými listy, které jsou používány jako listy při vázání knih. Ningořané jsou totiž náruživými čtenáři a především spisovateli. Pro objasnění této jejich vpravdě manické aktivity je potřeba vysvětlit blíže původ a zvláštnosti života tohoto lidu.
Ningořané jsou totiž starý národ, starší než většina jejich sousedů s výjimkou Valarkagantu. Jsou totiž také jiného původu. Nepocházejí z rasy Dornů, ale vznikli kdysi dávno smísením Vezanců s Elfy. Na místě dnešního Ningoru se totiž v časech před Potopou nacházela jedna z provincií Starého Vezanu, jejíž vládce Hurdarjuš byl právě smíšeného původu a trápil se krátkostí svého půlelfího života, stejně jako mnozí další z jeho lidu. Obrátil se prý tehdy na mistry čar a kouzel, aby mu jeho život prodloužili, ale ti nedokázali pomoci. Sestoupil proto prý do samotného Podsvětí, jež má podle názoru Ningořanů dokonce několik vstupů na území jejich říše, a tam vyhledal mocnou bytost, jejíž jméno je mezi zasvěcenými tajeno. Kronikáři Ningoru ji říkají jen „Pán nade Jmény“, ningorsky Anumdmuš. Prosil jej snažně a sliboval úctu svého lidu na věky věkův.
Nikdo přesně neví, co se tehdy v hlubinách pod Ningorem stalo, ale Hurdarjuš se vrátil proměněný a brzy i ostatní Ningořané smíšeného původu pocítili na sobě změnu. To, co jim Anumdmuš dal, byla vskutku jakási podmíněná nesmrtelnost: učinil totiž jejich jména pevně spjatá z jejich životní silou. Ten, jehož jméno bylo pamatováno, čteno, předáváno ať písmem či ústní tradicí, ten se těšil životu tak dlouho, dokud zájem o ně nepohasl. „Učinit si jméno“ přitom bylo možné mnoha způsoby, badatelé po sobě pojmenovávali každou druhou objevenou látku či rostlinu, vojevůdci sobě dobývali slávy taženími a vydatnou stavbou vítězných monumentů, pro většinu lidí však nejdostupnější pokus o nesmrtelnost spočíval v čilém spisovatelství, dokud jejich knihy byly čteny, mohli žít. Jméno totiž muselo být známo mimo rodinu, aby mohlo ukotvit životní sílu.
Zatímco Ningořané objevovali taje a zákruty moci Jména, nadešel čas pádu Starého Vezanu a Potopy světa. V legendách Ningoru se říká, že Hurdarjuš pokynul svému lidu, aby vyhledal úkryt před Potopou v Podsvětí, kam on kdysi poprvé vkročil. Říká se, že mnozí skutečně přečkali Potopu tam, a proto mohli jako jedni z prvních po ústupu vod obnovit svou zemi a po dlouhá staletí válčili na Severu spolu s Valarkagantem proti deluviálním bestiím.
V současné době je Ningor zemí monumentů všeho druhu a centrem knižní produkce. Každý Ningořan (kromě tzv. Smířených) se z pochopitelných důvodů může přetrhnout, aby uchoval své jméno, tedy i ti, kteří nemají žádný valný talent: ti hbitě kopírují básnické a příběhové látky z Lorina, Xalgonu, Uldaru či z daleké Siranie a Garionu a vydávají je se změněnými detaily pod svým jménem. Každý druhý je knihvazač a rozdává své básnické sbírky na potkání. Ten, o jehož dílo začíná uvadat zájem, též sám začíná chřadnout a trápit jej neduhy stáří.
Moudří si povšimli toho, že zvláštní podoba nesmrtelnosti daná Ningořanům je v mnohém podobná na jedné straně tomu, jak se udržují při síle nemrtví z Havdauru, ale také tomu, jak shromažďují svou životní sílu samotní bohové – ztrácejí-li ty, kdo vzývají jejich jméno, slábnou. Ztratí-li posledního uctívače, upadnou do božského kómatu. U Ningořanů je hranicí přežití vyšší číslo, teprve okolo stovky nepříbuzných musí mít osobní vztah k jejich jménu, aby na ně nečekalo stáří a smrt. Mnozí tedy nakonec umírají, protože paměť jednotlivců unese jen omezené množství jmen za hranicí své rodiny. A právě to žene mnohé Ningořany k téměř běsné činorodosti. Odměnou jim nejsou dobytek, půda nebo zlaťáky, ale čas jejich života.
Spolu s jejich podivným darem je spojeno i několik slabin. Největší slabinou je samo úzké spojení jména s životní silou. Ningořané jsou proto takřka bezmocní vůči magii, která využívá moci jména. Jejich jméno je tak bezprostředně spojené s jejich životem, že se mág nemusí vůbec namáhat toto pouto hledat a uchopovat. Každý Ningořan také dává samozřejmě všanc vždy své pravé jméno, skrze pseudonymy nesmrtelnosti dosáhnout nemůže. Velkým problémem jsou všelijaká falza a podvrhy, případně zpochybňování autorství děl, ningorská společnost má proto velmi striktní zákony proti padělkům, přisvojování si cizích zásluh k vlastnímu jménu a podobně. Tyto zákony se nicméně vztahují pouze na Ningořany, takže vykrádat zahraniční díla je společensky tolerováno.
Jedině v Ningoru je možné někoho zavraždit či popravit tím, že jsou spáleny všechny jeho knihy či obrazy a vytlučena jeho jména z monumentů. Je to nebezpečí, kterého se každý z podmíněně nesmrtelných Ningořanů bojí. Zrovna tak známí vydavatelé či vypravěči mají velikou moc, protože jen z jejich rozhodnutí může být něčí dílo vyřazeno z oběhu, jeho příběhy dále nevyprávěny.
Země známá nepřesně jako „království druidů“, kvůli blízkému vztahu jejích obyvatel ke stromům. Zatímco země se zove Autun, její obyvatelé si říkají Audunové. Bližší i vzdálenější sousedé národu Audunů příliš nerozumí a proto si je zkratkovitě ztotožnili s druidy či drúvidy, jejichž tradice je dobře známá z vyprávění cestovatelů i z folklóru. Nicméně Audunové jsou něco trochu jiného. Ve skutečnosti nepatří ani mezi lidské rasy, i když v podvečerním šeru byste si Auduna s člověkem mohli snadno splést. Mezi svými předky mají nepochybně některé z dryádích rodů, ale detaily jejich původu jsou víceméně zahaleny tajemstvím.
Audunové se podobají lidem, ale jejich pleť má světle zelený odstín, jejich oči jsou o něco větší než lidské a mají ladný mandlový tvar. Jejich vlasy jsou podstatně hustší a bohatší než lidské, takže tvoří úplnou záplavu spadající daleko na záda. Od pasu dolů jsou jejich těla pokryta jemnou hustou srstí, která se tenčí přes léto a zesiluje přes zimu. Bez bližšího pohledu je snadné si myslet, že se jedná o „chlupaté nohavice“. Audunové jinak oblečení vůbec nepoužívají. Od pasu nahoru mívají těla potetovaná estetickými ornamenty a řada z nich – podobně jako někteří drúvidové – žije v symbióze s popínavými rostlinami, které pak tvoří jejich „šupinovou zbroj“ a zároveň též část zdroje živin. Obvyklý obrázek je Audun vyhřívající se na sluníčku porostlý břečťanem. Autun má kromě celé řady hájů a osamělých stromů také širé pastviny, na nichž se pasou stáda obřích rohatých Aurochů, jejichž mlékem se Audunové mimo jiné živí.
