Neboj se,
když v pruhu světla
sedne ti na paži můra
s křídly z mých prstů…

Finlógin, temný bard

Taihun se prudce zvedl a vyrazil do lesa.

“Askro!” zavolal.

“Do háje!” prskla čarodějka. Nádherná fosforeskující růže, kterou právě magií stvořila, se jí rozpadla v rukou zpět na trochu hlíny.

“Askro, co tady děláš?” zeptal se bojovník s pramalým pochopením pro dívčinu nespokojenost s jeho náhlým vpádem a vyrušením jejího soustředění.

“Zkouším si Měsíční runu Tvoření,” odpověděla nevlídně. Když už mě stála tolik, tak ať si ji alespoň užiju! dodala v duchu.

“Jdeš zpátky k ohni!” prohlásil Taihun nesmlouvavě, chytil kouzelnici a zvedl ji na nohy. Vzápětí ji už napůl vlekl za sebou do tábora. Nevšiml si, jak se dívčiny oči rozvztekleně zúžily a upřely se na něj jako oči podrážděné zmije.

Mlha pomalu, ale neodvratně houstla.

“Díky Machuznatarovi!” vydechla Vathila, když se Taihun s Askrou ocitli opět v dosahu Aderánu. Léčitelka si všimla, že sebou při těch slovech Tulák trhl.

Plavovláska se rozhlédla. Dotkla se lehce levou rukou svého spánku. Soustředila se. Vyvolávala jednu ze dvou Měsíčních run, jimiž vládla – runu Měsíční oči. Teď jí měla přijít k užitku.

Žena v tu chvíli spatřila velmi odlišné místo. Zem byla pokryta stříbřitě bílými dlaždicemi Měsíčního sálu. V místě, kde hořel oheň, byla podlaha zborcená a rozdrcená, propadala se do černé hlubiny. Postavy neměly své obvyklé oblečení, ale byly oděny do jemných splývavých hávů. Tváře se jim stříbrně leskly, ale rysy byly shodné jako ve skutečnosti. Jediný Tulák vypadal stále stejně, ve svých záplatovaných hadrech, které ani v záři Měsíčních očí neztratily své ošoupané barvy. Ostatní ve skupině jakoby Vathilino změněné vnímání nepostřehli, ale tulák se jí podíval přímo do očí.

Léčitelka uhnula pohledem a spatřila Askru… Čarodějka neměla závoj. A byla božsky krásná. Z dokonalé, chladně bělostné tváře hleděly temné oči. Když kouzelnice nespokojeně ohrnula rty, odhalila drobné, běloučké, pravidelné zoubky, které se však od lidských lišily přinejmenším vyšším počtem.

Mezi sloupy, ve které se změnily stromy, nebyla žádná mlha. A tak Vathila viděla, co se blíží. Čtyři upíři Měsíčního sálu.

Vathila se zachvěla. Tulák se k ní otočil a mrkl na ni. Bylo to spiklenecké mrknutí vědoucího oka.

“Tohle už mi, holka, nedělej. Oslabuje to Aderán,” napomenul ji hlasem, který snad slyšeli jen oni dva.

“Jdou sem čtyři Měsíční stvůry!” vyjekla léčitelka a zrušila kouzlo.

“Přiložte na oheň! Připravte se k boji!” vykřikl Khóruin. A pak už upíři stanuli na okraji kruhu světla. Mlha se valila s nimi.

“Assskro…! Assskro…!” syčely přízraky a natahovaly pařáty. Čarodějka něco neartikulovaně zamumlala, ale znělo to jako velmi sprosté odkázání do patřičných mezí. Stoupla si spolu s Vathilou a Ivainem těsně k Aderánu a přivřela oči ve zlomyslném soustředění.

“Assskro…” stvůry zakolísaly na hranici světla a temnoty, jejich oči se chtivě upíraly na kouzelnici.

“A na ně!” zavelel Khóruin. Nemínil čekat, až nestvůry najdou způsob, jak dostat Askru od ohně, a odvlečou ji.

On a Taihun vyrazili dopředu proti nejbližším dvěma zrůdám, Ghar a Alphia střežili druhou část tábora. Khóruin rozsekl prvnímu upírovi hábit dlouhým zlatozeleným mečem. Obluda zuřivě zakvílela. Uťatý kus látky se změnil v hejno obrovských nočních motýlů smrtihlavů, kteří se vrhli na bojovníka. Khóruin uskočil zpět. Ale ne nadarmo byl i on Hiranyovým učedníkem – jeho Aderánová runa Kamene začínala žhnout…

Taihun bodl dlouhým kopím, jehož špice byla kována v Aderánu. Upír se ohnal svýma dlouhýma rukama a roztříštil násadu. Taihun si přehodil meč z levé ruky do pravé a zaútočil na hlavu protivníka. Zrůda zavřískla bolestí, na její bílé mrtvolné tváři se objevil šrám. Její spáry se mihly vzduchem s nečekanou rychlostí a prudkostí. Taihun částečně uskočil, ale upír ho zasáhl do ramene. Ani zbroj takový úder nezadržela. Bojovník klesl na jedno koleno.

Smrtihlavové ve stejnou chvíli, kdy se dotkli Khóruina, padali se spálenými křídly. Jako by nalétli na rozžhavený kov. Válečník se vymrštil k dalšímu útoku jako divoká šelma.

Askra se náhle napůl obrátila od ohně a ukázala na upíra, který ohrožoval Taihuna. Kolem čarodějky se šířil chlad. Nestvůra na okamžik strnula. Pak se pohnula znovu. Se zjevnou námahou a o poznání pomaleji. Její háv se pokryl jinovatkou. Askra se pod závojem zlomyslně usmála. Tu máš! Aderánovou runu Chladu!

V tu chvíli vyrazil Taihun. Zaútočil ze strany. Pravá paže mu sice bezvládně visela podél těla, ale v levačce měl síly dost. Vůlí potlačil děsivý pocit chladu a zmrtvění, který se mu šířil ze zraněného ramene do těla.

Taihun prudkým vodorovným sekem rozetnul upírovi hlavu. Khóruin také neminul obličej svého protivníka. Obě stvůry se rozpadly na hejna obrovských smrtihlavů a na tenké pramínky mlhy, které se stáhly ke zbývajícím netvorům. A ti přímo před očima Hwarnijů vyrostli…

Z korun stromů s křikem vylétli Ivainovi slavíci a vrhli se na smrtihlavy. Ale hmyz, který by za obvyklých okolností spořádali dvěma klovnutími, byl tentokrát stejně velký jako slavíci sami. Z oblohy padalo peří a mrtví ptáci i můry. Odkudsi zaznělo hrozivé zakrákání Taihunova havrana a vzteklé skřeky Vathiliny poštolky.

Alphiina liška kvílela a válela se po zemi, když z ní noční motýli trhali srst.

