Promrzlé perutě,
pod skálou najdou tě,
nezbývá sil.
Bytostem prokletí,
sladký sníh zhořkne ti,
jak Osud ke smrti předurčil.

Osamocený muž v bílých kožešinách bruslil ledovým kaňonem. Vzduch mu svištěl kolem tváře a vrhal proti němu sněhové vločky. Neznámý si přitáhl své kožešiny blíž k tělu, aniž by ztratil rychlost. Za mnohé vděčil tomu, že se jako jediný dokázal pohybovat po Kaalu-Charmat. Obratně projížděl touto nejpustější končinou severních plání. Hledal cokoliv neobvyklého, co by mohl snadno odnést – a draho prodat.
“Kdo půjde do Kaalu-Charmat, přijde o brusle.” Toto bylo vštěpováno dětem z chirbetů skoro dříve, než dovedly mluvit. A tím bylo dáno vše. Jenže on si tuto poučku nějak nevzal k srdci…
Zahlédl pohyb. Vířícím sněhem k němu běžel černý pes. Muž věděl, že to zvíře musí patřit šamanovi, protože jinak se na ledu kromě bílých levhartů nedokázalo pohybovat žádné čtyřnohé zvíře. Vydal se za psem, který zběsile skákal a zjevně se snažil přilákat pozornost neznámého člověka.
Mezi popraskanými skalisky z ledu, která se tyčila z bělostné záplavy, seděl schoulený člověk v rudém. Obchodník nezaváhal. Mrtvý šaman by u sebe mohl mít mnoho užitečných věcí.
Muž v rudých kožešinách se ztěžka zvedl. Musel se přitom opřít o svou hůl ichram. Obchodník byl na okamžik tak překvapený, že málem zapomněl zareagovat, když mu šaman podal ichram na pozdrav. Rychle se ale vzpamatoval, uctivě se šamanovy hůlky dotkl a symbolicky mu nabídl svou v odpověď. Všiml si, že “zmrtvýchvstalý” má asi potíže – kostěné brusle na jeho nohou byly úplně obroušené “ostrým ledem” Kaalu-Charmat. Obchodník na něj udiveně pohlédl. Ten muž zde čekal na smrt. Bez bruslí by se nikdy do svého chirbetu vrátit nedokázal.
“Odkud jste se sem vypravil, haugi? Mohu znát Vaše jméno? Lidé se do Kaalu-Charmat, bohové ať tuto pustinu zatratí, tak často nevydávají. Já jsem Saevus, obchodník. Jistě už jste o mně slyšel,” začal vyjednávat.
“Slyšel. Jsem Horev, vyjel jsem z chirbetu na západ odtud,” odpověděl muž. Jeho mluva jasně potvrzovala autoritu i výjimečné postavení.
“Aj, aj, dlouhá cesta, haugi! U Vorakchora! Ani k východnímu byste se takhle nedostal a ten je mnohem blíž!” řekl Saevus. Haugi mlčel. Pochopil, že je odkázán na obchodníkovu pomoc. Už o něm skutečně slyšel, ten muž byl proslulý svými bruslemi, které ani Kaal-Charmat nedokázal obrousit a zlámat. Saevovým tajemstvím totiž byly brusle z toho nejvzácnějšího materiálu na pláních severu – z kovu.
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Ticho, vyplňované jen kvílením větru, se začínalo nepříjemně prodlužovat.
“Tak, co hodláte dělat?” zeptal se Saevus. Až když po něm šaman střelil nepříliš přívětivým pohledem, si obchodník uvědomil, že se poněkud odklonil od povinné úcty.
“Pomůžeš mi dostat se do východního chirbetu,” oznámil Horev chladně.
“Se ví, se ví… ehm, ehm… tedy samozřejmě, samozřejmě, že ano,” odvětil Saevus s využitím předstíraného kašle jakožto mezihry. V duchu se zapřísahal, že už si bude dávat podstatně větší pozor, aby v řeči takhle hloupě neuklouzl. A ještě dvakrát za sebou. Věděl, že teď ho šaman potřebuje, ale za jiných okolností by se mu příliš nechtělo nést následky své nezdvořilosti. Tradice žádala, aby všem šamanům byla prokazována náležitá úcta.
O chvíli později bruslili oba muži k východnímu chirbetu. Saevus se ukázal jako navýsost prozíravý – v torně měl ještě jedny kovové brusle “pro každý případ”. Bílou planinou je následoval klouzavými skoky šamanův černý pes. A z mrazivého nebe sledoval svého pána sněžný orel.
Ač cestovali společně, bylo vidět, že oba odvážlivci, kteří unikali z Kaalu-Charmat, jsou osamoceni. Více osamoceni než dravý pták ve výšinách nebo levhart na lovu na ledových pláních. Sami se svými myšlenkami v hukotu sílící vánice.
Horev věděl, že zklamal. Svou zkoušku zasvěcení, průchod Kaalem-Charmat, nedokázal splnit. Je a zůstane jen pouhou polovinou šamana.