V zemi Autun nejsou města a domy, Audunové žijí v příbytcích v korunách stromů, případně v dutinách stromů, které se opět vyvinuly v symbióze s nimi. Těžko říct, jestli Audunové stromy vyšlechtili tak, aby měly široké duté kmeny, nebo zda stromy vyšlechtily Auduny k tomu, aby se o ně starali, když už v nich žijí. Audunové mají velmi nepřátelský vztah především k ohni a celá jejich kultura si bez ohně vystačí. Rozdělávání ohně je považováno za hřích. Audunové o sobě tvrdí, že jsou jediní pamětníci prvotního ráje a že všechny ostatní rasy a národy padly do hříchu, protože začaly používat oheň, který neznamená nic jiného než počátek bolesti a znásilňování světa. Audunové uctívají řadu místních duchů a nesmírně si váží svých stromů a všeho ptactva a zvířectva, nicméně nejvyšší úcty u nich dosahuje tajemné božstvo jménem Pán Zahrady, jehož mystérium mudrcové Audunů bedlivě střeží.
Země Audunů je překrásný kout světa, plná divokých kvetoucích lužin a velikých opečovávaných stromů. V každém ročním období má Autun co ukázat, ale zvláště na podzim, kdy se stromy odějí do všech barev duhy (ano, včetně lazuritové, tyrkysové a nachové) je krajina jako z kouzelného zjevení. Na podzim vždy do země táhnou davy mladých básníků a básnířek jako stěhovaví ptáci ve snaze získat tu správnou inspiraci pro novou sbírku poezie (cyničtí kritici tvrdí, že za migraci poetů může spíš fakt, že na podzim v Autunu dozrává jistý druh psychoaktivního plodu). Audunové jsou na tento druh turistického ruchu připraveni a migrující básníci tak zároveň slouží jako prostředníci s okolním světem – výměnou za svůj pobyt a hoštění přinášejí domorodcům to málo z vnějšího světa, co Audunové potřebují a oceňují.
Pokud jde o vztahy s okolními národy, tak Audunové mají nejužší vztah se sousedními vznešenými elfy z veliké lesní říše, jichž jsou z vojenského hlediska v podstatě protektorátem. Audunové jsou s tímto uspořádáním spokojeni, protože elfové plní svou část dohody: nezasahují do vnitřních záležitostí Autunu a chrání je proti agresi zvenčí. Ne že by se Audunové v případě napadení nedokázali účinně bránit – Aurochové, zvířata s nimiž jsou Audunové v symbióze, jsou turové velcí jako sloni a jejich rozzuřené stádo dokáže prorazit sebepevnější voj a Audunové sami mají silnější a pevnější těla, než lidé, a ovládají mnohá přírodní kouzla, jež zvláště v hranicích jejich země umí způsobit nájezdníkům velké škody. Na druhou stranu Aurochů i Audunů není početně mnoho a větší vojsko by zastavit nedokázali. Moc velkého elfího království tak činí Autun velmi bezpečnou zemí, s níž si sousedi rozhodně nechtějí nic začít.
Lorino, zvané též „království veršotepců“, je velmi unikátní zemí, nikoliv pro svou přírodu, ale pro zvláštní kulturu svých obyvatel. Lorinové jsou poměrně malý nárůdek žijící v malebné krajině sadů, polí a hájů mezi řekou Lorinoq na jihu a Velkým Hvozdem na severu.
Lorino si vysloužilo celou řadu přezdívek, od výše zmíněné, přes „království půlelfů“ až po „království žen“. Lorinové jsou někdy považováni za půlelfy, protože mužům přirozeně nerostou vousy a muži i ženy mají obecně jemnou stavbu těla a sličnou tvář. Otázka jejich původu je ovšem zahalena tajemstvím, protože sami Lorinové žádné slušné historické záznamy nemají a místo toho mají jen záplavu zjevně nerealistických epických básní plných vzletné poetiky a metafor.
„Království žen“ se Lorinu říká proto, že pro cestovatele zvnějšku se zdá, jako kdyby Lorinové byli národ dvorních dam. Muži a ženy Lorinů se totiž oblékají a upravují svůj zevnějšek ve stejném stylu, a to velmi estetickém a vílím. Rozdíly v oblékání jednoduše nejsou dané pohlavím, ale na jedné straně typem poetického žánru, kterému daný Lorin dává přednost a na druhé straně příslušností ke konkrétnímu básnickému cechu. Dokonce ani v jazyce se nerozlišuje muž a žena. Existuje jen speciální výraz pro ‚matku‘, jinak je každý zkrátka ‚Lorin‘.
Typickým prvkem lorinského oděvu je korzet nebo jinak zdůrazněný úzký pas, protože Lorinové jsou doslova posedlí štíhlou linií. Lorinské oděvy patří mezi ty nejkrásnější na Qurandu a pro Lorince patří vedle hudebních nástrojů právě oděvy mezi nejdůležitější majetek. Lorinská architektura je proti tomu poměrně jednoduchá a čistě praktická. Jako princezny vypadají i lorinští rolníci a sadaři – docela typické je spatřit lorinskou dívku oděnou v krásných šatech, jak nosí vodu od studny ve vědru (nebo klidně i cihly na stavbu) vybalancované na hlavě.
Hlavní kulturní devizou království Lorino je poezie. Lorinština je jazyk se složitou gramatikou, jejímž pevným rysem je několik typů rýmu. V praxi tedy všichni Lorinové mluví ve verších. Typ verše vyjadřuje, zda se mluví o minulosti, budoucnosti, zda se jedná o otázku, nebo zda je výrok myšlen obrazně či ironicky. Různé typy veršů také značí různá nářečí a společenské postavení. Vedle poezie jsou Lorinové také talentovaní hudebníci. Hlas mužů i žen je posazen skoro stejně vysoko a má větší rozsah, než průměrný hlas lidský. Lorinové doslova žijí hudbou a poezií a tak v ní o mnoho předčí okolní národy (až na vzácné výjimky talentovaných jedinců). Jejich lyrické a epické básně se jednak šíří od úst k ústům a jednak si lorinští bardové udržují svoji přítomnost u mnoha královských dvorů.
Sami pro sebe tvoří nesmírně komplexní básně v lorinštině, kterým nikdo zvenku nerozumí, nicméně díky svému jazykovému talentu je většina úspěšných lorinských bardů multilingválních a ví velmi dobře, jak se strefit do vkusu a požadavků publika v různých světových jazycích. Fungují tak do značné míry jako autoři propagandy a kulturních výtvorů dle požadavků toho nebo onoho zadavatele. Mezi to lze počítat všelijaké oslavné básně na vladaře, dobrodružné eposy o populárních hrdinech, epigramy strefující se do politických protivníků a lyrické písně, z nichž srdce usedá.
Lorinská kultura má také určité stinné stránky. Je natolik postižena svým ideálem krásy – jejíž součástí je nejen líbezný vzhled, ale také nulová nadváha – že lidé, kteří se narodí s nevzhlednou tváří, tělesnou vadou, nebo se nedokážou zbavit své obezity, jsou natolik vysmíváni a ostrakizováni, že ve většině případů skončí dobrovolným vyhnanstvím, často však také sebevraždou obvykle v průběhu dospívání. Mít „břicho“ je natolik neakceptovatelné, že dokonce i pro těhotné ženy jsou připraveny speciální budovy mimo lidská sídla, kam se uchylují, jakmile je jejich těhotenství již znát, a kde také rodí. Teprve když se vrátí nazpátek ke své původní formě, mohou se vrátit do společnosti. Toto je jen jedna ukázka z celé řady lorinských zvláštností pokud jde o jejich kulturu těla.
Samotná země Lorino má vedle poezie dva hlavní produkty – lorinské broskve a hedvábí. Obojí vyšlechtěno věky k dokonalosti. Lorinci nejsou příliš schopní zemědělci, zato proslulí sadaři. Vedle slavných broskví jsou to také jablka, višně a švestky, kterých vypěstují více, než sami spotřebují. Výroba hedvábí je jejich velmi dobře střežené tajemství, hlavní zdroj státních příjmů a důvod, proč jsou sami Lorinci tak krásně oděni.
