A modré stuhy přes nebe napnuté,
upomínkou jsou tulákovi,
jenž vyrazil do světa,
hledaje cosi, co není v moci cest.

Cesta pláněmi končila. Před poutníky se začaly zvedat ledové skály – vstup do Kaalu-Charmat. Nikomu nebylo jasné, jak daleko mohou dojet a co udělají, až této hranice dosáhnou.
Vrzání popruhů, namáhavý dech a zpěvný pískot bruslí přehlušoval jen všudypřítomný severský vítr, který jako neúnavný pastýř hnal před sebou hejna sněhových vloček, jindy zas jako otrokář švihal svým mrazivým bičem do tváří odvážlivců. Byl věčný a nezastavitelný, rodil se mezi hvězdami a pronikal puklinami až ke žhavému jádru světa. Byl jediným pravým bohem severu, ztělesněnou mocí, jen na něm záleželo, zdali přijde vánice, zda mraky zakryjí nebe nebo bude svítit slunce.
Saevus se vynořil z hlubin svých myšlenek více než zmaten. Nebyl zvyklý se příliš zamýšlet, cosi ho znepokojovalo. Jistě to nebylo jen vlivem okolí, byl na svých cestách uvyknul na ledacos a ani chmurný majestát Kaalu-Charmat ho nepřiváděl do přílišného vytržení. Možná to bylo přítomností dvojice bardů, usoudil, když mu nahrbená postava Threpsuaklova vbruslila do výhledu. Mají v sobě jakési kouzlo, ačkoli určitě ne to šamanské.
Obchodníkův pátravý pohled našel rudě oděného cestovatele, který se, jak se zdálo, již nehrbil tak jako za dnešního úsvitu. Jakoby mu z ramen odplývala nějaká tíha. Tíha, kterou si Saevus domýšlel. Ve skrytu byl přesvědčen, že šamana trápilo selhání v Kaalu-Charmat. Jenže z toho by se Horev tak rychle nevzpamatoval. Přestože bylo zvykem neprojevovat city, jakési symbolické vyjádření bylo téměř podmínkou – symbolický pláč či držení smutku. Účelem však především bylo zakrývat skutečné pocity. Možná, že šamana trápí něco jiného, znejistěl nakonec obchodník. Nejistota je nepohodlný pocit a Saevus se rozhodl tento problém vyřešit tak, že na něj zapomene.
Svoji pozornost obrátil k cestě. Skupinka nabírala ještě větší rychlost a provázena jekotem namáhaných bruslí zajela dlouhým obloukem do kaňonu, štěrbiny mezi dvěma ledovými masivy. Všechny zvuky se náhle mnohonásobně zesílily ozvěnou. Pískot bruslí a hukot větru, který si venku téměř neuvědomovali, je zde přímo udeřil. Jeden z bardů, Saevus nepoznal který, se leknutím zapotácel a slabě vykřikl. Ten výkřik se odrážel od stěny ke stěně, od výběžku k prasklině, a změněn v démonické zakvílení provázel skupinu ještě hodnou chvíli.
Nezastavili se. V takové rychlosti ostatně lze člověka zastavit jen velmi obtížně, a většinou to má pro dotyčného poměrně nešťastné následky.
A toho, že je před nimi přes celou šíři kaňonu vydlabaný led, si všimli příliš pozdě.
Zmocnilo se jich zděšení.
Bardi se pokoušeli odvrátit nevyhnutelné. Ačkoliv byli dost obratní, nepodařilo se jim viditelně změnit rychlost.
Hůlky ichram, kterými se pokoušeli brzdit, jim vylétly z rukou a oni se neodvratně blížili k trhlině. Šaman nejdříve zahnul ke stěně a pokoušel se ztratit rychlost v návějích sněhu, ale vida, že to nemá kýžený výsledek, přebruslil zpět doprostřed kaňonu. Odhodil ichram a nakrčil se, rukou si kryl hlavu, připraven ke skoku.
Saevus ho napodobil, doufaje, že Horev ví, co dělá.
Oslnivě bílá tříšť se blížila ohromující rychlostí. Bardi a obchodník křičeli strachem. A pak přišel náraz.
Otáčející se těla s sebou strhávala mračna sněhu a střepy ledu, křik získal zabarvení bolesti. Saevus dávno zapomněl, že má sledovat, jak skočí Horev. Cítil, jak si s ním pohrává setrvačnost. Pevně zavřel oči.
Bolestí ztratil vědomí a taktéž bolest byla to, co ho přivedlo k sobě. Zasténal. Byl přesvědčen, že je mrtev, a tak se raději nehýbal, protože zrovna to mrtví zásadně nedělají. Teprve když mu zkroucená poloha začala být opravdu nepříjemná, rozhodl se uvést tělo opět do provozuschopného stavu. Opatrně se pohnul. Tolik se ale bál, že se ozve bolest z nějaké zlomené končetiny, že když se nic takového nestalo, vyskočil úlekem na nohy. Rozhodl se, že se dál zkoumat nebude, jinak by mohl nějaké zranění najít.
