Mrtvá tvář pod vodou,
přes kterou vlny jdou,
bledá.
Proud krví zbarvený –
kdo zlým to znamením
shledá?

Ivain Melittar z Vinairů

Většina členů rodiny Karian klanu Kvanari postávala před jedním z domů v dychtivém očekávání. Vathila se mezi nimi protáhla dovnitř. Litovala, že si ji Mistryně léčitelka nezavolala, aby spolu s ní pomáhala při porodu tolik očekávaného dítěte. Ale Tiriaka si zvolila jiné dvě pomocnice.

Vathila čekala v malé předsíňce, kde byla sama – jako učednice Nejvyšší léčitelky měla přece jen jisté výsady. Trpělivě se usadila na nízkou dřevěnou stoličku. Těšila se na dobré zprávy o zdravém dítěti.

Tiriaka Melittar z klanu Vinair po několika hodinách stanula ve dveřích. Oblečení měla od krve a tvář ztrhanou vyčerpáním. V očích se jí zračila prohra.

”Jsou mrtví. Oba,” řekla tiše. Vathila vyskočila, aby svou učitelku podepřela.

”Co se stalo?” zeptala se, protože poznala, že Tiriačino zoufalství pramení z čehosi jiného, než jen ze smrti matky i dítěte – ač i to samo o sobě bylo zlým znamením.

”Svolej svoje přátele a za hodinu přijďte ke mně, musím vám říct něco důležitého. Nikomu mimo pozvaných se o tom nezmiňuj,” řekla Tiriaka. Ze dveří vyšla jedna z jejích pomocnic a podepřela ji. Společně odcházely, zatímco druhá z dívek se svěšenou hlavou poklízela v místnosti.

Vathila se protáhla ven. Věděla, že Mistryně léčitelka teď bude muset všem, kdo čekali přede dveřmi, říci, co se stalo. Nechtěla u toho být.

Na ulici, trochu stranou, postával Khóruin. Jakmile uviděl výraz své ženy, věděl, že se stalo něco velmi zlého. Vathila se mu schoulila do náruče, tmavé oči zalité slzami.

”Svolej ostatní. Za hodinu máme být u Tiriaky. Dítě… i matka… jsou po smrti…” zašeptala zničeně.

Bojovník ji konejšivě stiskl a odváděl ji pryč. Zlé znamení… 

      ”Paní Tiriako?” zavolala Vathila přede dveřmi léčitelčina domu. Znovu zaklepala a zavolala. Nikdo neodpovídal. Gestem naznačila ostatním, ať počkají venku. Tiriaka možná usnula vyčerpáním, což by nebyl žádný div.

Plavovlasá dívka vstoupila dovnitř. Vydala se k ložnici své učitelky, s nemilým pocitem, že ji musí vyrušit. Khóruin nedokázal zůstat venku. Hnán podivným pocitem vstoupil za svou manželkou.

”Paní…?” zavolala znovu učednice.

Pak otevřela dveře do pokojíku, který odděloval ložnici od ostatních pokojů.

Domem se rozlehl Vathilin výkřik hrůzy.

Na prahu ležela jedna z Tiriačiných pomocnic v kaluži vlastní krve. Přes její hruď se táhla hluboká sečná rána.

”Paní Tiriako!” zavřískla Vathila nepříčetně a vyrazila do ložnice. Khóruin ji ale včas chytil a strhl za sebe. Ten, kdo zabíjel, tady ještě může být!

S taseným mečem překročil mrtvou dívku. Vzápětí se k němu připojil Taihun, který spolu s ostatními vtrhl do domu, když uslyšel svou sestru křičet.

Mistryně léčitelka ležela v ložnici. Její hlava se povalovala opodál.

Vathila Melittar s tlumeným zakvílením padla na kolena vedle mrtvoly své učitelky. Tiriaka měla jednu ruku useknutou. V druhé dosud svírala zvláštní předmět, který u ní učednice častokrát viděla – dvě spojená sklíčka, skrz která se léčitelka dívala na příliš malé věci. Oči už jí nesloužily, jak by měly, přestože dosud nebyla příliš stará.

Mladičká léčitelka přemohla zoufalství a dotkla se nehybného těla. Hledala… pátrala… Opatrně, tak velice opatrně… Kdyby udělala chybu, mohlo by se stát, že ucítí a prožije to, co prožila Tiriaka – smrt.