Druzí dva upíři, kteři dosud zůstávali vzadu se svými druhy, se nyní pohnuli kupředu. Nezdálo se, že by jim Aderán vadil tak silně, jako těm předchozím.

Alphia se mihla přes tábořiště, nesena svýma hbitýma nohama. Kratší z Jitrocelových mečů sykl vzduchem. Jeden z upírů se rozpadl, rozseknutý od ramene k boku. Avšak horní polovina zůstala viset ve vzduchu, stále živá a nebezpečná. Z hávu vzlétli další smrtihlavové. Celé hejno slétlo na lovkyni, útočili na její tvář a trhali jí kousky masa z těla. Dívka bolestně vykřikla a slepě se vrhla zpátky, upustila meč, aby si mohla chránit obličej.

Vathila se ohlédla právě včas, aby viděla Alphiu, jak obklopena masožravými můrami běží přímo k ohništi. Léčitelka nezaváhala ani vteřinu vyrazila proti lovkyni, aby ji zastavila dřív, než zrzka spadne přímo do ohně.

Obě ženy spadly na zem, částečně ochromeny nárazem. Alphia přelétla setrvačností přes Vathilu, několikrát se překulila. A nohama vletěla do plamenů. Noční motýli, kteří na ni útočili, okamžitě vzplanuli. Stejně tak dívčiny boty a nohavice. Několik kamenů vypadlo z kruhu ohniště. V místech, kde se kameny přestaly dotýkat, se přerušil kruh jasného světla ohně ostrými hrozivými pruhy temnoty, jako kdyby díry mezi kameny vrhaly stíny.

Část smrtihlavů nechala lovkyni být a zaútočila na ležící léčitelku. Vathila vykřikla. A pak ještě jednou. Jenomže podruhé se její hlas zvláštním způsobem podobal volání dravého ptáka.

Zeshora se jako blesk snesla poštolka. Prolétla těsně nad svou paní, údery křídel a zobáku rozehnala smrtihlavy. Ti vzápětí znovu vytvořili hejno a vrhli se za troufalým dravcem.

Gharova mohutná ruka chňapla Alphiu za halenu. Silák svou sestru vytáhl z ohně a Ivain na ni okamžitě chrstl všechno zbylé víno z Tulákova měchu, aby uhasil zrzčino oblečení.

Tulák spěšně vracel kameny zpět, snažil se urovnat rozkopané ohniště a vzkřísit skomírající plamen.

Na Khóruina zatím udeřila zraněná Měsíční stvůra. Přes mužovy paže a krk se táhlo několik šeredných šrámů, hruď mu chránila zbroj. Aniž si připouštěl bolest, plynule se otočil se ťal ze strany. Upírova hlava se rozpadla. Smrtihlavové, kteří vylétli, se usmažili na bojovníkově těle, zničeni jeho vnitřním žárem.

Askra švihla rukama. Pramínky mlhy, které se chystaly posílit posledního netvora, z větší části odlétly do lesa, odváty Aderánovou runou Větru.

Taihun se urputně bránil útokům zbylé stvůry. Najednou se po jeho boku objevil Tulák s jedním ze svých dvou mečů v ruce. Obratným úkrokem unikl před upírovými spáry. Ačkoliv protivník už dosahoval výšky asi dvou mužů, Poutník se vymrštil jako losos, mnohem výš a rychleji, než by Hwarnijové pokládali za možné.

Hlava Měsíční zrůdy odlétla od krku. Zbytek hávu se okamžitě proměnil ve smrtihlavy, kteří zaútočili na Taihuna. V témže okamžiku je však Askřina vztažená dlaň a Aderánový Vítr smetli do lesa a rozdrtili o kmeny stromů.

Upírova hlava strašlivě zakvílela – a vlétla přímo do Aderánu. Ozvalo se děsivé zasyčení… A nastala tma. Tma a ticho.

“Je mi to líto,” ozval se náhle Askřin hlas. “Udělala jsem hroznou blbost. Nezlobte se.”

“To nic, děvče. Přišli by tak jako tak, snad jen o něco později. Tvoje konání na tom nic nezměnilo,” řekl Poutník.

Kouzelnice seděla u zničeného ohniště, síla Aderánových run ji pomalu opouštěla. Byl to zvláštní pocit. Všechno spojené s Aderánem, včetně magie, jí bylo od proměny v Měsíčním sále nepříjemné. Pobyt v Arce už jí nedával pocit domova a klidu, každý Zpěv byl pro ni smutný a bolestný, jako pohled na něco, co navždy ztratila. Ale uspokojení z toho, jak vymetla s upíry, bylo zkrátka silnější.

“Musíme pryč,” prohlásil prakticky Poutník. Do temnoty se ozvalo zapraskání a rozsvítila se Tulákova improvizovaná pochodeň. Vathila starostlivě ošetřila svého bratra i manžela.

Alphia kromě masti na bezpočet malých ranek od smrtihlavů potřebovala jen náhradní kalhoty, protože její nohavice nepřečkaly pád do ohně.

Taihunův havran se s pošramocenou důstojností usadil na batohu svého pána, poštolka slétla na léčitelčinu paži. Oba ptáci byli opelichaní, ale živí a jen pramálo zranění. Od země se ozvalo zakňourání Phii, která se dožadovala pozornosti své paní.

Ivain se ve špatném světle zoufale rozhlédl. Z celého hejna slavíků zůstali jen tři naživu. Bard s výrazem bolestné rezignace pozvedl prázdný měch, aby si do hrdla nalil posledních pár zbloudilých kapek vína.

Skupina se znovu pohnula. Šli jak nejrychleji dokázali, Poutník používal Cestu.

“Tohle by snad mohlo stačit,” rozhodl konečně Tulák. Khóruin se dal do přípravy nového Aderánového ohniště na čistém, neposkvrněném místě.

“Budu držet hlídku,” prohlásil Poutník. Zády se opřel o kmen stromu, meč si položil na kolena. Vytáhl dýmku a začal si ji beze spěchu nacpávat.

“Všichni spát. Potřebujete obnovit síly,” řekla Vathila.

“I ty by ses měla řídit vlastní radou,” připomenul jí Poutník. Dívka se usmála a kývla.

Khóruin se usadil u dalšího stromu, právě naproti Tulákovi.

“Jdi spát,” obrátila se Vathila na svého muže a jemně ho pohladila po tváři.

“Za chvíli, neboj se,” odvětil. Plavovláska nejdřív otevřela ústa, aby něco namítla, ale nakonec neřekla nic. Schoulila se do pokrývky vedle svého manžela, hlavu a jednu ruku opřenou o jeho stehno.