A přesto byl vyveden z náruče smrti. Ale jen proto, aby mu bylo ponecháno vědomí, že nemá, čím by svou záchranu oplatil a vykoupil tak alespoň zčásti svůj život. Jako opravdový šaman by takto neuvažoval, ale teď když cítil, že se nemůže spolehnout na svoje schopnosti, musel s lidmi začít jednat jako obyčejný člověk. Tušil, že Saevus se mu zrovna nechystá situaci ulehčit.

Narha byl dobrým strážcem. Věděl to nejen on, ale i lavach, rada chirbetu, která muže pro stráž vybírala. Narha měl více než dobré oči, a tak hlídkoval na nejvyšším místě chirbetové skály. Ta sice nebyla vyšší než dvacet lidských výšek, ale přesto se tyčila z okolních plání jako daleko nejvýraznější útvar. Bylo odtud vidět daleko do rovin, ale to by neznamenalo nic bez dobrého pozorovatele. V bystrosti zraku se Narhovi nevyrovnal žádný z lidí a předčili ho jen dva z šamanů, s nimiž se setkal, a draví ptáci, co obývají oblohu. Narha vykonával svou práci velmi pečlivě. Sledoval pláně táhnoucí se od horizontu k horizontu a v chirbetu proto věděli až s třídenním předstihem, kdo přijde na návštěvu. Narhovým nejdůležitějším úkolem ale nebylo sledovat pohyby lidí, kteří byli na rovinách beztak výjimkou, nýbrž podle změny barvy ledu určovat místa, kde se usadila mana. Večer pak obvykle vysílal daným směrem skupiny sběračů. Dokázal však ještě mnohem více: viděl i šelmy daleko na pláních, manou se živící timahgy, hejna ptáků, jež mnohdy dosahovala takových rozměrů, že připomínala ledová oblaka. Podle těchto shluků se pak dalo určit rozsáhlé ložisko many, i když se nacházelo skryto za obzorem.
Narha také věděl víc než jiní lidé – hodně cestoval a mnohé poznal. Kdyby byl býval vybrán, mohl by se stát šamanem. Narozdíl od prostých lidí z chirbetu dole mu obzor nekončil tři dny cesty odtud. Věděl, že nepříliš daleko na jihu leží zapovězená krajina Kaalu-Charmat, oblast věžových horstev. Věděl také, že když cestovatelé vyrazí na sever, směrem ke straně půlnoční, teplota ještě klesá, ale hlavně jsou dny šedivější a noci světlejší, až nakonec není žádný den ani noc a slunce, daleké a chladné, jen nejistě bloudí po obzoru.
Toho dne bylo sychravo a podmračeno. Vysoké oblačné řasy na obloze vytvořily jednolitou masu, z níž čas od času spadlo pár vloček. Narhův dokonalý zrak ale pronikal i skrze mlhu a šero a snad jen veliká bouře by ho dokázala oslepit. Ale ani ty nejdivočejší šelmy by nedokázaly napadnout chirbet při sněhové smršti.
Nad pláněmi se zvedal vítr a napětí bylo zřetelně cítit ve vzduchu. Narha čekal vánici. Rozhodl se naposledy pečlivě prozkoumat obzor a pak zajít do kryté jeskyně, odpočinout si a přečkat bouři v teple. Otočil se, jak bylo jeho zvykem, nejdříve ke straně půlnoční a prohlédl mlhy severu. Ani známka pohybu, kromě nezřetelného sunutí oblačných mas. Obrátil svou pozornost k jihu, kde tušil v šeru se tyčící vrcholky ker Kaalu-Charmat. “Nebezpečí přichází z jihu,” učili ho dědové a on tomu docela věřil.
Najednou se zarazil. Na pláni, na hranici rozpoznatelnosti zahlédl pohybující se skvrnu. Přimhouřil oči. Šero jako by roztálo, skvrna se změnila ve dvě tečky, dvě tečky ve dvě postavy rytmicky pohybující jemňounkými údy. Narha se zamračil. Přestože tvary rozeznával velice dobře a pohyby ještě lépe, na takovou dálku a při takovém osvětlení se mu nedařilo rozpoznat barvu oblečení. A zrovna tu potřeboval pro potvrzení svojí domněnky. Byl totiž přesvědčen, že se musí jednat o dva šamany. Možná mistra a žáka, nebo dva spoluučně, kteří byli složit zkoušku v Průsmycích zapomenutí.
Podle zkušenosti odhadl, že jsou asi dvacet hodin vzdáleni, pokud jsou šamani a spěchají, mohou tu být už za šest hodin. Pokud nespěchají, nebo je jeden z nich starý, nemocný nebo žena, tak tu budou za den a noc a něco. Pokud sem vůbec míří…
Z počítání ho vytrhl ledový náraz větru. Narha spěšně prohlédl obzor a zašel dovnitř.