Pokud jde o armádu, spoléhají Lorinové na obranný pakt uzavřený s Řádem Uldarských rytířů. Výměnou za ochranu dostává řád část lorinského vývozu ovoce a hlavně opěvuje činy Uldarských rytířů v oslavných básních, v čehož důsledku je Řád proslulý daleko za hranicemi svého faktického mocenského vlivu. Jedná se o velmi dobře fungující symbiózu. Svou roli hraje na psychologické úrovni také to, že rytíři mají v Lorincích jakési ideální křehké dámy, které mohou chránit před nebezpečím. Jediné, co poněkud zneklidňuje mužná srdce severských bojovníků, je fakt, že zhruba polovina těch „dam“ jsou ve skutečnosti muži.
Lorinové mají velmi vřelý vztah ke svým jinak docela odlišným sousedům z Autunu, protože oba národy jsou velmi mírumilovné a rozhodně si nejsou hrozbou nebo konkurencí. Romantičtí Lorinové obdivují Auduny a idealizují si je jako „moudré divochy“, zatímco Audunové v Lorincích vidí nejméně nesnesitelné z lidských sousedů.
Králem Lorinů je Sileutar, zvolen již v mládí pro moudrost svých básní, a jeho sídlem je Loqes, jediné větší lorinské město. Rádcem krále Sileutara je němý Zřec Munath, zvaný ironicky „Řečník“. Munath svou radu dává najevo pouze souhlasným nebo nesouhlasným gestem. Pokud je třeba víc, tesá svoje slova do kamene.
Nevelká země plně pod vlivem blízkého Xalgonu. Ylleřané jsou proslulí alchymisté a vynálezci. Alchymie je pro ně tradice a vášeň, před níž musí vše ustoupit. Mezi lidmi se hovoří o tom, že Ylleřané byli původně jeden z rodů v samotném Xalgonu, specialisté na alchymii. Jejich divoké experimenty ale neustále vyrážely okna ve městě, znečišťovaly vzduch i vodu a tak je samotní Xalgonci vykázali ven z města. V Xalgonu zůstali jen alchymističtí prodejci a „neexplozivní“ vynálezci, zatímco většina rodu byla přesídlena na relativně neobývané pláně na jihovýchod od Xalgonu, kde založily svou novou domovinu – Yller.
Yller je zemí bachratých širokostěnných domů, levných střešních krytin (jsou často vyměňované), potrubí a hadic, páry, strojů, komínů, laboratoří a továren. Ač země leží poměrně na severu, v yllerských domech je díky centrálnímu vytápění vždycky teplo. Mnohé potraviny si Ylleřané pěstují ve vyhřívaných sklenících, ale řadu jich také dovážejí. Jakožto centrum alchymistického výzkumu se Yller chlubí vlastní univerzitou, na níž přispívá řada světových mecenášů.
Řadový Ylleřan je člověk v neustálém spěchu. Obíhá kolem svých strojů a upravuje jejich nastavení a podobně se chová i ve společnosti nebo v rodinném kruhu. Ylleřané neustále „řeší problémy“ a „zlepšují řešení“ a to ať se jedná o stroje, nebo o lidi. Jejich rychlý až zbrklý intelekt se rozhodně nebojí experimentů a chyb. „Omyly jsou brány poznání“ je yllerské životní heslo. Zkáza způsobená selhavším experimentem jakoby téměř typického Ylleřana těšila. Těžko říct, jestli je to tím, že eliminoval nesprávnou cestu, nebo proto, že něco vybouchlo. Ylleřanské večírky prakticky vždy znamenají velké množství třaskavin.
Ylleřané se rozhodně neberou příliš vážně. Mají rádi výbuchy a hodnota lidského života u nich nestojí příliš vysoko. Jestliže zemře při výbuchu nějaký slavný vynálezce, národ samozřejmě truchlí – ale spíš oplakává ztracený intelekt, než člověka. Yllerská schopnost se nebrat vážně má efekt i na jejich módu. Záměrně se sebestylizují jako vynálezci, včetně takových detailů, jako rozčepýřené a esteticky umouněné vlasy upravené pomocí tužidla (yllerský vynález!) do podoby jako těsně po výbuchu.
Země je navzdory své malé velikosti a nevhodné poloze docela bohatá. Většina lidí se domnívá, že za to může fakt, že yllerské výrobky se poměrně draho prodávají především v Xalgonu, ale také v Garionu a Havdauru. Jsou ale tací, kteří mají za to, že Ylleřané se „topí ve zlatě“ proto, že se jim podařilo odhalit tajemství Kamene Proměny, díky němuž mohou transformovat olovo ve zlato. Málokdo ovšem takovým báchorkám věří, i když je s oblibou posílá dál.
Yllerský dovoz je kapitola sama pro sebe. Zatímco většina severských zemí si na delikátním rychle zrajícím jižním ovoci jednoduše nepochutná, protože doprava koňskými povozy je příliš pomalá a ovoce by se zkazilo, Ylleřané se rozhodli ukázat, co jejich vynálezy umí, a vyrazili nesmírně dlouhý severojižní tunel pod Telpanským pohořím, který ústí až v Tagariském království poblíž hlavního města Altamoaru ležícího dostatečně jižně a na křižovatce obchodních cest. V tunelu jezdí vlak poháněný parou, pýcha yllerské dovednosti. Tagaris s vyústěním na svém území souhlasil, ač s váháním, protože představa čilého obchodu s centrem v jejich městě převážila nad zneklidňující představou nepřátelské armády, která se jednoho dne vysype z onoho pekelného stroje. Za tímto účelem je vlak před vyjetím z tunelu vždy pečlivě prohlížen a Tagarinci na konci tunelu postavili mohutnou ocelovou bránu.
Zbývá si položit otázku, proč vynálezy, kterými Yller oplývá, se nešíří rychle dál po Qurandu. K jistému pomalému šíření nepochybně dochází, zvláště směrem do Garionu a odtamtud dál po Qurandu (a Mantrin je kapitolou samou o sobě), ale je pravdou, že proti vynálezům je v mnoha zemích Qurandu silný odpor. Vynález či stroj se v řadě jazyků Qurandu řekne stejným slovem jako „podvod“ nebo „úklad“. Pro řadu vladařů a šlechticů je prestižní mít na dvoře nějaký efektní „vynález“ nebo „robota“, ale nikdy by je nenapadlo, že jsou něco víc, než zábavné nebo nebezpečné „triky“. Jejich použití v boji by znamenalo sice jednorázové vítězství, ale dlouhodobou morální prohru, protože sousední vladaři by se na takového nečestného hráče následně sesypali koncentrovaným útokem. Jejich použití ve výrobě zatím ve většině zemí Qurandu, s jejich nízkou hustotou obyvatelstva a feudálním uspořádáním, nedává mnoho prostoru. První pokusy probíhají mimo Yller jen v Xalgonu a Garionu. V řadě dalších ohledů alchymii a technologii konkuruje magie, která je všeobecně považována za počestnější a správnější cestu.
Nisellové obývají stolovité hory jihozápadně od nejjižnějšího výběžku Kaalu Charmat a tradičně bývají počítáni mezi Severní království. Bývají nazýváni „národem dětí a starců“ neboť to je i jejich skutečná povaha. Nikdo nikdy neviděl dospělého a vzrostlého Nisella, vždy jen chlapce či dívku nebo starce či stařenu. Mnoho poutníků i cestovatelů bylo tak fascinováno tímto národem, že strávili roky obklopeni jejich světem ve snaze pochopit tajemství jejich života. Zvláštěpak básníci a vypravěči milostných románů byli jejich kulturou uchváceni. Zanechali nám mnoho zpráv ve starých cestopisech a jejich tón nám zní jak příběhy z pohádek nebo nesmyslné fantasie. Přesto království Nisell stále existuje na dalekém severozápadě a kdo se tam vydá, nalezne živoucí skutečnost toho, co zapsali cestovatelé.
