Oči klepadla s kočičí hlavou
svítí do šera jak zelené hvězdy,
řeka se ve víru stává tůní dravou,
ne každý ztracen je, kdo sešel z cesty.

I ve své prohře vítězství hledáme,
kruh smutku železný, kruh štěstí ze skla,
na konci cesty začátek potkáme,
jak hvězda v propasti – vábivě lesklá.

Saevus, bez jediné myšlenky či pocitu, se otočil také a pomalu bruslil. Threpsuaklův nářek byl hrozný, jeho nálada se stále měnila. Chvíli naříkal a hořce plakal, chvíli jen skučel a někdy jeho vzlykot přešel v šílený smích, strašlivý, chichotavý, nezastavitelný smích. Jeho tvář se zkřivila do démonické masky, vytřeštěnýma nevidoucíma očima přejížděl ze strany na stranu a vychytrale se smál. Pak jeho smích zase přešel ve vrzavý vzlykot a nezřetelné mumlání.
Saevus cítil, jak se ho zmocňuje neklid. Nedokázal už ani sedět bez pohnutí, musel se alespoň kývat dopředu a dozadu, hrát si s prsty nebo si cosi šeptat. Cítil v sobě zmatek a rozmáhající se tmu. Nevěděl, jak dlouho takto žili. Nejeli pořád, občas se na dlouhé hodiny zastavili a jenom se kývali a potáceli. Občas se také otočili a kus cesty se vraceli. Bylo jim všechno jedno. V Saevovi se však vzmáhala vlna nenávisti. Bardův neustávající nářek ho zbavoval rozumu. To stálé kvílení bylo tak nepříjemné, tak bolestivě řezavé. Zloba zalila Saevovu mysl.
“Zmlkni!!!” zařval strašlivě. Tak hlasitě ještě nikdy nepromluvil. Cítil bolest v krku, trhání hlasivek. Pak již nedokázal promluvit jinak než šeptem. V tom řevu byla všechna obchodníkova nenávist, všechny výčitky. A opravdu: bard umlkl, zůstal jen tupě zírat před sebe. Pak se zvedli a zase jeli dál. Threpsuakl se nechal slepě vést za ruku vpřed. Byl tichý jako hrob. Takto němý a mimo sebe zůstal po celý zbytek dne. Puklinami ve stropě prosvítalo světlo, občas bylo možné poznat, jaká je denní doba. Když se proužky jasu vytratily a ohlásily večer, oba muži se v mlčení uložili.
Obchodník se pomalu halil do přikrývek a s nedůvěrou vedle sebe pokládal tornu. Již několik dní, těch pár, co ujeli od souboje mezi ledovými zrcadly, cítil z batohu podivné sálání. Celou cestu mu hřálo záda a teprve dnes večer na to Saevus nezapomněl a batoh pečlivě prohlédl. Zdálo se, že příčinou je Lampa opatrně uložená na dně torny. Saevovi se to sálání nelíbilo, už jen proto, že neznal jeho důvod. Lampu chvíli otáčel v rukou, ale nakonec ji uložil zpět. Rozhodl se raději na ni nemyslet. Však se časem ukáže…
Neklidně sledoval ztichlého barda, jak slepě hledí do stropu. Cítil, že jeho vlastní duši začíná svírat úzkost a strach. Jeho těla se opět chopil neklid, obchodník nedokázal ležet klidně, neustále se převaloval a rozhlížel se po okolní tmě. Náhle mu bylo smutno. Měl rád svět a jeho bohatství, ale teď se s ním musel rozloučit – jistě buď zemře ztracený ve tmě, sejde hlady nebo ho pozře nějaká stvůra. Už teď je mrtvý. Ještě ho postihla ta nejhorší situace – sdílí cestu s šíleným bardem, kterého se chtěl zbavit. Saevus teď litoval svých krutých myšlenek. Hořce litoval. Cítil se jaksi rozpolcen – jedna jeho část pociťovala lítost a smutek a přála si, aby to vše byl jen sen. Ale pak zde byla jakási část druhá, rychle se vzmáhající, kterou téměř úchylně všechna ta hrůza fascinovala, a která měla touhu se tomuto zlu poklonit: Jak mocné je tvoje dílo, nejmenovaný! Při těchto myšlenkách obchodník konečně usnul.
Uprostřed noci náhle procitl a spatřil v přízračném světle sedícího Threpsuakla. Bard seděl vzpřímeně na pokrývkách, tvář měl bílou jako kost a zapadlé oči obklopeny hlubokými stíny. Na Saeva však z temných důlků nehleděly oči vypravěčovy. Obchodník se roztřásl a odvrátil zrak, neschopen ani pojmenovat, co tušil, že vidí v těch očích.
Tehdy ticho noci proťal ostrý kovový hlas. Svým kouzlem a silou připomínal vyprávění barda Threpsuakla, ale bylo v něm ještě víc:
“Je světelný prostor a je temný uzel, je Lampa a je Vejce. Plodem jednoho je Ticho, plodem druhého Tón, Zaburácení hromu, které otřese světy. Kdo je prázdný, bude naplněn světlem. Kdo je však sám v sobě rozdělen, bude naplněn temnotou. Přicházím a svět se chvěje!”
