Kde na severu ústí hor,
dýchá světu chladným dechem,
chladnou cestu pro mrak jasu ledovém.

Drobně sněžilo. Vločky se snášely mezi skály a usazovaly se poutníkům na tvářích a v záhybech oblečení. Na pláních možná zuřila bouře, ale v Kaalu Charmat vládl klamný klid. Všichni mlčeli. Následoval je stín. Kam teď? Pospíchat dopředu? A proč vlastně, když stejně nelze utéci? Vrátit se? Zůstat stát? Měli pocit, že se mezi nimi pohybuje nehmotný přízrak, následuje je a vrací zvuky vydávané bruslemi mnohonásobnou zlověstnou ozvěnou mezi ledovými útesy.
Dvě hodiny uplynuly v tichu naplněném pouze svištěním větru a echem skal. Pak to už Zaschuela nemohla snést.
“Znal jsi toho muže, haugi? Byl z tvého řádu?” zeptala se Horeva. Bruslila teď těsně vedle něj.
“Ne, neznal jsem ho, my šamani se mezi sebou známe málo, nejsou mezi námi příliš přátelské vztahy. Ale bezpochyby byl na cestě Poslání,” odpověděl.
“Potkala ho krutá smrt – byl ještě mladý na takovou cestu. Alespoň si to myslím,” řekla. Při vzpomínce na znetvořené tělo se otřásla. Vypadla tím z rytmu bruslení a klopýtla. Horev ji ale včas zachytil a podepřel. Bok po boku pokračovali v jízdě. Vypravěčka se vděčně usmála.
Šaman si po chvíli mlčení povzdechl:
“Poslání je nejen zkouškou schopností. Závisí na něčem trochu jiném. Zatímco Saevus projíždí Kaal-Charmat jen po jeho okrajích a vyklouzne z něj, kdykoliv je to možné, šamanští učedníci se musí vydat ještě hlouběji a nějak vnitřně pochopit, co Kaal-Charmat je a co se v něm ukrývá. Pokud mají dost otevřené srdce a dojdou smíření s tímto podivným místem, ono je nezahubí. Tak si to alespoň myslím… Jak vidíš… ten muž mohl být stejně dobře připraven teď jako kdykoliv jindy, protože Kaal-Charmat je tak rozvětvený, že stačí jedinkrát odbočit a cesta, která se podle všeho zdála být správná, se změní v past. Ostrý led zničí brusle a pak… pak už toho moc nezbývá.” Zaschuela cítila Horevovu vnitřní bolest a zklamání. Tolik ho toužila utěšit. Život je přece tak krásný – a haugi vypadal, že se ho chystá zatratit. Vypravěčka pevně věřila, že vždycky je někde naděje. Měla ale zároveň strach, aby Horevovi nějakým neprozřetelným slovem neublížila ještě víc. Obávala se, že by se mohl uzavřít do svého žalu a hořkosti.
“To je krutá zkouška, vždyť hodně závisí na náhodě. Pak i ten nejlepší může zbytečně zahynout,” řekla tiše.
“Hej! Teď musíme tudy!” křikl Saevus a zničil tím případné pokračování rozmluvy. Zaschuela se po něm nevraživě ohlédla. Viděla, že obchodník odbočil k výklenku ve skále. Obrátila se, aby ho následovala. A uviděla svého bratra. Threpsuakl se díval přímo na ni a na Horeva, musel je pozorovat celou dobu… Zaschuela z jeho pohledu vůbec neměla dobrý pocit.
Saevus dorazil ke skále. Sklonil se a začal hrabat ve sněhu a úlomcích ledu. Nikdo se nezeptal, co tam obchodník hledá. Všichni jen napjatě stáli a dívali se.
“Co koukáte? To mám všechno oddřít sám? Pomozte mi s tím!” zavrčel Saevus otráveně. Byl v tu chvíli naštvaný na celý svět – právě totiž prozrazoval své největší tajemství, tajemství pohybu po Kaalu-Charmat. Ale neměl zbytí. Nedělal si nejmenší iluze o tom, že by snad v ledovém skalnatém bludišti dokázal přežít dost dlouho sám. A bez jeho obchodního tajemství by byla nedocenitelná pomoc šamana i zdatného barda ztracena. Zaschuelu by obchodník nejraději zahodil. Snad to všechno aspoň k něčemu bude, zadoufal.
