“Nocí vládnou síly zmaru, duchové prapříčin, neviditelné bytosti z plání pudových zdrojů, podněcovatelé násilí a krvavých žertev, výrony mezisvětí. Jejich potravou je strach, spojencem slabost, slastí smrt. Zahání je jas, zřetelnost známých věcí, vzpomínky na radost, vzývání vysokých mocností a ochranná říkání.” … tak praví moudrost Aderánových kněží. Každý člověk ve skrytu svého srdce však velmi dobře ví, čím ve skutečnosti Noc je – je nicotou, prázdnotou, zánikem. Kdo vkročí do Noci a není chráněn jasem ohně, rozpustí se v tekuté temnotě a již nikdy nenalezne cestu do společenství lidí.
Noc však není jenom tmou plížící se mezi kmeny stromů, je ukryta v lidech samých – obdobou noci, jak ji prožívá svět, je lidský spánek. Stejně jako ve spánku světa vylézají noční šelmy a beztvaré démonické reje spouštějí svůj tanec a stejně jako se ve svitu hvězd či měsíce rozsvěcují v černém baldachýnu Noci stříbřité pavučinky Sálů, tak se také člověk noří do temnoty a jeho vnitřní temnotou bloudí snoví dravci a démoni, navštěvuje ve svých snech čarokrásné Sály a může být lapen jejich kouzly a již nikdy se neprobudit.
Mosty přes Erdogdu lze tedy překročit nejen ve svém těle neboli ve slunečním snu, ale i nočním snu. Mosty nejsou tři, ale je jich tolik, kolik je lidských duší, protože to ony se ve spánku natahují přes hladinu vod do šperkových temnot onoho světa. Aby neulétly do čisté Noci a nerozpustily se v ní, musí každý den pít světlo Aderánu, které jim bude za nocí lampou v jejímž jasu nemohou zapomenout na svůj účel a zbloudit tak z cesty. Mnozí z Hwarnijů se však navíc snaží zmenšit čas spánku a pomocí tradovaných technik se dokáží dosyta vyspat během pouhých tří hodin hlubokého spánku. Jiní během spánku neztrácejí vědomí a vědomě navštěvují dobrá místa a laskavé Sály. Jiní mají amulet, klíč, který jim umožní odemknout dveře nového dne, pochodeň, která je povede. Pokud někomu zemře muž nebo žena a pojilo je pouto lásky, pak duše nemůže odejít a stává se nočním průvodcem a strážcem živého.
Jsou i tací, kteří nalezli uzel splétající spánek a bdění a rozvázali jej. Jim se spánek vlil do bdění a bdění do spánku. Jsou zvání Bdící nebo Snící a jsou velmi váženi, neboť překročili lidský úděl. To oni sní s otevřenýma očima a vidí za dne zjevení a za nocí záři. Den je pro ně temný a noc světlá, slunce dutým otvorem, panenka oka zářící hvězdou, jejich cesty zcela přímé a čas jen následností.
Do Noci lze tedy vstoupit jak cestou přes mosty, tak právě v samotném člověku, zde a nyní. Noc tedy číhá přímo za rohem reality a jen tenká opona ji dělí od bdělého vědomí. Noc je tajemství, neboť ji nikdo zcela nepochopil aby zůstal živ. Je to druhá strana, nepřítomnost všeho, co je naší přirozeností. Je jako voda – nalévá se do světlem opuštěných dutin, kreslí černou tuší obrysy a v její pohyb je dokonalost. Stejně jako voda je předpokladem života, neboť ona ukrývá kořeny všehomíra, jež nesmí být odkryty.
Její podstata je jemnější než éter a tak je malířským plátnem pro silnou vůli a držitele dechberoucích barev. Mocní proto často kráčí Nocí a malují si pro potěšení – kudy projdou, protká se noc zlatem, které se nad ránem rozplyne. Poutníci znají též Noc a její vlastnosti. Je pro ně branou do Sálů a snad i něčím více. To proto, že právě v Noci se jejich věčně znějící kroky zastavují a oni nalézají odpočinutí od Pouti.