Útržky… zlomky… zlomky duše. Kolem dosud zůstávaly pomalu se rozplývající zbytky Tiriačiny duše… Kterou jakási nadpřirozená síla rozervala na kusy. Ten, kdo tohle udělal, nebyl obyčejný vrah… Zabil Tiriaku i na astrální rovině.

Taihun, Alphia a Khóruin prohlíželi místnost, přičemž se vyhýbali rozstříkané krvi. Nikde ani stopy po tom, kdo zabíjel a kam se poděl. Útok přišel z rohu místnosti, kde nebyly ani dveře ani okno.

Vathila vstala a přešla o několik kroků dál. Znovu se sklonila a něžně se dotkla hlavy své nejdražší učitelky, zatlačila jí oči. A pak svým vnitřním zrakem pohlédla na to, co muselo být tím posledním, co za svého života viděla Tiriaka. Černý vlk s rudě žhnoucíma očima…

Vathila ucukla rukama i myslí.

Dovnitř vbíhali lidé, přivolaní křikem. Mezi prvními Jitrocel. Hrůza, žal a zoufalství se zračily v jeho tváři a křivily jeho hezké rysy, aniž se dokázal ovládnout.

”Nilwen… Nilwen… To ne…” zasténal. Divoce se rozhlédl. ”Je pryč… Už je pryč…”

Vathila vyšla jako ve snách z místnosti. Několik lidí se sklánělo nad mrtvou pomocnicí. Uhnuli plavovlasé učednici, jako by bylo ještě možné něco zachránit léčitelským uměním. Vathila položila dlaně na tvář své nešťastné kamarádky a spolužačky. Kdo ti ublížil…? Kdo tě zabil…? pomyslela si, přemáhajíc slzy.

Před očima jí vyvstal obraz… Obraz muže oděného v hábitu… Muže s mečem… Ta tvář… ta tvář tolik povědomá… A pak si náhle Vathila vzpomněla. Jeden z ohňonošů z Lerny…

 ”Dům, kde zemřelo to dítě, okamžitě strhněte! Ať kolem něj vždy v uričtou dobu obcházejí tři ohňonoši!” rozkazoval Hagias.

”Budeme potřebovat mořskou vodu,” připomněl mu mistr Auragon, jehož tvář byla velice bledá – snad žalem, snad hněvem. Kira stála smutně vedle něj.

”Co se stalo?” zeptal se Saimún Nejvyššího drúvida, který dobře pochopil, nač se jeho žák ptá.

”Dítě se narodilo znetvořené. A v jeho ústech jsme našli stříbrnou minci. Stříbro je znamení měsíce. Proto musíme to místo očistit – dřív než bude pozdě,” odpověděl.

Ghar starší vrhl na mladého drúvida krajně nepřívětivý pohled. Saimún o několik kroků ustoupil, čímž zmizel v hloučku svých čekajících přátel.

“Slyšel jsem, že nějaký dávno zmizelý národ pohřbíval své mrtvé se zlatou mincí v ústech,” řekl šeptem Riva, který Jitrocelova slova dobře slyšel. Další rozmluva ale byla družině znemožněna.

“Pane! Pane!” od Dariky přibíhal zadýchaný strážný. “U vnitřní brány je nějaký muž, který tvrdí, že je věštec! Žádá o slyšení!”

“Přiveďte ho!” poručil Hagias. Voják odběhl. Král se obrátil ke Kiře a trochu ztišil hlas. Khóruin a jeho družina však stáli velmi blízko…

“Musíme zkrátit všechny přijímací obřady. Počítám, že do pěti dnů bys mohla být spolu se všemi svými lidmi přijata mezi Hwarnije. Prozatím vás přistěhujeme do domů některých rodin na Arce,” řekl Bělohlav.

“Některým se to nebude líbit…” varovala Královna Stříbrného buku.

“Vismian ať se třeba vztekne. Nemáme čas!”

Členové družiny si vyměnili nevěřícné a zděšené pohledy. On chce za pět dní do našich domů nastěhovat cizince!

V tu chvíli už přicházeli dva vojáci. Mezi nimi kráčel šedovlasý starší muž oděný v bílém. Na jednom rukávu měl uzel – byl zmrzačený, scházela mu ruka.

