Zjistil, že leží v kamenné cele se zamřížovaným vchodem.

Jeho ruka bleskově nahmátla balíček trumfů.

Vytasil trumf Amberu.

Byl chladný. Takže žádný blok.

Při Herklovi, zaklel v duchu úlevně, nesnáším, když se probudím jinde, než kde jsem usnul. Rozhlédl se pořádně po místnosti. V jednom rohu stála lidská postava. Oči se jí leskly, jak ho pozorovala. Pomalu vystoupila ze stínů. Byla to neobyčejně krásná žena. Jen její kůže měla stříbrnou barvu. Její ztepilá postava byla zahalena ve splývavém šatu modré barvy, který byl v útlém pase stažený kovovým článkovaným opaskem.

Zatraceně. Doufám jenom, že to není další sen, prolétlo Ambeřanovi hlavou a usmál se na krásku.

„Kurat šitnil na-ághuna?“ zeptala se jasným kontraaltem.

„Qwidst twum nomen, formosissima mulier? Mihist Qornelii,“ řekl nato plynně svým rodným jazykem.

Chvíli na něj tázavě hleděla.

„Tak co takhle thari?“ řekla nakonec.

„Zdá se, že na tom se shodneme,“ přikývl Cornelius, „můžeš mi prosím říct, kde to jsme?“

„Ve sklepeních tyrana Ráhuly,“ řekla po chvilce rozmýšlení, „já jsem vězeň a ty …?“

„Dostal jsem se sem ve spánku, nechápu uplně jak…“

„Ty jsi z Amberu, že ano?“

„Už to tak vypadá,“ přitakal Cornelius, „můžeš mi říct, jak ses sem dostala ty? A co se u vás vlastně děje?“

„Já jsem z rodu Džinů, kteří odedávna obývali Ivoritovou skálu. Můj otec a pak můj bratr byli králové, dokud nepřišel Ráhula a neovládl dost Džinů, aby udělal převrat. Mnoho nasliboval malým Džinům a Džinjám a nakonec pochopitelně nesplnil nic.“

„Co je to zač ta Ivoritová skála?“

„Srdce naší říše. Kumuluje v sobě spousty magických sil, kterými se my Džini živíme. Jenom někteří z nás nosí lidskou podobu jako já. Většina připomíná průsvitné medůzy a plují ovzduším. Mají malou hustotu a prostupují skalami i sebou navzájem. Umíme libovolně měnit tvar a velikost a využíváme toho při čerpání síly.“

„Hledám Třetí Uzel, víš o čem mluvím?“

„Nevím jistě. Otec mi zařídil velké vzdělání v magii i vědomostech, takže vím, co je Amber a znám slavná jména z vaší rodiny, ale nevím, co myslíš Třetím Uzlem.“

„Je Pevnost čtyř světů a je Tragolithová jeskyně, to jsou dva Uzly. Již několik let, od té doby, co mi vyšel teoretický odhad polohy Třetího Uzlu ho hledám. Mapoval jsem Stín, sledoval velké bouře, ale bezvýsledně.“

„Už ti rozumím lépe. V této situaci ale chápeš, že ti nejsem příliš ku pomoci. Ráda bych se odsud dostala a ujala se spolu se svými bratry spravedlivé vlády,“ odmlčela se a v jejím hlase se objevila prosba, „když mi pomůžeš se odsud dostat, ukážu ti Ivoritovou skálu i Džiny a budeš moci zjistit, jestli’s našel, co hledáš.“

Cornelius se zamyslel. To zní jako rozumná nabídka. Jenže pak se budu muset spolehnout na její slovo. Vyrušil ho její hlas.

„Jak ses sem vlastně dostal?“

„To je složité. Prakticky jsem ověřoval své teorie. Víš co jsou Trumfy?“

„Ano, i my jich užíváme.“

„Zjistil jsem, že Trumfy jsou jenom jedním využitím síly, která má širší působnost. Není ve vesmíru jen volně visící zákon, že když namaluješ obraz a provedeš příslušné magické abrakadabra, tak se obraz změní na trumf. To je jen jeden z důsledků čehosi obecnějšího. Trumfový obraz je spojením dvou věcí, které k sobě patří. Existují ale složitější spoje, ale o to zajímavější a pevnější. Je coniunctio officialis, tedy tradiční symbol, kdy třeba jednorožec symbolizuje Amber a je coniunctio interna, spojení nečekané, asociativní, niterné, nelogické, ale o to průraznější, které spojuje věci zdánlivě nesouvislé. Nebo souvislé jen pro někoho. Tímto způsobem jsem sem přišel já.

