Já našla jsem svoji pravdu,
již vichřice odnesly mi,
spatřila jsem živé světlo,
zpívala dál ústy svými.

Horev prohlédl přilehlé stezky, pátral v návějích po stopách a naslouchal zpěvu flétny. Pak se posadil na závětrné straně jedné ze skal. Zaschuela vedle něj.
“Na noc jsme bezpečni. Bezpečni tak, jak jen to je v Kaalu-Charmat možné,” řekl šaman.
“Nechoďme zatím zpátky do tábora. Ještě je dost světla,” zaprosila mladá žena. Horev přikývl. Nazpět nijak nepospíchal.
“Jestli chceš, budu něco vyprávět,” navrhla.
“Začni,” vybídl ji se zájmem. Bardka dobře věděla, že šaman určitě většinu legend zná. Proto už měla dopředu pečlivě promyšleno, o čem bude zpívat. Měla krásný hlas, který naplňoval úkryt v závětří a ztrácel se v houstnoucím šeru, aby ho vítr odvál do hlubin Kaalu-Charmat. Zvláštní hluboké tóny bubnu udávaly podivný rytmus, stoupající a klesající melodii písně:

“Pod ledovou skálou
duše se lámou
v pokoření.
Na věčnost dlouhou
ve vločku pouhou
proměněni.

V zrcadlech chladu
divnému řádu
svou mysl bys dal.
V důvěře zrádný,
v zrůdnosti krásný
třpytivý sál.

Mráz odvál kosti
posledních hostí,
strach spárem tne.
Sny skomírat budou,
pak lampu rudou
zažehni v tmě…”

Šaman s dívkou se vrátili až za naprosté tmy.
Teď si teprve Threpsuakl všiml, kde byl celou tu dobu jeho buben. A hned mu také bylo jasné, pro koho nástroj zněl. Kéž bys někde spadl do prolákliny, popřál v duchu srdečně Horevovi.
“Hotovo. Pojďte k jídlu, opozdilci,” řekl Saevus a podal každému porci ohřátého a okořeněného masa. Všichni dostali polovinu timahga, zbytek se musel stát zásobou na dny příští.
Na okamžik nastalo všeobecné váhání. První se pohnul obchodník. Bez mrknutí oka se zakousl do masa. Chutnalo po hromadě koření, které na ně nacpal. Hmmm, podstatně lepší než umřít hladem, usoudil.
Horev se taky dal do jídla. Věděl, že jiné řešení prostě není. Ten ubohoučký zbytek many, který snad ještě někde byl, si určitě dal Saevus jako předkrm. Tvorové zesláblí hladem nežijí dlouho.
Zaschuela napodobila šamana. On přece vždycky ví, co je nutné udělat. Ví, co je správné.
Threpsuakl svou porci schoval do vaku. A tisíckrát proklínal Horeva za tenhle šílený zabijácký nápad.
Noc byla nezvykle tichá. Což se sněhová metelice rozhodla dohnat ráno. Nebyla to sice prudká a všezničující bouře, jaké se často přehnaly přes tvář noční oblohy, ale ideálním počasím na cestování se tedy rozhodně nazvat nedala. Jestli ovšem vůbec existuje nějaké ideální počasí pro cestování Kaalem-Charmat.
Skupina se obtížně probojovávala proti větru, neustále oslepována sněhem. Kolem poledního se museli ukrýt do závětří jedné postranní stezky.
Threpsuakl si všiml, že jeho sestra je nezvykle bledá. Bardka se svezla na zem, schoulila se do klubíčka.
“Horeve… Není mi dobře…” zašeptala po chvíli všeobecně vládnoucího vyčerpaného ticha. Za jiných okolností by to nikdy nepřiznala, nechtěla ukázat slabost, ale od rána jí bylo čím dál tím hůř. Poslední dopolední hodiny se držela na nohou snad jen silou vůle. Bylo jí hrozně zle, chytaly ji křeče do břicha a zvedal se jí žaludek.
“Mně je taky mizerně. Strašně,” oznámil Saevus. Nechtěl být první, kdo se ozve, ale tohoto problému ho právě zbavila Zaschuela. Obchodník se zkroutil, jako by se chtěl zmenšit na velikost timahga, případně zemřít.
Horev se opřel o skálu a vynaložil svou nemalou duševní sílu k tomu, aby zůstal stát vzpřímeně. Zkoumavě pozoroval barda. Threpsuakl byl unavenější, trochu zesláblý nezvyklým nedostatkem jídla, ale jinak v pořádku.
“Dal jsi do včerejší večeře příliš koření, Saeve. V kombinaci s masem, na které nejsme zvyklí, to nemohlo dopadnout jinak – je vám špatně,” řekl Horev naprosto klidně. Dobře si večer všiml, že bard nejedl. Šaman si umínil nedat bardovi ani nejmenší zadostiučinění, ač se cítil stejně strašně jako Saevus a Zaschuela. Vytáhl z váčku u pasu hrst soli a obřadně vysypal půlkruh kolem celé skupiny. Pak začal nahrnovat sníh, aby vytvořil přístřešek, jehož jednu stěnu by tvořila skála.
“No tak, Threpsuakle. Chápu, že už sotva dýcháš hladem, ale mohl by ses alespoň pokusit mi pomoci. Vidíš přece, že Saevus je úplně k ničemu,” řekl po chvíli.
“Těm, kdo jedí maso, se pomstí bozi,” zasyčel bard, ale přiložil ruku k dílu.
“Vážně? Řekl bych, že spíš Saevovo koření. A mimochodem, odkud myslíš, že asi máš svoje pěkné kožešiny. Že by se snesly z nebe jako mana?” odvětil šaman nevzrušeně.
“Ale lovci jsou něco…” začal Threpsuakl. Pak zmlkl. Jediný způsob, jak Horeva usadit, zjevně byl zakroutit mu krkem. V mlčení dokončili práci.
Vánice řádila zbytek dne a celou noc. Všichni čtyři většinu toho času prospali. Přístřešek vypadal jako nitro hromadné mohyly, plné nehybných těl bez nejmenší známky života. Horev a Zaschuela spali stulení vedle sebe, naslouchajíce tichému dechu toho druhého.
Saevus se vyplížil ven. Doklopýtal k nedaleké ledové stěně a zvracel. Pak mu bylo přece jenom o něco lépe. Vypravěčka se zanedlouho probrala a napodobila obchodníka. Threpsuakl ji pozoroval zpod přivřených víček. Bylo mu sestry líto. Nemuselo jí být špatně, kdyby tak zaslepeně neposlouchala šamana, pomyslel si. Rozhodl se počkat, až žaludek donutí Horeva vyjít ven. Pak si bude moci v klidu se sestrou promluvit.
Jenže tuhle radost mu šaman nemínil dopřát. Zavřel oči a soustředil se. Šamani znali mnoho způsobů, jak se oprostit od bolesti a ovládnout své tělo. Threpsuakl si mohl myslet, že je Horevovi zle. Ale haugi si umínil nedat najevo nic, co by tuto naprosto správnou úvahu potvrdilo.