Cestu mu však zastoupil Vismian, provázený několika svými nohsledy. Askra, skrytá mezi svými přáteli, tvář kromě očí zahalenou závojem, provázela mága nepřátelským pohledem.

“Než kdokoliv vstoupí do Arky, musí projít náležitým očištěním mocí Velkého Aderánu! Já, jako nejvyšší z mágů klanu Kvanari, to říkám!” prohlásil Vismian. Vojáci se znejistěle zastavili.

“Tak a teď už toho mám vážně dost!” zasyčel Jitrocel. Jeho obvyklá mírnost tentokrát nevydržela. Nejvyšší drúvid dorázoval k Vismianovi.

“Ve jménu krále a jeho výslovným příkazem je tento muž vpuštěn do Arky! V zájmu všech Hwarnijů přijmeme Věštce, neboť jest nám zapotřebí jeho rady!” napodobil mágův teatrální tón i styl mluvy.

“Kvůli bezpečnosti Arky se musím postavit proti takovému rozhodnutí! Takovýto neslýchaný postup neschválila Rada!” vykřikoval čaroděj.

“Ve výjimečných případech velkého ohrožení má král neomezené právo rozhodnout sám!” odsekl Auragon.

“Již byla do našeho města zavlečena nákaza…”

“Tak se jí musíme rychle zbavit! Zdržuješ, Vismiane z Kvanariů,” upozornil Jitrocel mága mrazivě. V hlase zazněla výhružka.

“Uposlechněte krále!” zavelel drúvid strážným, kteří i s Věštcem obešli nasupeného mága a předstoupili před Hagia. Mistr Ghar Varkias udělal několik kroků k Věštci. Pak se ti dva uvítali přátelským objetím, jako staří přátelé, kteří se dlouho neviděli.

“Chyběly mi tvoje básně,” řekl kovář. Ghar mladší a jeho přátelé si vyměnili nechápavé pohledy – takhle přátelsky snad nikdy nikdo na Arce mistra kováře promluvit neslyšel.

“Povážlivě jich ubylo. Nastávají temné časy,” odpověděl jednoruký Věštec. Pak se obrátil ke králi. “Místo stižené kletbou bude potřeba očistit: nejprve vykouřit sirným květem, poté vysypat solí a postříkat mořskou vodou, jak ostatně praví vaše tradice.”

”Kdo pro ni má jít?” otázal se Bělohlav.

”Ti, kdo s sebou nesou osud posledních dnů,” odvětil Věštec a pohlédl přímo na skupinu kolem Khóruina. Jeho pohled byl nepřirozeně upřený a hlas zazníval podivně dutě.

”Vy,” ukázal na ně silným prstem, ”pocestujete mnoho dní a nocí, přetrpíte mnoho strastí a možná se jen nemnozí z vás vrátí. Před vámi je cesta, na níž si nemůžete být ničím jisti. Neohlížejte se na obyčejné věci, ale mějte stále na paměti, že pokud to nebudete vy, kdo postaví svým činem hráz povodni znečištění, sotva to udělá někdo jiný. Nezapmeňte proto na dobro obce. Ve chvílích, kdy budete muset rozhodnout o smrti a životě svých přátel, držte stále na paměti, že vaším cílem je za každou cenu zachránit celek Arky, a ne nesmyslně zemřít při zbytečné záchraně svého ztraceného přítele. Vydejte se tedy s tímto vědomím na cestu k moři, které je vzdáleno stovky a stovky mil.”

”K moři je to týden cesty na jih a týden cesty zpět,” dodal Hagias klidně.

“Pocestují tedy týden k moři, které je vzdáleno stovky a stovky mil,” usmál se jednoruký muž zvláštně. Vzápětí se jeho tvář zachmuřila: “Ale musíte si pospíšit. Protože pokud se zdržíte, pak nic – ani Velký Aderán – Arku nezachrání.”

Družina stála, jako by všichni rázem zkameněli.