Khóruin se na ni díval v přísvitu Aderánu, který propůjčoval léčitelčině tváři i plavým vlasům rudý nádech. Znovu si uvědomil, jak je šťastný, že ji získal za ženu. Ačkoliv šlo o sňatek domluvený rodiči s ohledem na rod, jak bylo zvykem Hwarnijů, Khóruin si nikdy nic nezačínal s jinými svobodnými ženami nebo čarodějkami, což byl způsob, jímž svou nespokojenost v manželství řešila většina arkinských mužů. Khóruin se vždycky vracel na lůžko k Vathile. Byla pro něj jediná. Netrvalo mu dlouho, než se ji naučil milovat…

Bojovník zvedl hlavu. A za Tulákovými zády, v temnotě lesa, spatřil žhnoucí vlčí oči.

Ve stejnou chvíli Poutník vytřeštil oči a upustil dýmku. Aniž se otočil, vycítil hrozbu za svými zády.

“Vstávat!” řekl klidně ale velice nahlas, sám se vymrštil na nohy. Hwarnijové se zvedali, ještě po slepu sahali po zbraních.

“Rychle, udělejte kruh zády k ohni! Vathila, Askra, Ivain – dovnitř!” zahulákal Khóruin. Jeho příkazy byly automaticky plněny dřív, než si družina zcela uvědomila, co se děje.

A v příští chvíli vlci vyrazili z lesa.

Valili se v útočících vlnách, živelně a neuspořádaně, podobni víc přírodní pohromě než čemukoliv jinému. Alphia a Khóruin bojovali zlatozelenými drúvidskými meči. Čepele projížděly kostmi vlků jako zahřátým máslem. Šelmy padaly na zem hladce rozseknuté ve dví.

Avšak lesním stvůrám vůbec nevadil Aderán. Některé se dostaly až dovnitř kruhu. Askra zpomalovala jejich pohyby runou Chladu, ačkoliv bylo vidět, jak její schopnosti vyčerpáním slábnou. Ivain a Vathila šelmy dobíjeli hořícími kusy dřeva a dýkami.

Khóruin s Taihunem si uvědomili, že Tulák opravdu sotva může skrýt své mistrovství v ovládání zbraní, ačkoliv stále používal jen ten obyčejnější ze svých dvou mečů.

A najednou bylo ticho. Další útok nepřišel.

Hwarnijové ještě chvíli napjatě stáli a ostražitě sledovali okraj kruhu světla. Nic se nedělo. Všichni pomalu vydechli a sklonili zbraně.

“Je to horší, než jsem si myslel,” zamumlal Poutník.

“Aderán jim neškodí,” dodal stísněně Khóruin.

“Podívejte se na ty mrtvoly!” vyjekla náhle Alphia.

Mrtvá těla vlků se změnila… v lidská. Tedy, téměř lidská. Některé z mrtvol by bylo možné si s lidmi splést, ale mnoho z nich mělo ve tváři primitivní zlé rysy, byli zarostlí a znetvoření.

Lovkyně byla velice bledá. Znala les. Znala bytosti v něm. Ale tohle bylo něco děsivě nepřirozeného, něco nepopsatelně odporného. Cítila, jak se jí při pohledu na znetvořená těla zmocňuje nevolnost. Odvrátila se.

“Nemá smysl znovu měnit tábořiště. Obávám se, že tohle byla odpověď na to, že jsme tu rozdělali Aderán,” prohlásil Tulák. Khóruin přikývl.

Muži odvlekli mrtvé protivníky do lesa a zaházeli těla suchými větvemi a jehličím.

Vathila se dala do ošetřování zranění. Po chvíli zvedla hlavu:

“Pojďte sem, kdokoliv máte byť jen nepatrné škrábnutí!”

“Co se děje?” ptal se Khóruin.

“Myslím, že ti tvorové přenášejí nákazu. Cítím to. Možná jim Aderán nevadí, ale věřím, že nám pomůže proti tomu, co způsobují kousnutí těch vlků, ať už by to bylo ve svém důsledku cokoliv.”

“Co proti tomu teda budeme dělat?” zeptal se Ivain nejistě.

“Rány vypálíme Aderánem,” odtušila léčitelka

      Druhý den vstalo slunce, vyvolané Zpěvem Hwarnijů ve vzdálené Arce. Družina byla opět na cestě. Nyní se však pohybovali o poznání pomaleji. Přesto se namáhali a napínali síly. Čas běžel a naděje ubývalo.

Tulák je vedl stezkou, která vedla k horskému sedlu, jedné z cest, jimiž bylo možné opustit údolí kolem jezera.

Ghar si za chůze stále hrál s kouskem suchého dřeva. Nikdo nechápal, co tak zajímavého může na uschlém klacku vidět, ale věděli, že siláka často překvapují a zajímají věci pro ostatní zcela všední a samozřejmé.

Najednou se Ghar zastavil a zadíval se na vysokou skálu, která čněla nad vodou. Mohutným vodopádem se ze skály řítila jedna z řek napájejících jezero, na němž se nacházel ostrov, na kterém stála Arka.

“Co tady asi tak dělá?” zeptal se kovářský učedník udiveně. Ostatní sledovali směr jeho pohledu, ale neviděli nic zvláštního.

“Co tam vidíš?” chtěla vědět Alphia.

“Vy to nevidíte? Železný strom,” odpověděl zrzek.

“Ne, nevidíme,” potvrdila lovkyně.

Železný strom! V Lerně…! Vathila potřásla hlavou. Skála byla příliš daleko pro její mimosmyslové schopnosti.

“To místo je zdroj nějaké síly. Víc těžko zjistit,” řekla Askra.

“Pojďme, nemáme moc času,” pobídl je Khóruin prakticky k další cestě. Skupina se znovu pohnula. Jen Ghar se ještě několikrát ohlédl přes rameno. Pak znovu pohlédl na suchou větev ve své ruce. A náhle dřevo vzplálo.

“Ghare! Co se stalo?!” vyjekla Alphia.

“To nic. To já,” usmál se silák, oči mu svítily dětskou radostí.

“Jak jsi to udělal?” zeptal se Khóruin. Ghar ale jen pokrčil rameny.

“Je to krásné. Dobrá práce,” usmála se Vathila a Askra horlivě přikyvovala.

“Ale… jak…?” vrtěl hlavou Taihun.

Odpověď ale nedostal.

      “To po téhle cestě nikdo nechodí? Proč jsme zatím nepotkali živou duši?” napadlo Khóruina. Putovali už šestý den, aniž kohokoliv spatřili. Vzduch byl mnohem sušší a slunce nemilosrdně pálilo. Takové počasí Hwarnijové vůbec neznali.

“My jdeme po Cestě. Ta protíná všechny cesty a stezky, vede skrze ně všechny a žádnou zároveň. Možná, že někdo tudy skutečně kráčí. Ale nepotkáme se. Vedu vás po Cestě,” odpověděl Poutník.

