[zapsala Johana Passerin]
Pouze neopravdové věci lze odhalit celé.
Poté, co Družina došla do Xalgonu, odevzdala Elixír učencům z Xalgonské university, aby byl vyroben a pomohl tak ochránit Qurand před běsy Nového věku.
Jarn a jeho liktor Lišaj, Klaes, Lovkyně, Daran a Liška byli prohlášeni hrdiny Xalgonu a odměněni odznaky cti a důstojnosti: Všichni obdrželi vzácné pečetní prsteny, prokazující jejich ctihodnost a vážnost. Liška si pověsila prsten na krk na řetízek, ostatní je nosili na prstech levé ruky, jak vyžadovala etiketa. Daran svůj prsten nosila s velkým sebezapřením. Věděla, že zatímco na jihu a západ od Xalgonu takový odznak otevíral mnohé dveře, v Sairis a v Arkách se naopak dveře před majiteli takových prstenů zavíraly.
Hrdinové měli bezplatné ubytování a stravování v prostorách University a kromě toho dostali slušný finanční obnos. Po svém příchodu do Xalgonu a audienci u představitelů University využili prvních několika dnů k odpočinku a zotavení.
Jarn a Lišaj se chovali diplomaticky. Velmi záhy se však omluvili, že se musí vrátit ke svým povinnostem. Vzhledem k tomu, že hovořili plynulou starovezanštinou a plně spolupracovali se zástupci University, nikdo jim v odchodu nebránil. Přece jen však bylo něco, co si nechali pro sebe: utajili vše o Velkém díle, které na ně čekalo v hloubi Hory.
Lovkyně se velmi trápila tím, co se stalo její paní Ninurak. Vnímala, že rozběhlé soukolí Velkého díla je ranou na těle bohyně. Byla sice prohlášena hrdinkou Xalgonu, ale marně hledala klid. Její duše strádala. Smutně se rozloučila se zbylými členy družiny a odešla do lesů. Měla neblahé tušení, že ona a Jarn – Saguin stojí nyní proti sobě. Ale to je jiný příběh a o tom si budeme vyprávět někdy jindy.
Tak z družiny zbyli pouze Klaes, Liška a Daran. Klaes si uvědomil, že se před ním otevřely netušené badatelské možnosti. Mohl zcela svobodně chodit téměř do všech Xalgonských knihoven a depozitářů, knihovníci mu byli úslužně k disposici ve dne i v noci a vycházeli mu vstříc, prohledávali pro něj kartotéky a katalogy. Sotva se rozloučil s Jarnem a Lovkyní, pustil se do studia. Hledal zmínky o ignotiu, fenoménu, který zkoumala jeho učitelka Zeilet. Nejdřív hledal v katalozích marně, až nakonec si jeden knihovník vzpomněl: “Ach, Onda`at! Tak tomu říkáme my zde v Xalgonu.” Publikace k tématu se nacházely v sekci esoterické literatury. Knihy popisovaly problém poněkud nabubřele a zkoumaly jej nejčastěji metodami magie, což Klaese poněkud frustrovalo. On byl přece Ylleřan a vědec! Pak našel obyčejně vypadající útlou knihu. Dílo jeho učitelky Zeilet, které zřejmě někdo vydal poměrně nedávno, až po její smrti. Toto vědecké pojednání znal – neviděl je nikdy vytištěné, ale jak jím listoval, uvědomil si, že formulace zná z jejích přednášek. Před ním knihu mohlo držet v ruce jen několik lidí, hřbet byl pevný a stránky netknuté, ale přesto byl na jednom místě ohnutý růžek. Značka byla na začátku kapitoly, spojující studium ignotia s vědeckým poznáním spánku a snění.
V Xalgonu byl výzkum snění a snů zcela seriózním vědeckým oborem. Xalgonci nesdíleli přesvědčení, že by Qurand byl utkán z pevné materie, naopak, přikládali snům a snění velkou váhu. Když Klaes otočil stránku, na zem vypadl tenký žeton s vyobrazením usmívajícího se měsíce. Strčil neznámý předmět do kapsy a požádal o výpůjčku knihy. Díky svému statutu si ji mohl vypůjčit domů na týden.
Toto dočasné doma byl apartmán koleji v areálu University, který sdílel spolu s Daran a Liškou. Z oken měli výhled na centrum města, které v noci ožívalo a ve dne dřímalo. Zde se mohl Klaes nerušeně věnovat četbě. Knížku přečetl ještě téhož večera, ale s požitkem si ji četl znova a znova. Hltal slova jeho milované učitelky a v duchu slyšel její hlas:
Onda’at je rubem celku, jehož lícem je viditelná část světa. Jak ale zkoumat to, co nelze bezprostředně vidět ani měřit? Chtělo by se nám odpovědět, že úplně stejně jako jiné neviditelné síly přírody, například sílu, kterou nazýváme tíže, nebo sílu magnetismu, nebo koneckonců i tu sílu živočišného fluida, kterou orientálci, jižani a divoši nazývají magií. Tyto síly také nevidíme, ale jejich účinky je možné sekundárně vysledovat a následně i popsat.
