Jakmile bylo vojsko připraveno, začali se Džinové měnit z lidských podob do řidčích stavů.

Cornelius si všiml, že nejobvyklejší barva pleti Džinů v lidské podobě je modrá. Kovové barvy měli jen mocní dívové a tři královští ifríti: bronzový silák Rasúl, stříbrná kouzelnice Rawílla a zlatý vznešený mág Zohar. Většina se proměnila v létavé formy – obří duhové bubliny, ohnivé ptáky a mlžnaté sféry a začali stoupat k nebi.

Tři ifrítští sourozenci, kteří se předtím ze slušnosti k Ambeřanovi zahustili až na lidský rozměr, začali změnou své velikosti. V okamžení narostli do výše padesáti sáhů, aniž by viditelně ztratili na pevnosti. Pak se roztáhli do stran a jejich rozměr se náhle zdvojnásobil až ztratili lidskou podobu. Cornelius zalapal po dechu.

Pak vyrazili. Rasúl v podobě bouřkového mraku zmítaného blesky a Zohar v podobě zlatého draka s rozpětím dvě stě sáhů. Rawílla jako bílý kupovitý mráček obklopila Cornelia a nadzdvihla ho na svůj vršek.

„Vznášel ses někdy na obláčku na nebi?“ zasmála se mu do tváře studená sprška mlhy.

„Vždycky jsem chtěl vyzkoušet, jaké je to být bohem,“ Cornelius pohlédl z mraku dolů na vzdalující se zem.

„Teď máš možnost si vyzkoušet, jaké je to být Džinem!“ odpověděla pyšně Rawílla a zrychlila tak, že ve chvilce dostihla zlatého draka v čele vojska.

Bílá skála se blížila a z jejího povrchu se zvedaly roje nepřátelských Džinů.

Tři ifríti si jich ale nevšímali a nezmenšenou rychlostí oblétali nebeský ostrov zleva. Z vojáků nepřítele ti menší se před jejich hněvem rozprchli jak hejno ryb a ti větší byli smeteni na stranu. Kdo se dostal na jistou kritickou vzdálenost k Rasúlovi, dostal ránu bleskem.

Za jejich zády se mezitím srazily armády. Oblohou se zablýsklo a řev srážky přešel v burácení bojových kouzel.

Zohar vydal válečný pokřik. Byl napůl lidský a napůl dračí. Cornelius se zachvěl strachy. Nechtěl by být jeho nepřítelem.

Konečně začali klesat k zemi. Mířili k bělostné věži, která se tyčila uprostřed pevniny. Na jejím vršku byla usazená záře, do níž se nebylo lze podívat. Jako druhé slunce se tam skvěl obří démant.

Náhle se zatmělo. Cestu jim zastoupila ohnivá postava nevídaných rozměrů. Její plameny byly tmavě rudé a pohlcovaly bílé světlo slunce, klenotu i skály. V ruce třímala bič z ohnivých jazyků.

I tři obrovští ifríti královského rodu oproti ní vypadali jako malé satelity.

Bouřkový mrak Rasúl se nerozmýšlel a vrhl se na nepřítele. Roznítil blesky a udeřil jimi na ohnivého obra. Pletenec výbojů se po chvíli změnil v jediný neustávající modravý blesk, kterým trhal ohnivou kůži protivníka. Ráhula strhl blesk na stranu a obrnil se magickou bariérou. Téměř okamžitě také odpověděl útokem. Z jeho rukou vylétly ohnivé řeky a udeřily na Rasúla a Zohara. Rasúl se vzňal a ustoupil, ale Zohar lávu rozptýlil a zaútočil paprskem světla. Napřítelův štít ale neprorazil.

„Ráhula je nabitý energií a my jsme dlouho strádali,“ řekla mu zklamaně uprostřed magického zaklínání Rawílla. Pak ale vypustila připravované kouzlo.