Shrneme-li bolestivou a tajemnou skutečnost života Nisellů do krátkého článku, pak můžeme říci toto:
Nisell se rodí po způsobu lidí od otce a skrze matku a žije dětstvím podobným dětství ostatních lidských společenství. V době dospívání však dorůstá o mnoho pomaleji a jeho věk jakoby zamrzl okolo třináctého či čtrnáctého roku věku. Nisell zůstává štíhlým holobradým zvídavým mladíkem jehož intelekt rychle předběhne jeho citovou stránku. Mladý Nisell se rychle učí mnoha věcem, ale pro málo z nich má skutečný hluboký cit, rychle je přijímá, rychle odhazuje, experimentuje a hledá.
Uplynou roky, třeba desítka let, a nemusí se nic stát. Pak však náhle přijde podivný věk, kdy Nisell začne mít sny krásných barev a cosi se v něm začne probouzet s velkou silou. Naděje a beznaděj zmítá jeho tělem a on nic nechápe. Bouře jakoby ustane a na povrchu se zdánlivě nic nestalo. Avšak uvnitř je vše jinak. Mladý Nisell náhle má pochopení pro umění, pro hlubší city a především a nade vše, je náhle schopen citu, lásky a vášně a to se silou, jež se nedá srovnávat s citem žádného z lidských pokolení. Jak jsme řekli výše, přesto Nisell zůstává mladým a stále stejným. Jeho oči však nyní získají hloubku a jeho činy sílu. Žije jakoby každou minutou a nemyslí, že by jeho život někdy skončil. Záleží na osudu, avšak dříve nebo později takový Probuzený Nisell potká svou lásku, taktéž z generace Probuzených. Hledání může trvat roky a nebo k Nalezení dojde v prvním měsíci po probuzení.
Souznění dvou Probuzených v poutu lásky nemá obdoby. Jejich duše se dotýkají jedna druhé ve chvílích okamžitého porozumění a jejich inspirace se spojením stupňuje. Tato chvíle však trvá bolestně krátce. Dříve nebo později (a většinou dříve) totiž podstoupí taková dvojice svatbu a spojí se na manželském loži. S takového spojení téměř s jistotou zrodí se dítě.
Ráno z komnaty manželů vyjdou dva dospělí Nisellové, neboť během Noci zázraků dojdou proměny. Nikdo je však neuvidí, neboť se nikdo nedívá. Odejdou pryč z města i vsi a vrátí se až po devíti měsících. Tehdy se jim narodí děti, většinou trojčata a během porodu matka i otec zestárnou strašně až k šedému stáří. Jejich těla se sehnou a jejich tvář pokryjí rysy stáří a slabosti. Nejsou však zuboženými starci – stále si zachovávají jistou krásu a ladnost a vlastně i jistou sílu ve srovnání s lidskými starci. Co však ztratí zcela jsou sny, vize, touhy a plány. Veškeré jejich naděje se vtělí v den porodu do jejich dětí a ty se jich pak během kratičkého času svého Probuzení mohou účastnit.
Jako stařec pak Nisell vychová své děti a žije dál dobrým a čestným životem, kterému však chybí skutečná touha a skutečný směr. Jeho kroky řídí klidný rozmysl a rozum, který konečně přispívá i ke stabilitě Nisellského království, které by vedeno poblázněnými Probuzenými mohlo snadno padnout v záhubu.
Starý Nisell se může dožít i úctyhodného věku a je teoreticky nesmrtelný, protože koncem jeho života není nějaký věk, nýbrž chvíle, kdy spatří tvář svého vnoučete. Starý Nisell se smrti maličko obává, avšak ještě více než to touží spatřit své vnuky. Nakonec svou touhu neovládne a děti svých dětí spatří. Říká se, že v té chvíli žije na kratičkou chvíli v opravdovém citu a opravdové radosti podobné časům svého mládí v generaci Probuzených. Téže noci však usne a zemře a víc jej jeho rod nespatří.
Mnozí naříkali nad smutným osudem Nisellů, kteří jsou odsouzeni jako jepice k dlouhému nedozrálému mládí, krátké explozi citu a vědomí a následné prázdnotě stáří. Tvrdí to mnozí, avšak nikdo z těch, kteří opravdu s Probuzenými mluvili. Probuzení totiž zažívají něco, co obyčejný smrtelník zažít nikdy nemůže. Každou vteřinu svého mladistvého života objímají svět v citu a stále hlubším pochopení, každou vteřinu zažívají ostrost vnímání a růstu, jaká nemá obdoby a milují se silou a vášní, jíž nevystihnou žádná slova ani píseň. Když si uvědomíme, že někteří šťastlivci z nich v takovém stavu žijí roky, pak si přiznáme, že tichá předehra protaženého dětství a náhlé pohasnutí do stáří jsou jen slabou protiváhou Probuzení, které tito zažívají.
Největší hrůzu nám i přesto však přináší fakt, že oni mohou v jednu chvíli žít plni snů a s širým vědomím a s tolika idejemi a vizemi a pak, během pár týdnů, mohou všechno ztratit a zapomenout na to tak, jakoby uvnitř shnili nebo zemřeli. Hrůzu vzbuzuje pomyšlení na ztrátu dosaženého vědomí, na ztrátu možnosti citu, na ztrátu idejí a snů. Kdo se však ohlédne po vlastních lidech, nebo přímo po vlastním životě, možná pochopí, že osud Nisellů není zas tak dalek od osudu jeho samého. Nalháváme si, že rosteme, ale ve skutečnosti umíráme a přicházíme o své sny každou vteřinou.
Uldarská cesta je poctivou kamenem dlážděnou cestou, jež propojuje Valarkagas a Uldar. Obě města a země mají velmi odlišné temperamenty, ale napříč časem byli přeci jen častěji spojenci než protivníci a proto má doprava po Uldarské cestě spíš charakter přátelské směny obchodní a lidské. Učenci se svými asistenty a šlechtici s doprovodem se na cestě potkávají s vozy obchodníků, potulnými umělci, řemeslníky, divadelníky a věštci. Bezpečí cesty mají tradičně na starosti Uldarští rytíři a tak bývá doprava mezi oběma městy spíše spolehlivá a bez velkých ohrožení. Přesto se však cestovatelům doporučuje navečer vyhledat některý z hostinců po cestě, protože noci v náruči severských hvozdů jsou plné mocných sil, před nimiž ani patroly rytířů nemohou každého na cestě chránit.
Země zvaná Figlyn je jedním ze Severních království, třebaže mezi ně občas nebývá počítána. Figlynové jsou tajemným lidem a s cizinci příliš nepřicházejí do styku. Povaha jednotlivců i národa je klidná a zdá se, že ač se v historii mnoha válek účastnili, žádná z nich se nezačala vést z jejich popudu. Není to ani tak proto, že by neznali výbojnost nebo agresivitu, ale zdá se, že se veškerá jejich pozornost upírá k jejich vlastnímu státu a jeho vnitropolitickým dějům, o nichž okolí často neví nic.
Figlynové však nejsou známi ani tak díky povaze svého sebestředného a intrikánského státu, jako spíš díky sobě samým. Figlynové totiž nejsou jako ostatní lidé. Nikdo neví odkud přišli, ale jedno je jisté – mezi jejich předky nejsou lidé toho druhu, jaký zalidnil zbytek severního Qurandu. Nyní je na místě říci něco bližšího o vzhledu a povaze tohoto zvláštního lidu.
