S divným posláním
špatně jsme bojovali,
vlastní zlobě jsme podlehli.
Na tváři máš stín,
budeme upáleni
ohněm, jejž sami jsme zažehli.

Horev se s trhnutím probral. Potřásl hlavou, pokusil se vstát. Byl prokřehlý, bolelo ho ve spáncích. Asi jsem se nachladil, pomyslel si. Snažil se nevnímat nevolnost a motání hlavy. Jakmile se rozhýbal, bolest trochu ustoupila. Rozhlédl se. Uviděl Saevovo tělo o pár kroků dál, jen kousek od obrovského ledového balvanu, vypadlého ze stropu. Nakrátko se ho zmocnila neblahá předtucha. Možná, že naší budoucností je takovýto ledový kámen.
Přibruslil k ležícímu obchodníkovi a obrátil ho tváří k sobě. Saevus vypadal, že žije. Horev mu promasíroval tvář a ruce. Jakmile se obchodník začal probouzet, šaman ho opustil a vyrazil hledat ostatní. Lampa, napadlo ho náhle, chvíli váhal. Další slovo, které se mu totiž mihlo hlavou bylo: Zaschuela. Nakonec se vydal hledat vypravěčku a jejího bratra.
Nejdřív našel Threpsuakla. Jen ho propleskl a rychle se vydal dál. Po chvíli netrpělivého hledání Zaschuelu uviděl v ledovém odrazu za rohem. Poklekl vedle ní a jemně jí dechem zahříval ruce, které byly studené jako led. Po chvíli otevřela trochu zmateně oči. Když ale uviděla Horevovu tvář, zase je zavřela a uklidněně se usmála. Šaman úsměv mimoděk opětoval. Na nevolnost už ani nepomyslel.
Opatrně Zaschuelu podepřel a spolu vyrazili do hlavní jeskyně. Tam našli zachmuřeného Threpsuakla, který, jak se zdálo, by býval raději zůstal v bezvědomí. Saevus cosi kutil uprostřed prostranství. Šaman si opět připomenul Lampu a vyrazil k němu.
A opravdu – obchodník si zvědavě prohlížel ono rudé vajíčko a právě se ho chystal dát k sobě do batohu.
“Počkej,” zarazil ho Horev,” musím si prohlédnout, co se s tím vlastně stalo.”
“No, no, ne tak hrr,” odpověděl nepřístupně obchodník,” tohle je moje zboží, haugi, jak jistě víš, dost jsem pro to vytrpěl a tak si to ještě ponechám.”
V tu chvíli v šamanovi vzkypěla krev. Se Saevovými řečmi se ještě spojila bolest hlavy a nepřátelské Threpsuaklovy pohledy, které musel pořád vnímat.
“Ty zatracenej pitomče, kdybys poslouchal aspoň chvíli něco jinýho, než cinkání kováků, slyšel bys, že si tu zatracenou kouli nechci nechat, ale jenom si ji prohlídnout! Jestli tě to zajímá, tak jsem to byl já, kdo ji dokázal použít, vy byste tady pronásledovali sebe sama až do příštího návratu bohů! A mimochodem,” přilil šaman oleje do svého ohýnku,” ten, kdo tě do tohohle dostal, jsem nebyl já, nýbrž jistý bard, nebudu jmenovat. Takže svoje nářky můžeš namířit dotyčným směrem!”
Tehdy tedy opravdu všichni zírali, takhle šamana ještě mluvit neslyšeli. Zcela opustil spisovnou mluvu a opustil též svůj, zdálo se nezviklatelný, klid. Síla v šamanově hlase zůstala, přestože jaksi změnila formu, a tak Saevus uposlechl a, střásaje ze sebe zlobu, podal rudou Lampu šamanovi. Ten si ji pátravě prohlížel, obracel v dlaních, nicméně otevřít ji nedokázal.
Předmět mu připadal ještě víc záhadný než předtím. Co se stalo v době, kdy jsem byl v bezvědomí? Co se to stalo? Už se to nikdy nedozvím? Prsty ho pálily, jak svíral rudý předmět. Lampa jasně vyzařovala jakousi sílu. Svými schopnostmi ji mohl zachytit, ale nevěděl si rady s její povahou. Co když bylo potřeba ještě něco udělat? Skutečně jsem splnil svůj úkol, nebo jsem to nejdůležitější neudělal? ptal se v duchu. Jeho srdce však mlčelo. Jeho vnitřní zrak oslepl lidskými city – hněvem, nadějí, náklonností… Rušily ho zvědavé pohledy, cítil jen strach, který ho neopouštěl – strach z kovového rudého vejce. Chtěl se jej zbavit, nemuset na ně myslet. Nasadil lhostejný výraz.
