Historie

Město Xalgon stálo již v dobách, kdy slavný Valarkagas byl jen osadou na skále ukryté v lesích a kdy hradby Uldaru byly dosud jen dřevěnou palisádou. Nejenže stálo, ale vedlo mocné války, které zachvacovaly Západ Qurandu před úsvitem současného věku.

Bylo to v dobách, kdy na sever od Garionu stálo starobylé město Vezan, proslulé svými zahradami, paláci, chrámy a nesmírnou mocí. Starý Vezan, jak se dnes oné říši říká, vládl většině známého světa, avšak poznenáhlu se propadl temnotě a na jeho trůn usedl služebník Zilathů. Stovky let drželi Zilathové skrze moc Vezanu prst na tepu Qurandu. Jejich setba byla vydatná a stejně tak i sklizeň: svět propadl démonickým sklonům a jen na dalekém Východě stála věčně uzavřená pevnost Gandhary, která však v té době odmítla natáhnout pomocnou ruku, jež by sahala za jejich hranice.

Jen jediné město odolávalo svůdné moci bohatého Vezanu a tím byla stará pevnost na dalekém Severu jménem Qasalgon. Stala se sídlem rebelů, kteří se vzbouřili proti tyranii Zilathů, přísahali si věrnost až za hrob a neúnavně bojovali proti nekonečným vojům Vezanu v nerovných střetech, o nichž mezi lidem kolovaly legendy, jež se vláda marně snažila zakázat. Dodnes starci v odlehlých údolích znají ony pradávné zpěvy a podnes lze slyšet jména hrdinů Qasalgonu. Zpívá se o statečném Ocelotu, moudré Carisvand, mlčenlivém Uthaenu, mocném Valmontu a mnoha dalších, ale především o jejich náčelníku, věrném Qasamikilu. Qasamikil byl zároveň králem Qasalgonu a vůdcem odboje proti tyranidě.

V čase před pádem Starého Vezanu se odehrálo mnohé, co je dnes již smrtelníkům skryto, vzdělanci se však shodují na těchto věcech: Zilathové překročili svou pravomoc a dali Azharům možnost volného tahu ve Hře. Strhla se velká bouře a bitva se vedla na zemi i na nebi, do oceánů pozemských i nebeských vstoupili maghavani a zasáhli proti flotilám Vezanu, z nebe tehdy padaly hořící vraky vezanských křižníků a dým zahalil slunce. V rozhodující hodině byl však Qasamikil sveden Zilathy a stal se ve strašlivém rituálu jedním z nich, Kosomakhem. Město Qasalgon zahalila věčná tma a obydlily je stvůry z prostorů za temnotou novu. Napořád se stalo Xalgonem, městem temnoty. V odpověď vzniklo město Sairis a řád Palladinů z popudu Qasamikilových zrazených přátel Ocelota a Valmonta, aby byla zlovůle černého města napořád střežena.

Tolik praví historie, třebaže v archivech Xalgonu a Sairis bychom našli mnohé rozlišnosti v líčení těchto událostí a málokterým učencům je umožněno nahlédnout do slov obou tradic. Současnost města je však méně dramatická; tak se alespoň zdá lidem v Siranii, pro které je Xalgon jen vzdáleným severským městem, proti němuž nikdy nestáli v otevřeném střetu. Ba dokonce někteří obchodníci a studenti čar jej navštívili a vrátili se v pořádku domů, kde vyprávěli o jeho mnohých divech.

Závěrem dlužno zmínit jedno rčení, v Xalgonu oblíbené: „Všechna slavná města Qurandu mají velkou minulost – jen Xalgon má však i budoucnost!“ Astrologové v Sairis však mlčí, mají-li toto tvrzení vyvrátit. Je pravdou, že málokteré město je tolik otevřené budoucnosti, jako Xalgon, snad jen Sairis. Mnozí ale cítí, že zatímco nasměrovanost Xalgonu do budoucnosti je součástí jeho přirozenosti, u Sairis je tomu jen z donucení – ze snahy být vždy připraven, až nadejde den, k němuž obě města spějí.

