Tak hledá pak slunci hlavu skrýt,
tělo do pláště zahalit
a srdce tiše světlu,
tam, kde jen ono bývá,
a odvrátit se od tmy,
otevřít.

Jeskyně se vinuly jako had dolů a dolů. Spíše jako chodba vyražená jakýmsi obřím plazem na jeho cestě ze světů pod zemí na světlo dne. Tak velký had nemohl lézt nahoru z žádné menší potřeby než z touhy pozřít zářící slunce. V Saevově jednoduché mysli (alespoň co se týče úvah o podstatě světa) bylo slunce velké asi tak jako jedna ze skal Kaalu-Charmat. To se ví, že hodně zářilo a vůbec, bylo asi horké, ale had, který se tudy kdysi musel plazit, mu byl jistě rovnocenným soupeřem.
Chodba se kroutila stále dál. Svažovala se někdy tak prudce, že měli všichni co dělat, aby ubrzdili zatáčku. Saevus již dávno pochyboval, že jedou správně, nicméně se zatím zdržel komentáře a vedl skupinu. V Kaalu-Charmat se vyznal on a šaman, a tak se spolu ve vedení střídali.
Obchodník se ohlédl. Horev zůstával poslední, kupodivu sám, nerozmlouval se Zaschuelou ani se nemračil na Threpsuakla. Jen následoval skupinu, uzavřen do sebe, se zvláštním výrazem ve tváři. Saevus se odvrátil a věnoval se opět cestě. Nepostřehl tedy, jak sebou Horev vyděšeně trhl, nezahlédl na šamanově obličeji záblesk překvapení. Haugi jel dál, s tváří skloněnou k zemi. Horev se totiž pohyboval v podivném světě vidění, jenž je přístupný jen šamanům a zřecům. Zvláštní změnu vědomí pozoroval již po vstupu do uzavřené chodby.
Zprvu jen zamyšleně bruslil a nemyslel na nic konkrétního. Myslí mu probíhaly neuspořádané obrazy ze života posledních několika dnů a v rychlém sledu byly nahrazovány dalšími, a ty zase jinými. Horev se je nepokoušel hodnotit, ani jim věnovat pozornost. Nechal je volně proplouvat. Vlastně spal. Nebo nechával mysl oddechnout. Nechal ji vyzářit se. Přestože jeho tělo usilovně pracovalo, vědomí spalo. Jen samotný Horev zůstával Horevem. A tehdy zaslechl první tóny toho, co nazval hudbou.
Uslyšel tiché tlapkání psích drápků. Jemné, rytmické, nesmírně tiché – až nevěděl, jestli onen zvuk slyší, nebo si ho jen vytváří v hlavě. Tato tichá předehra probudila jeho sluch a on začal intenzivně vnímat všechny zvuky okolo. Skřípění bruslí se odráželo ode stěn a vzor spolu s odrazem vytvářel rytmický a melodický útvar přesně zapadající do vzorce daného cinkotem drápků o led. Dech a všechny šelesty dostávaly rozměry hudebních nástrojů a Horev zůstal silou hudby úplně zaražen.
Jak je možné, že naše kroky zapadají do vzorce někoho jiného. Řekl jsem naše? Slyším vůbec svoje pohyby? Ne! Já to tušil. Všichni ostatní jsou jen jeden jediný. Jsou Jeho. Oděl se již do jejich tváří. Všichni jsou pouze On. On, můj protivník. Věčný.
A nejsem to nakonec jen já? Nehraju si sám se sebou na schovávanou? Není to nakonec moje hudba, co slyším? Jak bych vůbec mohl cokoliv slyšet, aniž by to bylo moje, aniž bych to byl já? Jaktože všechny věci hrají hudbu, jen já ne? Jsem snad cizí pozorovatel? Já… Náhle se zarazil, zasažen protichůdnými pocity. Prožil pocit “Já” tak silně, jako nikdy předtím, ale zároveň si uvědomil svou svázanost právě s hudbou, pocítil ono “já” vlastně jako součást těch věcí, jež jsou mimo něho. Je to protimluv? pomyslel si, ale význam toho slova nyní nemohl pochopit. Není nic jako protimluv. Nedokázal si představit žádný nesmysl, svět byl řádný a byl… On? Nebo Ty? Nebo Já? Není to snad totéž?