Khóruin kývl. I podezření, že putují rychleji, než by ve skutečnosti měli, teď rázem nabylo zřetelnějších obrysů. Několik posledních dní měl pocit, jako kdyby byli i s Poutníkem uzavřeni v bezpečí pěšinek, po nichž kráčeli. Nikdy nešli po větší cestě, vždy po stezce, kterou mohla vytvořit jen zvěř. Nespatřili lidská obydlí ani stopy jejich činnosti. Zato krajina se měnila. Nejdříve bylo velice chladno, téměř stejně jako za nejtužších zim, ale chyběl sníh. Pak se náhle udělalo velmi teplo, všude se objevovaly stromy, jaké Hwarnijové nikdy neviděli.

Podél stezky rostly trnité keře se zvláštními listy a velkými barevnými květy, v korunách neznámých stromů poletovaly rajky, plazili se hadi, obrovské ještěrky podobné drakům a další podivná zvířata.

Hwarnijové se vysvlékli do půl těla, jak na to byli zvyklí v létě, muži i ženy bez rozdílu. Jediná Askra neodložila nic, přes úmorné horko zůstala oblečená, tvář zahalenou závojem. Už nějakou dobu zachmuřeně sledovala Poutníka, ale látka skrývala její výraz.

Něco je na něm špatně… Něco je na něm strašně špatně… Ale co? Něco v mluvě? Ne… Něco ve způsobu pohybu? Něco v chůzi? Při Machuznatarovi…! Ten chlápek kulhá! Proč jsem jsem si toho nevšimla dřív?! Čarodějku náhle ovanul chlad. Cítila, že kdyby to, co právě zjistila, byť jen zašeptala do jámy v zemi, stalo by se něco hrozného. Kousla se do jazyka a mlčela. Ale byla ve střehu. Nevěřila už Tulákovi.

Mezi stromy se sem tam začínaly objevovat stavby z hnědavého kamene, částečně zarostlé vegetací. Postupně jich přibývalo. Nikde však nebylo ani stopy po obyvatelích.

“Toto je Věčné město. Ironie, že?,” řekl Poutník, “před dávnými věky se ve své pýše nazvalo věčným, ale nakonec zaniklo. V dobách, kdy kvetlo a žilo, nastával zvláštní jev – každý, kdo vstoupil do dostatečně rozlehlého města a ztratil se v jeho ulicích, nakonec došel sem. Někteří lidé se naučili se ztrácet a cestovali tak mezi městy skrze toto Věčné město. Nyní je však mrtvé a jeho tajemné magické zákony už neplatí.”

“Může být vůbec něco věčné?” zeptala se Askra.

“Jsou místa i bytosti, které si dovedou čas držet od těla různými způsoby,” zamyslel se Tulák. “Například císař obrovské Erzurumské říše je už po stovky let tatáž osoba. Je to Věčný císař.”

“Kde leží Erzurumská říše?” ptala se Vathila.

“Jednou z jejích nejzazších výsp je město na týden cesty na východ od Arky, které určitě znáte – Sialk.”

Obě ženy si vyměnily překvapené pohledy. Několikrát za život v Sialku byly a dokonce ovládaly sialkštinu.

“Nebylo by možné poprosit císaře o pomoc v našich záležitostech?” napadlo Taihuna.

“Císař je daleko a je těžké se k němu dostat. Kromě toho, kdyby neměl jiné starosti, už by dávno poslal na Arku svoje nepřemožitelné legie, aby ji dobyly a připojily k říši,” odvětil Tulák. Mezi Hwarniji se ozvalo neartikulované vzdorné mumlání. Sialk byl prohnilé, špinavé město plné zlodějů, žebráků, opilců a obchodníků – jako mnohonásobně zvětšená a podstatně odpornější Darika. Lidé tam neznali morálku a jejich nejvyšší hodnotou byl peněžní zisk. Všechen volný čas trávili hazardními hrami a pitím alkoholu. Nikdo by si nepřál, aby se v takové místo změnila Arka.

A pak vstoupila družina mezi domy. Věčné město sestávalo z mnohapatrových bělostných paláců. Podle vchodů a oken mohli Hwarnijové soudit, že ti, kdo zde žili, byli vyšší než lidé. Všechny stěny budov byly pokryté skvostnými reliéfy, které tvořily obrazy v obrazech – gigantické tváře přes celá průčelí, v nich zakomponované obrovské čtyřruké postavy, tančící či spolu zápasící, postavy s očima se svislými zorničkami, jimi prostupující další, menší postavy a ornamenty a vnich ještě menší… Vedle čtyřrukých bytostí se na reliéfech objevovali také drobnější, dvourucí holohlaví tvorové se špičatýma ušima a stejnými kočičími zorničkami – snad služenictvo.

Prázdná kašna na náměstí žalovala na dávno ztracenou vodu a ozvěny kroků. Některé domy už téměř pohltil prales, mezi spletí kořenů hleděly jen oči vytesaných tváří a Hwarnijům se zdálo, že za nimi ony oči hledí s nesmírným smutkem ztracených vzpomínek.

U některých dveří stály kamenné čtyřruké sochy třímající zbraně. Mnohé poničené, jiné téměř netčené spáry času. Hwarnijové spatřili i budovy, které zjevně nebyly obytnými domy, ale jejich účel družině unikal. Nikdo nedokázal přečíst ornamentální znaky, které zjevně byly písmem vytesaným nad vstupy. Taihun se zastavil u trosek jakéhosi podivného, úzkého kamenného mostu. Až když si všiml, že vrchní plocha mostu je vymletá vodou, jež tudy kdysi proudila, napadlo ho, k čemu mohla stavba sloužit.

Tulák je zavedl do jednoho z paláců. Centrální nezastřešená místnost dosud odolávala vlivům počasí. Když si oči Hwarnijů přivykly příšeří stínu, který skýtaly silné zdi, spatřili dva reliéfy. Jeden zobrazoval krásný strom, kolem kterého se táhla vytesaná linie kopírující jeho obrys. Za ní další a další, každá o něco jednodušší než ta předchozí, až zůstal jen čistý kruh připomínající zářící auru. Na protější stěně byly zachyceny postavy. Čtyřruký muž s podivnou korunou sedící na trůně. A naproti němu jakýsi druhý muž, o něco nižší a dvouruký, držící svitek. Za jeho zády byl vyobrazen zástup démonicky vyhlížejících tvorů. Vzápětí si Hwarnijové uvědomili, koho jim dvouruký připomíná. Byl to Hagias.

Askra přistoupila k reliéfu, aby si lépe prohlédla dva nápisy ve čtyřech jazycích, z nichž jeden pasivně ovládala.

“Ma-ya-pa-hi-t,” stálo u čtyřrukého krále. Kouzelnice se otočila ke znakům u Hagia:

“Ma-ko-za-na-ta.”

Všichni se obrátili na Tuláka. A v tu chvíli uviděli, že Poutník ve skutečnosti vypadá jako muž na reliéfu… jako Machuznatar… Hagias.