Z bělostného Rawíllina mráčku, na němž stál Cornelius, vylétla modrá sféra a bleskově skočila k Ráhulovi. Zarazila se o jeho štít a rozstříkla se do stovky pavučinových úponků, které obemkly velkou část nyní viditelné bariéry. Ve vzduchu zapraskaly magické výboje, jak se síť pokusila rozdrtit obranné pole nepřítele. Pak se stáhly jen na některá místa a ozval se skřípot a třesk, když udělaly ve štítu několik malých otvorů. Tudy začaly dovnitř stříkat ze síťových zámotků proudy vody, které uhasily část Ráhulových plamenů. Ifrít zařval, rozpustil štít a odhodil ho i s Rawíllinými pavučinami. Okamžitě vyvolal nový štít, jehož síla byla zjevná už podle toho, že byl vidět i bez kontaktu s útočícím kouzlem.

Ráhula obrátil svou pozornost na nevinně se tvářící bílý mráček, který mu to způsobil. Napřáhl ruce a z jeho dlaní vylétl hořící kus skály.

Cornelius byl naštěstí připravený. Již nějakou dobu si v hlavě procházel vizi Vzoru a jí teď magický útok odrazil. Pak sám zaútočil.

Připlul s Rawíllou až k Ráhulovým štítům a rozložil je Vzorem. Tyran zařval vzteky a pokusil se štít obnovit.

Neúspěšně.

Pak na Ráhulu zaútočili svorně oba ifrítští bratři. Ráhula sice metal blesky a ohnivé koule, ale většinu jich rozpustil Corneliův Vzor. Bojoval tedy bičem, ale bez štítů a kouzel byl o dost slabší.

Rawílla s Corneliem ho obepluli ze třetí strany, aby nemohl utéci a zaútočili.

Ponořili se až do ohnivé stěny Ráhulova těla a Cornelius přetínal jeho řídké šlachy svým amberským mečem. Bránili se Vzorem a Rawíllinými štíty.

Ráhula vzdoroval dlouho, neboť byl magií napitý jak klíště, ale nakonec ležel poražený u nohou vítězů a prosil o odpuštění. Byl scvrklý na lidskou velikost a plazil se po zemi jako had.

„O tom, jak zemřeš, bude rozhodnuto na Radě,“ odpověděl bez zadostiučinění v hlase Zohar. I v triumfu byl vážný.

Ráhula, umrtven a magicky spoután, byl dopraven do vzdáleného sklepení. Tři ifríti a Cornelius stáli na rovině před Věží.

„Rawílla mi řekla, žes prý po něčem pátral, když ses objevil v kobkách,“ otázal se konstatováním Zohar.

„Myslím, že jsem to našel,“ odpověděl Cornelius a mrknul na Rawíllu.

Opodál stojící Rasúl si v předstíraném zděšení skryl tvář do dlaní a otřásl se smíchem. Zohar udržel kamennou tvář.

„Vaše skála je jedním z Uzlů,“ pokračoval už vážně Ambeřan, „i když leží poněkud jinde, než jsem čekal. Hledal jsem ji dlouhá léta a teď bych ji chtěl náležitě prozkoumat. Můžete mi říct něco bližšího, abych měl představu, co mám čekat? Například, co je vlastně tato věž a ten kámen, co v ní září? Kam vedou jeskyně, jejichž otvory se tu objevují?“

Usedli a Zohar se ujal slova, začal však odjinud:

„Je od tebe šlechetné, že nepřipomínáš svoje zásluhy při osvobozování. My si je ale budeme pamatovat. Jestliže je naše skála jedním z Uzlů a tedy důležité místo v celém vesmíru, musíme se obávat. Její moc bude totiž přitahovat mocné z Amberu a Chaosu a nám hrozí, že budeme stále vyháněni a pod cizí nadvládou. Jak jsi sám viděl, i velmi mocný ifrít, jako byl Ráhula, nakonec tvému amberskému Vzoru neodolá a tak nám nezbude, než se každému nově příchozímu velmožovi s touto mocí podřídit.