Je mi líto, ale onda’at je fenomén ještě docela jiné kategorie. Označení fenomén je zde vlastně nepřesné, protože to slovo v překladu znamená “jev”. Onda’at však není jev, je opakem jevu. Mohli bychom pro ně použít také starobylé slovo nav, kteří naši předkové používali pro označení smrti a zásvětí, jakožto opaku zjevné reality. Tím bychom se ale zapletli do otázek, zda onda’at byl intuitivně uchopen již v dávných staletích, o čemž nemáme žádné spolehlivé zprávy.
Onda’at se chová v některých ohledech jako nám známé síly (poznáváme jej jen skrze efekty, nikoliv přímo), ovšem s jedním rozdílem: oproti výše zmíněným silám se nám doposud nepodařilo uchopit jeho zákonitosti. Jeví se jako cosi “plachého”. Dává o sobě znát ve zdánlivě náhodných momentech, tudíž je nemožné jej studovat laboratorně. Naše současné vědecké metody jsou tedy zcela nevhodné a v bádání se nepohneme, pokud je zcela radikálně neproměníme…
Liška se také vzdělávala. Rozhodla se využít příležitosti a získat nějaké nové poznatky o věštění – například o věštění z letu ptáků, ze snů, z vnitřností obětovaných zvířat, či z úkazů na obloze. Pravidelně každou noc docházela na Fakultu mantického vědění a nechala si předčítat z černých fólisků. Konečně mohla žít dle své přirozenosti nočního zvířete – v Xalgonu byla většina obyvatel aktivnější v noci.
O věštění ze snů měla Liška zájem už v době, kdy ještě pobývala v Hostinci. Často naslouchala vyprávění pocestných, kteří v Hostinci nocovali, o tom, co se jim zdálo první noci. Mezi poutníky a pocestnými a ostatně i obyvateli hostince totiž panovalo přesvědčení, že první sen v Hostinci má zvláštní význam. Tady v Xalgonu takovou pověru neměli, zato ve většině knih a fólisků narazila na informaci o Lunaparku. To vzbudilo její zvědavost. Co je to Lunapark? Zdají se tam lidem zajímavější sny? Prý odtamtud není tak snadné vyváznout. Šla za Klaesem, aby na něm vyškemrala nejaké peníze na vstupné, ale on ji odbyl, že na takové věci nemá teď čas.
Liška se tedy vrátila do knihovny a zkoumala, jak vstupovat druhým lidem do snů. Pak to trénovala na Daran, přičemž zjistila, že Daran se skoro každou noc opakuje sen o Pahorku kostí a o tom, jak musela zanechat svoje bratry a sestry v zajetí Palladinské pevnosti. Liška se na tom snu snažila něco změnit, ale neúspěšně. Sen opakovaně končil tím, že pobíhala lesem a jedla houby.
Po pár dnech je navštívil rarach, posel a vyřídil jim pozvání k rozhovoru k Halitovi. Halit Altun byl démon a byl děkanem fakulty magie. Od toho dne, kdy je přijal po jejich příchodu do Xalgonu, se s ním neviděli. Nechali se rarachem vést a po chvíli se ocitli v čajovém salonku ve třetím nadzemním podlaží.
“Jak se vám daří? Jste spokojeni s naší péčí a studijními možnostmi?”
Klaes se ujal slova a poděkoval za pohostinnost a možnost odpočinout si po prožitých útrapách. Halit Altun pokynul a přinesli čaj a slané sušenky. Liška, která ležela na sametovém polštáři na jedné ze židlí, začenichala. Zdálo se jí, že cítí krev, a skutečně – sušenky, které ležely před nimi na stolku, obsahovaly zcela jistě démonskou krev. Pohlédla na Klaese a ten se k ní sklonil. Zašeptala mu do ucha svoje zjištění ohledně složení sušenek, ale ještě dřív, než se Klaes opět usadil na své židli, ozval se Halitův hlas.
“Ano, vskutku, jsou to ty vzácnější sušenky, jaké tady podáváme jen významným hostům. Oběť krve patří mezi oblíbenou kratochvíli některých mých soukmenovců a z té obětiny se pak pečou oplatky, jako třeba tyto. Ale jestli se ostýcháte, dejte si jen čaj.” Sám si nalil čaj do šálku, do tenka vybroušeného z turmalínu, a vzal si jednu sušenku. Čaj pil s afektovaně zdviženým malíčkem.
“Jak se daří výroba Elixíru?” zeptal se Klaes.
“Ach ano, Elixír. V podstatě ještě téhož dne, kdy jste nám Elixír dali, jsme zjistili, že duplikace je možná. Ale masová výroba se zatím nezdařila. Usilovně na tom pracujeme. Zprávy z jihu jsou totiž nedobré. Naši přední odborníci v laboratořích se nyní věnují otázkám časoprostorové magie, protože se zdá, že na čelení novému věku toho bude zapotřebí. Ale vás jsem dnes pozval hlavně proto, abych vám tlumočil pozvání od vládců Xalgonu na velkou slavnost, která se bude konat za dva dny, za novu měsíce.”
