Před dávnými věky přišli předkové dnešních Siranijců z dalekého a ledového Severu hledajíce střed světa, místo naplněné mírem a jasem, zemi, kterou chová na prsou samotné slunce a v noci střeží lodička měsíce. Nalezli Siranijský Hvozd, širokou krajinu jejíž krása jim učarovala a v níž se usadili.

Malý a mladý lid hleděl s úctou na propletené větve staletých dubů a stavěl si svá obydlí z kamene a vysušených dřev na lukách a u řek. Po špičkách a přikrčeni jako divá zvěř se choulili ve zpívajících hájích okolo města Sairis a s úžasem hleděli na jeho bílé hradby a strmé věže, okolo nichž se obtáčela nebeská oblaka. S kradmou opatrností vstupovali na kamenné silnice, které tu a tam křižovaly kraj a jejichž význam neznali.

Velké a tajemné činy stály v počátcích, než vznikla Říše tak, jak ji známe. Hrdí a vznešení mezi Siranijci pluli po řece Ma Sarit a hledali Veliký Oceán. A pak jednoho dne jej skutečně spatřili, teplý, širý a vonící. Na jeho hvězdnatém břehu postavili na počest svých snů Sirgon, hlavní město budoucí říše.

Nikdo neví, jak se to stalo, ale Siranijci jsou národ dvou rodů – existují Černí a Bílí. Stejně jako muž a žena jsou odlišní a přesto tvoří jedno tělo, jeden národ a nelze je oddělit. Zdali je to dar nebo prokletí vědí jen bohové.

Siranijská říše udivuje okolní národy ještě jednou věcí – v Siranii dnes vládnou Císařovny. Kdo však zatoužil zvědět víc a přišel do Říše, aby poznal její lid a její vládu, ten poznal, že to není celá pravda. Celou pravdu tvoří jen Císař a Císařovna jako jeden celek. Císař však není obyčejným člověkem, nýbrž bohem. Cizinci o něm často ani nevědí, neboť pro většinu lidí je, jak je u bohů zvykem, neviditelný. Jeho působení je však cítit pro každého, kdo má oči k vidění a uši k slyšení.

Po tisíci letech vývoje a dějin stojí Siranie v poledním slunci jako klenot mezi říšemi. Její města září bělostí a lid žije v poklidu na políčkách v lesních dědinách, v horských osadách obchodují lovci a po šumícím mořském břehu se plaví rybáři. Kráse siranijských lesů se nevyrovná nic než lesy Svobodné země, majestát siranijských hor je sice výškou překonán v Gandhaře nebo v Kaal-Charmatu, ale jen bílé k nebi sahající siranijské štíty jsou podobny nesmrtným bohům v jejich tvářnosti, neboť kámen Gandhary je rudý jak krev a Charmat je černý a šedý jak popel nebo smrt.

Přes všechnu krásu a přes mír, který jakoby pronikal samotným vzduchem a kamenem je však Říše v ohrožení. Toto ohrožení si prostý člověk neuvědomuje a i to je záměrem. Záměrem těch, kteří nad mírem bdí. Každé bdění však časem přechází ve spánek a i nejbdělejší strážce musí okusit dřímotu, aby mohl zas bdít. Během dlouhých nocí kdy stráže míru spí se ve stínech pod horami pohybují stíny záměrů a myšlenek. Tu a tam se nocí nese výkřik, to když se osamělý poutník střetne se stínem nebo když je stín dopaden některým z náhodně bdících strážců.

Svět, který prostý člověk nevidí, je opakem jeho prosluněného světa. Je to svět noci, svět ostražitosti. Mír za dne a před očima prostých může trvat a být jen proto, že je střežen a bráněn. Vede se pro něj válka. Tichá a věčná válka je druhou stranou mince, jejíž viditelnou stránkou je mír. Vidíš-li pannu, je někde jistě i orel. Vidíš-li orla, skrývá se někde panna. Vítej na obtížných stezkách těch, kteří připravují válku, aby měli mír. I tato mince má však dvě strany – ta druhá je zásadnější, než ta, co tě napadla jako první.

ROZLOHA:
přibližně 6500 čtverečních legií (to jest asi 10 400 000 km2 )

POČET OBYVATEL:
Celkem: 150 miliónů
bílí siranijci – 40 milionů, 
černí siranijci – 50 milionů, 
elfové – snad 15 mil.,
archaikové – snad 15 mil., 
dryády – snad 10 mil., 
gandhařané – 5 mil., 
seveřané – 3 mil., 
adamanťané – 2 mil., 
arkaganťané – 3 mil., 
ostatní – 5 mil.

HLAVNÍ MĚSTO: Sirgon

SVOBODNÁ MĚSTA (v alianci s Říší): Sairis, Arkagas, Adamas, Asvittara

ÚŘEDNÍ JAZYKY: Siranijština, Sindarština

STÁTNÍ MĚNA: Stříbrný říšský tolar

STÁTNÍ KULT: Božský Císař, Andalové