Myšlenky odlétly jako vyplašené hejno mrchožroutů. Slyšel zas jen hudbu. Tóny bruslí se proplétaly s fujarami hlasů. Užasl nad tou harmonií a řádem, jejž předtím nebyl schopen vnímat. Vše probíhalo v jasně stanovených dobách a periodách, vše do sebe zapadalo a navzájem se podporovalo a pracovalo ke společnému cíli. A ten cíl se jmenoval On. Nebo Já? Ten cíl ale nečekal. Byl stále přítomen. On byl ta hudba. Horev cítil, že se topí. Moc čisté krásy pro jeho špinavou duši. Jako by pohlédl do slunce. Ještě víc. Jakoby v něm byl. Jakto, že ještě žiju? napadlo ho mimoděk. Bylo těžké do té krásy formovat jakékoliv myšlenky. Jakmile to ale učinil, jeho mysl se ještě o něco osamostatnila.
A v tu chvíli postřehl falešný tón. Ta bolest byla hrozná. Byla jako všechna zklamání světa, tisíce zrazených lásek a tisíce lichých očekávání. Přestože hudba dál hrála krásně, Horev to cítil jako zlé lhaní. Nyní už mu v uších skřípal každý tón… Snažil se z objetí zvuků vymanit. Chtěl zavolat. Chtěl se vykroutit, zacpat si uši. Hudba přešla v kvílení. Řád se zhroutil v Chaos. Horev měl pocit, že Chaos není to správné slovo, v mysli se mu vynořovalo spíš slovo Antiřád. Konečně cítil, že uniká z tohoto zlého snu, stoupal prudce nahoru a lapal po vzduchu. Otevřel oči.
Vedle něho stála Zaschuela a kousek vepředu Saevus. Pocit bezpečí se ale rozplynul snad ještě dříve, než stačil proniknout do Horevova srdce.
Chodba se změnila v rozsáhlou prostoru neurčitého tvaru. Všechny ledové stěny byly hladké a blyštivé. A navíc dokonale odrážely celou skupinku. Působilo to neuvěřitelně a zmatečně. Vypravěčka se ustaraně obrátila k šamanovi:
“Horeve, co je s tebou?” Její hlas se odrazil do nesčíselných ozvěn. Stovky Zaschuel se ho zeptaly ze všech stěn. Horev chvíli nevěděl, které z nich má odpovědět.
“Nic,” řekl nakonec tichým hlasem, jakoby pro sebe. Promluvil téměř šeptem, protože cítil, že kdyby to zesílil, hlas by mu přeskočil. Vyhýbavá odpověď Zaschuelu vyplašila a zneklidněla. Naklonila se k haugimu a všechny zdi zopakovaly její pohyb. Než však stačila cokoliv říci, předběhl ji Threpsuakl:
“Kde to, u Vorakchora, jsme, pane moudrej? To bych celkem rád věděl.” A Sto bardů to po něm zopakovalo a vytvořilo mohutný chór. Horev se dál zamýšlel nad okolím, obsah Threpsuaklovy výzvy vůbec nezaregistroval. Odrazy jsou zjevně jen světelným opakováním toho jevu, který jsem vnímal jako hudbu. Vytvářejí opakováním jakýsi řád period. I když ne v čase, ale v prostoru. Opakování, opakování,… jsme ve světě zrcadel…
Šaman se zlehka rozjel směrem, kterým se vydal Saevus. Threpsuakl se už dalších dotazů zdržel, ale tuto urážku nemínil Horevovi zapomenout. Zaschuela haugiho spěšně následovala.
Horev opět koncentroval mysl. Sledoval koutkem oka odrazy. Měl nepříjemný dojem, že odrážejí víc než jen vlastní skutečnost. Jako by zahlédl v odlesku odrazu kdesi za rohem svého psa. Sledoval hlavně svoje obrazy, čekal by, po zkušenosti s hudbou, že se v zrcadle nebude vidět. Nikoliv. Pozoroval se v desítkách úhlů a směrů, někdy rozlámán, jindy zdvojen. Pozorně odrazy zkoumal. Čekal na falešný “tón”. Měl pocit, že nějakým způsobem ví, kam se právě dostal. Trpělivě a beze spěchu v sobě to vědomí hledal. Neohlížel se, ale zdali za ním někdo jede, by nezjistil, ani kdyby tak učinil. Všude slyšel a viděl odrazy a v té záplavě ani náhodou nebyl schopen určit, kdo je pravý a kdo falešný.