Sledoval jsem lorda Corwina a to jak v bdění, tak i ve spánku. Věděl jsem, že Corwin mne zavede na místo, které hledám. Skrze klasické trumfy se kontaktovat nenechá, tak jsem zkoušel kontakt asociací. Nedařilo se mi to. Kontakt mi klouzal pod tlakem mé mysli vždy do stran. Rozhodl jsem se méně tlačit a po chvíli pekelné jízdy jsem šel pomalu a stíny měnil sleduje Strom asociací. Nakonec mne to ale zmohlo a usnul jsem. Moje vědomí ale pokračovalo v hledací činnosti a já dál cestoval světem spánku. Ve spánku jsou možné věci, které v bdění nejdou. Některé nepřekonatelné překážky se rozplynou. Ve snu je vědomí rozostřeno a zároveň soustředěno. A cesta asociací je tam velmi jednoduchá.

Tam jsem teprve pochopil, který niterný spoj mne dovede za Corwinem. Ve snu byl totiž Corwin havran. Po probuzení tady v cele mi všechno došlo. Je to opravdu asi jen můj osobní trumfový symbol. Corwus totiž znamená v mé rodné řeči „havran“ a corwinus znamená „havraní“.

Nakonec se podařilo ve spánku to, co se nepovedlo za bdění – bez pomoci trumfových karet, jen silou asociací, jsem se přenesl daleko skrz Stín až sem. Ve snovém světě se odehrávalo něco, co mělo svůj odpovídající adekvát v realitě.“

Džinja přikývla:

„Myslíš, že bys mohl použít to, co jsi vyzkoumal k tomu, abys nás osvobodil?“

„Právě o tom přemítám. Je jasné, že přinejhorším můžeme utéct pomocí trumfů, ale pak nevím, jestli se dokážu zas vrátit. Cesta Stromem asociací je bezpečnější a dovede nás k cíli. Já ale nevím kam vlastně mám jít. Pokud je Ivoritová skála archetyp, možná bych ji mohl vydolovat z podvědomí, ale nevím…“

Džinja usedla vedle něj na podlahu.

„Musíme vymyslet něco rychle. Brzy tudy půjde stráž a kdyby tě tu uviděli, vznikly by jen problémy.“

Cornelius přemýšlel:

„Co je zač ten Ráhula? Jakou mocí disponuje?“

„Je to schopný mág a má na své straně skupinu silných Džinů, kteří jsou mu loajální za to, že jim dává napít nejsladší energie přímo z Ivoritové skály. Nás ostatní z královského rodu, kteří bychom ho snad mohli ohrozit, drží daleko od ivoritu, abychom nikdy nezískali sílu na čarování. Každopádně si musíš dát pozor na jeho osobní gardu. Jsou to zlí Džinové, kteří se dokážou rozředit tak, že vypadají jako vzduch. Můžeš je potom vdechnout, nebo prostě prolnou póry tvého těla a pak, když se umístí ke všem podstatným orgánům náhle zbytní a roztrhají tě na kusy.“

„Existuje proti tomu nějaká obrana?“ zeptal se zamračeně Cornelius.

„Pokud vím tak žádná jednoduchá,“ řekla Džinja, „Trumfy ani jiné síly tě neochrání, protože se nejedná o magický útok. Mohla bych na tebe seslat nějaké obranné kouzlo, ale to nebude silné, protože již nějaký ten pátek hladovím a také tě to trochu zviditelní.“

„Počkej chvilku,“ řekl Cornelius a upadl do zamyšlení. Po drahné chvíli řekl váhavě:

„Říkala jsi, že oni dokážou prolínat ostatní hmotou. Ty jsi také z jejich rodu. Dokážeš to také. Chci se zeptat – existuje nějaká hranice, kdy už prolnout nejde? Například, když už bys v nějaké stěně stála, může do ní vstoupit někdo další?“

„Sleduji, kam míříš. Tvoje myšlenka zní docela přitažlivě.“

Cornelius se usmál, zdá se, že se to vyvíjí dobře.