Klaesovi bylo jasné, že účast na slavnosti je pocta, kterou nelze odmítnout, a tak se o dva dny později vydali na náměstí u Chrámu času, Horologia, které bylo jindy zcela uzavřeno a uzamčeno. Dostali patřičné černofialové oblečení, které si Daran oblékla jen s krajní nechutí, Klaesovi to bylo vcelku jedno. Když přišli na místo, viděli, že se tu shromáždil desetitisícihlavý dav. Zdánlivě nespočetný zástup se ale jevil jen jako srocení mravenců oproti nesmírné velikosti Horologia, které se tyčilo jako černá kopulovitá hora nad nimi – systém ozubených kol a mechanických struktur této strojové katedrály se zdál být z dálky zdobným filigránem, nyní zblízka působil masivně a drtivě. Lidé, temní elfové, raraši, nemrtví i démoni se oděli v ceremoniální roucha a někteří třímali praporce s obrazy ozubených kol. Převládala temně nachová a černá barva. Hrála kakofonická hudba masivních trub, tak libá xalgonským uším.
Uprostřed prostranství před Horologiem stál oltář, od něhož vedla trubice k nádobě se čtyřmi držadly. U ní stály čtyři zakuklené postavy s planoucími zraky.
Pak to v davu zašumělo a všichni se utišili a pohlédli směrem, odkud přicházela jednotka blyštivě černě oděných rytířů. Z jejich středu vystoupil jeden muž. Byl vysoký, asketického vzhledu, stáří asi šedesát let. Ostatní ho obřadně svlékli z jeho zbroje, díl po dílu, až tam stál jen v haleně černé jako noc.
Chór Xalgonských rytířů začal zpívat ponurou píseň, která se nesla napříč shromážděním. Klaes se rozhlížel kolem sebe a ke svému překvapemí viděl, kolik účastníků je skutečně pohnuto zpěvem. Když utichla i poslední ozvěna chóru odražená od vzdálené stěny Horologia, všechny zraky se obrátili směrem k rudě oděnému ceremoniáři – vysokému vyzáblému muži s orlím nosem a pletí bledou jako popel. Nemrtvý, pomyslel si Klaes.
Ceremoniář promluvil pozoruhodně jasným hlasem, který se rozlehl po celém shromáždění, posílen mocí jakýchsi čar:
“Vznešený sire Serkvathe Itranieli z rodu Vidraxů, jenž jsi znám jako Dědic Dutého Trůnu, Nositel Krví Ozářeného Závazku, přistupuješ dobrovolně, abys naplnil osud svého rodu?”
“Ano,” řekl muž rozhodným hlasem naplněným emocí.
Ceremoniář jásavě zvolal: “Tvá krev smyje dávné provinění, zachrání budoucnost, nenechá vyschnout žíly Horologia a udrží při životě srdce tohoto města!”
Daran si všimla, že v přední řadě, pár kroků před mužem, kterého se právě chystali obětovat, stojí mladý, jemu velmi podobný muž. Snad nějaký příbuzný, pomyslela si. V jeho tváři se zračila směs pocitů – hrůza, bolest, hrdost, a po tváři mu stékaly hojné slzy.
Serkvath Itraniel Vidrax přistoupil k oltáři. Černě odění obřadníci ho zdvihli za nohy nad rituální mísu, a rudě oděný ceremoniář mu jedním přesným pohybem prořízl hrdlo. Krev vytryskla proudem, pára od ní stoupala v chladném vzduchu. Brzy naplnila nádobu. Dav vzdychl úžasem. V okamžiku, kdy ustaly smrtelné záškuby obětovaného muže, ozvaly se fanfáry, hlasité troubení. Vedle klasických asi dva meče dlouhých trumpet tentokrát zazněly i obří mechanické trouby, země rezonancí zavibrovala pod jejich nohama a zvuk byl tak hluboký že jakoby jim zatlačil na hruď.
Profesor, který stál vedle Klaese, do něj dloubl loktem, aby ho upozornil, že mají zaujmout rituální postoj s rukama směrem k zemi a širokým úsměvem na tváři. Krev byla odnesena k jedné z bran Horologia, kde ji vlili do zvláštního trychtýře. Dav se zatajeným dechem čekal, až tu se jim zem jemně zachvěla pod nohama. Bylo to jiné zachvění, než od trub, slabší a jakoby vycházelo z veliké hloubky. Z nitra Horologia se pak ozval mocný zvuk, připomínající jedno posunutí obrovského soukolí. Lidé propukli v jásot. Začaly kolovat nádoby s alkoholem a započal rej a oslavy.
Pak byl mrtvý rytíř obřadně s a poctami uložen na máry a odnesen pryč. Těsně za márami kráčel mladík, který předtím se slzami v očích přihlížel smrti svého příbuzného.