“Máme vám teď říkat bože…? Nebo pane…?” prolomila ticho Alphia.

“Nebo Tuláku?” dodal Khóruin.

“Ano, Tulák bude myslím nejlepší,” přikývl Hagias.

“Doufám, že nám to vysvětlíte,” ozvala se Askra po delší odmlce.

“Hagias teď spí, a tak s vámi cestuje Tulák,” řekl Poutník.

“Jaká je vlastně souvislost mezi Hagiem a Machuznatarem? A co znamená ten reliéf?” otázal se Khóruin.

“Kdysi jsem sem přišel v dobách, kdy Věčné město ještě žilo. Jednal jsem s místním vládcem jako zástupce jiného národa – který se od lidí značně lišil. Tento dům byl postaven pro mě. Byl jsem zde znám pod jménem Machuznatar, stejně jako mezi Hwarniji. Kdysi dávno.”

“Zdá se, že nejenom Erzurumský císař si dokáže držet čas od těla,” poznamenala Askra. “Co se stalo s Věčným městem?”

“Mezi světy procházejí síly, které všechna místa očišťují – jejich vlastním zánikem. Zde však uspěly jen částečně. Bylo totiž napadeno město, které se od všech ostatních lišilo – Věčné město. Různé jeho části byly zničeny požáry, přilivovými vlnami nebo suchem. Ale svět nezanikl.”

“Tytéž síly teď útočí na Arku?” ptal se Khóruin.

“V podstatě ano. Vracejí se vždy po určité době, neúprosně a neodvratně. Já sám jsem si myslel, že si toho nemusím všímat, že všechno utáhnu jen svou vůlí. Teď vidím, že to nestačí. A proto jsou tady tací jako Kira nebo Věštec. Oni jsou k proudění ve světě citliví a přicházejí, když je jich zapotřebí.” Hwarnijové mlčky hleděli na svého krále.

“Noc strávíme tady. Připrav oheň, Khóruine,” rozhodl Hagias.

Zatímco se ostatní ukládali ke spánku, kulhavý bělovlasý Poutník zvláštním způsobem přesouval zlaté kameny tvořící ohniště.

Část II.

Ráno se družina probudila s pocitem, že se cosi změnilo. Vzduch se změnil. Nyní v něm byl slabě cítit neznámý hořkoslaný pach.

“Vezměte měchy. Půjdeme pro mořskou vodu,” prohlásil Tulák.

Když všichni vyšli ven, otevřel se jim znovu pohled na Věčné město. Stromy a křoviny byly pryč. Schodiště i sochy byly zaváty pískem. Hluboké ulice se změnily v řeky písku. Jemný prášek pokrýval všechny budovy a v závětří tvořil duny a závěje.

Hagias vedl družinu ulicemi, zatímco ranní slunce pomalu začínalo zahřívat písek a kamení. Zanedlouho Hwarnijové uslyšeli zvláštní pravidelné hučení a šumění. Když obešli poslední hromadu trosek a rozpadlých sloupů, spatřili něco, co nikdy předtím. Před nimi zapadaly do písku poslední věžičky a budovy města. Ač ve skutečnosti desítky sáhů vysoké, zde z písku trčely již jen půlmetrové kameny. Zbytek byl pohřben pod dunami.

Zrak všech cestovatelů však upoutalo něco jiného. Za zavátými zbytky města se totiž rozkládal široký písčitý pás, jenž pak končil, pozvolna se noříc do křištálově modromodré vody moře. Sluneční paprsky hrály na jeho hladině a rozzařovaly vlny jako pohyblivé klenoty. Moře hučelo, příboj duněl a prstíčky vln syčely v písku.

“Moře…” zamumlala Alphia okouzleně.

“Je jako naše jezero… Ale obrovské. Kde se na něm berou tak velké vlny?” zajímala se polohlasem Vathila.

“A proč ty vlny jdou pravidelně a bez přestání?” postřehla Askra.

“Je nádherné…” zasnila se Alphia.

“Cože?” obrátila se k ní nechápavě většina družiny.

“Ten smrad! Horší než v Darice!” ohrnul nos Ivain. “Nechtěl bych tady bydlet!”

“Co když se tolik vody zvedne a zaplaví břeh!” zhrozila se Askra.

“Nemluvě o tom, co všechno může v moři žít – a jak velké to může být,” dodal Taihun.

“Raději běžte nabrat vodu, než začne být nesnesitelně horko,” uťal probíhající rozhovor Tulák. Khóruin, Taihun a Ghar se zuli a vydali se splnit rozkaz, ženy se držely za nimi – stejně, jako když šlo o setkání s neznámým protivníkem. Jen Alphia se drala poněkud nerozvážně dopředu a nedávala pozor, kam šlape. Podemletý písek se jí smekl pod chodidlem, přicházející vlna ji s rachotem a hučením srazila do vody a přelila se dívce přes hlavu.

Ghar hrábl pod hladinu a vytáhl svou prskající, kašlající a dezorientovanou sestru na vzduch.

“Tfuj! Ta voda je hořká!” zasípala lovkyně rozčarovaně.

“Mořská voda je slaná,” poučil ji Tulák s milým úsměvem.

“Proto je tady tak divnej vzduch,” dovtípil se Ivain, který se držel v bezpečné vzdálenosti.

“Tohle už víckrát nedělej, Alphio. Bál jsem se, že tě vlny stáhnou a už tě nenajdeme!” vytkl zrzce Khóruin. Dívka cosi zamumlala a odplácala se ke břehu. Muži zatím naplnili měchy a vraceli se také.

“Něco mi to provedlo s oblečením,” ošívala se Alphia, když se snažila vyždímat si vodu z nohavic. Halenu naštěstí kvůli vedru neměla na sobě.

“Mořská voda je slaná,” připomněl jí Tulák.

“Příjemnou zábavu, až to na tobě uschne!” zachechtal se Ivain.

      Před rostoucím horkem se družina uchýlila zpět do Machuznatarova domu.

“Počkáme tady do noci a přespíme. Zítra ráno se vydáme na zpáteční cestu,” nastínil plány Tulák. Sám usedl k ohništi ze zlatých kamenů, v němž zdánlivě z ničeho stále plápolal Aderán. Poutník se ponořil do meditace. Askra ho napodobila. Alphia a Ghar se také posadili a o něčem si tiše povídali.

“Půjdu se porozhlédnout venku – ale míním se držet jen ve stínu,” oznámil Khóruin.

“Můžu se k tobě připojit?” zeptala se Vathila a její muž přikývl. Společně se vydali ven.

Taihun našel chodbu vedoucí dolů, do nitra domu a vydal se podívat, co je na jejím konci. Nemohl zakrýt, že ho architektura Věčného města fascinuje. Ivain se z nepoučitelné všetečnosti a nedostatku jiné činnosti ploužil za Taihunem.