„Dokážeš tedy do mně vstoupit?“

„Ano, ale budu přesahovat.“

„Co to znamená?“

„Teď, v tuto chvíli vážím sto kilogramů. Když se změním ve svou obvyklou podobu, budu mít hustotu stejnou jako ty a budu měřit dva a půl metru. Když se změním v podobu dost řídkou, abych mohla čerpat magii, nebo prolínat jiné, budu měřit v průměru okolo šesti metrů. Abych se stala průsvitnou, musela bych se roztáhnout až na dvacet metrů. A to už dlouho hladovím. Už chápeš?“

„Dobrá. Čím víc se ale zahustíš, tím menší budou mít nepřátelé šanci do mně vniknout.“

„Pak je tu ještě jedna potíž,“ zarděla se trochu Džinja, „normálně se totiž dvě bytosti neprolínají. Mezi námi se považuje prolnutí za velmi intimní záležitost.“

„Já nemám vaše smysly. Nemusíš se obávat, že toho budu nějak zneužívat. Nejspíš nebudu mít žádné příjemné pocity, které by nás mohly rozrušovat.“
„Jenže, co když budu rozrušená já? Nezapomeň, že já jsem svoje smysly neztratila.“

„Nevím, jestli tomu rozumím správně, ale asi je to spíš hodně psychická záležitost – myslím ty pocity – a jelikož mne neznáš, nemusíš se nechat vyvádět z míry?“

„Ale co když se mi líbíš?“

No vida! ozval se v Corneliovi jeho osobní Eros.

Buď zticha! odpověděl mu Cornelius.

„Pak to musíme zkusit. Jinou možnost nemáme.“

„Opravdu?“ zeptala se Džinská čarodějka.

„Vypadá to tak.“

„To je dobře,“ zasmála se rozpustile.

„Možná bychom měli nacvičit to prolnutí ještě než se pustíme do akce. Také by nám to mohlo pomoci skrýt se před tím strážcem,“ navrhnul Cornelius.
Džinja přikývla a přistupila k němu.

„Není to nějaká mechanická věc. Nejdřív se musíme nějak naladit.“

Jejich ruce se setkaly. Chvíli se mezi nimi drželo zvláštní napětí. Pak k sobě přistoupili ještě blíž. Objali se.

Chvíli už trvalo pevné objetí, když Cornelius ucítil, jak se mu Džinja pod rukama mění. Její kůže se stávala měkčí a hebkou. Pomalu do něj vplývala. Otírala se o každý kousek jeho těla. Cornelius se zachvěl blahem.

Jestli mně teď zabije, pomyslel si, tak to bude příjemná smrt.

„Všechno slyším,“ zaslechl špitnutí v uchu.

Zasmáli se dvojhlasně.

„Dokážeš se trochu zvětšit, abys mně překryla, až přijde ten stážce?“

„Klidně. Můžu ti i udělat druhý nebo třetí pár rukou.“

„Výborně. Možná až budu škrtit Ráhulovu druhou nebo třetí hlavu, tak se to bude hodit.“

Za několik okamžiků přišel strážce na kontrolu. Cornelius vypadající jako Džinja přesvědčivě zahrál záchvat a trochu si pohrál s myslí vojáka.
Strážce odemkl mříž a zanedlouho ležel mrtev na podlaze cely.

„Teď ještě toho Ráhulu,“ prohlásil sebejistě Cornelius.

„Budeme stát proti Ráhulovi a jeho vojsku sami, nebo máš nějaké spojence?“

„Tři nejmocnější mágové jsou mí dva bratři a já. Za námi stojí všechna stará Džinská aristokracie. Což jsou opět většinou mágové. Pokud se nám podaří osvobodit bratry, pomohou nám získat síly, abychom se nemuseli zabývat Ráhulovými poskoky.“

„Dobře. Myslím, že to je dobrý plán. Vyrazíme hledat bratry.“

„Zůstanu raději v tobě.“

„Raději ano.“

Ticho.

„Ehm. Asi je to nepodstatné, ale jmenuji se Cornelius.“

„Já se jmenuji Rawílla. Jsem ráda, že jsem tě potkala.“

Cornelius s Rawíllou pak prohledali kobky a v nejhlubším místě komplexu nalezli za začarovanými mřížemi Džinského prince Zohara. I přes to, že byl vyhladovělý, zmučený a zesláblý, vypadal Zohar impozantně. Štíhlé svalnaté tělo bylo sytě zlaté a oči ve zlaté tváři měkce hnědé. Bílé kudrnaté vlasy byly zastřiženy nakrátko. I ve své lidské podobě měřil dva metry na výšku.