Druhý den po slavnosti se změnilo počasí. Ochladilo se a nad Horologiem se usadil velký černý mrak, který se tam točil a nikam neodlétal. Klaes se o tom snažil něco dozvědět, ale marně. Další noci, když se Liška vrátila ze studovny, zavrtala se do saténových přikrývek a chystala se usnout, ji něco naopak úplně probudilo. Jako by cítila jemný otřes země, podobný tomu, který zažili na slavnosti. Když nemohla usnout, vzbudila Daran a Klaese a o všem jim pověděla. Ti se jí snažili uchlácholit, ale marně. Pak při pohledu z okna si všimli, že mračno nad Horologiem zmizelo. Ruch velkoměsta pulsoval pod jejich okny, a nad ulicemi a domy se vznášel jiný mrak, sytě černý stratokumulus jako před bouřkou.
Klaes se na to šel zeptat na Universitu, ale odpovědi byly vždy velmi obecné. Například: Horologium je centrum síly, kde se protíná mnoho rovin. Občas se stává, že se poblíž něj vyskytují nestandardní atmosférické situace.
Klaes se předtím občas díval na Horologium pomocí svých brýlí. Po Slavnosti se okolí Horologia proměnilo. Chybělo mu však dlouhodobé srovnání, aby mohl s jistotou říci, že to něco znamená. Zatímco si nad tím lámal hlavu, pod nohama se mu pořád motala Liška, a otravovala ho prosbami, aby šli do Lunaparku.
“Po snídani si o tom promluvíme,” odbyl ji Klaes a zamířil do refektáře, kde měli zdarma jídlo třikrát denně. Setkali se tam s Daran, která byla většinu času zamyšlená a zkroušená, duchem nepřítomná. Pobyt v Xalgonu na ni nepůsobil dobře, ale neměla kam jít, její město zaniklo a její blízcí zahynuli, takže Klaes a Liška byli teď vlastně jejími nejbližšími.
Klaes s Liškou při snídani vzrušeně diskutovali o svém novém zájmu o sny a snění. Sdělovali si své poznatky. Liška seděla na židli a žrala způsobně z talíře něco, co vypadalo i chutnalo jako omeleta. Klaes dal dnes přednost toustům s několika druhy pomazánek a z dalekého jihu dovážené kávě.
”Chtěl bych přijít na kloub tomu snu o Zeilet, mojí drahé učitelce.” řekl Klaes. “Měl jsem kdysi sen, v němž mi řekla – následuj vodu. Myslíš, že lze ve snu komunikovat i se zesnulými?”
Liška polkla sousto a řekla: “I mě zajímá věštění ze snů. Docela jsem se o tom poučila. Ale o snech se zemřelými jsem ještě nic nečetla. Následuj vodu – nezdál se ti ten sen předtím, než jsme všichni spadli do toho potoka s dryádami? Někdy jsou vysvětlení až příliš jednoduchá. Třeba to byla věštba, že tam spadneme.”
Klaes potřásl hlavou a zapudil vzpomínku na to, co následovalo po jejich nedobrovolné plavbě s dryádami.
Když dojedli, rozhodli se jít na Katedru mantického vědění, aby pokračovali (tentokrát společně) ve studiu oneiromancie. Daran šla s nimi, protože neměla nic v plánu a kromě toho neměla vůbec chuť chodit sama xalgonskými ulicemi. I když to ve dne bylo sice lepší, než v noci. Obyvatelé města byli aktivní v noci, ve dne za světla slunce byli vzhůru jen nemnozí. A dny se nyní krátily, k velkému potěšení démonských a nemrtvých obyvatel města, kteří se brzy chystali na oslavu zimního temnovratu.
Klaes se rozhodl zkrátit si cestu úzkými uličkami, vedoucími z náměstí k Universitě. Tam uslyšeli za sebou chvatné kroky a když se ohlédli, spatřili, jak k nim spěchá rarach, posel. Uklonil se a sdělil jim zprávu: “Vážení hrdinové, přejí si s vámi mluvit vládcové Xalgonu.”
Klaes vzdychl. Zpráva vyzněla tak, že se jedná spíše o rozkaz, než pozvání. Následovali tedy posla. Kupodivu je vedl dál do spletitých uliček starého města, kde domy stály tak těšně vedle sebe, že nebylo vidět oblohu. Zavedl je k zadnímu vchodu jakéhosi paláce z archaické doby. Ten postrádal lesk a třpyt, typický pro moderní xalgoský styl jsa postaven z modrofialové žuly. Obložení bylo z turmalínu s broušenými, ale již zašlými reliéfy. Neměli čas si je prohlédnout, protože z nízkých dveří vyšel bledý mladík, zaplatil rarachovi a pokynul jim, aby ho následovali. Rarach se zasmál a odběhl.
Vešli do budovy a kráčeli za mladíkem, prostorami v poměrně minimalistickém stylu, poněkud netypickém v jinak přeplácaném Xalgonu. V každé místnosti, kterou procházeli, hořely ve svícnech svíce ze včelího vosku. Daran zpozorněla. Připomnělo jí to domov. Cítila nezaměnitelnou vůni, všímala si detailů, navozujících útulnou atmosféru. Pokoje navíc měly ale pozoruhodnou hravou výzdobu, kdy to, co se zdálo dveřmi bylo občas pouze namalované na zdi, zatímco jindy zrcadlo či kabinet byly vchodem do jiné místnosti.