Ale to my nechceme. Jak jsi řekl, obýváme jeden z velkých Uzlů a možná se necítíme jako obyčejní obyvatelé stínů. Jsme mocnými mágy a někteří z nás ovládají Trumfy. Nechceme být dobytkem v dojírně některého bezcitného cizince.

Rada dlouho rozvažovala všechny možnosti a nakonec jsme došli k jistému závěru. Chceme tě, Cornelie, požádat, zdali bys nebyl ochoten být naším ochráncem a velvyslancem na Amberu. Jsme ochotni ti postoupit mnoho za cenu jistoty, že budeme mít na své straně někoho z mocného domu Amberu. Někoho, komu jsme navíc nakloněni za jeho ochotu a statečnost při osvobozování. Někomu, kdo nás už beztak dlouho hledá a má snad zájem, abychom nepadli do rukou někoho cizího.“

Cornelius pokývl hlavou a opět proběhl pohled srozumění mezi ním a Zoharem.

„Samozřejmě nechceme slyšet tvoje rozhodnutí ihned,“ potvrdil svůj pohled slovy zlatý ifrít, „prohlédni si zatím okolí a rozmysli se. K tomu, na co se ptáš, ti můžu říct toto: Hornina jménem ivorit velice zesiluje a dodává energii pro veškerou magii i Trumfy. Tvůj Vzor byl také silnější, ale ne o tolik. Věřím, že posiluje i jiné vesmírné síly, ale co víme, tak na prostředky Chaosu odpovídá spíše nevlídně. Celá Věž je jen nadzemním vyústěním píšťal obřích Varhan, které se nacházejí pár desítek metrů pod povrchem. Nikdo z Džinů se neodváží na ně hrát. Prý pracují s látkou Stínu, ale nevíme jak. Jeskyně ve skále jsou povětšinou obydlím mocných dívů a máridů, protože v nich se čerpá nejvíc síly. O krystalu na vrcholu věže nevíme nic, než že září s různými efekty skrze denní doby a že vydává ze sebe mnoho čisté magie v podobě světla. Na plošině věže, nad kterou se krystal vznáší, je shromaždiště Rady.“

Cornelius se prozatím rozloučil se Zoharem a spolu s Rawíllou se vydal prozkoumat nitro bílé skály.

První, co našel, byly Varhany. Už proto, že je hledal.

Zabíraly celou jednu jeskyni. Uprostřed stalagnátů varhanních píšťal se leskla jezírka briliantově čisté vody a ze stěn trčely krystalické drůzy kláves a tlačítek. Z šerých koutů blikala magická světélka indikátorů skrze safírové trubice vodní sekvence Varhan. Uprostřed jeskyně byla hlavní posloupnost – vějíře různobarevných krystalických kláves uspořádané v ladném několikapatrovém půlkruhu okolo křišťálového otočného křesla.

„Myslím, že budu potřebovat druhý nebo třetí pár rukou,“ zašeptal do ticha v jeskyni Cornelius k Rawílle.

Přešel opatrně ke křeslu a usedl do něj. Hodinu jen seděl a přemýšlel. Pak natáhl ruku a stiskl velký zelený krystal po své pravé ruce. Jeskyně se rozvibrovala tichým akordem. Ten pomalu utichal, ale ve vzduchu už nebylo to ticho, jako předtím. Varhany se probudily. Corneliovi to stačilo. Manipuluje Stín, splétá kouzla a posouvá nás v prostoru. Ucítil všechny tři efekty.

Opatrně sáhl na jednu ze sytě zelených kláves přímo před sebou. Jeskyní zaburácel jediný čistý tón. Jeho síla byla strašlivá. Cornelius se zhroutil na podlahu a chvíli bezvládně ležel. Nemohl se zdvihnout kvůli hlubokému pohnutí. Ležel přitisknutý na podlaze, která se ještě chvíli zachvívala tím tónem a odpočíval. Pak vstal a lehce se potáceje přešel k Rawílle. Byla v bezvědomí.

Vzal ji do náruče, zapotácel se a upadl. Zapomněl, jak je těžká.