“Jestli byla nějaká chvíle, kdy se dal zjistit účel a mechanismus Lampy, nejspíše jsme ho proleželi v bezvědomí,” zamumlal pak pro sebe a bez dalšího zájmu podal kovový předmět zpět obchodníkovi.
“Nevím, kdo byl první při sobě a kdo ji měl první zkoumat,” ozval se nenávistně doposud mlčící Threpsuakl. Horev jeho směrem jen zlobně zasyčel:
“Zmlkni!” Pak se obrátil k Zaschuele:
“Jak se cítíš? Už je ti lépe?”
“O dost,” usmála se.
“Tedy – vyrazíme!” pravil Horev k ostatním dvěma.
Saevus se otráveně zvedl a následoval vedoucího šamana. V duchu si pohrával s myšlenkou na návrat domů. Tušil, že nadchází poslední etapa cesty, která možná přinese mnoho nedobrého. Cítil v kostech napětí. Threpsuaklovi, pomalu bruslícímu před ním, už zjevně stačila jen jedna pohrdavá věta ze strany šamana a poteče krev. Tím si byl obchodník jist. Bál se bardova hněvu a zarputilosti, věděl, že by nemusel být namířen jen proti Horevovi. Opravdu si nepřál být zraněn nebo snad, nedejte bohové, zabit v této prokleté pustině. Na druhou stranu – jakési konečné vyrovnání mezi těmi dvěma, které by skupinu zbavilo onoho nepříjemného napětí, by Saevovi vyhovovalo. Samozřejmě nechtěl násilí, ale jeho vypočítavé hlavě se zdála nejpřitažlivější bitka, při které bude Threpsuakl zabit (protože šamana potřebovali pro vedení) a Horev nezraněn zvítězí. Zaschuela si trochu potruchlí, ale – to se ví – šaman jí všechno vynahradí. Horev sám bude mít možná výčitky svědomí pro to, co ve vzteku učinil, ty ale spíše přispějí k jeho větší manipulovatelnosti. Saevus bude jeho činům opět přítomen, stejně jako v případě neúspěchu v Kaalu-Charmat. A z toho bude možné těžit. Bez Threpsuaklovy žárlivé existence se jim pocestuje mnohem lépe. Navíc by se mohly některé bardovy cennosti hodit. Kdesi uvnitř obchodník cítil, že nejhorší je, že se ani nepozastavil nad krutostí svého myšlení. Dříve měl úctu k životu, nezabíjel ani lidi, ani zvířata, ale jaksi se změnil…
Při svých úvahách Saevus stále podvědomě zrychloval jízdu a teprve za hodnou chvíli si všiml, že je to on sám, kdo teď skupinu vede. Cesta nevyžadovala příliš pozornosti – rovný led se táhl do nedohledna, bruslili průrvou, jejíž stěny se k sobě přibližovaly, až tvořily strop. Průrva se měnila v tunel. Obchodník bruslil v zamyšlení dlouhé hodiny. Na stěnách se kámen střídal s průsvitným ledem, který tvořil linie, pásma a podivné obrazce. Místy se objevovaly rýhy a sněhem zaváté pukliny, podobné otiskům drápů pradávných zvířat. Světlo se pomalu, nepozorovaně vytrácelo, vrstvy ledu a sněhu byly příliš silné, než aby ho propouštěly. Kolem se plíživě snášelo šero. Cestovatelé netušili, do jaké temnoty jedou.
Saevus nevnímal fyzickou únavu, ale spíš cosi uvnitř, co tiše končilo… Náhle ucítil zřetelné bodnutí strachu. Prudce zastavil a otočil se. Něco se dělo vzadu. Rozjel se zpět. Klid jízdy skončil. Bouře, kterou obchodník čekal, se přiblížila. Jak zrychloval, slyšel zvuky ostré hádky znějící tunelem. Zřetelně poznával téměř k šílenství se blížící hlas Threpsuaklův a ostrý hlas Horevův, nyní vyjadřující pohrdání a nenávist. Pak zaslechl brusle. Sám začal bruslit pozadu a opatrně sledoval, kdo se vynoří zpoza zatáčky. Threpsuakl. Bard vzteky ani nevěděl, co dělá. Brusle nepříjemně skřípaly, vzpírajíce se neohleduplnému zacházení. A každé skřípnutí přivádělo barda víc a víc k šílenství. Zničehonic začal zuřivě dupat a čepele bruslí svojí vahou téměř ohnul. Nepříčetně se obrátil. V té chvíli se objevil arogantně se tvářící šaman, zlo samo.