Saevus nechápal, co hlas říká, ale síla v něm vtělená srazila obchodníka k zemi. Ústa měl ztuhlá děsem. Měl strach, že se to něco, co právě hovoří skrze Threpsuakla k němu začne blížit.
“Kdo jsi?” vypravil ze sebe nakonec, aby hlas zaměstnal. Ústa na bardově tváři se roztáhla do nepřirozeně širokého úsměvu.
“Saevus,” pravil onen hlas a vypravěčova tvář se v přízračném svitu změnila v obchodníkovu. Saevus byl bez sebe strachem. Nic nepochopil. Jen se mechanicky zeptal znovu:
“Kdo jsi?”
Černé důlky si ho prohlížely, bylo příliš šero, aby bylo zřetelné, co se v nich skrývá.
“Jsem, který jsem,” zapraskal hlas do noci. Threpsuaklovo tělo se začalo přibližovat k Saevovi. Obchodník nebyl schopen pohybu, ač zuřivě pomýšlel na útěk a napínal všechny svaly.
“A ty jsi můj vyvolený, můj posel,” pravila Threpsuaklova ústa.
Saevus vykřikl. Došel mu dech a začal se dusit. Hrůzou se zalykal. Vykřikl znovu – a jen tiše zasípal.
S nádechem se probudil.
Třásl se chladem a hleděl do noci široce otevřenýma očima.
Byl to jen sen, utěšoval se. Zapomeň na to, zapomeň. Jeho dech se postupně zpomaloval a on, pomalu přemožen únavou, znovu usnul.
Ráno pomalu vstal, hlava mu třeštila. Cítil se slabý a nemocný. Odpotácel se k Threpsuaklovi a zatřásl jím.
“Jedeme!” zašeptal, co nejsilněji dovedl. “A koukej jet sám, vláčet tě už nebudu!” utrhl se ještě.
Bylo mu zle, chtěl umřít. Oči mu nesloužily, přebíhaly ze strany na stranu, nemohl je ovládat. Zastavil se a bezmocně se zapotácel.
“Už jsem asi taky blázen,” zachraptěl plačtivě.
Bezmyšlenkovitě začal balit věci. Moc jich už stejně nezbylo. I když jídla příliš nesnědli, zbývalo ho jen na jeden den. Saevus si pro sebe při práci cosi mumlal. Všechno mu trvalo dlouho, nakonec byl už téměř na pokraji sil, cítil se slabý a třásla jím zimnice. Utáhl poslední popruh a skácel se na zem. Zůstal nehybně ležet snad hodinu, nabíraje sil. Pak se odvážil vstát. Vylezl na nohy a okamžitě se chytil za hlavu, všechno okolo se točilo. Ztěžka poklekl k Threpsuaklovi.
“No tak, ty magore jeden, vstávej, zkusíme ještě chvíli jet,” šeptal bolestivě. Žádná odezva. Saeva to už naštvalo. Chytil spáče za rameno a pořádně jím zatřásl. Bardova hlava se bezvládně zakomíhala. V obchodníkově mysli se vynořilo děsivé pomyšlení.
“To ne!” zašeptal zničeně. Přiložil třesoucí se, horečkou rozpálenou ruku na Threpsuaklovu tvář. Byla ledová jako smrt. Saevus uskočil zpět jako sežehnutý.
“Ne! To není možné! To není pravda! Ne! Je to jenom sen! Musí to být jenom sen!” chraptěl do šera okolo sebe. Jako smyslů zbavený se divoce rozhlédl a vyrazil pryč. Bardovo tělo i věci zanechal za sebou v šeru chodby. Kdyby neměl svůj batoh na zádech, nechal by ho také bez povšimnutí ležet.
Náhle led končil. Saevus zakopl a upadl. Před ním se rozprostíral tunel ve skále. Obchodník si strhl brusle a zahodil je. Běžel dál. Pod nohama mu chrastil štěrk a drobné kamínky. Běžel tmou a jedinou myšlenkou, která ho napadala, byla hrozná výčitka: To můj nenávistný výkřik Threpsuakla zabil, to já jsem vrahem. Nezabil jsem jen jeho, ale zavraždil jsem – krutě a nemilosrdně – všechny. Štval jsem je proti sobě a vířil jejich nenávist. Jsem několikanásobný vrah. Vždy jsem se ve svém životě chtěl dozvědět, co je to zlo. Teď to vím.
Ale náhle se ve svém úprku vyjeveně zastavil. Konal jsem snad takové zlo předtím? zeptal se sám sebe. Ne, je tu něco dalšího. Před vstupem do Kaalu-Charmat jsem byl člověk jako každý jiný. Je tu cosi druhého. Jakmile znal otázku, jakmile ji uvnitř sebe objevil, znal už i odpověď. Na takto položenou otázku existovala totiž jen jediná. Baoth.
Saevovo srdce zachvátila posvátná bázeň. Jeho já bylo zlomeno a zničeno, prostor jeho nitra vypálen prastarým ohněm, mysl zkrotla a přestala být lidskou. Padl na kolena a sepjal ruce pevně k sobě.