Threpsuakl k němu přiklekl a pomáhal mu hrabat. Byla to nelehká a zdlouhavá práce.
“Co kdyby ses také připojil k naší společné práci, haugi?” zeptal se vzápětí bard. Šamanský titul zněl z Threpsuaklových úst téměř jako urážka. Horev neřekl nic, jen se připojil k Saevovi, aby mu pomohl odlámat kousky ledu. Zaschuela vrhla na bratra prosebný pohled, ale ten jej nezachytil. Byl skloněný tváří k zemi, viděl jen lhostejný umrzlý sníh. Hrabal rychle a vztekle, jako by bílé oblačné peří bylo příčinou jeho hněvu.
Konečně obchodník vytáhl zpod sněhu tenký plát kovu. Šaman a bard ustoupili. Saevus si kov odnesl stranou a vylovil z batohu podivný nástroj. Ostatní v tichu čekali. Nebylo slyšet nic než vítr, který se divoce proháněl stezkami Kaalu-Charmat.
Co je to za podivný předmět? tázal se v duchu Horev. Věděl, že pokud s tím chce Saevus vyrábět z kovu břity, musí to být z materiálu ještě tvrdšího, než je kov sám. Nic takového ale není! Hlavou mu vířily otázky. Při jaké příležitosti Saevus kov našel? Ukázal mu to místo někdo a daroval mu onen předmět? Nebo ho Saevus nalezl u plátů, které sem snad kdysi někdo uložil? Zvláštní náhoda… Nechtěl se však obchodníka příliš vyptávat, aby jeho rozmrzelost ještě nerozdmýchával.
Po chvíli se Saevus vrátil.
“Tady máte!” zamumlal a hodil svým společníkům k nohám tři páry kovových břitů. Kovové brusle. Bylo mu, jako by tím gestem navždycky odhazoval své tajemství – vše, co z něj činilo toho, kým byl. Nikdo nepromluvil, všem byl význam toho gesta jasný – už znali nejen způsob, jak se po Kaalu-Charmat pohybovat, ale i místo, kde se dal vhodný kov najít.
Sotva se k odpolednímu utišil vítr, Saevus se rozhodl zabývat praktickými záležitostmi. Jako je jídlo, například.
“Někdo by měl nasbírat manu. Vzhledem k tomu, že všichni máme zásoby na dně, by to bylo celkem vhodné,” prohlásil. Že by měl jít doplnit zásoby on sám, to ho ani nenapadlo. Threpsuakl se už už chystal udělat nějakou kousavou poznámku, ale přerušil ho šamanův hlas:
“Připravte úkryt a já se podívám, jestli se tady dá nějaká mana najít.”
“Půjdu s tebou, Horeve,” vyhrkla Zaschuela. Když na sobě ucítila jeho pohled, sklonila hlavu.
“Pokud ti to samozřejmě nevadí,” dodala rychle. Horev se usmál:
“Pojď.” Společně se vydali postranní stezkou. Threpsuakl za nimi zlobně hleděl. Z tohoto stavu ho vytrhl až obchodník:
“Hej! Tak mi přece pomoz! Myslíš si snad, že to zvládnu postavit celý sám? A ještě bez základů, když si haugi odkráčel – a hned tak se nevrátí.” Bard přešel závěrečnou narážku mlčením, i když usoudil, že by za ni obchodník zasloužil pořádnou ránu do zubů.
Zaschuela s Horevem odložili brusle a šplhali po nižších svazích. Šaman první. Když měla žena s lezením na některém úseku potíže, snadno jí pomohl a vytáhl ji k sobě. Najít manová semínka bylo neobvykle obtížné a bylo jich nezvykle málo. Vypravěčka nikdy takový nedostatek nezažila.
“Proč je tady many tak málo?” zeptala se.