Raději se rozhlédl. Horev stál u kraje vydlabané oblasti a zkoumal ji. Led tam totiž náhle končil ve své hladkosti a rovnosti – byl čímsi, nebo kýmsi, rozdrcen a rozlámán, takže vytvářel pruh přes celou šíři kaňonu, dlouhý asi čtyřicet ichramů. Ujistiv se, že bardi sedí opodál a na první pohled jsou celí, soustředil obchodník svoji pozornost na věci, které při divokém pádu opustily útulné prostředí jeho torny. Zrovna uprostřed pátrání po hůlce ichram ho překvapilo Horevovo zvolání:
“Rychle, sem, Saeve, Threpsuakle!”
Šamanův hlas měl v sobě nepříjemnou naléhavost, která obchodníka téměř donutila upustit od hledání. Ale majetek je majetek. Saevus zrychlil krok a odkopával kousky ledu. Konečně za jedním slušným valounem našel stopy padajícího předmětu: rozhrnutý sněžný poprašek. Hbitě hůlku vyprostil. Jeho návrat provázelo netrpělivé volání:
“Saeve!” Tentokrát z úst Threpsuakla.
“Pojď sem, rychle!” pobízeli ho, jakmile se vynořil zpoza balvanu. Konečně dospěl k vyděšeně vypadající trojici.
“Podívej se na ten okraj, tady, kde končí sjízdný led: vidíš stopy po drápech? Myslím, že dokonce víš, o jaké zvíře jde, že?” obrátil se na něj Horev. Saevus se zděsil:
“Není možné! Levharti jsou až hluboko v Kaalu-Charmat!” Další námitky zdusil šamanův pohled a tiché oznámení:
“Vidíš totéž, co já.”
Dalších řečí nebylo třeba. Všem bylo jasné, že musí co nejrychleji pryč.
Běh přes nerovnou plochu ale nebyl nic příjemného ani jednoduchého. Saevus se několikrát natáhl jak široký tak dlouhý do ledové tříště.
Podezřele brzy se začalo ozývat z okolních puklin hladové vřískání sněžných levhartů. Byli si téměř jisti kořistí. Na třiceti ichramech jim nikdo neunikne. Šaman se zastavil.
“Tohle nelze. Musíme zastavit. Neutíkejte!” zvolal. Krátce se zamyslel. Když se kolem něj seskupili, promluvil:
“Usilovně si představte, že jste sněžní levharti. Vím, že to zní bláznivě, ale musíte poslechnout. Jen tak se můžeme zachránit. Musíte si podobu šelem úplně vybavit v mysli, představte si, že vám do těla proniká levhartí duch. Chovejte se jako velké kočky – při chůzi vypadejte obezřetně, jako kdybyste se také trochu vlnili, představte si to!”
Saevus se horečnatě snažil ve své neposlušné mysli vyvolat obraz levharta. Šlo to těžce, zvláště při pomyšlení, že spousta zcela reálných vzorů tohoto obrazu se toulá někde okolo.
“Nesmíme běžet, musíme jít levhartí chůzí, jako oni. Buďte jako oni. Buďte chvíli zvěří. Vaší jedinou touhou je přežít. Jste levharti, cítíte každým coulem svého těla, jak vás naplňuje duch šelmy. Nyní jste levharti,” deklamoval šaman. Jejich mysl byla ukolébána jeho sugestivním hlasem. Skupinka se začala pomalými kočičími kroky sunout ke vzdálenému okraji vydlabaného území.
Saevovi zastřel mysl šedý závoj, vše bylo jako ve snu. Cítil, jak se jeho dlouhé chlupaté tělo líně protáhlo, zamával výstražně ocasem a zívl. Rozhlédl se okolo sebe. Další tři z jeho smečky byli už trochu napřed. Učinil pokusný skok dopředu. Naplněn kočičí hravostí strčil prackou do ledového úlomku a doběhl ke skupině.
S údivem pozoroval vedoucího levharta, který se chvíli zdál být přikrčeným dravcem, chvíli člověkem. Saevus zapomněl svoje jméno, bylo nepotřebné. Cítil, že patří k těmto třem. Ten kocour vepředu byl dobrý vůdce a ten druhý byl zase silný už od pohledu. Zbytek cesty strávil úvahami nad posledním členem smečky: kočkou, která mu tak svůdně vrtěla ohonem zrovna před nosem.
Ze soukromých levhartích fantazií se probral, až když mu tlapy narazily na okraj hladkého ledu. Na tlapách měl z nepochopitelného důvodu přivázané brusle. Potřásl hlavou. Co to je za nesmysl? Rozhlédl se a uviděl vážnou Horevovu tvář.
“Prober se, Saeve. Musíme vyrazit na další cestu,” promluvil šaman. Všichni čtyři, ještě trochu otupělí, se pomalu odrazili a teprve skřípot bruslí je probral do skutečného světa. I když po téhle zkušenosti, pomyslel si Saevus, si tou skutečností nebudu už asi nikdy jistý. Spolu s lidským vědomím se k nim navrátil i strach a náhlý zrazený řev šelem za zády z něj učinil přímo paniku. Byli teprve dvacet ichramů od okraje ledu, když na něm uslyšeli klapot a skřípění dravčích drápů. Levharti se nehodlali vzdát své kořisti. Cestovatelé nemohli dělat nic jiného, než co nejúporněji bruslit a doufat, že se žádní levharti neukryli někde vpředu.