Khóruin a Vathila společně kráčeli po opuštěných zastřešených kolonádách Věčného města. Nikde se nic nehýbalo, jen vzduch se tetelil žárem. Bojovníka a léčitelku ale chladil stín a vánek od moře.

Khóruin vzal Vathilu kolem pasu. Pomalu dlaní přejížděl po jejím boku… A léčitelka v tu chvíli pochopila, co má její manžel na mysli. Byla tak soustředěná na okolí, na opuštěné, mrtvé město, že si těsnou blízkost svého muže uvědomila až teď. Celou dobu vnímala všechno vzdálené – a nevycítila Khóruinovu touhu, ačkoliv z něj jeho úmysl sálal víc než sluneční žár z pískem zavátých ulic.

Kdykoliv jindy by se ke Khóruinovi dychtivě obrátila, aby ji mohl přivinout k sobě. Ale teď… Nebyla si jistá. Nebyla si jistá vůbec ničím v tomhle zavražděném městě, po probdělých nocích a útocích vlků… Vathila dál pátravě hleděla mezi sloupoví prázdných domů, tvář z větší části odvrácenou od Khóruina. Je to opravdu dobrý nápad, má lásko…?

Dívčinou myslí se mihly vzpomínky… Sladkobolné, s příchutí popela, medu a vzácných koření… Je to už rok, co sis mě vedl jako nevěstu, nezvykle zdráhavou a nejistou nevěstu… A něhou jsi mě zbavil pošetilosti… Náš slib u Aderánu… Kde budeš ty, budu i já…

Muž si ji náhle prudce přitáhl a políbil ji, dlaněmi chtivě bloudil po jejím útlém těle. Vathila se vzdala všech pochybností. Přitiskla se ke svému manželovi, opětovala polibek. Společně se svezli na příjemně prohřáté dlaždice ve stínu jedné verandy. Těla se propletla v pevném objetí, jako by ta chvíle měla trvat navždy.

Vathila otevřela své vědomí Khóruinovým pocitům – bez zábran, bez výhrad. Prožívala s ním každý záchvěv slasti, propadala se do hlubin společných prožitků. Jeho emoce pronikaly do její mysli jako on pronikal do jejího těla. Spojení těl, spojení duší…

Kde budeš ty, budu i já…

Taihun obezřetně kráčel chodbou, v ruce pevně svíral oštěp. Netrvalo dlouho a narazil na klenutý průchod a schodiště dolů. Po stranách vstupu stály ozbrojené dvě čtyřruké kamenné sochy, obě už značně poničené. Stavitel mezi nimi prošel a začal sestupovat.

Podivné zaskřípění ho přimělo se otočit.

Sochy se pohnuly. Pomalu, přízračně, s hrozným skřípěním. První udělala krok. Pukliny protkávající její tělo se rozšířily a kamenný strážce se s rachotem rozpadl, zvedaje oblaka prachu a jemného písku. Druhá socha se však obrátila a vydala se po schodech dolů, směrem k Taihunovi.

Z jejího hrdla vyšlo podivné dunění, zjevně nápodoba hlasu, který však promlouval neznámým jazykem. Zaznívala z něj otázka. Ale Taihun věděl, že na ni nezná odpověď.

Sklepní místnost, kde Hwarnij stál, neměla druhý východ a nebyla dostatečně rozlehlá na to, aby v ní člověk dokázal sochu dostatečně zmást a vyhnout se jí. Taihun odhadl své vyhlídky. Byly neveselé.

“Héj! Tady jsem! Tady! Pojď si pro mě, šutráku, jestli mě chytíš!” zahulákal v tu chvíli Ivain z chodby. Strážce se otočil a vyrazil za ním – nepříjemně rychle. Bard uskočil před úderem meče a dal se hbitě na útěk.

Taihun vydechl a vyrazil po schodech vzhůru. Jediný pohled ho ujistil, že chodba je příliš úzká, než aby se dokázal kolem strážce protáhnout.

Socha se zarazila v polovině chodby. Dál už Ivaina nepronásledovala. Bard se také zastavil a ještě chvíli kamenného válečníka provokoval, aby se ujistil, že socha skutečně už dál nemůže. Když zjistil, že strážce za ním už doopravdy nepůjde, zatvářil se téměř zklamaně. Vzápětí se otočil na patě a rozběhl se za ostatními.

Taihun nehybně stál na vrcholu schodiště. Neodvažoval se hýbat ani mluvit, aby na sebe znovu neupoutal nežádoucí pozornost. Uvažoval, co dál. Nechtěl si zničit meč při zjišťování, jak odolný může být očarovaný kámen.

“Alphiooo!” zaslechl z dálky hulákat svého mladšího bratříčka. Zadoufal, že Ivaina napadla stejná myšlenka, jako jeho samotného.

Naštěstí napadla.

Bard se vracel chodbou, v ruce krátký zlatozelený meč, který se Alphie tolik osvědčil při roztínání vlků na dvě poloviny.

Ivain zaútočil na strážce. Socha se obratně kryla a bard jen díky své hbitosti unikl zásahu jedné ze čtyř čepelí. Bojovat proti něčemu, co má čtyři ruce, se ukázalo velmi nesnadné – a Ivain nebyl žádný bojovník.

Vzadu z chodby zazněly kroky lovkyně, která byla více než zvědava, nač si všetečný bard půjčil její zbraň. Chodba ale byla příliš úzká, než aby v ní bylo možné praktikovat jiné souboje než jeden proti jednomu. Tou dobou už byl ale Taihun připraven – střážce byl dostatečně zaměstnán bojem, aby se Vathilin bratr mohl pohnout a přichystat, co bylo zapotřebí.

“Ivaine! Ustup si!” zavolal Taihun a vydal se k soše. Bard uskočil dozadu, kamenný bojovník zasáhl svými zbraněmi jen vzduch. Vzápětí se magická bytost obrátila a vyrazila proti Taihunovi, který byl už docela blízko. Hwarnij se otočil a dal se na útěk, socha za ním.

Těsně před schodištěm se Taihun odrazil a obratně přeskočil oštěp, který byl u průchodu nastražený, podepřený a zaklíněný úlomky kamene.

Socha už tak obratná nebyla. Zakopla o oštěp a naposled mávla svýma čtyřma rukama v marném pokusu znovu získat rovnováhu. Vzápětí se s duněním zřítila ze schodů.

Tři ruce odlétly od těla. Strážce zůstal ležet, ale dosud se pohyboval na prázdno, v groteskní nápodobě běhu.

“Chytej!” křikl z chodby Ivain a hodil bratrovi meč. Taihun ho chytil a s důkladným rozmachem usekl soše hlavu, zbylou ruku i obě nohy – čepel popsaná neznámými runami hladce krájela kámen. Torzo strážce konečně znehybnělo.

