Cornelius stál před zrcadlem a hleděl na sebe. Moje tvář je příliš vážná, zhodnotil. Měl bych zapracovat na úsměvu. Co mi to jen Bleys chtěl? Měl bych jít zkontrolovat Stín… Mám hrozně hloupý úsměv. Je to spíš škleb. Říkal mi o stínových bouřích. Počkat, kde mám tu mapu Stínu…

Cornelius zašátral po kapsách. Vytáhl pomačkané plátno a rozložil ho na zrcadle. Takže bouře jsou prý okolo Modré jeskyně. No to vím také. Bylo v tom něco víc. Co jen mohl myslet? Určitě nic zlého, Cornelius si promnul obočí a mapa na zrcadle se shrnula. Skryl ji do jedné z tajných kapes.

Pohlédl zas do zrcadla. Chtělo by to takové ty úsměvné vrásky okolo očí. Prošedivělé vousy. Určitě? Jenom abych ženám nepřipadal příliš starý. Ne, ne, bez šedin se ještě obejdu…! vnitřní monolog se náhle zastavil.

Odraz v zrcadle se změnil. Bronzové vlasy zčernaly, obočí se zvýraznilo, tvář se rozšířila a ztvrdla.

Corwine? proběhlo Corneliovi v myšlenkách.

„Corwine!“ zvolal pak nahlas. Obraz Ambeřana se nehýbal.

Corneliova ruka automaticky sjela k … balíčku trumfů.

Hledě stále do zrcadla poslepu nahmátl Corwinův trumf. Musím se naučit rozeznávat trumfy po hmatu, až mi jednou někdo přehází pořadí, budu v nesnázích.

Corwinův trumf byl neobyčejně chladný.

Už je načase zkusit své teorie v praxi, řekl si Cornelius a zaměřil se na Corwinův obraz v zrcadle trumfovým pohledem. Pevně svíral trumfovou kartu a vytvářel jakousi nástrojovou konstelaci. Najednou se mu začal ale Corwinův obraz rozplývat zas na jeho vlastní. Cornelius zaklel. Mecastor medepol, di manes, Juppiter!

V zrcadle se na sebe mračil zas jen on sám.

Zasunul kartu do balíčku a pokračoval v soustředění na obraz. Můžu navázat trumfové spojení sám se sebou? nápad byl tak bláznivý, že se Ambeřanovi zatočila hlava.

Chvíli to zkoušel, ale bezúspěšně. Tohle zrcadlo asi není úplně ten nejlepší objekt pro navazování trumfových spojení bez trumfů, povzdechl si. Jednou to ale dokážu. Způsob už znám, teď jen posilovat duševní svaly.

Otočil se a vyšel ze svého pokoje na chodbu. Ponořen v myšlenkách prošel hlavním traktem Amberského Hradu a opustil ho hlavní branou. Nasedl na koně a vyrazil k Ardenu.

Jestli byl před deseti minutami blízko, tak teď ještě stále bude v dosahu.

Pobídl koně a přikrčil se v sedle.

Za den se zvládl vzdálit od Amberu až téměř k oblasti stínových bouří. Byl ale tak unaven, že nemohl pokračovat v cestě. Ještě chvíli putoval Stínem a vzdaloval se od místa, kde skončil svou pekelnou jízdu. Pak ulehl ke spánku.

Ve snu stál zas na Amberu a sledoval někoho chodbami paláce. Ten někdo byl oblečen v zeleném a měl zrzavé vlasy. Cornelius ho tiše sledoval zpoza rohu, když tu mu dopadla těžká ruka na rameno.

Otočil se a pohlédl do tváře Corwinovi. Které pokoje bys vykradl, kdybys měl tu možnost? zeptal se Cornelia.Jako první asi Brandův nebo Fionin, odpověděl rychle dotázaný.

Corwin se rozesmál a zmizel.

Cornelius se rychle vrátil do své komnaty a spatřil ho zas ve svém zrcadle.