Mříže, jejichž magie zadržela každého troufalého Džina nebyly pro Cornelia velkou překážkou. Při konstrukci nikdo nepočítal s přítomností Ambeřana.
Když vešli do cely, Rawílla vystoupila z Cornelia a vrhla se do bratrovy náruče. Džin jí jemně objal a zvedl zrak ke Corneliovi.

„Vidím, že jsi sehnala pomoc. To je dobře.“

Rawílla ustoupila a představila oba muže:

„Toto je Cornelius, syn Amberu. A toto je Zohar, můj starší bratr a právoplatný nástupce trůnu na Ivoritové skále.“

Zraky dvou představených se protnuly a přeskočilo porozumění. Zohar byl spolehlivý a věděl, co je věrnost.

„Jsem rád, že můžeme spolupracovat,“ přikývl bez úsměvu Zohar.

„Nevím proč, ale mám pocit, že se už dlouho známe,“ pravil Cornelius.

„To se stává,“ pokrčil rameny Džin, „sice málo, ale stává.“

„Jistě jsi měl v cele spoustu času promýšlet, co teď. Bude nejlepší se řídit tvým plánem.“

„Vysvoboďte bratříčka, já zatím seženu věrné.“

Cornelius staven zas s Rawíllou v jednu bytost kráčel chodbami. Navedeni radami Zoharovými vyhnuli se strážím a našli celu s druhým bratrem – Rasúlem. Rawílla mu po cestě vysvětlovala hierarchii Džinů.

„Džin je, kromě označení celé naší rasy, také označení střední vývojové větve. Mezi bytostmi živícími se magií a jinými nehmotnými energiemi je mnoho druhů. Od úplných bakterií až po polobohy – ifríty. Všichni jsme společného původu a jsme roztroušeni napříč stíny u všech zdrojů magie. Mimo oblast ozařovanou Ivoritovou skalou žije však jen mizivé procento.

Stejně jako lidé využíváme našich jednodušších příbuzných. Stejně jako vy pěstujete obilí a chováte krávy, my paseme nebeská stáda planktonu těch nejmenších Džinů. Chováme také jakýsi dobytek z něhož získáváme akumulovanou energii, nebo nějaký její užitečný derivát. Kromě těchto primitivních Džinů existují i takoví, kteří mají sílu i rozum srovnatelný s lidským. Ty nazýváme džiny. Primitivnější jsou neriové a džánnové jsou zas mocnější. Většina aristokracie ale patří k ještě vyšším vrstvám – k dívům a máridům. Nejmocnější jsou ifríti. Jejich počet je velmi malý a obvykle je znám. V současnosti žije jen pět ifrítů: Zohar, já – Rawílla, Rasúl, Ráhula a Santal.“

„Co je zač ten Santal?“

„Velmi mocný mág. Přísně neutrální. Ovládá většinu magických Cest a nikdo ho nedokáže zadržet, když chce někam proniknout. Jeho moci se vyrovná snad jen Zohar.“

Dorazili k cele.

Nedalo se to minout. Vstup uzavíraly masivní začarované dveře, které byly ještě pro jistotu zpevněny ocelovými traverzami a slušným závalem kamenných bloků. I tak stála poblíž četa po zuby ozbrojených Džinů.

Cornelius se stáhl do stínů.

„Pozor,“ šeptla mu Rawílla do ucha, „to jsou džánnové z Ráhulovy osobní gardy.“

„Tvůj mladší bratr je nějak vyvádí z míry nebo co?“ otázal se šeptem Cornelius, „proč mám ten pocit, že už několik podobných závalů předtím prorazil?“

Rawílla se tiše zasmála. Vlastně jen Corneliem otřásl její potlačený smích.

„Rasúl je největší silák mezi Džiny a je velmi prchlivý, umíněný a navíc miluje volnost otevřených prostorů. Chápeš, že taková kombinace vlastností uzavřená proti své vůli v malé kamenné cele s prohuštěnými stěnami podrobí jakékoliv dveře zatěžkávací zkoušce.“

„Dobrá,“ Cornelius pohlédl na džánny, „uvidíme, co zmůže Ambeřan proti chumlu améb.“

Přiblížil se co nejvíce skryt ve stínech a pak zaútočil.