Askra, z jejíchž očí hleděla vážnost, zbytek obličeje halil závoj, který skrýval jizvy po popáleninách hyzdících dívčinu překrásnou tvář. Její bratr, od návratu ze Sálu stále zachmuřený, s tmavými listy břečťanu vrhajícím stín na jeho obličej. Khóruin s kamenným výrazem a Vathila se skloněnou hlavou a slzami na řasách. Ivain z jehož tváře vyzařovala naprostá překvapená nevíra, Taihun obrácený na Khóruina jako voják čekající na rozkazy velitele. Alphia se zaraženým výrazem a její bratr Ghar se svým obvyklým – zcela nechápavým. Riva se sesunul do prachu na zem, kde zůstal sedět jako vtělení neštěstí a truchlení.

“Ale Aderán přece nemůže selhat…” namítl kovářský učedník zmateně.

“Právě nám bylo řečeno, že může…” šeptla Alphia.

“A kde je moře?” dožadoval se Ghar nahlas odpovědi.

“To nevíme,” odpověděla jemně Vathila.

“Nejspíš stovky a stovky mil,” řekl Khóruin zamračeně, “protože podle všeho, co jsem slyšel, týden cesty na jih odtud jsou nanejvýš ruiny prastarého města jménem Dogubayazit.”

Askra se neklidně pohnula. Cítila magii, která se sbírala ve vzduchu. Nemohla přesně určit ani její povahu, ani zdroj. Ale bylo to něco velkého…

Od jižní části Arky se hnal jeden z vojáků, kteří stáli tou dobou na hradbách na stráži.

“Pane! Pane! Tohle musíte vidět! Tohle musíte vidět!” blábolil zchváceně. Hagias nechal důstojnost důstojností a rozběhl se. Auragon, Kira i Ghar Varkias ho následovali. A Khóruin se svými přáteli také.

Když Askra probíhala kolem Vismiana, mág před sebou udělal znamení na odvrácení zlých sil. Dívka se pod závojem zle ušklíbla. Byla vděčná za to, že jejím mistrem je Hiranya, který se o ni i nadále staral, a ne arogantní Vismian, který na čarodějku od jejího návratu ze Sálu pohlížel, jako by byla nestvůrou z nejhlubších temnot. A nikdy neopomenul při svých promluvách proti Hagiovi připomenout, že král nechává v Arce žít vtělené démony…

Z jižních hradeb bylo vidět na jezero. Tím směrem bylo obvykle možné rozeznat poničené kůly, které kdysi bývaly nejdelším arkinským mostem… K jižnímu břehu se nyní táhl most. Pevně vypadající most bez jediné scházející části. Kolem něj se vznášel lehký plazivý mlžný opar. Družina oněměle zírala.

“To je znamení!” zvolal Věštec. “Vydejte se na cestu! Hned! Okamžitě! Ale jeden z vás zůstane zde! Přinesl by vaší výpravě zkázu!”

“Kdo…?” zmohl se Khóruin na otázku.

“Riva Karian Kvanari,” řekl jednoruký. Tvář čarodějnického učně se stáhla žalem. Po tvářích, pokrytých prachem, mu stékaly slzy, jimž se nebránil.

“I Saimún zůstane zde,” pravil mistr Auragon. “Budu ho potřebovat v Arce.” Nejvyšší drúvid se ani nenamáhal zachytit Saimúnův zdrcený pohled a prosebný výraz.

“Za půl hodiny buďte zpátky tady, připraveni na čtrnáctidenní cestu. Koně s sebou neberte, nebyli by nám k žádnému užitku. Pošlu s vámi jednoho z těch, kdo procházejí mezi městy i za noci, jednoho z Poutníků,” prohlásil Hagias. Khóruin a ostatní jen sklonili hlavy a spěšně se rozběhli připravit se na cestu.

Zanedlouho se znovu scházeli kolem Věštce, Jitrocela a Ghara Kováře.

Vathila objala Rivu a čtyřikrát ho něžně políbila na tváře. Mladík se začervenal.

“Dávej tu na sebe pozor,” řekla léčitelka tiše. Pak pomalu a neochotně ustoupila, jako by nechtěla Rivu nikdy pustit ze své náruče.

“Co si jenom počnu,” stěžovala si hlasitě Askra, “teď tam budu jediná, kdo se zajímá o magii!” V jejím hlase na okamžik zazněla rozmarnost, která tam bývala dřív.

“Tak to musíš utáhnout za nás za oba,” pousmál se Riva. Ostatní k němu přistupovali, aby ho mohli obejmout a rozloučit se s ním, stejně jako se Saimúnem.