Jejich průvodce se zastavil před masivní knihovnou, lehce zatlačil na jednu polici a celý jeden díl knihovny se otočil. Pokynul jim, aby vstoupili. Pak se stěna opět za nimi zavřela. Ocitli se v menším pokoji s krbem, v němž hořel oheň. Pravý oheň, uvědomila si Daran. Cítila, jak ji přemáhá dojetí. Po tvářích jí stékaly slzy, nedokázala se ovládnout. To není možné! V srdci temného města Xalgon cítím vůni domova.
Vedle krbu stála žena v černém loveckém oděvu, polodlouhé černé vlasy měla zapletené do pevného copu. Měla vezanské rysy, orlí nos, krásné oči ostré jako břitva, a světlou aristokratickou pleť. Pozdravila je uctivým gestem a promluvila:
“Vítejte v mém domově. Možná jste překvapeni, neboť jste byli povoláni k vládcům Xalgonu. Já nejsem vládce Xalgonu, i když moje moc není malá. Jsem Nazqawn, královna Arkagantu. Vyslechněte prosím má slova, chci vám povědět o tom, co mě činí starosti a co by se mělo dostat i k vám.”
Klaes jí poděkoval a opětoval její pozdrav lehkou úklonou.
“Já jsem čekal leccos, ale tohle ne. Vypadá to tady jako v Arce! Vidím na Daran, že to není klam, ale opravdový aurán. Jak je to možné?”
“Můj rod zde sídlí odedávna, ale před lety došlo k událostem, po nichž jsem učinila alianci s rodem Arkinů,” odvětila Nazqawn, “Vládci Xalgonu o tom vědí. Jsem ve městě trpěna, vydržují si mě jako někoho, kdo prověřuje sílu jejich plánů. Pozoruji a dozvídám se mnohé, ale jejich úradky mi však zůstávají skryty.”
Pak odstoupila od krbové římsy a světlo auránu padlo na postavu, která seděla v křesle a dosud si jí nevšimli. Mladý muž se pohnul a pohlédl na ně. Viděli, že má světlou kůži a měděné vlasy, ale jen tam, kde na něj dopadalo světlo auránu. Tam, kde byla jeho postava ve stínu, je jevil jako starší, šedovousý a šedovlasý člověk s popelavou pletí.
“To je Loverd Oidar Vinori, můj osobní specialista na otázky času a prostoru. Loverde, tohle jsou ti lidíé, o nichž jsem ti vyprávěla. Přešli celou dlouhou cestu z Maghonu až sem.”
Loverd se uklonil, ale nic neřekl. Tu si všimli, že když se pohnul, měnila se i jeho šedá podoba. Vypadala jako slupka, kterou světlo auránu smývalo.
“Donesli jste Elixír do Xalgonu v naději, že bude vyroben v dostatečném množství a bude sloužit všem k ochraně před Novým věkem. Vidím, že jste za to byli náležitě odměněni,” řekla Nazqawn.
Klaes přisvědčil a zvedl ruku s prstenem.
“Řekl vám jeho magnificence Halit Altun, jak se vedlo Elixíru na cestě do Sairis?”
“Ne, to nám neřekl. Sdělil nám jen, že výroba Elixíru se zdařila, jen to ještě nejde tak rychle na to, aby ho měli dostatečnou zásobu pro širokou veřejnost.”
Nazqawn se trpce usmála. “Neřekl vám to, co byste měli jako nositelé Elixíru vědět. Podle zpráv, které mám od mých zvědů z jihu, nedorazilo do Sairis dostatečné množství Elixíru. Nedokázali ho vyrobit. Jeden z poslů zahynul. V Sairis teď dělají, co mohou, ale není jisté, jestli uspějí. A pokud ano, nebude to hned. Sirgon je v troskách. Vláda prchla na východ a požádala o pomoc Gandharu. Gandharské legie tedy napochodovaly do Siranie. Ta část Siranie, která je nedotčená Novým věkem, je v Gandharském protektorátu. Samotné město Sairis je obklíčené Novým věkem. A též Asvittára zatím zůstala nedobytá.”
“To nás nesmírně mrzí,” řekl Klaes soucitně.
Nazqawn mávla rukou. “Nejde mi jen o Sairis, ale také o mé vlastní město. Arkagas je v bezprostředním ohrožení. Požádala jsem o Elixír oficiálními cestami vedení University, aby poskytli těmto městům pomoc, ale Sairis i Arkagas jsou pro Xalgonské vedení autokratičtí nepřátelé svobody. Dovoluji si doufat, že vy byste mohli se svým statusem hrdinů Xalgonu dokázat víc. Vyprosit vzorek Elixíru. Vím, že vám dost možná osudy dalekých měst na jihu a východě, v nichž jste osobně nikdy nebyli, nemusí ležet tolik na srdci, ale věřte mi, že jejich pádem by zaniklo mnoho dobrého.”
