Šerem se plíží pocitů stíny,
snad je a snad není to znamení viny,
když mlha ukryje tváře kol tebe,
tak jako zahalí šedivé nebe,
pak spinkej, děvčátko, spi…

Zaschuela zůstala trochu pozadu. Náhle měla pocit, že kromě větru, který jí zpíval v uších, zaslechla něco jiného. Zpomalila. Naslouchala.
Pak se usmála. Ten zvuk znala velmi dobře, lépe ho mohl znát snad jenom Horev. Zvuk psích tlapek na ledu. Měkké ťap, ťap, ťap, ťap… si nemohla s ničím splést. Věděla, kolik pro Horeva pes znamená. Jemně zahvízdala, aby zvíře přilákala k sobě. Bez potíží určila směr, kterým se její čtyřnohý přítel musel nacházet. Ťap, ťap, ťap, ťap… Ťap.
Threpsuakl pohřešil sestru jako první. Vzápětí se ozvalo zakvílení prudce brzdících bruslí. Bard se okamžitě otočil a pospíchal po zvuku. Horev slyšel totéž a netrvalo mu nijak dlouho Threpsuakla předjet.
O chvíli později se Saevus náhodou ohlédl a zjistil, že je sám.
“Hej, kam se ženete?! Zešíleli jste?” zavolal za mizejícím šamanem a vypravěčem. Nevěnovali mu nejmenší pozornost.
Mezi hladkými ledovými ostrohy stála Zaschuela. Nikde se nic nehýbalo.
“Sestřičko! Co se stalo?!” zeptal se Threpsuakl a oddechl si, že ji vidí živou a nezraněnou. Žádná odpověď. Zmateně dívku objel, aby jí viděl do tváře. A zděšeně ustoupil o několik kroků zpět. Zaschuelina tvář byla zešedlá, oči vytřeštěné hrůzou. Vypravěč ji objal kolem ramen a trochu s ní zatřásl.
“Zaschuelo! Co se ti to přihodilo? Co to bylo?!” vykřikl. Odpověděl mu ale Horev:
“Baoth.”
Pak se šaman zvedl ze země, kde dosud klečel a zkoumal neporušený navátý sněhový poprašek. Kromě dívčiných bruslí tu nebyly žádné stopy. Haugi sebral ichram, který vypravěčce vypadl z ruky. Threpsuakl Horeva sledoval. A v očích měl zášť. Nebylo těžké si domyslet, proč se Zaschuela od skupiny odtrhla.
“Pojď, sestřičko, musíme odtud. Pojď,” promluvil tiše, podepřel ji a vedl pryč. Bruslila poslušně vedle něj, ale její pohyby byly jen automatickými reakcemi těla – duše byla daleko, zaplašena neznámou hrůzou.
“Prokletý šamanský pes…” zamumlal bard skrz zaťaté zuby.
S houstnoucí tmou se utábořili. Poslední zbytky slunečního světla zmizely vzápětí, překryty těžkými temnými mračny, jež se podobala mstivé pěsti oblačného obra.
Zaschuela ležela na pokrývkách a zírala kamsi vzhůru. Threpsuakl o ni pečoval a zoufale se snažil přivést její mysl zpět k sobě. Nakonec se vzdal. Nezbývalo mu než čekat. Čekat a doufat, že jeho sestra bude dost silná, aby k němu našla cestu sama. Usadil se vedle ní, kolena si přitáhl k bradě. Teď v duchu šťavnatě proklínal sám sebe, že na Zaschuelu nedával víc pozor. Ale vždyť byla vždycky tak rozumná, kde přišla k tak neopatrnému nápadu – trhat se od skupiny? uvažoval. A hned si odpověděl: Byla rozumná, jenže Horev ji dočista pobláznil. Aby ho vichřice smetla – jeho, i toho zatraceného psa!
Najednou se bard s trhnutím probral z úvah. Nad ním stál Horev. Threpsuakl se na šamana jen nenávistně podíval. Horev si toho sotva všiml. Poklekl vedle Zaschuely. Sundal si rukavice a jemně se dotkl její bledé tváře.
“Zaschuelo,” zašeptal. Odhrnul jí světlé vlasy z čela a jeho ruce se pak zastavily na jejích spáncích. Přivřel oči a jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Chvějícími se prsty jemně hladil její tvář. Threpsuakl, který stěží potlačoval námitky, si všiml, že se šamanovy ruce nedotýkají Zaschueliny pleti, a že se nepohybují náhodně, ale stále po těchtýž drahách. Nakonec Horev znehybněl.
Mladá žena zhluboka vydechla a zavřela oči. Když je znovu otevřela, už se nepodobaly černým tůním strachu. Dívala se a viděla.
“Horeve…” řekla a slabě se usmála. Nepřirozená bledost zmizela, do obličeje se jí vrátila barva.
“Sestřičko!” vykřikl Threpsuakl a objal ji. “Tolik jsem se o tebe bál! Zapřísahám tě – už nikdy mi nic podobného nedělej!” dodal. Nenápadně přitom odstrčil šamana stranou.
“Už mi nic není, vážně. Jsem úplně v pořádku, nedělej si starosti,” odvětila vypravěčka a vymanila se z bratrova objetí. Rychle zachytila za rukáv haugiho, který se právě chystal jít po svých.
“Díky, Horeve,” řekla prostě. Oči jí svítily, jakoby se v nich sešly všechny hvězdy, které nebyly té noci vidět na obloze.
Threpsuakl zaťal ruku v pěst. Měl téměř neodolatelnou chuť Horeva praštit. To, co se Zaschuele stalo, byla šamanova vina…
“Večeře!” oznámil prakticky Saevus a skryl svůj pobavený úšklebek. Thresuakl s bezmocným vztekem sledoval, jak jeho sestra plní misku nejdřív Horevovi, a pak teprve sobě. Po šamanově porci se jen zaprášilo.
Saeva by docela zajímalo, co se stalo se šamanovým psem a se Zaschuelou. Ale dobře cítil, že by mohl svými otázkami rozpoutat zuřivou hádku. Příliš zuřivou i na jeho vkus. Rozhodl se, že pro tentokrát zdusí svou zvědavost. Snad někdy později v klidnějších časech se dozví, co vypravěčka spatřila… a jestli to má co do činění s tajemstvím nazývaným baoth. S věcí, o níž se kdokoliv bál byť jen hovořit, aby ji na sebe nepřivolal.