Nuže, kdo kráčí hlavními ulicemi Laganu, hlavního města Figlynu, získá první dojem z tamějšího lidu: Muži i ženy s dlouhými splývajícími vlasy v roztodivných estetických úpravách, v dlouhých volných šatech jemných barev procházejí volným krokem v aleji stromů a rozmlouvají spolu. Nahlédneme-li pod pokličku, zjistíme zvláštnosti tohoto rodu!
Muži a ženy jsou si podobnější, než v lidském rodu a obě pohlaví mají po celý život hladkou bezvousou tvář a ladné obočí. Každé Figlynské děcko má dlouhé černé vlasy, černé jak smola. V pubertě však začnou vlasy poznenáhlu světlat a většina mladíků a mladic okolo dvacátého roku má vlasy hluboce kaštanové barvy. Tato tendence se však nikterak neustává a tak okolo času největší dospělosti a síly má každý Figlyn vlasy rudé jak oheň. Po čtyřicátém roku, jak se životní zkušenosti prohlubují a sil ubývá, tak vlasy zlátnou až k barvě zralých klasů. Jak však roky ubíhají i zlatá barva bledne a ustupuje až zbude jen čistá bílá. Vrcholné stáří je pak poznat podle bělostné barvy s níž jen stěží může soupeřit i čerstvě napadlý sníh. Družno podotknout, že tato bělostná barva vlasů je rovněž jediný znak stáří, neboť na tváři Figlyna od třicátého roku nepřibude vrásky, třebaže oči mohou zesvětlat až ke stařeckému blankytu.
Takové je tajemství života Figlynů, že barva jejich vlasů odpovídá i jejich vnitřnímu životu. Tak v době, kdy se jim na skráních zatáčejí prstýnky kaštanových vlasů holdují rozkoším těla a radostem světa, v době kdy mají vlasy barvu ohně je jejich tělo i duše plné síly a moci k vedení úspěšného života a v čase zlata se obracejí k moudrosti a jsou stařešiny a předáky svých spoluobčanů. V čase bílých vlasů se odvracejí od života společnosti a věnují se neznámým věcem spojeným s osudem člověka po smrti a před narozením.
Další ze záhad jejich bytí je to, že ač jsme zmiňovali proměny jejich života ve spojení s lidským věkem, jednalo se jen o průměrný odhad a pravdou je, že věk každého je řízen neznámým osudem a zatímco jeden setrvává dlouho v době rozkoší a pak náhle během krátkého období zbělí a zemře, tak jiný brzy ztratí své barvy a věnuje se tajemství svého rodu po mnohá desetiletí. Někdo též žije déle, zvláště jejich králové a královny a jiní žijí krátký čas, zvláště jejich bardové a básníci.
Proin sit amet efficitur libero, id ultricies purus. Vestibulum fringilla nibh et ipsum interdum, ac vehicula arcu tristique. Nulla dignissim consectetur erat eu malesuada. Phasellus gravida rutrum blandit. Integer non mattis lectus, ac pulvinar velit. Ut cursus sem arcu, quis condimentum elit auctor id. Vestibulum bibendum congue libero, at blandit velit lacinia eget. Nulla ac eleifend orci, a sagittis est.
Nam dui arcu, posuere ut lorem ac, cursus pellentesque est. Morbi accumsan aliquam est, quis pellentesque augue malesuada at. Phasellus sed velit mollis, tempor ante vel, molestie arcu. Aliquam eu odio sapien. In hac habitasse platea dictumst. Sed metus augue, dignissim semper fermentum ac, aliquam quis est. Nulla at porta risus. Vestibulum vitae suscipit odio, congue auctor nisl. Morbi eleifend rutrum turpis, sit amet mollis enim luctus vitae. Orci varius natoque penatibus et magnis dis parturient montes, nascetur ridiculus mus. Proin id arcu auctor, consequat felis nec, tincidunt nibh. Sed auctor faucibus quam, at blandit odio tincidunt a.
Praesent luctus dui vitae metus sagittis, vitae fermentum felis volutpat. Nullam quis metus vel felis sollicitudin sagittis. Nulla non maximus nunc, at lobortis augue. Vivamus accumsan interdum porttitor. Nam dignissim rutrum sem at varius. In vel erat ornare, pulvinar ligula vitae, ornare metus. Suspendisse potenti. Fusce finibus, sem vitae eleifend ornare, odio ligula faucibus urna, vel pretium dolor mauris sed orci. Cras ac tincidunt diam. Nulla ac varius dui. Etiam erat ligula, vulputate nec ipsum vel, cursus euismod ipsum. In vel blandit ipsum. Morbi commodo faucibus pretium.
.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Sed purus lacus, dictum in posuere in, efficitur et tellus. Praesent scelerisque nunc vitae massa euismod gravida. Sed magna eros, facilisis quis venenatis non, commodo at sapien. Sed quis augue facilisis, gravida velit at, facilisis justo. Maecenas auctor ex lorem, vitae mollis augue mollis sed. Etiam non odio at mauris suscipit pretium. Pellentesque ornare sem augue, et faucibus risus euismod id. Proin condimentum dictum urna quis malesuada.
Nulla luctus mauris nec tortor convallis iaculis. Nullam sed sagittis orci. Mauris diam leo, suscipit et iaculis a, tempus non lorem. Ut posuere orci eget euismod scelerisque. Pellentesque facilisis gravida libero quis condimentum. Aenean commodo lorem faucibus nunc tempor, ut viverra sem viverra. Cras nec nisl neque. Mauris id justo nec arcu pharetra iaculis. In hac habitasse platea dictumst. Vivamus vestibulum lectus a malesuada lobortis. Phasellus consequat tellus varius erat rutrum sagittis. Nullam non velit ex. Nulla venenatis non dolor sed sodales.
Město Xalgon stálo již v dobách, kdy slavný Valarkagas byl jen osadou na skále ukryté v lesích a kdy hradby Uldaru byly dosud jen dřevěnou palisádou. Nejenže stálo, ale vedlo mocné války, které zachvacovaly Západ Qurandu před úsvitem současného věku.
Bylo to v dobách, kdy na jihozápad od Garionu stálo starobylé město Vezan, proslulé svými zahradami, paláci, chrámy a nesmírnou mocí. Starý Vezan, jak se dnes oné říši říká, vládl většině známého světa, avšak poznenáhlu se propadl temnotě a na jeho trůn usedl služebník Zilathů. Stovky let drželi Zilathové skrze moc Vezanu prst na tepu Qurandu. Jejich setba byla vydatná a stejně tak i sklizeň: svět propadl démonickým sklonům a jen na dalekém Východě stála věčně uzavřená pevnost Gandhary, která však v té době odmítla natáhnout pomocnou ruku, jež by sahala za jejich hranice.
Jen jediné město odolávalo svůdné moci bohatého Vezanu a tím byla stará pevnost na dalekém Severu jménem Qasalgon. Stala se sídlem rebelů, kteří se vzbouřili proti tyranii Zilathů, přísahali si věrnost až za hrob a neúnavně bojovali proti nekonečným vojům Vezanu v nerovných střetech, o nichž mezi lidem kolovaly legendy, jež se vláda marně snažila zakázat. Dodnes starci v odlehlých údolích znají ony pradávné zpěvy a podnes lze slyšet jména hrdinů Qasalgonu. Zpívá se o statečném Ocelotu, moudré Carisvand, mlčenlivém Uthaenu, mocném Valmontu a mnoha dalších, ale především o jejich náčelníku, věrném Qasamikilu. Qasamikil byl zároveň králem Qasalgonu a vůdcem odboje proti tyranidě.