Klaes vzdychl. Dolehla na něj tíha uvědomění nového úkolu, který před něj tato mocná žena postavila. “Můžeme se o to pokusit. Ale nevím, zda uspějeme. Úradky Xalgonských mocných jsou pro mne záhadou. Co nechtějí prozradit, neřeknou. Hostí nás a prokazují nám pocty, ale dávají nám jen to, co oni sami chtějí.”
“Jsem vám vděčna již jen za myšlenku na to, že byste se o to pokusili. Elixír je pro mé město zcela zásadní.”
Pak se Nazqawn obrátila k Daran, která mezi tím přestala plakat s třást se, a jako v transu hleděla na oheň v krbu.
“Dcero auránu, jak se vlastně jmenuješ a odkud pocházíš?”
“Jsem Daran Angiras Santra, a pocházím z Arkonu,” odpověděla zdvořile Daran.
“Jaké jsou zprávy z Arkonu? Arkon je naším dítětem, vyslaným z Arkagantu.”
Daran opět propukla v pláč. “Naše město je ztraceno, má paní,” řekla. Pak vyprávěla vše o osudu Arkonu, o znovuzrození Arkinců na Pahorku kostí a jejich zajetí ve zkaženém Palladionu.
“Ach, pokud je ještě naděje, že někdo z nich žije, pak se tam musíme vypravit!” zvolala Nazqawn, když vyslechla smutný příběh. Daran jí děkovala a Nazqawn sdílela její žal.
“VIdím, že máš Machuznatarovu hůl. Pokud máš hůl, měla bys mít i štít. Kde je štít?” zeptala se pak.
“Štít? O štítu nic nevíme,” odpověděla překvapeně Daran. Ženy si chvíli hleděly do očí. Pak Nazqawn stiskla Daran v objetí a opět se obrátila ke Klaesovi.
“To jsou smutné zprávy. A obávám se, že k nim přidám další. Poslouchejte. Od mých lidí z Kaalu Charmat vím, že za západním výběžkem ledových hor došlo k zázračným událostem. Něco sestoupilo z nebes. Dále pak vím, že v kobkách Xalgonu je posel. Jsem si téměř jistá, že má něco společného s Talantiem z Maghonu. Řekl jeho jméno. Závozníci – tak se říká Xalgonské tajné službě – se ho teprve chystají vyslýchat. Mě k němu nepustí, ale vás možná ano. Potřebujeme zjistit, co se stalo.”
Klaes si povšiml, že řekla potřebujeme. My. “To je zajímavé. Že by Talantius zase se svou věží někde přistál? Ale k čemu potřebujeme vědět, co se s Talantiem stalo?” přemýšlel nahlas.
“Přece kvůli tomu, že on je tvůrcem Elixíru. Ten posel prý ještě varoval před časoprostorovou nestabilitou v okolí Horologia a zároveň použitím Elixíru. Pak zmizel, byl převezen do jiné části žaláře, kam moji zvědové nemohou. Proto jsem povolala Loverda, jediného arkinského odborníka na časoprostorovou magii, který nějaký čas studoval i v Sairis. S povoleními, které máte vy, by možná mohl zkoumat Horologium.”
“Vidím, že je v přestrojení,” řekl Klaes, “Když ho Aurán osvítí, odhalí jeho pravou podobu. Ale jinak vypadá jako nemrtvý.”
“Je to vskutku tak. Přestrojení funguje na náhodné namátkové kontroly, ale rudé oči démonů by ho odhalily. Proto nemůže cestovat z města a do města běžným způsobem, branami. Přichází a odchází tajnými cestami, kterými jej mohu provést. Nebezpečí mu hrozí jen od démonických strážců.”
“Zase nějaké spiknutí,” utrousila Liška, která si hověla u tepla krbu a poslouchala pozorně každé slovo.
“Já jsem byl v Xalgonu dvakrát, řekl Klaes, a vždy jen na studijním pobytu. Netuším, jak bych odůvodnil zájem o nějakého muže, který je v žaláři.”
Nazqawn pokrčila rameny. “Já také nemohu nic podniknout, ať přímo, nebo nepřímo. Sledují skoro každý můj krok. Vy máte ve městě skoro úplnou volnost pohybu. Možná vás také sledují a prověřují, ale nijak pečlivě. Mohu vám poskytnout své kontakty. Například mám kontakt na osobu v bankovní korporaci, která má přehled o tom, za co jsou vydávány peníze, čerpány půjčky. Jmenuje se Zemrúšad. Další, kdo by nám mohl pomoci, je můj dávný učitel Elfthol. Většinu času tráví v démonických dimensích, ale kdo ví, třeba by se nám podařilo ho oživit. Nebo Lugašír, jeho žák. Ten je zaměstnán na Universitě. Je to démon. Nelekněte se, chybí mu zcela morálka v tom smyslu, jak si ji vykládáme my. Možnosti tu jsou. Dám vám vědět. Vy se mě nepokoušejte kontaktovat, udělám to vždy sama. Jakmile vyjdu z domu, jsem sledována a moje návštěvy také.”