Město

Noční život 

Xalgon je město z čediče a obsidiánu, jeho barvami je fialová a černá a jeho dnem je noc. Město skutečně žije v noci a spí ve dne, což je umožněno pomocí umělého osvětlení, speciální technologie, kterou město vyvinulo již před staletími ve spolupráci s Mantrinem. Noční Xalgon je nezapomenutelným zážitkem – jeho sevřené ulice pulzují životem, v pouličních lampách září zelenobílé krystaly a na všech chrámech i krámech svítí a blikají různobarevné symboly a nápisy. Pokud vystoupáme na některou z vyhlídkových věží, spatříme pod sebou blikající moře barev, vzdáleně připomínající jakousi pozemskou duhu. Nad městem se do noci tyčí vysoké věže a báně chrámů démonických pánů, zábavních center, výzkumných ústavů černé magie a bankovních institucí.

Architektura 

Xalgon si po věky vypěstoval řadu tradičních prvků. Kromě výše zmíněného nočního života patří mezi speciality nezaměnitelná architektura, která se vydala svou vlastní vývojovou drahou. Zatímco nejstarší kamenné budovy patří do období Starého Vezanu a jejich typickým rysem je nabubřelá zdobnost, která v době úpadku říše připomínala spíš rakovinné bujení ornamentů inspirovaných makabrózní estetikou hnijících pochoutek ze záhrobní hostiny a erotickými dimenzemi vyhřezlých orgánů milenců obětovaných uprostřed milostného aktu na oltáři bohů zmaru, tak později došlo k výraznému posunu a vybudování vlastní estetické tradice.

Specifikem klasické xalgonské „gotiky“ jsou závratné vertikály připomínající ztuhlé vodopády černého čediče, v nichž se rozevírají štíhlá okna zdobená jemnou duchovitou vitráží křišťálových fialek a leknínů. Budovy tohoto klasického období jsou bez ohledu na jejich temné zázemí považovány za jeden z vrcholů světové architektury a podnes patří ke slohu, v němž se staví všechna sídla Řádu xalgonských rytířů.

Tato architektura rovněž proslula bezohledností své estetiky, která jednoznačně vítězí nad účelností – stavba budov v tomto slohu je nesmírně nákladná záležitost a většina vnitřního prostoru není věnována obyvatelným či užitným prostorám, ale spíše dlouhým melancholickým chodbám, nekonečným běhům schodů s mnoha odpočivadly a obřím sálům topícím se v chmurném šeru. Vnitřní obložení z vyleštěného fialového mramoru a žuly vyzařuje ledové vlny odcizení, které se zarývají hluboko pod kůži. Většina místností je navržena záměrně tak, aby působily bezútěšným až hrozivým dojmem. Důležitou součástí vnitřní výbavy jsou rovněž gigantické sochy zobrazující scény bolesti, ztráty, kosmické hrůzy a nekonečně marného hrdinství.

V reakci na tento sloh, který sice dokonale odpovídá psychologii démonických pánů a xalgonských rytířů, málo ale prostému obchodníkovi nebo třeba i rarachovi z prvních podsvětních dimenzí, vzniká sloh, kterým se doposud ve městě staví, třebaže odborníci v něm rozlišují celé desítky epoch. Jeho materiálem je ocel, sklo a obsidián a jedná se o odvážné stavby skulpturálního charakteru, které do značné míry využívají pokrok v magii a technologii. Některé ze staveb tohoto druhu mají přímo dynamickou povahu, tj. jsou pohyblivé a periodicky se přestavují. Vrcholným dílem tohoto druhu je pak děsivé Horologium.

Hostince 

Ve městě je velké množství zájezdních hostinců vysoké úrovně, které poskytují ubytování bohatým cestovatelům z dalekých krajin. Je téměř zatěžko hovořit o „hostincích“ a o „cestovatelích“, protože skutečnost je poněkud jiná: cestovatelé často v Xalgonu pobývají celá léta a hostinec (xalgonsky dib’al) zpravidla poskytuje určité apartmá svému zákazníkovi po dobu několika měsíců. Je zvykem po čase vždy své bydliště změnit a dib’alan, „hostince“, tomuto zvyku vycházejí vstříc rozmanitostí svých poloh a pestrostí specializace a výbavy, které svým hostům poskytují. Pobyt v dib’alan nakonec upřednostňují i mnozí starousedlíci a známo je mnoho případů staré šlechty, kde mladý dědic po smrti svých rodičů prodává rodové sídlo zbohatlému obchodníkovi a sám zahajuje pohodlný a nenáročný život věčného hosta.

