Čtenáři stránek si možná povšimli ornamentálního lemu, který obepíná jak mapu, tak textovou část. Tento druh lemování není náhodný, ale obsahuje ve svém jednoduchém tvaru ukryto několikero symbolických spojení. Lem v podobě provazu vytvořeného z očí je symbolem pro čas a střídání jednotlivých věků. A to jak maličkých věků, kterých se vejde deset tisíc do vteřiny a skrze něž opakovaně vniká vesmír a zas zaniká v každém zlomku času, ale i velkých věků – střídání dne a noci, velkého léta a zimy, které trvají staletí a věky světa, které se za sebe řetězí, protože kdyby nastaly naráz, všechna krása všech tvarů by se vyčerpala v jediném okamžiku-věčnosti a splynula by do bezhraničné záře, která je zároveň nejtišší temnotou, v níž není místa pro změnu a rozlišování.
Kdo se podívá pozorně na lem mapy, uvidí, že “oči” jsou vlastně tvořeny dvojicí hadů, kteří se ve dvojité šroubovnici obepínají kolem společného středu tvořeného bublinami světů a prostorů. Tito hadi samotní jsou tvořeni též dvojicí hadů a kdybychom se na tyto podívali zblízka, tak zjistíme, že i oni jsou složení a tak dále až k nekonečnu.
Oko je symbolem pro Qurand, Svět. Hraničními body jsou zde dva protiklady – světlo a temnota, sucho a vlhko, žár a chlad – a všechen zjevený svět se rozpíná mezi nimi. Jsou to dva póly magnetu a mezi nimi se táhnou siločáry, které, rozvlněny pohybem času, se separují v několik různých vláken. Největších pět vláken je pět živlů, z nichž je upleten svět. Na těchto pěti vláknech spočívá Qurand jako dítě v síťovce, pavouk na své pavučině nebo motýl ovinutý kuklou. Právě tam, kde je úplný střed mezi oběma protiklady vzniká to nejživnější a nejprostornější místo, kde se usadil Qurand. Směrem k jednomu nebo druhému extrému jsou světy stále menší, neboť jsou tísněny zužujícím se prostorem, který se v samotném extrému mění na bod.
Mysterijní povahu světa odhaluje již samotné oko. Svět je proto světem (svitem), že je viditelným řádem, svět je světem oka. Co není v oku, není. Proto je oko světlem světa. My nezakoušíme svět, ale odraz světa v oku. Svět se v oku zrcadlí, nebo se oko zrcadlí ve světě? Jisté je ale jen to, že když bohové tvořili svět z těla zabitého obra, utvořili hranice viditelného světa z jeho řas. Tím zabitým obrem je První Člověk, pohřbený v každé živé bytosti a ony mytické hranice světa je možno spatřit i dnes, pohlédneme-li do tváře druhému – jeho řasy jsou řasami, které použili bohové. Tyto řasy tvoří hranice viditelnosti a za nimi již není než svět snů, mlh a temnoty. Obrazem oblohy je duhovka a obrazem Garionu, Zemského Pilíře, je panenka, Paní Země, krásná tančící.
Před věky zaplavila Jantarovou Citadelu záplava vod zkázy a jen Velký mudrc uprchl na své lodi. Jeho loď se jmenovala Arka. Její tvar je svrchu podivně podoben oku. Místo řas vlnky, které vznikají tím, jak Loď Vědomí brázdí Oceán Snů. Jejím stěžněm je strom, k němuž je Velký mudrc přivázán dvojicí živých provazů. A říká se, že ten strom má korunu z plamenů a že v ní Mudrc věčně hoří. Dobrovolně se obětoval a živí svou obětí posvátný oheň Aurán, aby zachránil všechny ostatní od potopy.
Dávná píseň vypráví o perle ukryté na dně moří a střežené drakem. Málokdo ví, že je třeba ten příbeh vyjasnit. Perlu nacházíme vyobrazenou kterak si hoví uvnitř perlorodky. Pravda je ale taková, že to není mušle, ale hlava dračí. Drak chová perlu na jazyku a z obou stran ji svírá ve svých čelistech. Nejsou to již roztomilé řasy, které tvoří hranice světa, ale je to opona dračích zubů, krutá a neprostupná. Jen skutečný rek dokáže porazit draka a překročit hranici zubů.
A konečně máme k Oku, Plamenu-Stěžni, Perle a Qurandu jestě Slunce, jež se na východě rodí jako perla mezi nebem a zemí. Nebe a země jsou kladivem a kovadlinou a kovají každé ráno nové slunce, světový oheň. Ono je okem světa, ohněm světa, světlem světa.
Ale mluvme narovinu. Moudří praví, že tvar oka je dán průnikem dvou dokonalých tvarů – dokonalé tmy a dokonalého světla. Obojí samy o sobě oslepují a berou zraku jeho sílu. Kdo někdy viděl skutečné světlo, ten potvrdí, že to, čemu říkáme světlo, je pouhým šerem. V šeru kráčíme, čteme a vyprávíme, v šeru žijeme. Náš svět je světem šera. Světlo je pro nás příliš velké, vypálilo by nám zraky.
Oko je prostor šera a vlahého mořského vánku v němž povstává život a tvary. Příliš daleko od šera na jednu nebo druhou stranu se oko stává slepým, tak jako příliš vysoko nad zemí se dusíme, stejně jako pohřbeni pod zemí. Přesto však v zemi máme své kořeny a k nebi se vytrvale vzpínáme, ač dosáhneme-li jej, umíráme podobně jako můra, jež dosáhne vytouženého plamene.
Tyto symboly neosloví každého v každém čase. Jsou jen inspirací a osvěžením pro toulky po tomto nebo onom světě, když je chuti.
