Kdysi dávno bylo veliké město. Neslo pyšné jméno Věčné Město, třebaže moudří a zcestovalí již dnes vědí, že toto město před mnoha staletími padlo a jeho zkáza otřásla světem.
Ponořme se na chvíli do blažených vzpomínek bohů, kteří v dlouhých věcích jeho slávy procházeli jeho ulicemi, bydleli v jeho palácích a lid měl jejich krásu, moudrost a blaženost neustále na očích.
Dláždění jeho ulic – to byl opál, vznešené chrámy a paláce – to byl křišťál, jantar a drahé kovy, domy obyčejných lidí – to byl leštěný mramor, mahagon a eben. Jeho obloha jiskřila barvami, neboť se nad městem vznášely balóny a vzducholodi a vzdušnými zámky, které stály na plovoucích oblacích. Jeho zlaté zikkuraty a bělostné chrámy se vypínaly nad mraky a za nocí zářily rozličnými světly.
Pověsti vypráví, že město mělo čtyři čtvrti, kterým vládli čtyři Vládci a že každá čtvrť byla zasvěcena jednomu živlu, jednomu ročnímu období, světové straně a tak dále. Město samo bylo tak velké, že i z nejvýše položených vzducholodí nebylo možné dohlédnout na jeho konec. Za jeho hradbami se však táhla předměstí a poklidné sady, pole a letní pavilonky.
Věčné Město však bylo jenom hlavním městem pradávné Říše, jejíž kultura a vzdělanost byla jako skvící se klenot. Poznání jejich moudrých bylo blízké vědění bohů a přesto slibovalo další objevy a vhledy.
Nikdo dnes už neví, proč před dávnými věky všechna ta sláva, krása, moc a moudrost padla. Proč podlehlo to, co se zdálo tak opevněným a bezpečným? Jak mohli selhat strážci moudrosti, jak mohla selhat ověřená tradice, která po tisíc let bezchybně řešila spory, soudila a chránila lid před nebezpečím a úpadkem? Nevíme. Někteří říkají, že je to právě to bliknutí nevědění, ta chvilková ztráta paměti, co bylo příčinou pádu. Že právě proto je důvod pádu Tajemstvím par excellence, protože je právě tou jedinou slepou skvrnou, kterou po Věčném městě podědily všechny říše a všechny země a proto jsou odsouzeny také k zániku. Že teprve až na konci věků odhalíme, co se to tehdy odehrálo, co zvrátilo blaženost ve zkázu, tak konečně pochopíme a budeme zachráněni od trudů a soužení vezdejšího života.
Potom budeme moci bez obav projít hustými pralesy na pradávný pahorek, kde se tyčil centrální zikkurat dávného Věčného města a budeme moci odkrýt jeho skrytou slávu, obnovit jeho mramorovou krásu, probudit jeho šumné fontány a zažehnout plameny v nespočetných svatyních. Tehdy povstane Věčné město znovu ke své moci. Jeho obyvatelé prohlédnou slepou skvrnu, která přivodila pád města na počátku času a dosáhnou skutečné a neochvějné spásy v radosti a míru. Amen, amen, amen!