“Hodně štěstí, bratře,” řekl Khóruin vážně.

“Vy ho budete potřebovat víc,” odpověděl Riva.

Khóruin si všiml, že Vathila mezitím přistoupila k Jitrocelovi. Nebylo slyšet, co mu říká, ale drúvidova tvář nabyla zle pomstychtivého výrazu. Ten, proti komu byla Auragonova zášť namířena, jistě neměl žít dlouho.

Od Dariky přicházel Poutník. Na čele měl drobný drahokam připomínající vzdálenou hvězdu, jaký nosili všichni Poutníci. Jeho oblečení se však poutnickým obyčejům poněkud vymykalo. Budilo svým elegantním a praktickým střihem dojem, že pamatuje mnohem lepší časy. Jistě muselo původně být z drahé a kvalitní látky. Ale teď už zřejmě ani jedna jeho část nebyla z původního materiálu, oděv byl jako jedna veliká záplatovaná záplata. K opasku měl připjaté dva meče, z nichž jeden měl nádherně zdobenou rukojeť.

Ghar Kovář stál stranou. Zjevně se na něco usilovně soustředil. Jeho zrak byl upřený k jezeru, na čele mu vystoupily kapky potu. Kira jemně položila dlaň na jeho svalnatou paži, jako by chápala kolik sil mohutného kováře podivné soustředění stojí. Askra i Riva cítili magii.

“Běžte. A spěchejte,” rozloučil se Jitrocel. Askra neodolala a Nejvyššího drúvida objala na rozloučenou. Dlužila mu tolik – za jeho přímluvy, za jemnost a starostlivost, kterou jí prokazoval, a od neštěstí v Měsíčním sále prokazovat nepřestal… Auragon se na ni usmál, ale byl to úsměv smutný, skrz který prosvítalo zoufalství.

Poutník vedl družinu k jižnímu mostu, zcela samozřejmě, jako by na nejkratší a nejvýhodnější cestě nebylo vůbec nic výjimečného. Když vstoupil na most, stavba se nerozplynula a ani nevypadala, že by tak chtěla v brzké době učinit.

Vathila se pomalu a opatrně otevřela vjemům, které nelze zachytit obvyklými smysly. Slova, kterými by nejlépe vyjádřila své pocity, připlouvala z hlubiny mysli… Legenda… Magie… Pohádka…

“Spousta magie. Neaderánové,” poznamenala Askra tiše.

Přešli na břeh. Když se Khóruin ohlédl, po mostu nebylo ani památky. Mlha se rozplynula a na některých místech z vody čněly přírodními silami ohlazené kůly.

“Ghar Varkias ten most taky nemohl udržovat věčně,” poznamenal Poutník. Na chvíli zavládlo překvapené ticho.

“Jak to udělal?” zajímala se dychtivě čarodějka.

“Ze znamení pro oči udělal znamení pro nohy,” usmál se Poutník. Askra cosi nespokojeně neartikulovaně zamumlala.

“Co jsi vlastně řekla Jitrocelovi?” zeptal se Khóruin tiše Vathily.

“Řekla jsem mu, kdo zabil Tiriaku. Byl to jeden z lernských ohňonošů,” odpověděla žena. Alphia s Askrou, které kráčely nejblíž, si vyměnily pohledy. Události v Arce teď nabyly ještě hrozivějších rozměrů.

Khóruin zanechal dívky šeptavé konverzaci a spolu s Gharem se přesunul do čela skupinky, aby se připojil k Poutníkovi.

“Jak se jmenuješ?” zeptal se ho.

“Každý jiný Poutník by ti řekl, že je prostě Poutník, stejně jako všichni ostatní. Já se od nich ale liším. Jsem Tulák – a ten je jenom jeden,” odvětil tázaný.

“Já jsem Khóruin. Ten je taky jenom jeden,” usmál se bojovník. Tedy jenom jeden žijící. To jméno nosilo mnoho mých předků…

“Já jsem Ghar. My jsme dva,” představil se kovářský učedník. Tulák se zvláštně usmál, jako by mu někdo připomněl něco, co už slyšel nespočtukrát.