“Měl jsem za to, že si alespoň pár dní odpočineme. Ale mýlil jsem se.”
“Budu vám nesmírně zavázána, pokud mi pomůžete. Je to důležité, Elixír a ochranu potřebujete koneckonců i pro vaše domovské město Yller! Je to naše společná věc.”
“Dejme tomu, že se nám podaří získat vzorek Elixíru. Jak vám to máme předat?” zeptal se Klaes.
“Nic nepodnikejte. Já vás budu kontaktovat přibližně za pět dní. Stejně tak musíte postupovat v té záležitosti se zadrženým poslem. Nyní se již musíme rozloučit, aby vaše nepřítomnost nevzbudila podezření.”
Nazqawn vykročila ke dveřím. Daran jako by se nemohla pohnout z místa. “Má paní,” vzdychla a Nazqawn se k ní naklonila.
“Ano, dcero auránu?” Přečetla si v jejích očích tichou prosbu. “Pokud bys tady chtěla spočinout, můžeš. Tvé tělo i duše se potřebuje zhojit. Trpěla jsi dost.”
Klaesovi nezbývalo, než souhlasit. Rozloučili se a Daran beze slova usedla u plápolajícího ohně a nasávala jeho teplo. Klaes a Liška prošli falešnou stěnou, Lovind šel s nimi.
“Doprovodím vás,” řekl a bylo to poprvé, co ho slyšeli promluvit. Když opustil místnost s auránem, vypadal zcela jako nemrtvý a i jeho hlas byl k nerozeznání od přízvuku, který měla tato kasta. Vedl je dolů, šli podzemní chodbou. Vyšli na povrch jakousi zamřížovanou brankou ústící do úzké temné uličky. Odtud se dostali na hlavní třídu a zamířili na Universitu. Namísto na Katedru mantického vědění však šli do knihovny a po zbytek dne se věnovali studiu narušení časoprostoru. Liška poněkud znuděně ležela pod stolem. Neměli zde žádné fólisky, které by si mohla nechat předčítat, ani žádné ilustrované kodexy, kterými by mohla listovat. Knihovník zde byl mimořádně neochotný a otrávený, asi proto, že měl denní směnu a odpoledne se dloužilo. Podřimoval ve svém křesle a tří podivných osob ve studovně si vlastně ani nevšímal.
Klaesovi to vyhovovalo. Hovořil šeptem se svým novým známým a snažil se pochopit svůj nový úkol.
“Tu část s Elixírem musíme nechat zcela na vás. Ale Yller by mohl být dobrá záminka,” řekl šeptem Lovind.
“Co když si všimnou, že Daran zmizela?”
“Daran šla přece do Lunaparku,” opáčil Lovind a mrkl na Klaese. “já zatím budu hrát roli neviditelného sluhy.”
Liška pod stolem se napřímila a vyštěkla: “Tak jo, do Lunaparku! Já chci taky. A opravdu! Slíbils mi to!” položila Klaesovi packu na koleno.
“Teď ne, Liško. Až jindy,” řekl Klaes a pokračoval v tichém hovoru s Lovindem.
Večer se vrátili do svého apartmánu na koleji. Cestou se Klaes zastavil v refektáři s vzal si jídlo s sebou. Nyní seděli v hlavním pokoji a dojídali večeři. Oknem bylo vidět rozsvěcující se světla a lampy, a na nebi se opět kupila temná mračna. Z krbové římsy jim ukazovala svůj vznešený nos v překvapivě krásné tváři busta bohyně sváru. Krb vypadal, jako by ze stěny vyvřelá černá láva ztuhla v podivně nesouměrných vlnách. Prostor v krbu, kde by mohl hořet oheň, byl čistě vymetený a osazený mříží.
Lovind otočil bustu tváří ke zdi a vytvořil kolem sebe a Klaese kužel ticha.
Klaes zalovil v záňadří a vytáhl miniaturní lahvičku s nekolika kapkami Elixíru, který měl pro svou vlastní potřebu. Lovind k ní přičichl. “Tohle mi zbylo. Na výrobu to nestačí, měli jsme to pro sebe, kdybychom se střetli s Novým věkem. Už několikrát mě napadlo vyzkoušet jej – potřít si oči a podívat se pak na Horologium. Elixír prý ukazuje pravou podstatu věcí. Ale jsem rád, že jsem to neudělal, když jsem dnes slyšel od paní Nazqawn ta slova varování ohledně Horologia a Elixíru.”
Lovind odpověděl: “Jak znám ty zrůdňáky, kteří vládnout tomuto městu, tak je více než jisté, že budou Elixír chtít využít jen na svou vlastní ochranu, ne-li rovnou na vylepšení Horologia.”
Tu Liška zahlédla za oknem pohyb. Vyskočila a naježila hřbet, protože to, co za oknem uviděla, jí připadalo známé a povědomé. Havran!