Neobtěžoval se s posilováním pomocí trumfů a zaměřil se ostře na Corwinův odraz. Po chvíli se okolní svět rozostřil, cesta ke Corwinovi se změnila v tunel a zrcadlo v průchozí bránu.

No konečně! zvolal Cornelius a prošel dočasným trumfovým spojením.

Ocitl se na zvláštním místě. Útesy bílých skal se pnuly k nebi a jiskřily v denním světle. Na jednom z bělostných vrcholků seděl jako smola černý havran. Popocházel sem a tam a čechral si pírka, jako kdyby právě přistál.

Cornelius kráčel mezi skalami. Z okolí sálal podivný chlad a skály nebyly nijak vysoké. Spíš jen takové příkré balvany vztyčené do výše a přimrzlé. Přimrzlé … Najednou mu to došlo. To nebyly skály, to byl led.

Ucítil, jak mu nohy podkluzují po tenkém vodním filmu. Kdesi v hlubině ledové kry zapraštělo. Začala se rychle rozpouštět. Cornelia se chopila panika. Škrábal se na nejbližší vrcholek, ale vždycky jen sklouzl. Celá kra, na které stál, se neúprosně rychle rozplývala a roztékala. Nakonec se mu podařilo vylézt na jeden širší pahorek. Rozhlížel se po bezútěšném okolí. Havran se zvedl ze své skály a přelétl ke Corneliovi.

Nakonec seděli sami dva na posledním kusu ledu, který ale také průhledněl a zasouval se do temné vodní hlubiny. U jeho úpatí jakoby voda vřela.
Čím je to, zeptal se havran, že se led vynoří z vody? Vždyť voda sama se tím vynoří z vody. Je to možné?

Led je uspořádaná voda, odpověděl Cornelius, její těkavost se zmenší a ona získá schopnost vytvářet krystaly.

Čím to ale je, ptal se dál zvědavě havran, že se zmenší její těkavost.

Teplota je vlastně rychlost kmitání částic, uvažoval nahlas Cornelius, když se kmitání zastaví, dosáhl jsi absolutní nuly, led se ale tomuto stavu jen blíží. Kmitání je velmi pomalé.

Představ si, řekl havran, že voda neznamená voda a led neznamená led.

Už na to myslím, přitakal Cornelius, je zvláštní, že je voda i led ta samá látka, to mně nikdy nenapadlo – znamená to, že je tu jakási společná hmota, se kterou pracují oba extrémy – když už mluíme alegoricky,tak řekněme – Žár a Chlad. Žár představuje tuto látku jako měnlivou beztvarou tekutinu, Chlad ji ukazuje coby pevnou materii.

Vidím, zaradoval se havran, že jsme se dobrali k jádru věci.

Sleduj mojí myšlenku, pověděl nato Cornelius, zdá se mi, že je tady pevnina, která se vynořila z vod.

Co je ale tahle pevnina, zeptal se havran, z čeho se sestává, z bahna?

Ne, odpověděl Cornelius, na bahno není místo, na počátku byly přece jen a pouze vody. Nekonečný oceán. Pevnina tedy vznikla z něho. Je to ledová kra. Vznikla z vody, protože se v určitém místě umenšil těkavý pohyb kapalné masy a ta se vlivem zchladnutí uspořádala v řád – v pevninu ledu, která se pak vynořila z vod. Není v ní prostor zcela stlačený, jako ve vodě a proto se z ní dokázala vynořit.

Dokázala pochopit krásu prázdna, pravil nato havran, zatímco vody prázdno nechápou a proto ho ze sebe vytlačují.

Ano, přikývl Cornelius, ale pevnina se nevynořila z vody celá. Vynořila se z ní jen jedna sedmina, zbytek zůstává v hlubině.

Vznikl Ostrov mezi Nebem a Vodou, zazpíval havran.

V tu chvíli byl ale jejich rozhovor násilně ukončen, ledová skála se sesula pod hladinu. Vzniklý vír vtáhl Cornelia pod hladinu. Poslední, co uviděl, byl havran poletující nad hladinou. Pak se lapaje po dechu probudil.