Už se stmívá. Neměli bychom rozdělat Aderán?” zeptal se Khóruin Tuláka.
“Ještě půjdeme. Používám Cestu – ta chrání Poutníky a ty, kdo putují s nimi,” zněla odpověď.

Kráčeli ještě dvě hodiny, provázeni jen světlem hvězd a měsíce. Cesta před nimi byla jasná a snadno průchodná. Přesto byli Hwarnijové neklidní – kromě Alphii, která na svých toulkách hvozdy užívala svůj amulet, a kromě Ghara, který nejspíš vůbec nechápal, že by za daných okolností hrozilo nějaké nebezpečí.

Konečně je Tulák zavedl na mýtinu.

“Rozděláme oheň,” rozhodl. Dřív než se Khóruin mohl začít shánět po vhodných kamenech na ohniště, Poutník shodil ze zad batoh a otevřel ho. V měsíčním světle se zalesklo dvanáct zlatých kamenů, do každého byla vytepána patřičná runa.

Ghar a Khóruin překvapeně a okouzleně zírali na třpytivý poklad. Kovářský učeň vzal jeden kámen do ruky a chvíli jej zkoumal. Kámen byl lehčí, než by měl být. Přesto měl silák pocit, že nejde o nějaký jiný kov, který by byl pouze pozlacený, nebo že by kameny byly duté.

Khóruin se dal do přípravy posvátného ohniště.

Všichni se hned cítili příjemněji v důvěrně známém načervenalém přísvitu Aderánových plamenů.

“Tohle vám posílá Jitrocel. Půjčka na těžkou cestu,” řekl Tulák a vytáhl ze svého vaku dva podlouhlé předměty pečlivě zabalené v látce. Když je vybalil, všichni vydechli překvapením.

Dva meče, jaké nikdo z Hwarnijů v životě neviděl. Jeden delší, druhý kratší. Oba mírně zakřivené, broušené po jedné straně, s nádherně zdobenými kruhovými záštitami, ve zvláštních pevných pochvách zdobených čarokrásnými jemnými ornamenty ze zlata a smaragdů.

Khóruin si prohlížel delší z obou zbraní. Lehký, jednoruční, dokonale vyvážený meč. Na čepeli byly jakési znaky, které nikdo z družiny neznal. Vypadaly ale na písmo, které není určeno k tesání do kamene či rytí do kovu, ale k dokonalému psaní či vyšívání na drahocenné látky. Jemné, ladné, elegantně vyvedené linie…

“Ty meče byly ukovány dávno před tím než Hwarnijové přišli na Arku,” řekl Poutník. Družina na něj hleděla v němém údivu. Dříve než Hwarnijové přišli na Arku… Ty zbraně byly vytvořeny před vznikem světa, jak jej Hwarnijové znali – v podivných časech, v podivných zemích, v temnotě chaosu, zcela jistě nelidskýma rukama…

Vathila pomalu vzala kratší z mečů. Nechala jej v pochvě a lehce přejížděla rukama po zlatých oramentech. Zavřela oči. Pohybovala svou myslí velmi opatrně, zkoumat zbraň bylo velice nebezpečné – zbraněmi se zabíjelo a na čepelích zůstávaly hrůzné otisky, stopy a odrazy smrti, bolesti a utrpení. Naštěstí tento meč měl pochvu, která byla zjevně vyrobena k němu a prošla s ním vším, přes všechna staletí…

Trvalo dlouho, než Vathila opět otevřela oči. Pak podala meč Alphie a neřekla nic, jen se slabě usmála na znamení, že zbraň je v pořádku a ona sama také.

“A tohle máme taky na těžkou cestu,” prohlásil Tulák. Ze svých věcí vytáhl měch a hodil ho Ivainovi. Bard měch hbitě otevřel a přičichl. Vzápětí si důkladně přihnul, v očích mu blýskala veselá dychtivost.

“Ale ne,” zamumlal Taihun. Chvíli všichni mlčeli, pohrouženi do vlastních myšlenek.

“Kde je Askra?” zeptal se Taihun najednou.

“Poodešla kousek támhle kousek do lesa. Říkala, že chce meditovat,” odpověděla Alphia klidně, aniž spustila oči z krátkého meče. Taihun se zamračil. Upřeně se zadíval naznačeným směrem. Mezi stromy se pomalu začínaly sbírat bílé jazýčky mlhy…