Horologium 

Chrám Boha Požírače tvoří gigantické centrum Xalgonu a je jeho nejvyšším bodem a nejvýznamnějším svatostánkem. Původní Horologium bylo postaveno před více než sto lety Lundirem Alaronionem, ale několik let nato bylo při velké bitvě uprostřed města těžce poničeno. Dlouhé roky leželo v troskách, ale pak bylo obnoveno ve své slávě.

Jeho původní děsivý účel, který závisel na zvláštní konstelaci hvězd a životní síle stavitelově, už nebylo možné obnovit, stále však slouží jako mohutný zdroj magické síly a náboženské centrum města.

Obyvatelé

Obyvatelstvo Xalgonu je neméně pestré než je tomu v případě Sairis. Každý den do Města Temnoty přichází z Qurandu i odjinud celé zástupy návštěvníků a mnozí se brzy stávají i stálými rezidenty. Přesto můžeme hovořit o několika skupinách tradičních obyvatel.

Xalgonci

Většina Xalgonců má svůj původ v bezbřehém míšení ras, které probíhá v hranicích města, přesto existuje cosi jako typický Xalgonec: černé vlasy, tmavší pleť, ostré rysy a zapadlé oči. Některé rody si doposud podržují svoje tradice a žijí v ghettech ve společnosti etnicky blízkých. Existují rody, které doposud uchovávají pokrevní linii potomků Vezanu, existují rody, které uchovávají svůj původ z Kaalu Charmat a jsou rody, které uchovávají svůj původ z Temných Elfů. 

Šlechta

Šlechta na rozdíl od lidu výrazně pečuje o své pokrevní dědictví a jen málokdy se uchyluje ke sňatkům mimo vymezené rodové pořádky. Důvod je prozaický – hlavní staré rody, které doposud přežívají, jsou nositeli tzv. Rysů, což jsou zvláštní schopnosti uchovávané v krvi čistokrevných. Čím je rodová krev řidší, tím slabší je Rys a tím níž je potomek v rodové hierarchii. Jsou tři starobylé rody, které se mohou pyšnit Rysem ve své krvi – baronský dům vezanský, vévodský dům xalgonský a hraběcí dům falaský. Mimoto existují ještě další šlechtické rody, které však, ačkoliv jsou starobylé, bohaté a vážené, přesto postrádají ve své krvi Rys. Ve snaze dosáhnout stejné pověsti, jako tři zmíněné domy, věnují tyto rody mnoho úsilí na vzdělání a výcvik svých dědiců. Málokdy však mohou soupeřit s mocí Rysu. 

Démoni

Město Xalgon obývají již po tisíciletí rovněž bytosti z rodu démonů. Rody démonické šlechty obývají starobylé paláce ve městě a z pohledu mnohých jsou to právě oni, kdo tvoří nejaktivnější složku obyvatel, pokud jde o inklinaci k vládě, ale i k vývoji magie a městské kultuře. Bohatí démoničtí páni, kteří mají své širé statky ve vzdálených pekelných sférách, slouží často jako mecenáši a podněcovatelé kulturního vývoje města. Mnozí démoni se také věnují umění a literatuře a přinášejí lidem neustále něco nového.

Nemrtví

V roce 588 siranijské éry došlo k přelomové události: oficiálně byla uznána plná práva nemrtvým obyvatelům města. Diskriminované menšiny upírů a nemrtvých mágů přijali tento edikt s pochopitelným nadšením a dodnes je onen jarní den, nazývaný „den vstávání z mrtvých“, státním svátkem. Nemrtví se brzy zapojili do městského života a stali se platnými a produktivními členy společnosti. 

Řád Xalgonských Rytířů

Xalgonští rytíři slouží jako ochránci města a strážci pořádku v jeho zdech. Málokdo si podržuje takovou autoritu jako právě oni. Obyvatelé si velice dobře uvědomují, že jen díky nim město dosud stojí, neboť právě rytíři tohoto řádu již mnohokrát stáli jako poslední linie obrany města a platili svými životy za to, aby město mohlo stát. Jsou známí svou chmurnou rozhodností, svou statečností a znalostmi čar a kouzel. Jejich hlavní kapitula stojí nedaleko městského centra.