“Mana jsou přece semínka rostlin, které se vyskytují většinou na ledových věžích na pláních nebo jen na takových místech Kaalu-Charmat, kde jsou vhodné podmínky. Například dostatek slunečního světla,” začal šaman poučovat. “Každý den vykvetou, květy zvadnou a semínka se rozlétnou, vítr je roznáší. Přes den se na ně nachytá vlhkost ze vzduchu. Pak jsou příliš těžká a klesají na zem. Ale cesty Kaalu-Charmat jsou příliš úzké, jen málo many se dostane sem, dolů. Většina končí na hřebenech,” vysvětlil ochotně.
Zaschuela pozorně poslouchala. Přikývla na znamení, že výkladu rozumí. Na tak jednoduchou příčinu by nikdy nepomyslela. Nepochybovala, že ať položí jakoukoliv otázku, Horev bude vždy znát odpověď. Jeden dotaz jí právě vrtal hlavou:
“Z čeho ty rostliny žijí, haugi? Ze sněhu a ledu?” Horev se chvíli zamýšlel.
“To je opravdu chytrá otázka. A také obtížná. I pro šamany je trochu záhadou, jak dokážou rostliny žít ze slunečního svitu a té trochy živin, které se usadí na sněhu stálým manovým koloběhem. Někteří moudří říkají, že většina květin – včetně many a různých druhů, ze který získáváme koření – využívá dlouhých, avšak nesmírně tenkých kořínků, které vedou hluboko pod led. Tam je, říká se, nesmírná zásoba živin, jež pomáhají rostlinám při růstu…” Šaman umlkl. Pravděpodobně se nechtěl před důvěřivou posluchačkou pouštět do mnohých sporných názorů, jež mezi šamany zaznívaly okolo života neuvěřitelně rychle se množících a stejně rychle hynoucích manových rostlin.
Zaschuela byla zjevně spokojena.
“Děkuji ti, haugi,” řekla a usmála se. Byla ráda, že Horev není jako ostatní šamani, kteří si všechnu svou moudrost nechávají jen pro sebe. Vypravěčka se narovnala a protáhla ztuhlá záda.
“Vraťme se. Tady v okolí už víc nenasbíráme. Snad to na chvíli postačí,” řekl šaman. Ruku v ruce sestupovali zpátky dolů.
Toho večera se jim orel ztratil z očí.
Saevus připravoval v přístřešku večeři a Horev se vytratil ven, do noci. Zaschuela si přisedla ke svému bratrovi.
“Horevův pes se nevrátil,” řekla tiše. V jejím zdánlivě lhostejném hlase poznal znepokojení.
“A?” zavrčel bard v odpověď. Když je šaman pryč, tak jsem jí najednou dobrý, pomyslel si. Nechtěl zrovna teď se sestrou mluvit.
“Jen mi to připadá podivné. Každý večer se alespoň ukázal,” pokračovala Zaschuela.
“Tak ho asi něco sežralo!” odseknul Threpsuakl. “A můžeš si jít postěžovat Horevovi!” dodal vztekle.
Zaschuela se polekaně odtáhla. Bratr s ní nikdy takhle nemluvil. Úlek se vzápětí změnil ve vztek.
“Jak si přeješ, bratříčku,” sykla a ztratila se ve tmě.
Horeva našla v závětří jedné ze skal. Seděl na studeném kameni, oči měl zavřené. V ruce držel svou šamanskou flétnu. Zůstala tiše stát. Neodvažovala se haugiho vyrušit. Ale on se k ní v příští chvíli obrátil. Než stačila cokoliv říci, promluvil sám:
“Ví o nás baoth.”
Ta věta zůstala viset mezi nimi v mrazivém vzduchu. Zaschuela zděšeně vydechla. Klesla na zem vedle šamana. Oba mlčeli, jen kdesi v hlubinách Kaalu-Charmat zaskučel vítr. Jejich dech se chladem měnil v obláčky páry. Horev vzal bardku konejšivě kolem ramen. Schoulila se a zabořila obličej do jeho rudých kožešin. Cítil, že se uvolnila, strach ji opouštěl. Věřila Horevovi. Věřila, že ji dokáže ochránit před čímkoliv.