V čase před pádem Starého Vezanu se odehrálo mnohé, co je dnes již smrtelníkům skryto, vzdělanci se však shodují na těchto věcech: Zilathové překročili svou pravomoc a dali Azharům možnost volného tahu ve Hře. Strhla se velká bouře a bitva se vedla na zemi i na nebi, do oceánů pozemských i nebeských vstoupili maghavani a zasáhli proti flotilám Vezanu, z nebe tehdy padaly hořící vraky vezanských křižníků a dým zahalil slunce. V rozhodující hodině byl však Qasamikil sveden Zilathy a stal se ve strašlivém rituálu jedním z nich, Kosomakhem. Město Qasalgon zahalila věčná tma a obydlily je stvůry z prostorů za temnotou novu. Napořád se stalo Xalgonem, městem temnoty. V odpověď vzniklo město Sairis a řád Palladinů z popudu Qasamikilových zrazených přátel Ocelota a Valmonta, aby byla zlovůle černého města napořád střežena.
Tolik praví historie, třebaže v archivech Xalgonu a Sairis bychom našli mnohé rozlišnosti v líčení těchto událostí a málokterým učencům je umožněno nahlédnout do slov obou tradic. Současnost města je však méně dramatická; tak se alespoň zdá lidem v Siranii, pro které je Xalgon jen vzdáleným severským městem, proti němuž nikdy nestáli v otevřeném střetu. Ba dokonce někteří obchodníci a studenti čar jej navštívili a vrátili se v pořádku domů, kde vyprávěli o jeho mnohých divech.
Závěrem dlužno zmínit jedno rčení, v Xalgonu oblíbené: „Všechna slavná města Qurandu mají velkou minulost – jen Xalgon má však i budoucnost!“ Astrologové v Sairis však mlčí, mají-li toto tvrzení vyvrátit. Je pravdou, že málokteré město je tolik otevřené budoucnosti, jako Xalgon, snad jen Sairis. Mnozí ale cítí, že zatímco nasměrovanost Xalgonu do budoucnosti je součástí jeho přirozenosti, u Sairis je tomu jen z donucení – ze snahy být vždy připraven, až nadejde den, k němuž obě města spějí.
Město Temnoty ční nad vrcholky hor jako připomínka toho, že moc Archontů je nadřazena přírodním zákonům. Je vystavěno z černé žuly, čirého skla a obsidiánu, jeho barvami je mimo černé také fialová barva bezkrevných rtů a běloba nemoci, rozkladu a plísně. Budovy města jako kdyby spatřily samotnou smrtící neživost holé geometrie v její tvarové kostlivosti a pokusily se ji věrně napodobit – k nebi ční jak dávné umění paláců a chrámů umně sestavené na základě motivu ledové vločky, tak současné pilíře tržišť a správních bazilik, vysoké komíny laboratoří a továren a skladišť.
Xalgon žije převážně v noci – tehdy se šedé výpary z komínů prozáří barevnými světly pouličního a chrámového osvětlení, takže se nad městem dme opalizující oblak, v němž jako by se chtělo chabé světlo prolnout s bledou temnotou do prokleté jednoty mámivé duhy. Město má prastarou tradici, protože jeho nejstarší šlechtické rody jsou přímými potomky dávného Vezanu, říše, která byla už zapomenuta všemi kromě maghavanů. Vládu drží rody, avšak nejvyšší svrchovanost mají Archonti, pro něž je Xalgon neoficiální rezidence na tváři Grandu.
Ve městě se nachází mnoho skvělých děl lidských i démonických rukou a mysli. Chrámy temných a prokletých bohů, svatyně krvavých běsů, pomníky vojevůdcům, kteří úspěšně zbrotili Grand v krvi a zapříčinili války a nenávist mezi rody a národy a hrobky zasloužilých zrádců, kteří se nebáli prozradit velké tajemství, byl-li ve hře vyšší zájem mocností Temnoty. Ve městě má též sídlo Řád Xalgonských rytířů, který je na celém světě proslulý svou oddaností čistému Zlu a pak především slavná Xalgonská univerzita černé magie, z níž pocházejí všichni slavní nekromanti a černokněžníci, které Grand poznal.
Xalgon se může pochlubit velkou technickou pokročilostí, která umožňuje zapojování magicky řízených strojů na nejrůznější úkoly, obvykle výrobu dalších strojů. Kromě stavby strojů a pěstování černých nauk se Xalgon také velmi intenzivně věnuje válce. Téměř neustále vede války se všemi svými sousedy, kteří odmítají přijmout jeho nadvládu. Málokterá válka skončí rozhodným vítězstvím jedné nebo druhé strany, ale v těch případech, kdy zvítězí Xalgon, může poražená země očekávat naprosté vyhlazení, protože Město Temnoty potřebuje od poražených nepřátel především jejich krev. Podobné vyhlazení už v minulosti zažily země jako Yller a Aftain. Země byly později zalidněny z velké části Xalgonci a v současnosti přísahají svému severnímu sousedu věrnost.
Noční život
Xalgon je město z čediče a obsidiánu, jeho barvami je fialová a černá a jeho dnem je noc. Město skutečně žije v noci a spí ve dne, což je umožněno pomocí umělého osvětlení, speciální technologie, kterou město vyvinulo již před staletími ve spolupráci s Mantrinem. Noční Xalgon je nezapomenutelným zážitkem – jeho sevřené ulice pulzují životem, v pouličních lampách září zelenobílé krystaly a na všech chrámech i krámech svítí a blikají různobarevné symboly a nápisy. Pokud vystoupáme na některou z vyhlídkových věží, spatříme pod sebou barevné blikající moře barev, vzdáleně připomínající jakousi pozemskou duhu. Nad městem se do noci tyčí vysoké věže a báně chrámů démonických pánů, zábavních center, výzkumných ústavů černé magie a bankovních institucí.
Architektura
Xalgon si po věky vypěstoval řadu tradičních prvků. Kromě výše zmíněného nočního života patří mezi speciality nezaměnitelná architektura, která se vydala svou vlastní vývojovou drahou. Zatímco nejstarší kamenné budovy patří do období Starého Vezanu a jejich typickým rysem je nabubřelá zdobnost, která v době úpadku říše připomínala spíš rakovinné bujení ornamentů inspirovaných makabrózní estetikou hnijících pochoutek ze záhrobní hostiny a erotickými dimenzemi vyhřezlých orgánů milenců obětovaných uprostřed milostného aktu na oltáři bohů zmaru, tak později došlo k výraznému posunu a vybudování vlastní estetické tradice. Specifikem klasické xalgonské „gotiky“ jsou závratné vertikály připomínající ztuhlé vodopády černého čediče, v nichž se rozevírají štíhlá okna zdobená jemnou duchovitou vitráží křišťálových fialek a leknínů. Budovy tohoto klasického období jsou bez ohledu na jejich temné zázemí považovány za jeden z vrcholů světové architektury a podnes patří ke slohu, v němž se staví všechna sídla Řádu xalgonských rytířů. Tato architektura rovněž proslula bezohledností své estetiky, která jednoznačně vítězí nad účelností – stavba budov v tomto slohu je nesmírně nákladná záležitost a většina vnitřního prostoru není věnována obyvatelným či užitným prostorám, ale spíše dlouhým melancholickým chodbám, nekonečným běhům schodů s mnoha odpočivadly a obřím sálům topícím se v chmurném šeru. Vnitřní obložení z vyleštěného fialového mramoru a žuly vyzařuje ledové vlny odcizení, které se zarývají hluboko pod kůži. Většina místností je navržena záměrně tak, aby působily bezútěšným až hrozivým dojmem. Důležitou součástí vnitřní výbavy jsou rovněž gigantické sochy zobrazující scény bolesti, ztráty, kosmické hrůzy a nekonečně marného hrdinství. V reakci na tento sloh, který sice dokonale odpovídá psychologii démonických pánů a xalgonských rytířů, málo ale prostému obchodníkovi nebo třeba i rarachovi z prvních podsvětních dimenzí, vzniká sloh, kterým se doposud ve městě staví, třebaže odborníci v něm rozlišují celé desítky epoch. Jeho materiálem je ocel, sklo a obsidián a jedná se o odvážné stavby skulpturálního charakteru, které do značné míry využívají pokrok v magii a technologii. Některé ze staveb tohoto druhu mají přímo dynamickou povahu, tj. jsou pohyblivé a periodicky se přestavují. Vrcholným dílem tohoto druhu je pak děsivé Horologium.