“Co jste to tady zase natropili?!” ozval se Alphiin nepříliš nadšený hlas.

“Buď ráda, že Taihun je celej! A vůbec, běž si radši dostávat sůl z kalhot – ztuhly na tobě jak prkno! Nemusíš v sekýrování nahrazovat Vathilu!” vrčel Ivain.

“Jako kdyby tě někdy Vathila opravdu sekýrovala! Ani nevíš, co to slovo doopravdy znamená,” ušklíbla se lovkyně. “Vathila vždycky jen: Ivaine sem, Ivaine tam, nezapomeň přijít na oběd, bratříčku, a dobře se oblékej, ať nenastydneš!” S tím se obrátila k odchodu a zanechala oba bratry, ať dělají, co uznají za vhodné. Svůj meč jim ale pro jistotu nechala.

Bratři se dali do prohledávání rozlehlé podzemní prostory bez oken. Zdálo se, že kdysi zde snad stávaly sudy a amfory, po nichž teď už nezůstalo téměř ani stopy. Přinejmenším Ivainovi bylo okamžitě jasné, proč u vchodu byli dva strážci.

Taihun zkoumal architekturu, která se mu zdála téměř zázračná. Hledal tajné průchody a pátral po tajemstvích poněkud trvalnivějších a hodnotnějších, než by mohly být zlaťáky nebo klenoty.

Jedna z uvolněných dlaždic mu slabě vrzla pod nohou. Sklonil se, aby zjistil, zda na ní nezůstal zachovaný vzor. Dlaždice byla zcela ohlazená, ale pod ní stavitel cosi nahmátl.

Byl to tenký zlatý kotouček velký asi jako dlaň. Na jedné straně byl vytepaný nápis v neznámém písmu, které se svíjelo do spirály. Na druhé straně obrázek tří sedících lišek vzhlížejících vzhůru.

“Ukaž, cos našel!” hrnul se Ivain ke svému staršímu bratrovi jako povodeň.

“Nevím. Nevím, jestli je to opravdu jenom zlato a nevím, jestli v tom není nějaká magie. Takže na to nehamtej!” zchladil barda Taihun, zvedl se a odtáhl ruku z dosahu Ivainových nenechavých prstů.

“Prej jenom zlato… Jenom zlato…” mumlal si Ivain uraženě, když kráčel za Taihunem zpět chodbou.

Tulák si soustředěně prohlížel zlatý kotouček.

“Je v tom nějaká magie, která nemá s Aderánem nic společného,” prohlásila Askra, která nahlížela Hagiovi přes rameno.

“To písmo nedává vůbec smysl. Kromě toho neznám národ, který by psal do spirály. I magie téhle věci je mi cizí, i když si nemyslím, že by byla nebezpečná. Vzpomínám si ale, že existuje nějaké místo, kterému se říká U Tří lišek,” řekl Hagias.

“Hospoda U Tří lišek?” napadlo okamžitě Ivaina. Král pokrčil rameny, ostatní se zatvářili znechuceně.

Vathila s Khóruinem, kteří se už vrátili z obchůzky, si záhadný artefakt také obezřetně prohlíželi. Léčitelka jej vzala do rukou a přivřela oči.

“Mám pocit tepla a bezpečí. Zdá se mi to jak ochranný amulet,” pokrčila rameny.

“Jestli chceš, tak si to nech,” řekl Taihun smířlivě Ivainovi. Bard po amuletu dychtivě chňapnul a odnesl si ho do rohu, kde se mohl nerušeně kochat svým zlatým úlovkem.

Tulák zamyšleně pokýval hlavou a pak zašeptal, víc pro sebe než pro ostatní:

“Dnes v noci znovu pohnu s kameny v ohništi. A ráno se vydáme na zpáteční cestu od moře, které je vzdáleno stovky a stovky mil.”

Celý následující den kráčeli Hwarnijové v dusném šeru pralesních velikánů, provázeni vysokými hlasy neznámých, zázračně pestrobarevných ptáků.

Když se setmělo a noc přinesla chlad, družina se oblékla. Mínili ještě dvě hodiny pokračovat v putování pod ochranou Poutníkovy Cesty, než se utáboří u Aderánu.

Les kolem vydechoval naprostou temnotu. Khóruin měl nepříjemný pocit, že už se nenacházejí mezi pozoruhodnými rostlinami z okolí Věčného města, ale že kráčejí mezi stromy, které začínají být známé a povědomé. Ale v temnotě, již roztínala jen světlá stezka, po níž šli, si nemohl být jist. Vathila cítila, že Tulák se mračí, ač byla příliš tma na to, aby rozeznala jeho tvář očima. Z Hagia vyzařoval neklid, znepokojení a námaha.

Mezi stromy se na stezku začala plazit mlha. Výrazně bílé jazýčky se plížily nízko při zemi, jako by zachytávaly družinu za nohy.

“Co tady dělá tohle?” zavrčel Tulák. “Někdo mi manipuluje s Cestou. Něco nás táhne ze směru, který jsem zamýšlel.”

Hwarnijové na něj hleděli s obavami. Přešlapovali jako neklidní koně, nemohli se přinutit stát na místě, když se jim kolem bot plazila mlha.

“Je nějaká možnost vrátit se na původní cestu?” zeptal se Khóruin.

“Ještě chvíli zkusíme jít a já se pokusím opravit směr,” rozhodl se Hagias.

Kráčeli dál tmou. Navzdory chladnému vzduchu vystoupily Poutníkovi na čele kapky potu. Les jako by se náhle rozestoupil, stezka končila na mýtině. Podle Tulákova tlumeného zaklení Hwarnijové poznali, že sem opravdu namířeno neměli.

Světlá mýtina kontrastovala s temnotou okolního hvozdu, u země, ve výši kotníků, se plazila mlha. Mýtina sama se zvedala do nevysokého návrší, na němž stál dům. Z oken se linulo světlo, smích a zpěv. A nade dveřmi se pohupoval dřevěný vývěsní štít s namalovanými třemi sedícími liškami.

“Hospoda U Tří lišek,” zkonstatoval Ivain celkem zbytečně. Na tváři se mu usadil široký veselý úsměv, který jednoznačně věstil nepředložené skutky.

“Nic o tom místě nevíme,” popadl Khóruin barda za plášť. “Nebo ano?” obrátil se na Hagia, aniž ovšem Ivaina pustil.

“Ten amulet, co jsme našli ve Věčném městě, zjevně dovede každého, kdo ho má s sebou cestách, po soumraku ke Třem liškám. Sám jsem tu nikdy nebyl, zaslechl jsem jen nejasné zprávy. Mohl bych zkusit sílu toho talismanu nějak omezit a vést vás dál – na druhou stranu věřím, že v hospodě bychom byli v bezpečí před útokem vlkodlaků,” rozvažoval král.

“To by stálo za trochu rizika,” usoudil Khóruin.