Klaes a Lovind také pohlédli k oknu. Nyní všichni viděli, že havran za oknem se chová vyděšeně. Tloukl křídly, hlavou i zobákem o sklo, jako by se snažil dostat dovnitř. Po chvilce váhání okno otevřeli a pustili nebohé zvíře dovnitř. Havran chvíli poletoval zmateně sem a tam, a pak se usadil na krbové římse vedle busty.
“Díky, díky! Zavřete okno, zatáhnete závěsy!” zaskřehotal bojácně.
“Proč?” divil se Klaes.
“Zavřete, zavřete! Venku je Mrákota!”
Klaes zavřel okno a zatáhl záclony, a pak se havrana zeptal: “Ty znáš Mrákotu?”
“Já… jsem Střípek, nepamatuju si nic. Ale Mrákotu znám. Je hrozný, zlý, honili mě,” skřehotalo zvíře. Liška přišla blíž a prohlížela si ho. Napřipadal jí jako obyčejný havran. Klaes vytáhl brejličky a prohlédl si havrana, nic zvláštního na něm však neshledal.
“Nejsi náhodou střípek Mrákoty?” zeptal se podezřívavě Klaes.
“Já si nepamatuju nic, než jen ten svit. A ten mě přitahoval. Ty ho máš u sebe,” odpověděl havran.
“Myslíš tohle?” řekl Klaes, který pozvedl lahvičku s Elixírem.
“Oooooooo,” zasténal havran a vytřeštil oči v blažené grimase. “To by mi chutnalo, to by i Mrákotovi chutnalo!”
Klaes vysvětlil Lovindovi vše o jejich setkáních s Mrákotou, s hejnem hravranů, které předchází Nový věk. Havran také poslouchal a přikyvoval. “Ach, ano… něco se mi vrací. Je to jako náhlé rozvzpomenutí na sen, jako letmý stín na hladině jezera. Vzpomínám si… Bylo to tak dávno, že už ani čas nemá smysl. Byl jsem tehdy jiný. Nebyl jsem ještě… tím, kým jsem teď.
Bylo tam to temné místo. Prázdnota, která čekala na naplnění. Probudil jsem se. Ne, neprobudil jsem se sám. Byla tam ona. Duch vlaštovky, zářící jako první paprsek úsvitu. Její světlo mě vyrušilo z věčného spánku. A pak… pak jsem dostal úkol. Naplnit tu prázdnotu. Udělat z ní říši, která by měla své místo mezi světy Urulóky.
Začal jsem tvořit. Ale bylo to… těžké. Samotnému mi to trvalo příliš dlouho. A tak jsem se rozhodl vytvořit si pomocníka. Vzal jsem bláto, hmotu temnoty, a vytvořil ho k své podobě. Jmenoval se… jmenoval se… Jména se mi ztrácejí v mlze… Byl jako můj mladší bratr. Zpočátku pomáhal, ale pak… pak se to zvrtlo. On také začal tvořit, ale tvořil zpotvořené divné věci, znetvořené tvary, které do té krásy, kterou jsem chtěl vytvořit, nepatřily. Musel jsem ho vyhnat.
Pamatuji si, jak se smál, když dosáhl Peřejí smíchu. Řeka, která tekla naším světem, tam končila. Vodopád padal do neznáma. A on… prostě se zřítil dolů. Zmizel. A já jsem se vrátil ke své práci.
Když jsem konečně dokončil svůj úkol, byl to nádherný svět. Keře, stromy, kopce, skály… všechno zářilo v stříbrném světle hvězd. Bylo to místo klidu, i když tam zůstaly stopy po něm – po mém pomocníkovi. Prokletá místa, kde jeho stín stále přetrvával. A uprostřed toho všeho bylo jezero Vaurokash. Jeho voda zářila jako věčné úsvit, jako by tam slunce nikdy nezapadlo.
Duch vlaštovky se vrátil a byl spokojený. Řekla, že to bude místo pro ptáky, kteří opustí tento svět, než se znovu zrodí. Ale já… já jsem nemohl zapomenout na něj. Na toho, kterého jsem vytvořil a pak vyhnal. Kam šel? Co se s ním stalo?
A tak jsem se vydal za ním. Dolů po Peřejích smíchu. A tam… tam jsem našel něco, co jsem nečekal. Temnotu, ještě hlubší než ta, ze které jsem vzešel. A v té temnotě byli oni. Byli všude. Byli jím, ale zároveň ne. Byli to stíny, které vytvořil z té temnoty. A když mě uviděli, zaútočili. Roztrhali mě na kusy. Každý z nich si vzal kousek mě.
Ale mé srdce… mé srdce bylo příliš silné, příliš plné života. Vyrazilo z mé hrudi a stalo se Sluncem. Ano, tak to bylo. Tak to muselo být. Protože podle našich příběhů… takto svět vznikl.”
“Takže ty jsi vytvořil Mrákotu?” otázal se Klaes.
“Ne, to ne! To jsem nechtěl, abyste na mě hned hodili vinu za všechno, co se pokazilo předtím i potom! Vždyť jsem tady jen chvíli!!