Nepřipravené protivníky porcoval mečem a rychle se probil k zátarasu.

Někteří džánnové se začali ihned rozplývat a doráželi na něj, ale s překvapením se setkali pouze s druhým a třetím párem rukou.

Jakmile zjistili, že protivník je nadobyčej hustý, začali se stahovat. Cornelius se odvrátil a jal se odstraňovat zátaras. Zdvihal balvany a vrhal je po útočnících.

Zanedlouho se ozval z cely strašlivý řev a dveře se otřásly. Cornelius zrychlil tempo.

Propracoval se ke dveřím šermuje jednou rukou a strhl jednu z traverz.

„Bratříčku! To jsem já – Rawílla! Rozbij dveře!“ vzduch se rozechvěl jasným hlasem ifríat Rawílly.

Ozvala se strašlivá rána a ocelové dveře zazvonily.

„Vem si meč a braň mě!“ křikl Cornelius na Rawíllu a jedné z rukou, které trčely z jeho zad, podal svůj meč a obrátil se čelem ke dveřím. Zapřel se a strhl druhou traverzu.

Dveře zaskřípaly a rozlétly se na kousíčky. V otvoru, který po nich zbyl, stanul mohutný ifrít s bronzovou kůží. Měl masivní široká ramena a býčí šíji. Holá usmívající se hlava vypadala jen jako další sval na těle prince Rasúla.

Ifrít vrhl hladový pohled na džánny a skočil.

Nikdo nepřežil.

Cornelius se díval.

„Máš dobrý styl, příteli, jenom snad nemusíš dál porcovat někoho, kdo už je v podstatě mrtvý,“ poradil Rasúlovi, který trhal zbytky džánnů na stále menší a menší kousíčky.

„Já vím, ale to je přece to největší potěšení – takové koření, které nesmí chybět,“ zašklebil se svalnatý Džin.

Rawílla se přivítala i s mladším bratrem a všichni pak společně vyrazili na místo srazu. Bylo poblíž Ivoritové skály a Zohar v čele mágů toho využil k načerpání síly.

Zohar stál v kruhu vznešených dívů a máridů oděn ve splývavý bílý šat a projednával strategii s Rawíllou a Corneliem.

„Jsem rád, že nás osvobodil Ambeřan, Cornelie,“ říkal zrovna Zohar, „pokud potáhneme proti nepříteli s tebou, budeš nás moci ochraňovat proti bytostem tvého řádu. Mám totiž podezření, že Ráhula svou moc nenabyl jen tak. Nějaký mocný mág, anebo pán z Amberu by mohl stát za ním.“

Cornelius se rozhlédl po okolí. Stáli v bělostném vzdušném chrámu, který ale jevil známky sešlosti a neudržování. Některé mramorové sloupy ležely padlé na podlaze sálu a střechu už dávno vzal čas.

„Jak se dostaneme k Ivoritové skále?“ otázal se pak.

„Poletíme. – Pohleď!“ zvolal zlatý ifrít a ukázal na nebe. V dálce na obloze směrem k východu a straně půlnoční se vznášel na obloze prazvláštní bílý měsíc, „vypadá jako planeta, ale ve skutečnosti není příliš daleko. V průměru má necelých třicet mil.“

„Ten nápor energie a hustota ve vzduchu je skutečně původem od té skály?“

„Energie ano, ale tíže vzduchu je způsobena nezměrným mořem Džinů, kteří se koupou v té energii a zaplňují prostor.“

„Nemohou nám nic udělat? Vždyť mají schopnost nás roztrhat na kusy.“

„Mezi Džiny vládla vždycky až příliš velká anarchie. Kdybychom se dokázali sjednotit, málokdo by nás mohl přemoci, ale takhle nás vyvede z míry i takový demagog jako Ráhula. Nemusíš si dělat starosti, tito neriové, kteří obývají zdejší ovzduší, nejsou pod přímou kontrolou tyrana a dokonce jsou tak apatičtí, že mu nepodají zprávu o naší přítomnosti.“

„Že by byl Ráhula tak nepřipravený?“

„Je připravený – posílá patroly. Jenomže my dokážeme rozeznat jeho rychle letící posly a magicky se zaštítíme.“

„Dobrá, ale čím dřív vyrazíme, tím víc ho vyvedeme z míry,“ uzavřel debatu Cornelius.