Vyčkával. Dokonce se zastavil. Chvíli si prohlížel jeden ze svých obrazů. Dotkl se oběma rukama hladké ledové plochy. Nemohl nalézt nic, co by jakkoliv rušilo. Pokračoval tedy dál. Neviděl už, že odraz zůstal stát s dlaněmi přitisknutými na vnitřní stranu zrcadla. S jistým zaujetím za Horevem hleděl, než se dal na cestu po stěnách.
Šaman opět stanul. Obrátil se k jednomu z obrazů sebe sama a pohnul rukou. Odraz shodně s ním zopakoval. Horev se zapotácel sražen náhlou, šílenou myšlenkou: Jsem pravý já, nebo ten za zrcadlem? Snažil se nehledat odpověď, tušil, že by skončil špatně. Raději znovu zkusil odraz. Tentokrát se mu zdálo, že obraz chvilenku zaváhal, než učinil opakovaný pohyb. Ha! pomyslel si Horev. Mám tě! Falešný tón! Prudce se otočil. Za ním stál on sám, ovšem s rukou stále ještě v původní poloze. Místo, aby obraz rychle zopakoval Horevovu akci, postoupil o krok dopředu. Šaman udiveně couvl před svým vlastním obrazem. Ten druhý pozvedl dosud sklopené zraky. Oči… byly cizí.
Horev se odvrátil. Když konečně sebral odvahu a otočil se zpět, neodrážel se v něm už on, nýbrž úplně jiný obraz: Zaschuela, stržená k zemi jakousi silou, volala šamana. Ten se bez rozmýšlení rozběhl za ní. Přímo dopředu. To, že nenarazil, si uvědomil až za chvíli. Takže za mnou nebylo zrcadlo, ale chodba… Pak jsem neviděl svůj odraz, ale někoho jiného, mně podobného…? Zaschuela mu zmizela z očí, zašla kamsi za roh. Prostě se zvedla a odešla. Horev se zastavil. Náhle se mu zdálo, že kolem něj kdosi prospěchal, jako by slyšel kroky těsně vedle sebe. Který z těch obrazů to je? Který by měl následovat? Na koho by měl volat? Nevěděl… Zbyla jen beznaděj pramenící z neřešitelné situace.
Najednou ucítil cizí vůli. Zbystřel, obrazy ztratily svůj původní zrcadlový charakter. Začaly se hýbat samy od sebe. Horev se otočil a prchal. Snažil se nějak držet směr. Zatáčka se kroutila v zatáčku, před každým odleskem přibržďoval, nevěda, zdali nenarazí do zrcadla nahrazujícího chodbu. Po chvíli zmateného útěku ho zaujal neohrabaný pohyb po pravé ruce. Jaksi vybočoval z ladného tance odrazů zrcadel.
Tak spatřil Threpsuakla, jak zírá do jednoho z okolních zrcadel a sleduje jakýsi výjev. Horev si trochu nadjel, aby ho viděl také a zarazil se. V zrcadle viděl sebe sama, jak objímá Zaschuelu a šeptá jí cosi do ucha. Podle dobře zahraného zlomyslného výrazu ve tváři falešného šamana si pravý Horev domyslel, že se musí jednat o nikdy jím nevyslovené pomluvy na Threpsuakla.
Vypravěč si zjevně pomyslel totéž a zuřivě se vrhl za odrazem. Horev čekal dunivou ránu a bardovo zaúpění. Místo toho ale uviděl, jak Threpsuakl běží chodbou v místech, kde předtím stálo zcela určitě zrcadlo. Ovšem předtím nedošlo k žádnému čarovnému zmizení zrcadla. Ona podivná chodba vypadala stále stejně. Šaman chtěl barda následovat, aby viděl, co budou zrcadla ukazovat dál. Když v tom do něj kdosi narazil. Saevus. Obchodník slepě pohlédl skrz šamana a jal se pronásledovat jakýsi jiný přelud, jež zahnul za roh tak hbitě, že Horev ani nepostřehl, o co jde. V duchu předpokládal, že se asi bude jednat o Saevův majetek.