Hostince
Ve městě je velké množství zájezdních hostinců vysoké úrovně, které poskytují ubytování bohatým cestovatelům z dalekých krajin. Je téměř zatěžko hovořit o „hostincích“ a o „cestovatelích“, protože skutečnost je poněkud jiná: cestovatelé často v Xalgonu pobývají celá léta a hostinec (xalgonsky dib’al) zpravidla poskytuje určité apartmá svému zákazníkovi po dobu několika měsíců. Je zvykem po čase vždy své bydliště změnit a dib’alan, „hostince“, tomuto zvyku vycházejí vstříc rozmanitostí svých poloh a pestrostí specializace a výbavy, které svým hostům poskytují. Pobyt v dib’alan nakonec upřednostňují i mnozí starousedlíci a známo je mnoho případů staré šlechty, kde mladý dědic po smrti svých rodičů prodává rodové sídlo zbohatlému obchodníkovi a sám zahajuje pohodlný a nenáročný život věčného hosta.
Horologium
Chrám Boha Požírače tvoří gigantické centrum Xalgonu a je jeho nejvyšším bodem a nejvýznamnějším svatostánkem. Původní Horologium bylo postaveno před více než sto lety Lundirem Alaronionem, ale několik let nato bylo při velké bitvě uprostřed města těžce poničeno. Dlouhé roky leželo v troskách, ale pak bylo obnoveno ve své slávě. Jeho původní děsivý účel, který závisel na zvláštní konstelaci hvězd a životní síle stavitelově, už nebylo možné obnovit, stále však slouží jako mohutný zdroj magické síly a náboženské centrum města.
Obyvatelstvo Xalgonu je neméně pestré než je tomu v případě Sairis. Každý den do Města Temnoty přichází z Grandu i odjinud celé zástupy návštěvníků a mnozí se brzy stávají i stálými rezidenty. Přesto můžeme hovořit o několika skupinách tradičních obyvatel.
Xalgonci
Většina Xalgonců má svůj původ v bezbřehém míšení ras, které probíhá v hranicích města, přesto existuje cosi jako typický Xalgonec: černé vlasy, tmavší pleť, ostré rysy a zapadlé oči. Některé rody si doposud podržují svoje tradice a žijí v ghettech ve společnosti etnicky blízkých. Existují rody, které doposud uchovávají pokrevní linii potomků Vezanu, existují rody, které uchovávají svůj původ z Kaalu Charmat a jsou rody, které uchovávají svůj původ z Temných Elfů.
Šlechta
Šlechta na rozdíl od lidu výrazně pečuje o své pokrevní dědictví a jen málokdy se uchyluje ke sňatkům mimo vymezené rodové pořádky. Důvod je prozaický – hlavní staré rody, které doposud přežívají, jsou nositeli tzv. Rysů, což jsou zvláštní schopnosti uchovávané v krvi čistokrevných. Čím je rodová krev řidší, tím slabší je Rys a tím níž je potomek v rodové hierarchii. Jsou tři starobylé rody, které se mohou pyšnit Rysem ve své krvi – baronský dům vezanský, vévodský dům xalgonský a hraběcí dům falaský. Mimoto existují ještě další šlechtické rody, které však, ačkoliv jsou starobylé, bohaté a vážené, přesto postrádají ve své krvi Rys. Ve snaze dosáhnout stejné pověsti, jako tři zmíněné domy, věnují tyto rody mnoho úsilí na vzdělání a výcvik svých dědiců. Málokdy však mohou soupeřit s mocí Rysu.
Démoni
Město Xalgon obývají již po tisíciletí rovněž bytosti z rodu démonů. Rody démonické šlechty obývají starobylé paláce ve městě a z pohledu mnohých jsou to právě oni, kdo tvoří nejaktivnější složku obyvatel, pokud jde o inklinaci k vládě, ale i k vývoji magie a městské kultuře. Bohatí démoničtí páni, kteří mají své širé statky ve vzdálených pekelných sférách, slouží často jako mecenáši a podněcovatelé kulturního vývoje města. Mnozí démoni se také věnují umění a literatuře a přinášejí lidem neustále něco nového.
Nemrtví
V roce 588 siranijské éry došlo k přelomové události: oficiálně byla uznána plná práva nemrtvým obyvatelům města. Diskriminované menšiny upírů a nemrtvých mágů přijali tento edikt s pochopitelným nadšením a dodnes je onen jarní den, nazývaný „den vstávání z mrtvých“, státním svátkem. Nemrtví se brzy zapojili do městského života a stali se platnými a produktivními členy společnosti.
Řád Xalgonských Rytířů
Xalgonští rytíři slouží jako ochránci města a strážci pořádku v jeho zdech. Málokdo si podržuje takovou autoritu jako právě oni. Obyvatelé si velice dobře uvědomují, že jen díky nim město dosud stojí, neboť právě rytíři tohoto řádu již mnohokrát stáli jako poslední linie obrany města a platili svými životy za to, aby město mohlo stát. Jsou známí svou chmurnou rozhodností, svou statečností a znalostmi čar a kouzel. Jejich hlavní kapitula stojí nedaleko městského centra.
Kamenné město Uldar je v jistém smyslu skutečným hlavním městem Severu. Nepočítáme-li Valarkagas a Xalgon, pak je Uldar největším a nejstarším městem v tomto koutě Grandu – a my máme dobrý důvod právě ona dvě města nepočítat: Xalgon je temným městem nepřístupným lidu Světla a Valarkagas je zas hermeticky uzavřeným „zakázaným městem“, které bedlivě střeží čistotu rasy svých návštěvníků a obyvatelů. Uldar je proto centrem kultury, obchodu a mírové politiky pro severní země. Přestože má za sebou bujarou vojenskou minulost, v současnosti platí za bezpečné místo poskytující dostatek příležitostí k leckterému podniku a přitahuje proto návštěvníky a cestovatele z celého Grandu.
Uldar je zemí mezi dvěma řekami, bezpečným a chráněným koutem mezi celou řadou divokých míst. Snad jen směrem na jihozápad ležící pláně Autunu lze považovat za celkem mírný kraj. Divočina, která Uldar obklopuje, však není vždy nepřátelská – je spíše jednoduše divoká, se vším, co k tomu náleží. Na východě za horami fičí neúnavný vítr nad hladinou chladného Maranudranu, na západě se rozkládají pověstné severské lesy, na jihu se za řekou tyčí nepřístupné lesy vznešených elfů a na severu se vypíná děsivé pohoří Kaal Charmat, do jehož stínu smrtelníci nechodí. Není proto divu, že Uldařané si váží své bezpečné domovské krajiny zvlněných luk a lesíků, a že ji bedlivě střeží. Neustálá blízkost necivilizovaným krajinám dala Uldařanům do vínku zvláštní směsici tvrdosti a laskavosti, jaká přirozeně náleží strážcům posledního domáckého domu.
Uldar je jedním z mála lidských měst, které nestojí na základech sídlišť elfích či vezanských. Je městem založeným Seveřany v duchu tradic lidí a je proto podobné lidské povaze, s celou její směsí vlídnosti a drsnosti, věcnosti a rukodělné tvořivosti, sobecké podnikavosti i společenské družnosti.