“Ale musíme být opatrní. Nevíme, s čím se tam můžeme setkat,” varoval Hagias.

“Takže nechlastat, Ivaine, nechlastat!” připomněl Taihun význam slova “opatrnost”.

“Tak dobře,” zamumlal bard neochotně.

“A ne tak jako nechlastáš na Arce!” dodala zamračeně Alphia.

V hospodě U Tří lišek bylo příjemně teplo, vonělo tam koření a pečínka. Když se členové družiny trochu rozhlédli, uvědomili si, že hostinec je velmi pravděpodobně zevnitř větší než zvenku. Ze vstupní místnosti vedlo schodiště a mnoho otevřených dveří, za nimiž hrála hudba a tančilo se. U stolů a v různých zákoutích posedávaly nejrůznější bytosti, z nichž s většinou se Hwarnijové nikdy nesetkali ani v příbězích. Nemohli si však nevšimnout dvou vysokých tvorů s modrou kůží, stříbřitými křídly na zádech, svislými zorničkami a čtyřma rukama. Hagias sledoval směr Khóruinova pohledu.

“To jsou dračí princové z Dogubayazitu. V naší době už jsou všichni mrtví. Pro Tři lišky zjevně čas znamená stejně málo jako prostor – možná sem dračí prince zavedl právě tentýž amulet, který jsme našli my,” vysvětlil šeptem. Pokynul družině, aby se usadila u jednoho ze stolů a odešel k výčepnímu pultu promluvit s hostinským.

Když se vrátil, obrátil se na něj Khóruin:

“Budeme vůbec mít čím zaplatit za nocleh?”

“Jídlo i přespání už jsem zařídil. Najezme se a pojďme spát – ráno nás čeká další těžká cesta,” pousmál se Poutník.

Družina však vydržela sedět zakřiknutě pohromadě jen dokud nebylo po večeři. Pak se jeden po druhém vytráceli. Ne, aby se prospali, ale aby prozkoumali nové, neznámé místo.

Alphia se ohlédla přes rameno po Vathile. Léčitelka rozmlouvala se zvláštním mužem, který svou bledostí, krásou i výrazem tváře připomínal skvostnou mramorovou sochu. Když položil ruku na stůl hřbetem nahoru, bylo vidět, že mu z kůže těsně za klouby vyrůstají kostěné trny. Neznámý vzal Vathilu za ruku, ona mu cosi vážně a soustředěne vykládala.

No, koneckonců to není moje věc, rozhodla se lovkyně. Khóruin se zatím ztratil, aby si s několika opodál sedícími válečníky popovídal o zbraních. Alphia se obrátila zpět ke sličnému, zlatovlasému mladíkovi.

“Ty ses setkal s královnou Kirou?” pokračovala v načatém rozhovoru.

“Ano,” odpověděl, “asi před sto lety jsem patřil k jejím oddílům hraničárů.”

“Před sto lety…? Tak dávno…?”

“Jsem z dlouhověkého národa,” usmál se zvláštním, nepříliš příjemným úsměvem a bezmyšlenkovitě si upravil neposlušný pramen vlasů za zašpičatělé ucho.

“Královna Kira je teď u nás, na Arce.”

“Arka, Arka… To jméno je mi docela povědomé. Jak se vlastně jmenuješ, dívko?” zeptal se a pátravě na ni upřel své žlutozelené oči, které připomínaly kočičí.

“Alphia Karian Kvanari. A ty?”

“Rian de Arden.”

Ivainovi brzy přízemí nestačilo. S radostí se přidal k sešlosti bardů, jež si vzájemně dohazovali podněty pro další a další písně a variace. Brnkal s nimi tu v halasném souzvuku, tu ve vícehlasých obměnách. Ale ani to mu nestačilo.

Ve druhém poschodí – které hospoda zvenku neměla – se zjevně nacházely pokoje. Ale schodiště vedlo ještě výš. Do zcela jiného, nezvyklého prostoru.

Strop nahrazovala vzdálená, tmavě modrá klenba podobná obloze. Místností, jejíž stěny bard nikde neviděl, se vznášela oblaka. Na některých cárech mraků seděla v kroužku skupina prazvláštních bytostí. Byl zde muž v temném hávu, s černočernýma očima, vedle něj druhý, který byl tvořen živoucím ohněm. Třetí se podobal jen siluetě ze světla, čtvrtý měl v ruce trojzubec a jeho oči byly jako neklidná hladina moře, na níž si hrají odlesky slunce. Nejen smrtelní a dlouhožijící přicházeli ke Třem liškám…

Ivaina si nikdo nevšímal. Bard si okamžitě všiml muže, který seděl stranou, zamyšleně hleděl do prázdna a tiše rozechvíval struny zlaté lyry.

Ivain se v uctivé vzdálenosti vyhnul kruhu rozmlouvajících bohů a usadil se u nohou hráče na lyru. Bůh se nepřítomně usmál. Nevyháněl Ivaina. Nechal ho hltat každý tón a každý útržek melodie – tiché, tklivé a božsky krásné…

Noc co noc nacházeli Hwarnijové na svém putování útočiště U Tří lišek. S božsky inspirovaným Ivainem nebylo k vydržení. Za chůze hrál a zpíval tak krásně, že jeho druhové často přidávali své od dětství cvičené hlasy a po stezce spíš tančili než šli, protože nádherné hudbě nemohli odolat.

Krajina se měnila, až se stala zcela známou, obvyklou a milou očím Hwarnijů. Družina prošla kolem vodopádu a skály s neviditelným železným stromem. Čím blíž byli Arce, tím více se snažili spěchat. Víc než namáhavé putování je tísnila nejistota a obavy. Rozhovory umlkaly a nakonec i Ivain ztichl.

Zbývala jen poslední část cesty. Lesem, kolem jezera, k jednomu z arkinských mostů.

“Někdo tu je,” řekl Khóruin šeptem ostatním. Jeho válečnický instinkt ho varoval. Ve vzduchu viselo napětí cizí přítomnosti.

“Je jich tu víc,” opravil ho Hagias.

“Jsou to nepřátelé,” dodala Vathila stísněně. Vnímala zlý úmysl sálající z okolí.

Náhle na cestu vystoupily tři postavy. Byli to snědí muži, oblečení jen v kalhotách, divných botách se špičkou otočenou nahoru, ozdobeni měděnými šperky. První z nich nesl kopí. Hagias se zastavil, družina za jeho zády zůstala také stát.

První z divochů cosi zavolal hrubě znějícím jazykem, jemuž Hwarnijové nerozuměli. Pozvedl kopí a zabodl je do země. Pak všichni tři cizinci zmizeli v lese.

Hagias pomalu přešel ke kopí. Vytrhl zbraň ze země a jediným prudkým pohybem ji zlomil o koleno. Pak se obrátil na družinu.

“Utíkejte!” vykřikl.