Asi za hodinu vystoupali oba z podzemí. Očekával je Zohar.

„Co se stalo?“ zeptal se ostražitě.

„Zdá se, že na ty varhany budu potřebovat řidičák,“ zasmál se Cornelius.

Zohar s Rawíllou se zatvářili nechápavě.

„Možná spíš zbrojní pas,“ dodal ještě více zmateným Džinům.

Rawílla se usmála: „Co takhle thari?“

„Zjistil jsem, že Ivoritová skála je kus od místa, kde by měla být. Proto jsem ji nemohl najít. Výsledný vektor hledání nemířil totiž ani na skálu, ani na správné místo, ale úplně vedle. Někdo si asi hrál s Varhanami a posunul ji přes blízké Stíny.“

„Takže chceš skálu umístit zpět?“

„Ano, ale bez použití Varhan. Zatím si na to netroufám. Sám vás povedu Stínem.“

„A jak najdeš to správné místo,“ otázala se Rawílla.

„Sám nevím přesně,“ zamračil se Cornelius. Vtom zašuměla vzduchem křídla a na nedaleké skále přistál havran.

„Tohle mluví za vše,“ poznamenala Rawílla a zamávala havranovi.

Za několik dní byli sehnáni všichni Džinové a vydali se na cestu.

Celé pokolení Džinů se největší silou opřelo do levitujícího skaliska a to se pomalu, ale jistě, dalo do pohybu. Prvních několik hodin se sice zdálo, že stojí, ale nakonec byl let zřetelný. Cornelius jel na Rawíllině mráčku s havranem na rameni a měnil Stíny.

Obloha ztmavla až získala temně modrotyrkysovou barvu a hvězdy se rozzářily. Krajina pod nimi se zazelenala, pahorkatiny obrostly hustými lesy a skály zbělely.

Zář hvězd se ještě zostřila a krajina pod nimi ztmavla. Objevily se bažiny a mlhy. Náhle vyšlo slunce. Ač zářivé, nedokázalo přebít záři nejjasnějších hvězd, které se udržely i přes poledne.

„Už se blížíme, zpomalte, ať to stihneme, skála má velkou setrvačnost,“ zavolal na Zohara Cornelius.

Pluli dál. Den přešel v noc a bažiny se změnily zas v lesy. Krajina se očistila od přílišné vlhkosti a vystoupily místy bílé skály. Husté lesy se vypínaly k hvězdnaté obloze a vzdáleně připomínaly Ardenský hvozd. Palouky a pole zářily nočním kvítím a u říček si hrály víly a zářivými duchy a světluškami. Cornelius se spokojeně usmál.

Všechno šlo hladce, až na to, že skála vůbec nezpomalovala, ba naopak. Nějaká moc jí ještě urychlovala. Džini vydávali ohromnou energii a zabírali magií i silou, ale nemohli tomu zabránit. Za chvíli spatřili cíl. Uprostřed zelené malebné krajiny se náhle zdvihal pás hor. Nebyl příliš vysoký, ale jeho svahy byly strmé. Skála sama nabrala výšku, aby je přeplula. Cornelius poručil Džinům, aby se přestali namáhat.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se ho mlžnatý obličej Rawílly.

„Asi ano. Skála byla možná zachycena nějakým spádem. Kromě toho tady havran se tváří docela klidně,“ řekl Cornelius a uhladil černému ptáku peří, „viď?“

Ač je to nemožné, zdálo se, jako by se havran pousmál.

Přelétli skály a před nimi se otevřel výhled do nitra oblasti obkroužené pásem hor. U horských svahů začínaly zas lesy a pahorkatina, které však uprostřed planiny končily. Zde zela pravidelná kruhová propast zšíři snad padesáti mil. Její okraje byly čisté a rovné, vedla do nezbadatelné hlubiny zahalené temnotou. V samém středu díry v rovině okolní krajiny se vznášel zářivý útvar. Zdál se maličký v těch nezměrných prostorách, ale emanoval okolo sebe silou, kterou cítili Džinové i Cornelius.