Po dlouhých minutách napětí, strachu a dřiny bylo jasné, že uniknou. Levharti jsou sice schopni jistého omezeného klouzavého pohybu po bříškách tlap, pokud zatáhnou drápy, ale bruslím, pokud jich užívá někdo, kdo na nich strávil většinu života, se nemohou vyrovnat.
Pokračovali největší možnou rychlostí ještě dlouho potom, co za sebou uslyšeli poslední nenávistné zavřeštění. Časem nakonec zpomalili, protože jim v paměti zůstal důsledek vysoké rychlosti předtím.
K Horevovi se vrátil jeho pes. Zvíře vycvičené šamany nemělo problém s včasným zastavením a utéci před levharty pro něj proto nebylo nijak obtížné. Zaschuela ale nepochybovala, že kdyby je šelmy dostihly, pes by se vrátil, aby chránil svého pána.
“Tu díru v ledu snad neudělali levharti?” zeptal se udýchaně Saevus haugiho, který jel se Zaschuelou kousek před ním.
“Ne, způsobili ji červi – ta odporná stvoření, co hlodají hluboko pod ledem a živí se manovými nánosy minulých věků. Tady hlodali příliš a led se popadl. Někteří červi možná byli rozdrceni a levharty přivábil pach smrti.”
“Takže to nebyla past?” zeptala se z druhé strany Zaschuela.
“Kdo ví? Levharti musí být velmi lstiví, jinak by se na ledových pláních a v průsmycích neuživili. Ale propadlinu sami nevyrobili. Byla to spíš náhoda.”
Saevus mlčky přikývl, Zaschuela se na Horeva usmála.
Kaňon se rozšiřoval. Teď byli v Kaalu-Charmat.
Saevus se najednou rozjel stranou. Mezi skalami leželo tělo, zpola zaváté sněhem. Obchodník otočil ichramem mrtvého tváří k nebi. A málem se mu zastavilo srdce. Muž, který zde ležel, neměl kosti. Jeho tělo bylo znetvořené a zhroucené do sebe. Vlastně už ani nebylo lidské – na jedné ruce, z níž sklouzla rukavice, nebyly prsty, byly srostlé k sobě. Rty také. Uši jakoby přirostly k hlavě. Něco se snažilo přeměnit toho člověka k obrazu svému. A výsledkem byla smrt. Baoth.
Ostatní se blížili. Saevův instinkt ho nutil, aby se otočil, vykřikl varování, zamával na své společníky, zadržel je… a uchránil prokletí. Ale obchodník se nepohnul. Místo výstrahy jen sklopil hlavu a znovu pohlédl na tělo. Mrtvý byl oblečen v rudém – šaman na cestě za Posláním.
“Baoth,” vydechl Threpsuakl v hrůze. Zaschuela se vyděšeně zachytila Horevovy paže. Ani si svůj čin pořádně neuvědomila, hledala jen oporu před strachem, který ji zachvacoval. Šaman si jí nevšímal. Jeho zrak padl na kostěnou šamanskou flétnu, která ležela na ledu tak, jak vypadla mrtvému z ruky. Pozvedl ichram a jediným úderem píšťalu roztříštil. Pak pohlédl k nebi. Zahvízdal jasnou ostrou melodii, která jakoby získala vlastní život a vznesla se k obloze. Splynula s nářkem větru v mnohohlasý žalozpěv beze slov. A pak přišla odpověď.
Na obloze se objevila silueta ptáka. Pak se k němu přidal další. Kroužili. Lidé na zemi je fascinovaně sledovali. Přilétli další dva dravci. A potom ještě jeden. Pomalu se ve spirálách snášeli dolů. S hvízdáním větru se mísil jejich žalostný křik. Přilétali další a další. Brzy jich byly snad desítky. Tvořili bílý vír z křídel a zobáků, který neustále klesal. Vypadali jako vločky nesené nějakým podivným vzdušným proudem. Slétali dolů a usedali na tělo mrtvého šamana. Po chvíli, která se zdála nekonečná, celá mrtvola zmizela pod záplavou peří. Na přihlížející lidi se dívalo množství korálkových černých očí, ptáci tloukli křídly, nebylo možno ani odhadnout, kolik jich vlastně je. Potom si teprve strnulí lidé uvědomili, co ptáci dělají – nespočetné zobáky trhaly maso bez kostí. Drápy se zbarvily krví. Nebo to možná byly jen rozervané kožešiny. Když ptáci odlétli, nezůstalo na ledu nic.
“Tak sníh a vítr přijmou, co jim náleží,” řekl haugi. Teprve pak si uvědomil, že se ho Zaschuela drží. Nepodíval se na ni. Jen vzal jemně její ruce do svých. Pak od ní ustoupil a bez ohlédnutí pokračoval v cestě.