Haugi se zastavil. Jen on ví, že se nejedná o skutečnost, jen on má šanci nějak se vysvobodit. Ostatní jsou prozatím ztraceni.
Ale co má dělat? Jako v odpověď ucítil, že se opět blíží hudba. Přicházela jako jediný tenký, zlehka se zesilující tón. Tón, který začal prozpěvovat jednoduchou melodii, pak se hudba rozlila do šíře a hloubky. Zdálo se, že vše v okolí je podřízeno jejímu rytmu. Šaman se opět soustředil. Na povrch mysli mu vyplouvaly dávné události a kdysi vyřčená slova.
“Existují dvě zrození: zrození do tohoto světa a zrození do onoho světa. To druhé je počátkem šamana, je jeho prvopočátkem, to si pamatuj.” Trhl hlavou, ozval se jiný hlas:
“My, šamani, jsme přišli z dalekého jihu, z Kaalu-Charmat a ze světa za ním, kam se jednou vrátíme. Rudá je naše barva, naše je smělost, není v nás prostor pro vznik strachu, ani té nejmenší obavy, my jsme odlišní. Rudá je barva krve, slunce, srdce, plamene, krystalu vidění.”
Co se to se mnou děje? vykřikl v duchu Horev. A zas jeden z mnoha hlasů v jeho hlavě získal vrch:
“Upři svoje oči na rudou šamanů, nejklidnější z klidných vod a zpevni svoji mysl…” Což Horev ihned učinil, vyhnal z mysli volající duchy svých učitelů a pokoušel se zklidnit. Jeden jediný hlas zůstal. Něžný, krásný, čistý hlas vypravěčky Zaschuely zpívající onu podivnou píseň o jeskyni.
Horev konečně začínal chápat, co se kolem něj děje. Krev mu bušila ve spáncích, krátce ztratil rovnováhu. Nyní odrážela obrazy i podlaha a strop. Šaman bruslil širokým prostorem plným klamů, bruslil útrobami podivného tvora, jenž se možná v severských příbězích nazývá Baoth, jenž zvláštním způsobem napodobuje samotnou podstatu světa, neboť nápodoba je život této bytosti.
A Horev v tomto Chaosu a zmatku hledal ukrytý Kosmos, totiž Řád. Hledal rudé vejce, jež je, jak si sliboval, počátkem něčeho většího, jež pro ty bloudící bude vodítkem, lampou v temnotě. Lampa! Tak se mu přece říká mezi obyvateli chirbetu!
Na okamžik zaváhal, nevěda, z jakého konce problému má začít. Lampu má Saevus. Nebo ji alespoň měl naposledy. Ale jak ho najít?
Jak poznám, co je špatné a co dobré, jak poznám pravdu a lež? Jak najdu, co hledám? zněly by jeho otázky k mistrovi. A odpověď by byla:
“Když klid ovládne tvé tělo i duši, tehdy poznáš rozdíl dobrého a zlého a najdeš, cos hledal.”
Haugi se zastavil a s klidnou myslí se rozhlížel po okolí, hledaje falešný tón. Čekal dlouho. Obrazy se míhaly jako v nekonečně složitém kaleidoskopu a tančily vždy souměrně, jen občas se objevil nelad, to když do strojové dokonalosti vstoupil život – člověk se svojí nepředvídatelnou povahou, ať už některý z vypravěčů či obchodník. Právě na něho šaman čekal.
Konečně zachytil Saevův obraz v některém ze zrcadel. Vyrazil spěšně tušeným směrem. Ale vždy, když už se natahoval po Saevově batohu, narazil jen na další z mnoha odrazů. Ve chvíli, kdy už jeho zoufalství dostoupilo vrcholu, dopadla jeho ruka na tuhou kůži obchodníkovy torny. Saevus se zděšeně otočil. Pod vlivem zrcadel uviděl jen nepřítele toužícího po jeho majetku a začal se zuřivě bránit. Horev však neprošel šamanským výcvikem nadarmo. Jeho hněv již nyní přetékal svoji míru. Dvěma dobře mířenými údery srazil obchodníka na zem a prudce z něj strhl batoh. Saevus zůstal bezvládně ležet, snad v bezvědomí. Horev vysypal obsah tlumoku před sebe na křišťálovou podlahu a začal se v něm přehrabovat.
Lampa byla dost velká, a tak ji hned držel v rukou. Jat podivnou silou se postavil na nohy rozjel se chodbou, drže Lampu před sebou.