“Zabiju…,” vyšlo jen ztěžka z Threpsuaklových nenávistí zkroucených úst a šílenství se ho opět chopilo. Nabral co největší rychlost a obrovskou silou narazil do ledové stěny. Zuřivě sebou mlátil o zeď, nedbaje na poranění hlavy a boků. Možná v koutku své nepříčetné mysli věděl, co dělá: s každou ranou se ledové stěny chvěly víc a víc, již bylo slyšet praskání a několik ledových úlomků spadlo šamanovi před nohy. Ten se udiveně zastavil, jako by teprve teď pochopil, co na něj Threpsuakl chystá. Po krátké úvaze se rozjel směrem k šílenému bardovi, aby zastavil jeho zkázonosnou činnost. Ten ale neustával, z čela už mu tekla krev, ale jako by mu ještě přidávala síly. Ozval se rachot. Oba sokové se zastavili a strnuli. Do burácení lámaného ledu se mísily výkřiky bolesti. Výkřiky z dívčího hrdla.
Zpoza záhybu tunelu vyjela Zaschuela, zraňována padajícími ledovými kameny. Před zraky hrůzou strnulých mužů jimi byla stržena na zem a zčásti zavalena. Byl slyšet zvuk lámaných kostí. Zaschuela zakvílela bolestí. Natáhla ruce před sebe v marné snaze vyprostit se. Obě nohy měla zlomené, rozdrcené padajícími balvany. Její nářek trhal uši a srdce barda i šamana. Horev se bez rozmýšlení rozjel ji zachránit.
“Horeve-e-e!” vykřikla dívka, když se na ni zřítily další kameny. Její hlas se zlomil v zachroptění. Horev ji pevně chytil za ruce. Věděl, že ji vytáhne – musí se mu to podařit! V příští chvíli se uvolnily další balvany. Na šamanovu a Zaschuelinu tvář a ramena se nejprve pomalu snesl sněhový poprašek. Pak se zřítila ledová lavina a vyrvala Horevovi dívku z rukou. Vypravěčka zůstala pohřbena pod horou ledu, byl však ještě vidět její bolestí zkroucený obličej a vztažené ruce. Horev začal v ledu hrabat a snažil se ji vyprostit.
Nemilosrdnost osudu nechala v této chvíli Threpsuakla procitnout z jeho šílenství a ukázala mu, co učinil. Narozdíl od Horeva, kterého teď zradilo srdce, byl bard projedinkrát schopen čisté, správné, téměř šamanské úvahy. Nenávist z něj opadla.
“Nehrab dál! Zhroutí se další led! Nehrab! Zatraceně, Horeve! Zavalí nás to všechny! Ona je už mrtvá! Horeve!!!” zvolal.
Ale zrovna v tom okamžiku vyšel z úst Zaschuely bolestný sten. Byl to poslední zvk, který z jejích úst kdy vyšel, ale právě ten přiměl Horeva k ještě většímu úsilí.
“Ne, ne, není mrtvá, není,” šeptal si pro sebe. “Zaschuelo! Zaschuelo!” zavzlykal pak zlomeně. Stěny se opět zachvěly.
“Horeve, nééé!” vykřikl naposled Threpsuakl, otočil se a začal prchat.
Saevus to celé sledoval jako z jiného světa. Necítil nic. Když se k němu Threpsuakl rozjel, začal obchodník jen trochu ustupovat. Stále však s němým úžasem sledoval, co se děje. Spadla další suť. Horev se konečně vzdal a otočil se k útěku. Ale led byl neúprosný. Šaman se namáhavě rozjel pryč a už si myslil, že unikl, když v tom se ozvalo dlouhé, ostré zapraskání. Strop povolil. První kámen zasáhl Horeva do ramene. Ozvalo se nepříjemné křupnutí zlomených kostí, rameno i s rukou povislo a znehybnělo. Šaman zavyl bolestí, vystříkla krev. Další ledový střep dopadl na jeho záda, Horevovi se podlomila kolena, padl na zem, ale ještě se pokusil vstát. Další kámen ho zasáhl do hlavy a opět se ozvalo prasknutí. Horev obrátil oči v sloup a tvrdě dopadl tváří na led. A pak bylo jeho tělo zcela zasypáno.
Vysoko nad pláněmi, uprostřed sněhových a větrných vírů, se oblohou hnal orel. Táhle zakřičel. Nebyl to výkřik dravce na lovu. Ale nářek.
Saevus na vše naprosto nechápavě hleděl. Zíral na třpytivé ledové bloky, jejichž průsvitnost se zbarvila do ruda, a na bílý sněhový prach, skrz nějž protékala kapka krve, zanechávajíc za sebou stopu. Saevus si připadal jako ve snu.
“Jsou mrtví,” zašeptal. Řekl “mrtví”, ale nic necítil. Byl prázdný.
Pak se ozval Threpsuakl.
“A-a-a!” zasténal. “Ne-e-e!” Jeho nakrátko střízlivá mysl nedokázala snést ten pohled, bardova duše se tříštila na kusy.
“A-a-a!” Ten výkřik byl plný strašlivé bolesti. Threpsuakl se potácivě otočil a slepě se rozjel pryč, bylo mu lhostejno kam.