Legenda praví, že město vzniklo na palouku mezi řekami na základě proroctví moudré Vědmy Sovnehildy, jež provázela prvního severského krále Herjomanna. Král si žádal výzvu hodnou jeho odvahy a Vědma pravila, že pravá výzva je taková, jež zanechá věčnou stopu v paměti lidí a že toho král dosáhne jen tehdy, pokud uloví jedno ze zvířat Divokého honu. Její slova krále mátla, neboť dobře věděl, že Hon tvoří lovci a nikoliv zvěř. Přesto však dal na její radu a o zimním slunovratu narazil na stopu Honu a jal se jej hnát. Po mnohých útrapách zahnal do pasti jednoho z obřích vlků, jež slouží v honu jako lovečtí psi. Vlk prý po dotyku královy ruky zkrotl a vzal na sebe podobu krásné ženy. Král si vlčici vzal za ženu a na místě, kde ji dostihl, založil město Uldar.
Siranijští historici mají na založení města poněkud prozaičtější pohled. Mají za to, že legenda je výmysl a že úrodná a dobře chráněná planina mezi dvěma řekami sloužila prvním severským králům jako zimní tábořiště, kam se vraceli ze svých letních loupežných výprav a kde přes zimu hodovali, nemírně pili medovinu a užívali si uloupených otroků a otrokyň. Pravidelný zimní banket si časem vyžádal trvalá sídla, což byly nejprve dřevěné síně a palisády a časem budovy kamenné.
Dnes je město celé z masivního kamene, což je dílo krále Taihuna X. Legenda praví, že město králi postavili trollové jako protislužbu za to, že jim král přislíbil navěky zachovat posvátnost jejich háje Ugur Saganna a zastavit expanzi lidí tak, aby se od trollího lesa drželi vždy v uctivé vzdálenosti. Historici o tomto podání pochybují a mají za to, že město postavili především otroci přivlečení z jihu.
Město bylo založeno a vystavěno mocnými králi, ale jejich doba již dávno pominula. Předáci rodů a mocní jarlové se před mnoha staletími vzbouřili proti krutovládnému Taihunu XIII. a s podporou lidu jej svrhli. Od té doby městu a zemi vládne Rada, v níž zasedají jak šlechtici, tak zástupci měšťanů. Vždy na dobu pěti let pak Rada volí trojici vladařů – Mistrona, Vladyku a Kňaze, kteří rozhodují v otázkách, jež je třeba řešit bezodkladně, a zodpovídají se radě. Mistron má správu nad obchodem, daněmi a péčí o zdraví a prosperitu lidu, Vladyka nad obranou, stavbami a otázkami územními a Kňaz nad kalendářem, svátky, kultem, vzděláním a kontakty s cizinou. Veřejným tajemstvím ohledně Uldarské vlády je to, že většinu hlasů v Radě má koupenou Arcicech.
Mnozí kupci, řemeslníci a znalci se v zemích Grandu sdružují do cechů a bratrstev. Jeden cech však svou mocí a vlivem přesahuje všechny jiné a rozpíná se napříč mnoha městy Severu i Západu. Ne náhodou se tomuto cechu říká Arcicech. Arcicech sdružuje řadu menších cechů a má velmi pevnou a složitou hierarchii ne nepodobnou rytířským či magickým řádům. Své kanceláře a pobočky má Arcicech prakticky po všech městech Severu s výjimkou Valarkagantu (Arkinové Arcicechu nevěří a odmítají si jeho zástupce pustit do svých posvátných zdí). Kanceláře a budovy má Arcicech samozřejmě také v Garionu, ve Svobodné zemi a ve všech velkých městech Siranie. V Siranii ale jeho vliv umenšuje konkurenční boj s místními cechy, které jsou aktivně podporovány Císařovnami a dostávají od nich mnohá privilegia.
Mistři a Velmistři Arcicechu mají moc odpovídající knížatům a králům a mnozí menší i větší králové jsou jim v podstatě ekonomicky vydáni všanc. Vzájemné územní rozpory a nedůvěra mezi vladaři různých zemí jim neumožňuje účelně a společně se Arcicechu bránit a jednotliví králové menších zemí jsou proti jejich tlaku a vlivu víceméně bezbranní.
Z historického hlediska je jádrem a původním působištěm Arcicechu právě Uldar a zde je jeho moc zdaleka největší. Velká část města tomuto cechu patří.
Bohatství a vliv Arcicechu není zdaleka věc negativní, protože jeho péčí bylo postaveno mnoho skvostných uldarských domů, které slouží i lidu a navíc Arcicech většinou svůj vliv užívá k tomu, aby vladaře nutil k míru, protože v míru se daří obchodu lépe.
Řád Uldarských rytířů je jednou z opor míru a bezpečí v severských zemích. Rytíři na rozdíl od jiných řádů nemají v centru své ideologie silnou a úpornou zbožnost, ale rozvíjejí spíš dávné hodnoty severských bojovníků: velkorysost, platnost daného slova, odvahu a praktickou životní moudrost. Rytíři jsou někdy ostatními řády nahlíženi s podezřením, protože se neobracejí k žádnému specifickému božstvu, které by zakládalo jejich legitimitu.
Vzývání bohů Uldarští rytíři nemají zapovězené a mnozí tak dělají podle zvyku svých rodin a klanů, ale mnozí z nich věří ve svou vlastní moc a sílu. Tato víra není žádným sebestředným narcismem, ale prostým zhodnocením situace, že nakonec musí bojovník najít skrytou sílu sám v sobě a čelit protivenství jako hrdina. Uldarští rytíři přesto jakousi duchovní nauku mají, uchovávají a pamatují si ji v podobě starobylých veršů, které jim slouží jako morální kompas ve složitých situacích. Právě díky spolehlivé znalosti starých veršů jsou rytíři tohoto řádu na území Uldaru a v řadě dalších zemí Severu bráni na roven soudcům. Prostí lidé mají vždy právo namísto místního soudce se odvolat k Uldarskému rytíři a jejich rozsudek je v zemi respektován. V oblasti čar a kouzel staví rytíři svou moc na znalosti run a jejich rytí. Zde jsou zas prostým lidem zváni k léčení a ochraně a někdy je jim dávána přednost před místními runotepci, protože jsou považováni za nezávislé a charakterní.
Uldarská universita je nejsevernější universitou na Grandu. Její kampus tvoří samostatný celek uvnitř hradeb města a je od zbytku města oddělen vysokou masivní zdí. Navzdory celkové pověsti Seveřanů jakožto lidu nepříliš kulturního a sofistikovaného má Uldarská universita velmi dobrou pověst a mnozí učenci přichází zdaleka, aby v jejích zdech mohli učit a bádat. Zároveň je jakožto nejsevernější sídlo učenosti místem, kam přicházejí mnozí herbáři, přírodopisci a zkoumatelé sbírat a studovat specificky severské byliny, zvířenu, stejně jako divoké kmeny a jejich tradice.
Součástí university je i fakulta magie, jež se pyšní největším počtem runových expertů na Grandu. Jsou to právě Erilové, mistři run, kteří vepsali tyto mocné znaky do zdí a bran university a tak z ní učinili nebývale bezpečné hájemství proti silám lidským i čarovným.
Výraz „akademická půda“ má v Uldaru proto ještě o něco silnější zvuk, než v jiných částech světa – nikdo nepovolaný na ni fyzicky nemůže vstoupit a žádné násilí na ní nemůže proběhnout. Proto již odedávna sloužila uldarská universita také jako bezpečné úložiště všech obchodních a správních dokumentů, smluv, listin a závětí, stejně jako spolehlivá pokladnice řady bank a institucí, včetně mocného Arcicechu.
Lidé pronásledovaní nebo ohrožení často najdou na půdě university útočiště, kde za nimi jejich pronásledovatelé nemohou. Výjimečně se tak stává i u lidí obviněných ze zločinu a prchajících před zákonem. Podle věkovitého zvyku se v takovémto případě soudí, že dotyčný byl obviněn neprávem a že mu náleží svoboda.