Brzy vyjel do široké prostory, obrazy jako by se za ním sbíhaly. Když se zastavil uprostřed, zašelestily a zachvěly se v tiché bázni. Soustředily se na poslední souboj vůlí. Horev uviděl sám sebe v mnoha úhlech. Obrazy zas poctivě opakovaly jeho pohyby. Šaman se zastavil a pozvedl Lampu, snad čekal, že se něco stane.
V tu chvíli obrazy učinily ještě jeden krůček dopředu. Horev ho automaticky napodobil, jako by cítil, že to, co dělá odraz, by měl logicky učinit i on. Pak odrazy pozvedly ruce ještě výš. Horev tak, jako zhypnotizovaný, učinil také. Ale pomaleji, váhavě. Pohyb nedokončil, ruce s Lampou svěsil. Naklonil hlavu v zamyšlení.
“Jsem pravý já, nebo ten za zrcadlem?” zeptal se tiše, káravě sám sebe. Obrazy si jeho úvahy nevšímaly. Znovu naznačovaly pozdvihnutí Lampy. Šaman pomalu zopakoval, cítil, že se ho jímá velká síla, které lze těžko vzdorovat. Pak obrazy pozvedly ruce ještě výš… A vší silou vrhly Lampu proti zemi, kde se roztříštila.
Horev se napjal, ale v nejvyšším bodě se zarazil. Jeho téměř náměsíčný stav se v jediném okamžiku proměnil v hněv, hněv na sebe sama.
“Jsem pravý já, či snad ten za zrcadlem?!” vykřikl mocně. Šamanství zvítězilo. Obrazy se podruhé zachvěly, tentokrát viditelněji.
Horev pohlédl na Lampu. Postavil ji na oblejší konec, na hladkou kovovou plochu. Pak na ni položil pravou ruku a nahlas pravil:
“Ne! Já jsem pravý, já jsem jediný, já cítím sebe sama a vy, obrazy, nemáte bytostnou podstatu a ani ji nikdy mít nebudete, třebaže získáte mnoho moci, třebaže svedete mnoho lidí, třebaže se změníte k nepoznání. Vaše nitro bude vždy prázdné a vědomý člověk vám nakonec vždy unikne.”
Potom padl tváří k zemi, zhroutil se, zbaven energie. Lampa se začala otvírat. Rozvíjela se jako zářivý květ, vylézala jako křišťálový motýl z rudé kukly, zářila, plašila obrazy a tříštila je. Horev se ztěžka zvedl na nohy. Země se chvěla, zrcadla praštěla a skřípěla, ze stropu se snesla sprška bílého ledového poprašku. Lampa ostře zářila, tak, že jejím světlem byl Horev oslněn, ale přesto uviděl, jak z jejího středu je vysunuta zvláštní hůlka – tu pochopil, že je to šamanská flétna. Vydávala tichý tón, jasný, pevný. Horev ho ale neslyšel, jen ho tušil. Ten tón se nedal slyšet lidskýma ušima, ani žádnýma jinýma, tento tón byl lahodný pro toho, kdo směřuje ke klidu, ale pro těkavé obrazy nebezpečný. Ten tón se nazýval mezi moudrými Ticho a slyšet je jen za výjimečných událostí.
Boj pokračoval, Hudba soupeřila s Tichem, Světlo se lámalo do Duhy a nesčetných patvarů na poškozených zrcadlech. Obrazy se zmateně míhaly či dále přesvědčovaly Horeva, aby Lampu rozbil, v mnohých plochách se Horev viděl, jak do Lampy kope, jak ji rozbíjí kusem ledu, jak ji rozšlapává. Šaman se musel soustředit, aby žádný z nich neposlechl.
Ztrácel mnoho sil, cítil, že omdlí. Naposledy se rozhlédl po místnosti, nikoho ze členů družiny však neviděl. Byl sám. Klesl na kolena, dlaněmi se opíral o zem. Po kolenou se ještě odplazil co nejdál od Lampy, aby ji třeba nějak nepoškodil.
Poslední, co vnímal před pádem do bezvědomí, byl strašlivý ryk Hudby a táhlé Ticho v neustávajícím zápase. Už teď ale cítil, že Ticho nemůže být poraženo, protože Ticho je věčné…