„Vzor?“ zašeptal Ambeřan.

„Uzel,“ odpověděl mu havran.

„To znamená více nebo méně?“

„V jakém smyslu?“

„Ve smyslu moci,“ řekl ponuře Cornelius.

„Ve smyslu moci nemůže být něco více než Vzor. To bys měl vědět.“

„V jakém smyslu je tento Uzel více než Vzor?“

„Jak už jeho jméno napovídá je Uzlem. To jest věc, ve které se spojuje několik jiných věcí dohromady. Z toho plyne jeho moc.“

„Je to jeden ze Tří?“

„Víš to. Nemusíš se ptát.“

„Pak mám jen jeden ze tří.“

„Nebuď neustále nespokojený s tím, co máš, Cornelie. Každý Uzel je výjimečný, stejně jako každý z pricipů. S tímto Uzlem dokážeš věci, co nikdo s jiným.“

„Ale jiný zas s jiným dokáže věci, které já s tímto nedovedu.“

„Jsi nebezpečný, víš o tom? Není důležité co máš, ale jak s tím dokážeš zacházet. Nepotřebuješ ovládat všechny síly světa, abys dokázal, co potřebuješ. Hrdinské činy jsou proto hrdinské, že jsou vyrostlé z mála a nečekaně. Cvič rozum a pochopení věcí, ne magickou moc.“

„Rozumím.“

„Kromě toho, snad tě potěší, že Uzly zdědily částečně jednu vlastnost Stínů a to tendenci sílit, když tam přebývá někdo opravdový a stará se o ně. Pečuj a vyroste mocnost.“

„To už skýtá jisté naděje.“

„Budeš muset na sobě ještě hodně pracovat. Bohužel mocichtivost je společná tvé mateřské kultuře i otcovskému Amberu, ale máš v sobě dobré jádro. Ještě jsem tě neodepsal,“ řekl havran a odlétl.

Skála dorazila nad střed propasti a zastavila se. Pak začala klesat. Džinové kolem ní vyplašeně poletovali jako včely kolem roje.

Klesání se zpomalovalo, jak se přibližovala k rovině okolní krajiny. Nakonec už téměř stála, zpoloviny nad krajinou a zpoloviny ponořena v propasti. Varhany vydaly jeden mohutný akord, který dolehl až k vzdáleným horám a v ozvěnách se vracel. Přistáli.

Skály se rozzářily dvojnásobným jasem a Varhany hrály sotva slyšitelnou melodii. Vzduch se naplnil zvláštní vůní a vlnami magie. A tak už zůstalo.

Cornelius se nechal vynést až na vrchol věže a spustil se dolů nejtlustší varhanní píšťalou. Nesla ho Rawílla.

„Jenom doufám, že si nezačnou broukat víc nahlas,“ zaševelila opatrně ifríat.

Po nějaké době minuli střední oblast, kde jsou magické proudy usměrňovány ve Varhanní jeskyni a klesali dál. Píšťala se tu zužovala a podivně se kroutila. Ve stěnách byly vlnky a otvůrky. Nakonec spatřili záři na dně tunelu. Propadli do prazvláštního prostoru.

Ve stropě jeskyně byly otvory, kterými začínaly píšťaly, ale jeskyně sama už nebyla z bílého kamene podobného mramoru. V jejím středu se na plošině tvořené čirou energií vznášel Uzel. Některá jeho ramena připomínala Corneliovi známé části Vzoru, jiné části se líně pohybovaly a kroutily, jako úponky rostliny při zrychleném růstu, jinde byl zase obrazec přerušen černou linkou Zlomu. Vyzařovala z něho energie téměř hmatatelné povahy. Cornelius už nepotřeboval být nesen Rawíllou, protože samotné prostředí ho nadnášelo.

V jisté vzdálenosti od Uzlu se energie srážela a ukládala v podobě čirých krystalů. Tyto obří drůzy se zas ve větší vzdálenosti zakalovaly a volně přecházely v mléčně bílé krystaly ivoritu na stěnách této širé prostory.