“Kdo je jako ty mezi bohy, Baothe?” zvolal zaníceně. “Jak jsi mocný, tak dokonale, naprosto, ostře, cele mocný! Mimo tebe není jiného boha! To ty jsi stvořil všechny bytosti a naplnil je životem. Věčným hladem, strachem a bolestí. Všichni touží po životě a rozsévají smrt. Ve své věčné smrtelné agonii, které říkají život, zabíjejí ostatní, a sami přitom hynou. Takové jsi je učinil! Smiluj se a zabij mne nebo přijmi moje služby! Přinesu lidem radostnou zvěst, že zemřeli lidé pro pravého boha a že budou umírat další, mnoho, mnoho dalších!”
Saevovy oči byly chladné, lesklé, prázdné, a přece uvnitř zůstávalo cosi skryto. Jeho mysl byla nyní fascinována hloubkou víry a poníženosti, jaké dokázal dosáhnout. Nalezl a vyřkl slova, jež předtím nikdy neprošla jeho ústy. Cítil, že v temné chodbě není sám. Pak okamžik vytržení pominul.
Obchodník se zase postavil na nohy a udiveně potřásl hlavou. Co jsem to jen říkal? Cítil jsem něčí přítomnost. A stále ji cítím. Někdo je tady! Vyděšeně se rozhlédl. Tma. Jen daleko vepředu probleskovalo světlo tušenou puklinou ve stropě. Cosi ho tlačilo v mysli. Rozhodl se zase chvíli jít. Chůze z něj vyhnala malátnost, nicméně ho probrala do kruté skutečnosti. Na podivný slib, který složil podivnému božstvu, zapomněl a zasunul ho do podvědomí.
Šel už mnoho hodin a po celou dobu nenarazil na sebenepatrnější světlo. Chodba byla rovná, bez jeskyní, či odboček. Stačilo přidržovat se stěny nebo si jako slepec ohledávat cestu ichramem. Dlouhé hodiny ve tmě se na obchodníkově duševním stavu podepsaly. Přepadla ho podobná tichost jako předtím Threpsuakla a nedokázal jí vzdorovat.
Kráčel tmou a svět okolo něho se náhle změnil. Temnota zůstala temnotou, skála skálou, ale přesto se cosi stalo. Byl to zvláštní, čarovný okamžik. Saevus najednou ucítil prapodivnou, řekl by čarovnou, vůni. Byla jemná, lehká, neurčitelná. Zdálo se mu, jako by vystoupil ze sna do skutečnosti. Byl klidný, tichý, pozorný, ale nesmírně, křehce smutný. Kráčel tmou a byl sám. Sám hluboko pod zemí, v temnotě, ale přesto se v něm zrodilo semínko naděje. Šel tiše dál. A pak to uslyšel. Zurčení vody. Tekoucí vody, ne věčně umrzlého ledu severu. Zastavil se v úžasu. Tekoucí voda. Prazvláštní tíže z něho spadla. Pocítil, že stojí na Hranici. Dál už je jiný svět. Svět za Kaalem-Charmat.
A pak udělal krok. Vykročil a celý jeho předešlý život zmizel v minulosti jako stín mezi stíny, jako tichý prach v tunelu hluboko pod horami. A potom se nadechl, mocně, čistě. Zdálo se mu, že poslední hodinu nedýchal. Vzduch byl teplý, vlhký a pronikala jím prchavá vůně.
Tunel končil. Proudila zde svižným tempem podzemní řeka. Saevus se k ní poslepu udiveně sklonil a vnořil do ní ruku, když byl předtím sňal rukavici. Takto setrval dlouho. Tma mu nedovolovala cokoliv vidět, a tak byl ve světě čichu, hmatu, sluchu a fantaskních představ. Tiše dýchal a žil. Užíval si poslední chvíle svého života. Usmál se do tmy. A teď odejdu, hluboko. A mezi živé se již nevrátím.
Odstoupil od břehu, sundal si tornu ze zad. Shodil všechny těžké kožešiny a znovu si vzal batoh. Poklidně zavřel do tmy vytřeštěné oči, odhodil ichram a vstoupil do hluboké vody. Natáhl ruce do proudu. Byl ledový, ale Saevus, plný vnitřního ohně, to nevnímal. Klidně kráčel dál, až mu byla voda po pás. Naposledy se nadechl a pak se vrhl do studené řeky. Ponořil se hluboko. Ucítil palčivý chlad a slyšel šumění. Nechal se proudem unášet. Voda ho obracela sem a tam, občas jím narazila do stěny, občas ho vyhodila na hladinu. Místo hladiny se ale většinou objevil jen kamenný strop bez možnosti nádechu.
Saevus, obchodník z dálného severu, jediný, kdo prošel Kaalem-Charmat a zůstal živ, upadal do mrazivého spánku. Myšlenky vířily jako vločky na obloze kdysi dávno, když jimi prolétal orel a těšil se z jejich tance, ale jejich let se zpomaloval. Postupně se vytrácely. Nakonec zůstala jen jedna jediná. Chladná jako led, ostrá jako křišťál a temná jako noc.