“To tedy nebylo nejlepší,” prohlásil Saevus, sotva Zaschuela vytáhla paty. Therepsuakl se po něm nevraživě ohlédl.
“Co?” zeptal se. Saeva náhle velice zaujalo cosi v misce s chystaným jídlem.
“Přece,” řekl nezúčastněně,” poslat Zaschuelu rovnou za Horevem.”
“Já ji za tím… za ním neposílal!” ohradil se bard.
“Že ne? Tak proč si mu teď určitě hořce stěžuje – na tebe,” ušklíbl se obchodník. Threpsuakl se odvrátil. Kousl se do rtu a mlčel.
“Všiml sis vůbec, jak se tvoje drahá sestřička k Horevovi má? Na cestě jezdí vždycky s ním. A kdyby na tebe tam vzadu spadla půlka Kaalu-Charmat, Zaschuela by se sotva ohlédla,” pokračoval Saevus a vybíral přitom nenuceně vhodné koření.
“A můžeš si za to sám! Že to tak necháš!” zakončil. Threpsuakl se tvářil, že neslyší.
O chvíli později se šaman vrátil a mladá žena s ním. Posadili se vedle sebe a dali se do jídla. Zaschuela se na bratra ani nepodívala.
Uvítalo je skelné ráno. Čekala je další vyčerpávající cesta. Jak bude dlouhá a kde skončí – nikdo nevěděl. Míjeli osamělé návěje sněhu na blýskavém ledu, rozložené jako mrtvá těla podivných tvorů. Bledá popelavá obloha se nedosažitelně klenula nad labyrintem Kaalu-Charmat, odmítavá a vzdálená, a přece přítomná stejně jako naděje.
Šaman musel stále častěji užívat svého umění a tajemství flétny, aby skupinu dokázal vést dál. Zaschuela bruslila vedle něj. Na bratra se neohlížela. Raději.
Najednou se v odlescích ledových stěn mihlo něco tmavého. Zaschuela se rozhlédla. Na hranici, kde se soutěska ztrácela, seděl Horevův černý pes. Žena pohlédla na šamana. Divila se, proč haugi zvíře nezavolá, neraduje se z návratu věrného průvodce, proč mlčí. Horev se tvářil, že zvíře vůbec nevidí. Zaschuela tedy mlčela také. Horev přece určitě má nějaké vážné důvody. Horev vždycky ví, co dělá, usoudila. Přesto ale měla zvláštní, snový pocit. Jako by pes byl příliš daleko na to, aby byla naděje, že k němu kdy dojedou. Jakoby byl v kdesi v nekonečnu.
Pes se potom pohnul. Ač bruslili ze všech sil, nezdálo se, že by se k němu byť jen o málo přiblížili. Černé zvíře plavně zmizelo za zákrutou.
“To byl přece šamanův pes,” neudržel se Threpsuakl. Neodpustil si promluvit k Saevovi, jako by Horev nebyl přítomen. Obchodník pokrčil rameny.
O chvíli později dorazili k zákrutě. Všichni instinktivně zpomalili. První zabrzdil Saevus.
“Tak pes, jo? Ty se asi se svýma očima příliš nepřátelíš,” ošklíbl se a ukázal na zem. Ve sněhovém poprašku se rýsovala řada stop. Stopy podivných tlapek s drápy spojenými blánou. Threpsuakl ustoupil jako uštknutý.
“Tak co to tedy bylo? Netvrď mi, žes neviděl, co já!” zamumlal.
“Tady v Kaalu-Charmat žijí nejrůznější tvorové. Ale já, narozdíl od tebe, na vidiny netrpím,” ušklíbl se Saevus. Plynule se odrazil ichramem a vydal se na další cestu. Stopy zmizely pod rýhami jeho bruslí. Otisky obou se vzápětí ztrácely, když poprašek odvál prudký poryv větru a zůstal jen hladký led. Led, po němž skupina letěla dál, podobna ptákům, sotva se dotýkajíc země.