Cornelius v údivu a pochopení strnul s otevřenými ústy a do očí se mu z té nádhery vehnaly slzy.

Havran mě podezříval zbytečně, říkal Cornelius svým vnitřním hlasem, já vím, co je krása a umím milovat. A moc je jen slabý průvodce velkých věcí. Nemohu propadnout zlu, protože se umím zastavit a umím se divit. Kdo tohle neumí, spí. Je potřeba ho probudit. Zabíjet je špatné. Ambeřané jsou hlupáci, protože tohle nechápou. Zajímají je pořád jen takové pitomosti jako trůny a vraždy. Neumí se zastavit. Je potřeba, aby s nimi někdo zatřásl a probudil je a donutil se zamyslet, kdo vlastně jsou, co vlastně chtějí.

Chvilka zrychleného pochopení pominula, ale pocit sjednocení s věcmi nikoliv. Cornelius přistoupil k Uzlu.

„Nebudu se tě snažit teď procházet. Nic se nemá uspěchat a každá věc má svůj čas. Chtivec nakonec zjistí, že celou dobu honil jen svůj stín a nejpomalejší stařík ho předběhne na závodech. Nejde o cíl, ale o cestu. Hlad po moci člověka zotročuje. Přijdu až nastane vhodná doba. Zatím hezky sviť.“

Pak opustili Komnatu Kořene a vypluli na povrch.

Džinská šlechta obstoupila Cornelia a ptala se na jeho plány.

„Vidím veliké město,“ pravil jim, „jehož sláva hvězd se dotýká.“

Jejich tváře naplnil údiv a očekávání. Ticho, které nastalo, než promluvil zas Cornelius, naplňovla jen tichounká hudba Varhan.

„Město bude živoucím archetypem. Bude bílým zářivým městem magie a poznání jako je Sairis. Bude skrytým městem naděje jako je Gondolin. Bude městem vysokých věží a mostů a můstků. Zářivé zahrady, galerie a podloubí se budou pnout podél věží až k té nejvyšší – Věži Světla, která už stojí. Kořeny tohoto města budou vyrůstat z magického Uzlu, který je výjimečný, protože v sobě jako jediný z Uzlů nemá temnotu a chaos. Je čistým synem Vzoru a Yggdrasilu a bude trvat, dokud potrvá kosmos, ve kterém žijeme.

Město bude ohrazeno vysokými nedobytnými hradbami a k jeho čtyřem branám povedou čtyři magické mosty, které se budou klenout přes Propast Nevědomí, v níž naše město bude kořenit. Z této propasti vyzvednu tekutý kov zvaný iridium a z něho a z kamene ivoritu postavíme zdi města, které se bude jmenovat Irivor, podle prvků, z nichž povstalo.“

Džinové se uklonili až k zemi. Neklaněli se Corneliovi, ale řeči, kterou proslovil.

„Opásám tuto zemi magickou hradbou, kterou nepronikne nikdo bez mého svolení a svážu město se světem jen tajnými branami. A pozvu draky a mágy jiných světů, aby obohatili naše vědění a tak porosteme k nebi stejně jako strom Yggdrasil, který se neviditelně pne přes všechny světy.“

A pak byl postaven Irivor, město Světelného Stromu a tisíce dalších jmen a stavitelé zemdleně odpočívali po dlouhé roky, protože síla, kterou do něj přelili, byla veliká.

Cornelius se pak obrátil zástupu a pravil:

„Iamqwe opus eqseqi, qwod neq Iowis ira neq iqnis neq poterit ferrum neq edaqs abolere wetustas.“*

…a nikdo mu nerozumněl.

O pár let později stál Cornelius před zrcadlem ve své komnatě na Amberu a studoval svůj obraz. Tak, šediny, ty by byly, teď ještě zapracovat na tom úsměvu.

*Dokončil jsem dílo, které ani Jovův hněv, ani oheň, ani meč, ani hltavá staroba nezničí. (v originále: Ovidius, závěr „Metamorfóz“)